Má dáma

Já – potulný kejklíř,

v královských zahradách,

z pochodní vějíř,

přišel jsem nabízet a dát.

Do srdce malované touhy,

skrz šedá zrcadla,

přesnější než hbité dýky,

mé srdce zasáhla.

Dotek dlaní,

a slepá důvěra,

první odvolání,

jediná hodnota.

Sladší tisícovky květin,

jenž zastíní hvězdy,

švihnutí zápěstím,

dotek chladné oceli.

Posledním ohlédnutím

mi má dáma vzala dech,

já hrozil vzplanutím,

jak šplhal po zdech

stále výš…

Pro jedinou otázku,

bych ten večer, zbořil hrad.

Třásla se ve strachu,

to o mě měla strach.

Nedocení nikdo kolem

odvahu mé malé dámy,

její srdce je jí věnem

a já abych zmizel s rány.

Do jejích snů jsem přišel zasít hvězdy,

blyštivou silou lásky hry,

nevolám teď více Draky,

oni ví, že tu noc jsem ztratil svobody…