Cesta zpátky - Kapitola 17

17. Aprílové počasí

„Musím ho jít hledat!“ protestovala jsem. „Proto jsem přijela. Co když ho teď Waldemar zabije?“

„Když budeš teď běhat po paláci a nakukovat do každého kouta, tak ho zabije určitě,“ usadil mě Colin. „Dokud nepůsobíš jako hrozba, nemá Waldemar důvod k unáhleným činům. Kromě toho, už tu zmizelo dost lidí, nechci, abys byla další.“

„A co mám teda dělat?“ rozhodila jsem rukama. „Vyšívat?“ střelila jsem pohledem ke Camille, která přesně tohle zrovna dělala.

„Možná by ti to pomohlo. Uklidňuje to,“ prohlásila Camilla nevzrušeně.

Vzpomněla jsem si na svoje pokusy o výšivky, které jsem vytvářela ještě doma. „To není dobrý nápad,“ odpověděla jsem jí a otočila se zpátky ke Colinovi. „Nemůžeme ztrácet čas. Co když není mrtvý, ale umírá?“

„Waldemar se postará, aby nezemřel, dokud neřekne všechno, co ví. Musíme být trpěliví,“ snažil se mě uklidnit.

„Je zavřený ve sklepení. To přece víme, vyptával se na sklepení, kam Waldemar chodí, a pak zmizel. Musel tam něco objevit, a co by tam mohlo být jiného než ten zajatec?“ hádala jsem se dál.

„Myslím, drahý,“ zvedla se Camilla ze svého křesla u okna a odložila vyšívání, „že Barbora si v první řadě neuvědomuje, jak je důležitá.“

Tím mi vyrazila dech. Já a důležitá? Kde to sebrala?

„Dokážeš uhasit ten oheň,“ připomněla mi. „Jsi jediná na celém světe, kdo to dokáže. Pokud by se s tebou něco stalo, obě naše země jsou ztracené, proto tě musíme chránit, jak je to jen možné. Kdyby tu vévoda Trivet byl, jistě by se mnou souhlasil, i kdyby ho to mělo stát život. Rada se usnesla, že všichni členové pošlou své služebníky, aby pročesávali palác. Nejlepší, co teď můžeš udělat, je čekat a nechat pátrání jiným...“

„Povolanějším?“ doplnila jsem ji hořce.

„Postradatelnějším,“ opravila mě Camilla a pak udělala něco nečekaného – přišla ke mně a vzala mě za ruce a tiše, abych to slyšela jen já, dodala: „Je to ten nejtěžší úkol, jaký jsi mohla dostat. Nikdo to nechápe tak dobře jako manželky velkých mužů,“ ohlédla se po Colinovi, „ale kdybychom se všichni bezhlavě vrhali za tím, co zrovna chceme, zahynuli bychom už dávno.“

Sklonila jsem hlavu. Možná měli pravdu, možná bych to měla nechat na nich. Poděkovala jsem Camille, omluvila jsem se a odešla do pokojíku, který mi vyhradili. Krásné šaty už jsem dávno shodila a měla jsem na sobě svojí ošoupanou sukni z Hůrky. Teď jsem se dala do rozplétání účesu. Šeřík jsem ztratila ještě někde na zasedání Rady, takže teď jsem z drdolu jen vytahala spony a nechala jsem si vlasy spadnout na ramena. Při tom jsem přemýšlela o tom, jak bych mohla Trivetovi pomoct a neohrozit při tom sebe.

Vtom jsem si vzpomněla na tu služebnou, co vycházela ze sklepa a prohlížela si mě. Zítra bych ji mohla najít. Taková služebná toho vidí spoustu, stejně jako Sid. Kdybych mohla Colinovy muže poslat na jistotu...

Pousmála jsem se. Měla jsem plán.

***

Rykovi se k večeru trochu ulevilo a tak na něj Trivet začal naléhat.

„Kdo ví, co jí může udělat. Dej mu aspoň něco, aspoň mu napověz,“ prosil ho.

„Nemůžu,“ zopakoval Ryko unaveně. Za poslední hodinu neřekl nic jiného než tohle jedno slovo, pořád dokola. Nemůžu.

„Chápeš vůbec, co ti tu vykládám? Přišla mě zachránit a místo toho může umřít!“ vztekal se Trivet. „Prosím, pomoz jí.“

Ryko zvedl hlavu a v jeho očích se objevil vzdorovitý záblesk. „Co je to za holku? To je tvoje milenka nebo co?“

Trivetovi se vybavil zpěv Hůreckých na oslavě a její tělo v jeho náručí. „Ne. Jen mi zabránila udělat největší hloupost mého života.“

„Počkej, ta výprava sem nebyla největší hloupost, co jsi chtěl vyvést? Tak to ať Aldormu chrání všichni draci, jestli jsi jejím prvním rádcem,“ zabručel Ryko, ale v jeho rýpání nebylo srdce.

Než se Trivet stačil urazit, mříž zaskřípala a dovnitř vklouzla Marysa se svým tácem a ukončila jejich rozhovor.

„Vidím, že mezek se zlepšil,“ poznamenala a sáhla Rykovi na čelo. „Pořád máte trochu horečku, ale jinak už nevypadáte na umření. Vypijte tohle,“ podala mu misku. Trivet hádal, že to byl další vrbový odvar. Zatímco pil, prohlížela mu zbičovaná záda. „Jsou trochu zanícené,“ poznamenala. „Potřeboval byste pořádnou péči, ne tohle.“

„Já vím, mám Waldemarovi říct, kde je koruna, a všechno bude dobré,“ zarecitoval Ryko.

„Už jsem Trivetovi říkala, že to nemusíte prozradit vévodovi. Povězte to mně a já ji odnesu někam do bezpečí. Schovám ji tak, aby ji ani Waldemar nenašel, a můžu poslat zprávu komu chcete. Třeba Samuelu Antaresovi,“ navrhla.

Při tom jménu jak Trivet, tak Ryko zvedli hlavy. „Ty znáš Sama?“ vyhrkl Ryko.

„Slyšela jsem o něm a viděla jsem ho u dvora,“ přiznala Marysa.

„Tak na co čekáš?“ zvolal Trivet. „Říkala jsi, že Gorlana hlídají, ale Samuela určitě ne, levoboček je pod jejich úroveň. Dej mu vědět, kde nás najde!“

„A nechcete mi nejdřív říct, kde je ta koruna, abych ji dostala do bezpečí? Co když vás zlomí, než se sem Antares dostane?“ obrátila se Marysa starostlivě k Rykovi.

Ryko šlehl nepřátelským pohledem po Trivetovi. „Dokud je u toho on, nic neřeknu,“ prohlásil. „Nemůžu.“

Trivet ze sebe vydal zvuk na půl cesty mezi frustrovaným zaúpěním a vytím. „To nemyslíš vážně! Maryso, jeď k Samuelovi. O korunu se neboj, tenhle pitomec nic neřekne, i kdyby tím měl zachránit nevinnou holku.“

Marysa zaváhala, ale než stačila odpovědět, rozlétly se dveře a v nich se objevil Waldemar s Gerem. Trivet čekal, že Marysa vyděšeně uskočí, ale ta se jen zatvářila rozzlobeně.

„Slečno Eskolová, to docela stačí. Pověsti o vašich schopnostech jsou poněkud přehnané,“ prohlásil Waldemar.

„Výslovně jsem vám zakázala sem chodit, když pracuji,“ odsekla Marysa.

„To jistě nevadí, protože už nepracujete. Můžete jít, vaše služby dál nebudu potřebovat. Tady je zbytek částky, na které jsme se domluvili, doufám, že je dostačující, aby koupila vaše mlčení.“ S tím jí k nohám hodil měšec.

Marysa ho zvedla, otevřela a vysypala si do sukně hromádku stříbrňáků a zlaťáků. Rychle je přepočítala a vrátila do váčku. „Jak jsme se dohodli. Kdybyste mě nechal pokračovat, brzy bych pro vás měla to, co chcete,“ dodala.

Trivet těkal pohledem z jednoho na druhého a až teď si uvědomil, kolik naděje do Marysy vkládal. Pořád doufal, že je to jejich přítelkyně, že jim přivede pomoc. Teď, když viděl, že celou dobu pracovala pro Waldemara, cítil se zrazený. Vzpomněl si, co mu Ryko řekl ten první den.

Smiř se s tím, tyhle čtyři stěny jsou tvůj zbytek života.

Teprve teď tomu Trivet doopravdy uvěřil.

„Pane vévodo,“ otočil se Waldemar k němu, „roli vyslýchajícího převezmete vy. Chvíli jsem poslouchal, myslím, že vám to docela půjde. Aby vám to šlo ještě lépe, dostanete lhůtu. Zítra o západu slunce sem přijdu a pokud se nedozvím, kde je ta koruna, další ráno s sebou přivedu vaši sestru.“

Trivet v tu chvíli zapomněl, že je přikovaný a záda ho pořád bolí i při sebemenším pohybu, a pokusil se po Waldemarovi skočit. Okov kolem kotníku ho samozřejmě strhl zpátky, až vykřikl bolestí.

„Vidíte, slečno Eskolová, takhle se to dělá,“ usmál se Waldemar. „Musíte jim dát správný důvod a oni se roztrhají sami.“

Marysa za jeho zády obrátila oči v sloup.

„Tak jdeme,“ rozkázal Waldemar nakonec.

Vyšli z cely, ale ještě než je úplně opustili, Marysa se zastavila a položila jednu ruku na mříž. „Promiň, mezku,“ řekla tiše a znělo to skoro upřímně. „Člověk se nějak živit musí.“