Cesta zpátky - Kapitola 2

Tiše jsem zaklela, když mi tříska na vidlích strhla strup na dlani. Kůže na rukách si sice začínala zvykat, že už třetí den vykonává práci tvrdší než jen ťukání do klávesnice, ale nehodlala se vzdát bez boje.

„Nechceš pomoct?“ ozvalo se za mnou.

„To je dobrý,“ zahuhlala jsem, zatímco jsem si sála krev z odřeniny.

Moc dobře jsem věděla, kdo tam stojí. Kreionovu tovaryši Rinorovi bylo nějakých šestnáct nebo sedmnáct a jeho otec byl kovářem v nějaké jiné vesnici. Ke mně byl od začátku přátelský, koneckonců jsme byli jediní dva v domě, kdo nepatřil do rodiny.

„A víš co?“ zeptal se vzápětí a z jeho hlasu čišela netrpělivost. Zřejmě měl nějakou dobrou zprávu, o kterou se chtěl podělit. Ani nečekal na moje zdvořilostní ne. „Přijel táta s mladším bráškou. Arik se bude učit tady v Dračím chrámu v Hůrce.“

Slovo „chrám“ bylo v případě hůreckého kostelíka těžkou nadsázkou. Nebyl větší než obyčejný domek a jen o málo zdobenější. Žil tam jediný dračí kněz, kterého víc než tlumočení vůle draků zajímala jeho zahrádka.

„To je paráda,“ gratulovala jsem mu.

„Samozřejmě na to padnou skoro všechny úspory, ale zase brácha bude umět číst a psát.“

To mě zarazilo. Věděla jsem, že ve středověku neuměli číst a psát ani zdaleka všichni, a odhadovala jsem, že v Aldormě to asi nebude o moc lepší. Ale i tak, když jsem se setkala s někým, pro koho vysoká negramotnost byla jedinou skutečností, kterou znal, cítila jsem se zaskočená.

„Ty asi číst a psát neumíš, co?“ odvážila jsem se.

„Co tě nemá! Dračí kněží zadarmo neučí a já, narozdíl od Arika, mám o budoucnost postaráno,“ zasmál se Rinor. „Vážně s tím nechceš pomoct?“ ukázal na vidle, o které jsem se opírala.

„To je dobrý, už to skoro mám,“ odpověděla jsem. „Děkuju,“ dodala jsem po pár vteřinách.

„No, tak já poběžím, Kreion chtěl, abych mu přinesl tu rozbitou lopatu, že ji spraví,“ popadl dotyčné nářadí a zmizel.

Já jsem přeházela posledních pár vidlí sena a vydala jsem se zpátky k domu. Kreion se sice zdráhal přijmout mě, ale Kareena prohlásila, že je lepší špatná pomoc než vůbec žádná a že když nepomůžu v hospodářství, aspoň můžu pomoct s dětmi. U vaření jsem dělala spíš poskoka (Přines támhleto, míchej tohle, nakrájej tamto...), občas jsem vypomohla s prací ve chlévě, poklízela jsem po domě a pro sebe jsem se smála té ironii – já a vydělávám si uklízením! Kareena zrovna nebyla vzor upovídanosti a respektovala odstup, který jsem si držela. Kreiona jsem skoro neviděla, většinu času trávil v kovárně. Oba přijali moje tvrzení, že pocházím z jižního Tristenolu, a já pevně doufala, že se neobjeví nikdo, kdo by Tristenol znal nějak blíž.

V rodině byla jediná dcera, šestiletá Kora, se kterou jsem se vcelku rychle spřátelila. Na to, jak byli Kreion i Kareena uzavřené osobnosti, byla Kora upovídaná až až. Už od prvního dne jsem dostávala nepřetržitý proud informací o životě ve vesnici. Nemůžu říct, že jsem všechno poctivě poslouchala, často jsem vypnula a jen jsem přikyvovala nebo jsem občas řekla něco jako: „Vážně? Ty jo!“ Z oddílu jsem tohle měla nacvičené perfektně.

Ani jeden ze tří kluků si mě nevšímal a já si všímala jich jen ve chvíli, kdy bylo třeba zabránit katastrofě. Jako když se Kornel rozhodl, že se bude učit vrhat nože, jako to viděl u komediantů, kteří z Hůrky odjeli pár dní před mým příchodem. Načapala jsem ho ve chvíli, kdy přemluvil kamaráda, aby si stoupl před vrata od stodoly, a už mířil prvním nožem.

Co mě ale na kovářově domácnosti potěšilo nejvíc byla skutečnost, že měli psa. Říkalo se mu prostě Pes a byl to střapatý voříšek pískové barvy, velký asi jako border kolie, ale ani zdaleka ne tak štíhlý. Dlouhé chlupy mu visely do očí a z jednoho ucha mu chyběl povážlivý kus. Já jsem Psa napůl adoptovala a už po těch pár dnech za mnou vděčně běhal. Bylo to v jádru nesmírně hodné zvíře, které bylo vděčné za každou pozornost.

Když jsem vstoupila do světnice, zjistila jsem, že si Kareena mluví s dívkou, kterou jsem ještě neviděla. Mohla být o něco málo mladší než já a moc hezká. Ne krásná, ale hezká. Hnědé vlasy měla spletené v copu, který jí sahal sotva po lopatky, modré oči se příjemně usmívaly a postava, která se dnes zdá trochu moc kostnatá, za pár let přitáhne nejeden mužský pohled.

„Lino, tohle je Barbora, naše nová pomocnice. Barboro, Lina, naše sousedka,“ představila nás Kareena.

„Ahoj,“ zamumlala jsem.

„Ahoj,“ usmála se Lina.

„Barboro, mohla bys dojít natrhat mátu? Lina ti ukáže, kam jít,“ řekla Kareena. „Támhle si vezmi košík.“

A tak jsme vyrazily. Lina šla první a chvíli jsme mlčely. Za vesnicí to ale nevydržela a zeptala se:

„Odkud jsi?“

„Z jižního Tristenolu,“ odpověděla jsem.

„A proč jsi odešla?“ vyptávala se Lina dál.

Zaskočila mě, protože na to se mě nikdy neptal. Pravda, za poslední tři dny jsem mluvila jen s Kreionem, Kareenou, Rinorem a dětmi, ale nikdo z nich se mě neptal proč jsem odešla. Snad se báli, že by to bylo příliš osobní.

„Já...“ zadrhla jsem se.

Lina viděla moje rozpaky a pochopila. „To je v pořádku, jestli o tom nechceš mluvit, tak mi nic neříkej,“ vyhrkla.

„Děkuju,“ usmála jsem se vděčně. Nikdy jsem nedokázala nic vymyslet, když to po mně chtěl někdo narychlo.

„A těšíš se na Dračí noc?“ začala vyzvídat Lina. „Už jen týden, nemůžu se dočkat!“

Než jsem se nadála, už jsme si povídaly jako staré kamarádky.

***

„Musím do Dramonu,“ oznámil Trivet.

Už byl večer a on a Margarita leželi potmě vedle sebe, aniž by se jeden druhého dotkli. Napadlo ho, že ani neví, jak dlouho už to takhle je.

„Už zase?“ pronesla Margarita bez náznaku emocí.

„Víš, vévodství se samo spravovat neumí,“ poznamenal kousavě.

Odpovědí mu bylo jen ticho. Nejradši by začal křičet, měl pocit, že se tím tichem udusí. Potřebovali by někam ven, oba dva.

„Pojeď se mnou,“ navrhl. „Vezmeme Val a odjedeme.“

„Do Dramonu?“ posadila se Margarita prudce. „Tam mě nedostaneš ani párem volů.“

„A proč? Je to jenom místo...“

„Jenom místo? Umíš si vůbec představit, co bych viděla při každém pohledu na ty zdi tam?“ prskala Margarita jako rozzuřená kočka.

„Prosímtě, nechovej se jako malá.“ Trivet se taky posadil.

„Jako malá?“

„Jo, jako malá. A nepapouškuj všechno, co řeknu!“

Margarita se znovu odmlčela. V tom tichu jako by oba cítili, že se něco láme. Vlákno jejich lásky, napínané tolik měsíců, se nakonec přece jen začalo trhat.

„Ty jsi věděl, že odmítnu, co?“ zašeptala Margarita nakonec. „Vůbec jsi nechtěl, abych někam jezdila. Co máš v Dramonu tak úžasného? Milenku? Jednu? Dvě? Kolik? Jsou mladší než já? Hezčí? Veselejší?“ Poslední slova už skoro křičela, ale hlas jí přeskakoval potlačovaným pláčem.

„Mlč,“ pronesl Trivet varovným tónem.

„Je to fajn život, co? Mít za ženu královu sestru, být jeho nejbližším přítelem, vládnout největšímu vévodství v zemi, holky se na tebe musí doslova lepit!“

„Mlč už konečně!“ zahulákal Trivet.

Seděli oba na posteli a Trivet měl pocit, že proti sobě sedí dva úplní cizinci. Tohle nebyla Valerie z Hůrky, do které se zamiloval. Tohle byla princezna Margarita, která ukradla Michaela a zabila Lenku.

„Vypadni,“ pronesla tiše.

„S radostí,“ odsekl Trivet a začal hledat oblečení.

Nedíval se na její slzy. Ignoroval ten pocit, který mu napovídal, že takhle to nemá být. Musel pryč, musel utéct, než ho udusí všechno, co se na něj v její přítomnosti valilo. Bylo mu jedno, jestli bude muset přespat na chodbě, ale věděl, že ve své ložnici už nevydrží ani minutu.

„A vracet se nemusíš!“ zavolala za ním, když odcházel.