Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Dávný odkaz

      Dávný odkaz - Kapitola 12

      Dávný odkaz - Kapitola 12 Další kapitola. Alena a Kerem stále na cestě, co je na ní čeká dál?

      Pokusila jsem se to trochu víc prožít, ale jak to dopadlo, to už budete muset posoudit sami.

      ´

      Bylo mi příjemně teplo. Zezadu mě pořádně hřálo tělo a těžká ruka mi ležela kolem pasu. Tlačila mě k tomu teplu. V polospánku jsem se usmála a ze zvyku se otočila, abych se mohla přitulit blíž. Hlavu jsem strčila k hrudníku a zhluboka se nadechla známé vůně. Něco mě zarazilo, ale spala jsem dál. Pavel ještě nepotřebuje vstávat a já taky ne. Trochu mi vadilo zmuchlané prostěradlo, pod levým bokem mě něco tlačilo, ale rozhodla jsem se si toho nevšímat. Hluboké nádechy pod mou hlavou mi dávaly na vědomí, že Pavel spí tvrději než obvykle. Muselo být ještě hodně brzy ráno, když jsem napůl procitla. Uvědomila jsem si, že nemůžu zkontrolovat čas, protože mě moje Festiny netíží na ruce. Abych se podívala na meteostanici, musela bych se znovu otočit. Zoufale se mi nechtělo…

      Probudila jsem se ve stejné pozici jako prve, zády k teplu. Rozhodla jsem se otevřít jedno oko a zamžourat nad televizi, abych věděla, kolik je hodin. Rozlepila jsem víčko a ztuhla.

      „Doprdele!“ zaklela jsem, když k mému mozku došlo, co vidím. Dívala jsem se na ohniště v trávě. Nebyla jsem doma a za mnou určitě neležel Pavel. Jen jsem doufala, že se Kerem neprobudil někde mezi mým tulením a mým probuzením. Připadala bych si parádně trapně. Pomalu jsem se vysoukala z jeho objetí, shodila ze sebe cíp deky a postavila se. Otočila jsem se na něj. Spal klidně, rty měl pootevřené a vlasy mu padaly do čela. Vypadal sladce. Jak já jsem pitomá! Zabouchnout se do Kerema! Už mi to bylo jasné. Ne, nebyla jsem na cestě se zamilovat. Už jsem byla zamilovaná! Pěkná polízanice! Udělala jsem pár kroků od našeho ležení. Hrozně se mi chtělo na záchod, takže jsem zaběhla do lesa. Zvedal se mi žaludek.

      „Je ti dobře?“ ozvalo se za mnou, když jsem naprázdno dávila. Otočila jsem se na Kerema, který stál za mnou a s obavami mě pozoroval. Zřejmě nespal tak tvrdě, jak jsem si myslela.

      „Jo, je mi fajn. Jen… Jsem nervózní. Půjdeme dneska někam mezi lidi, viď?“ zeptala jsem se, abych odvedla jeho pozornost od stavu mého žaludku. Určitě jsem mu nehodlala vysvětlit, proč se napůl dusím a napůl zvracím. Dokázala jsem si to živě představit…

      Víš, Kereme, došlo mi, že se mi moc líbíš, jenže mám doma kluka, kterého si chci vzít a právě ho tu, zatím v myšlenkách, podvádím, tak je mi ze mě samotné na blití! Pche!

      „Jo, musíme pořídit nějaké zásoby a poptat se, jestli někdo nemá cestu do Telmiru. Drž skloněnou hlavu a nemluv s nikým jiným než se mnou. Do prvního města bychom měli dorazit za chvíli, řekl bych, že před polednem. Máš hlad?“

      „Ani ne, jen jsem si byla odskočit a můžeme vyrazit. Ale potřebovala bych se umýt, příšerně páchnu,“ vysvětlila jsem. Protočil oči.

      „Hele, já nejsem prase jako ty, jo? My se doma myjeme každý den,“ drcla jsem do něj. Bylo to mou snahou o udržení našeho vztahu na přátelské úrovni, že jsem se chovala takhle.

      „Není to nezdravé?“ zeptal se vykuleně.

      „Není a basta! Pojďme, ať se nezdržujeme.“ Vydala jsem se lesem k tábořišti. Připevnila na sebe korunu a vyčistila si zuby kusem plátna. Nebylo to nejlepší, ale taky to nebylo úplně nejhorší. Kerem zaházel ohniště a sbalil deku. Za chvíli už jsme vyráželi na cestu. Nechápala jsem, jak se tu může Kerem orientovat. Nešli jsme po cestách, příroda všude kolem byla sice krásná, ale jednotvárná, takže jsem vážně obdivovala to, že jsme se ještě neztratili. I když, i kdybychom se ztratili, houby bych poznala. Samozřejmě jsem věděla, že cestujeme na západ. Šli jsme teď se sluníčkem v zádech, takže směr byl správný. Ale jestli jdeme nejrychlejší cestou, to jsem vážně netušila. Ponořila jsem se do myšlenek. Jak můžou cestovat jen podle slunce? Proč nemají kompasy? A budou je někdy vůbec mít? Byla jsem moc ovlivněná naším světem, to jsem si uvědomovala. Internet, globální poziční systém, letadla, rakety, sondy, družice… tohle nebyly věci, které by mi chyběly nejvíc, ale pouhé pomyšlení, že tu nejsou, mi způsobovalo husí kůži. Co bych dala za horkou sprchu, večeři v restauraci a pohodlnou postel? V tu chvíli, kdy jsem na tohle pomyslela, jsem dostala hroznou chuť na řeckou kuchyni. Bože, jak já bych si dala gyros!

      „Děje se něco? Vypadáš tak nějak zamyšleně a zároveň zoufale,“ řekl mi Kerem po tom, co se na mě otočil, zřejmě s nějakým jiným dotazem.

      „Mám chuť na černé olivy, to je celé,“ zabručela jsem. Sliny se mi v puse zbíhaly jak psům pana Pavlova. Bylo mi jedno, že absolutně netuší, o čem melu.

      „Chybí ti domov, že?“ zeptal se s účastí.

      „Jo, chybí. Ale nic nezmůžu. Jen bych chtěla některé věci tady. Teplou vodu v domě, postel, hezké boty, ve kterých se nedá pořádně chodit,“ řekla jsem a pousmála jsem se. Ano, rozhodně by se mi tu hodily moje fialové lodičky… Začínala jsem mít pocit, že mi definitivně cviklo.

      „Nu, nic z toho ti asi nesplním, ale za chvíli jsme u řeky a budeš se moct vykoupat,“ řekl s úsměvem. Zřejmě si myslel to samé co já, protože ten úsměv byl divný.

      „Paráda!“ vykřikla jsem, chytila ho za ruce a zatočila jsem se s ním kolem dokola. Ani nevím, kde se ve mně vzalo tolik energie, abych jím dokázala pohnout. Byl tak velký.

      „Jen se z toho nezblázni. Ještě to nějakou chvilku potrvá,“ vysvětlil a ukázal do dálky, kde se něco drobet lesklo. Hladina! Miluju hladinu řeky.

      „Není tam hluboko? Já neumím plavat.“

      „Já taky ne, hluboko tam není, půjdeme k brodu a tam bude vody jen minimálně. Ale na umytí ti to snad bude stačit,“ mrknul na mě. Vyrazila jsem rychleji, vidina očisty byla prostě příliš silná. Cesta nám, ačkoliv jsme celou dobu mlčeli, uběhla až nečekaně rychle. Zastavila jsem se na břehu a shodila čepici, boty a kalhoty. Košile následovala vzápětí. Stála jsem tam jen ve spodních kalhotách z jemného plátna, s pruhem látky omotaným kolem prsou a pasu. Vlasy se mi rozlily kolem hlavy. Rychle jsem strhla spodní pruh látky, odložila části koruny a vlezla po kamení do vody. Byla ledová, ale to mi nevadilo.

      „Jsi blázen, víš o tom?“ zeptal se mě Kerem, když jsem se zvrátila dozadu, namočila se celá a zase se vynořila. Vyklepala jsem vodu z uší a zářivě se na něj usmála.

      „Vím! Měl bys to taky zkusit… Je to báječné. Podal bys mi mýdlo? Je v tašce,“ drkotala jsem zuby, ale z vody by mě nedostal ani párem volů. Hodil po mně kousek mýdla a posadil se na břeh. Umyla jsem se, jak to jen šlo. Vlasy jsem nechala jen namočené. Měla jsem je mastné z toho, jak jsem je celý den nosila pod čepicí, ale nikdo by mě nedonutil umýt si je mýdlem. Doufala jsem, že jednoduché opláchnutí ve vodě trochu pomůže. Vylezla jsem na břeh a přešla ke svým věcem. Vyndala jsem čistý pruh plátna, abych si mohla stáhnout prsa. Kerem mě pozoroval.

      „Hodláš na mě koukat, nebo se laskavě otočíš a dopřeješ mi trochu soukromí?“ zavrčela jsem na něj. Zatvářil se ublíženě, ale otočil se. Rychle jsem ze sebe shodila mokré věci a nasoukala se do kalhot. Byly sice zablácené, ale nemohla jsem si dovolit vzít si sukni. Odmotala jsem plátno a vyměnila ho za suché. Pak jsem přes hlavu přetáhla košili. Čepici jsem strčila do vaku, na ni umístila kusy koruny a navrch jsem hodila plátno, kterým jsem je k sobě připevňovala. Vytáhla jsem kostěný hřeben, který mi dala Helena a pokusila se učesat. Po dvou dnech to byl skoro nadlidský úkol, ale povedlo se.

      „Už můžeš, jsem oblečená,“ vyhrkla jsem. Kerem se pomalu otočil a zamračil se.

      „Co s těmi mokrými věcmi?“

      „Prostě je přivážu k vaku a budu doufat, že trochu uschnou, než dojdeme do města,“ pokrčila jsem rameny a začala za šňůry vaku přivazovat mokré spodní prádlo. Když jsem skončila, vyhrnula jsem kalhoty, popadla boty a přebrodila se na druhou stranu. Nálada se mi rapidně zlepšila. Foukal lehký větřík a den byl extrémně krásný. Jako z nějakého obrazu.

      „Půjdeme po cestě, od brodu už to do města není daleko. Pokus se být co nejvíc nenápadná,“ řekl mi Kerem, zatímco jsme se obouvali. A pak už nebylo zbytí. Opustili jsme břeh řeky a vydali se vstříc městu. Nemluvili jsme, nebylo to třeba.

      Do města jsme dorazili kolem poledne. Slunce stálo vysoko na obloze a příjemně hřálo. Byl tu hluk, jaký bych od „města“ nečekala. Vypadalo to spíš jako vesnice, ale když tomu chtěl Kerem říkat město, nehodlala jsem mu to vymlouvat. Zamířili jsme k místní krčmě. Uvnitř byl puch, jako by se tu štosovali pražští bezdomovci. Kerem se jen vyptal na to, co potřeboval vědět, a zase jsme vypadli. Naštěstí, asi bych jim brzy pokropila podlahu, jak se mi zvedal žaludek.

      „Dneska je trh, máme štěstí. Musíme na druhý konec města, ale není to daleko. Pojď.“ Chytil mě za ruku a protahoval mě špinavými uličkami města. Vůbec se mi tu nelíbilo. Prodal byl daleko čistší a příjemnější. Dorazili jsme na trh. Byla tu spousta lidí, takže jsem byla vděčná, že mě pevně drží za ruku. Nejspíš bych se tu ztratila. Koupili jsme sýry u jedné starší paní. Byla moc milá. Pak jsme zamířili k pekaři a pořídili chléb. Už jsme pomalu opouštěli trh, když se odněkud z davu ozvalo volání.

      „Kereme?“ Kerem se otočil, zapátral očima v davu, rozesmál se a rozeběhl se k malé rusovlásce, která na něj vesele mávala. Nechal mě stát na místě jako tvrdé Y, chytil ji do náruče a zatočil se s ní tak, až jí sukně létala jako vlajka ve větru. Hajzl! Když ji pustil, byli oba zadýchaní a zrudlí. Všimla jsem si, že je opravdu hodně mladá, mohlo jí být tak sedmnáct, možná méně. Jistě, podle mě zase tak mladá nebyla, ale podle něj sakra ano…

      „Co tu děláš? Nemáš být někde úplně jinde?“ zeptalo se ho děvče. Hlas měla příjemný. Celá byla taková příjemná. Až moc na můj vkus. Lepila se ke Keremovi jako žvýkačka k podrážce. Přišourala jsem se k nim blíž.

      „Můj strýc si zlomil nohu, nesu za něj zprávu do hlavního města. Co tu děláte vy?“ zeptal se Kerem a vůbec si mě nevšímal!!! Zatahala jsem ho za rukáv. Děvče na mě vykulilo oči.

      „Jo, tohle je Siklib, jde se mnou. Siklibe, tohle je Ramara, dcera člověka, od kterého jsem se toho hodně naučil,“ představil nás Kerem. Ušklíbla jsem se na ni.

      „Jsme tu na štaci… Zastavili jsme se tu ale hlavně pro zásoby. Uděláme jedno představení dnes večer a ráno pokračujeme do Telmiru. Mohli byste jet s námi. Pojď, otec tě určitě rád uvidí,“ usmála se a chytila ho za ruku. Táhla ho pryč ode mě, takže jsem se naštvala, prodrala se davem lidí na návsi a sledovala je. Blízko jsem uviděla postavené vozy. Pobíhalo kolem nich několik lidí, starali se o koně a dělali různé drobné práce.

      „Otče, podívej na koho jsem narazila!“ vykřikla Ramara, když jsme došli na místo. Pořád se Kerema držela jako klíště.

      „U všech ďasů, kde se tu bereš, chlapče?“ zavolal na něj starší muž. Všichni se kolem Kerema seběhli a on jim vysvětlil, co tu děláme. Jen na mě jaksi v tom vyprávění opět zapomněl. Nahlas jsem si odkašlala.

      „To je Siklib, cestujeme spolu,“ vysvětlil neochotně. Všichni mě uvítali zvláštními pohledy, ale nabídli mi místo na jednom z vozů a dali mi napít. Kerem odpovídal na zvídavé dotazy kejklířů a já tiše skřípala zuby. Když ho konečně pustili, přišoural se ke mně.

      „Nabídli mi, abychom jeli s nimi. Když občas vypomůžeme, najde se pro nás i jídlo. Vím, že to není to, co jsme plánovali, ale ušetří nám to přinejmenším dva dny cesty,“ řekl tiše a posadil se vedle mě. Zúžila jsem oči do malých škvírek. Tenhle pohled jsem používala jen, když jsem chtěla někoho zastrašit.

      „Zbláznil ses? Jak před nimi asi chceš utajit mou identitu? Není to bezpečné! Chápu, že tě přemohly hormony a pudy, ale měl bys přemýšlet, co to znamená pro náš úkol, který je, jak ti doufám nemusím říkat, hodně důležitý!“ zasyčela jsem na něj. Bylo mi jedno, že vypadám jako pěkná semetrika.

      „Ve městě se musíš skrývat, ale jinde ne. Mezi ženskýma se tu ztratíš a oni nic neprozradí. Jsou to čestní lidé a moji přátelé. Jestli ti něco vadí, řekni to hned,“ oponoval mi Kerem šeptem.

      „Vadí mi, že ses se mnou vůbec neporadil. Nemyslím si, že by bylo dobré, kdybych jim odhalila, kdo jsem. Když jim řekneme, že se skrývám, budeme jim muset říct i proč. Navíc nevím, jak bych se tu mezi nima mohla ztratit… Jestli sis nevšiml, tak moje vlasy jsou minimálně o půlku kratší než jejich. Navíc jim nevěřím, hlavně ne té malé zrůdičce, která tě tahá od čerta k ďáblu.“

      „Ramaře? Prosím tě, je jako sestra, nikdy by neudělala nic, co by mi mohlo ublížit. Vyrostla vedle mě,“ vyprskl smíchy a zakroutil hlavou. Debil! Je mi jasné, že jemu by nohy nepodrazila. Ale mně? S radostí a bez uzardění, to mi bylo jasné. On si možná nevšiml, že na něm nevisí jako mladší sestra ale jako malá koketa, ale já ano. Detaily jsou důležité. Kdo si všímá detailů, ví víc než člověk, který vidí dál. Tušila jsem, že bude pěkně nasraná, až zjistí, že nejsem kluk, jak si myslela.

      „Dobře, pojedeme s nimi. Ale při prvním náznaku jakýchkoli potíží okamžitě mizíme, jasné?“ Nechtěla jsem se s ním hádat, takže jsem na jeho návrh radši přistoupila. Už teď mi bylo jasné, že se tím hodně změní.

      „Tady jim rozhodně nebudeme nic vysvětlovat, ano? Nechci aby nás někdo slyšel. Vysvětlíme jim to mimo město, až bude příhodná chvíle,“ vyhrkla jsem, než stačil zmizet. Kývl hlavou a nechal mě sedět na voze. Ponořila jsem se do myšlenek a vzteku tolik, že jsem si ani nevšimla, že se přiblížil večer. Kejklíři se připravovali na vystoupení. Ramara kolem mě chodila s nosem nahoru a moc si mě nevšímala. Měla jsem chvílemi takové podivné cukání jí podrazit nohy. No jistě, žárlila jsem jako blázen. Zvykla jsem si, že jsme s Keremem sami, že ho mám jen pro sebe a najednou se kolem něj motá tohle pometlo. Byla vážně hezká. Měla jemný obličej, pěknou štíhlou postavu… jak bych nežárlila? Měla jsem minimálně o deset kilo víc než ona a na sobě hadry. Kejklíři se přesunuli na náves a začali provádět své kousky. Kerem jim k tomu drnkal na loutnu a vesele se usmíval. Připadala jsem si odložená.

      Z nedalekého vozu vystoupila starší žena a přešla ke mně. Usmála se na mě a chytila mě za levou ruku. Otočila ji dlaní k sobě a přejela po ní prsty. Podívala se na mě tázavě. Cítila jsem se zvláštně klidně na to, že se mě právě dotýkal úplně cizí člověk a evidentně mi chtěl číst z ruky. Nepatrně jsem kývla.

      „Je před tebou těžký úkol, děvče. Jeho konec je zahalen do mlhy. I minulost je v mlze. Jako bys dřív neexistovala,“ řekla žena pomalu a přejížděla prstem po čarách a prohlubních mé dlaně. Zalapala jsem po dechu. Podívala se na mě tázavě.

      „Nejsem odtud,“ řekla jsem dřív, než jsem se stihla zastavit.

      „Ne, to nejsi. Už to chápu. Návrat domů je zatím v nedohlednu,“ pokračovala ve čtení mého života. Mrazilo mě z toho v zádech.

      „Nemohu ti říct nic lepšího, než aby ses nevzdávala naděje. Návrat není nemožný. Až splníš to, co tě čeká, vrátíš se stejnou cestou, jako jsi sem přišla,“ řekla tajemně a pustila mou ruku.

      „Váží si tě a má tě rád, nezkaž si to…“ řekla ještě, pousmála se a vydala se směrem k návsi, kde její kolegové polykali oheň a prováděli podobné psí kusy. Bylo toho na mě právě tak akorát. Tak tak, že jsem nezačala ječet. Proč sakra já?


      Vydáno: 28.8.2016 7:04 | 
      Přečteno: 118x | 
      Autor: Bilkis
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ Mark Twain