Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Dávný odkaz

      Dávný odkaz - Kapitola 15

      Dávný odkaz - Kapitola 15 Po předlouhé době jsem se dokopala k tomu, abych napsala další kapitolu. Je o ničem, ale cesta do Telmiru pomalu utíká a již brzy se tam dostaneme...

      Ráno nás probudilo zpěvem ptáků a tichým šuměním listí. Spala jsem stulená v Keremově náruči. Bylo mi úžasně, nechtěla jsem vstávat, ale věděla jsem, že nás dříve nebo později někdo přijde probudit. Nehodlala jsem poslouchat hloupé narážky a košilaté vtipy. V tom lepším případě. V tom horším by to bylo Ramařino naštvané supění a babské pomlouvání. Aldorma nebyla připravena na volné vztahy mimo manželství. Alespoň tahle její malá část. Ty baby mi pily krev. Dívaly se na mě jako na nějakou rajdu a Ramara je v tom ještě podporovala, ačkoliv jsem ji pokládala za větší děvku než sebe. I když, když jsem si uvědomila, že mám doma Pavla a přitom mě spaluje touha po Keremovi, musela jsem jí přiznat bod. Ona aspoň nikoho nepodvádí. Nebylo mi z toho dobře, ale na druhou stranu, věděla jsem, že potřebuju někoho, kdo by byl vedle mě. Zvlášť teď, když se začínal projevovat nedostatek léků. A kdo jsem já, abych se snažila tuhle myšlenku ignorovat? Neumím být sama a každý z mých blízkých o tom ví. Mohli by mi to zazlívat? Měla jsem dojem, že si jen lžu do kapsy, abych se nemusela prát s vinou, ale bylo to pro mě jednodušší. Pevně jsem věřila, že se jednou vrátím zpátky. A byla jsem přesvědčená o tom, že mě radši budou mít doma vcelku a nevěrnou než vcelku a šílenou. Koneckonců, komu bych o tomhle vykládala? Měla jsem dojem, že něco takového by se zařadilo na seznam v mé hlavě s jasně rudým nadpisem Poukázka na ubytování v blázinci! Nehodlala jsem se tam někdy dostat.

      S povzdechem jsem se vymanila z Keremova objetí a vstala. Tiše jsem se oblékla a vylezla z vozu. Venku už byli lidé na nohou. Kerem spokojeně chrápal za plachtou vozu. Usmála jsem se na Kendrika, který mě požádal, abych došla pro vodu. Nedaleko byla řeka a já si v ní aspoň přeprala spodní kalhoty. Vodu jsem donesla do tábora a kalhoty přehodila přes zadní část vozu. Pohled dovnitř, plachta byla odhrnutá, mi dal na vědomí, že Kerem už také vstal. Pokoušela jsem se nikomu neplést pod nohy a najít si něco k jídlu. Když jsme konečně vyrazili na cestu, mohla jsem si oddechnout, Ramara si mě totiž nevšímala. Moje dobrá nálada vydržela přesně do doby, než jsme zastavili na oběd. To jsem si totiž chtěla vzít uschlé kalhoty. Nenáviděla jsem ten kus oblečení, který sahal až po kolena, ale nehodlala jsem neustále chodit v jedněch nebo „naostro“. Kalhoty na zadní straně vozu nebyly. Našla jsem je uvnitř. Nacpané do kouta, špinavé, potrhané a uvnitř byla myš. Slezla jsem z vozu, myš vzala do ruky a pošimrala ji na hlavě. Byla celá vyděšená a jemně se mi třásla v dlani. Ramara se zářivě usmívala. Oplatila jsem jí úsměv a pustila myš na zem. Odolala jsem nutkání drhnout si ruce. Už odmalička jsem se bála myší nemoci, konzervy jsem nikdy neotvírala, dokud nebyly vydrhnuté, z plechovek jsem nepila a každou známku myši v obchodě jsem trestala tím, že už jsem do něj nikdy nevkročila. Pravda, bylo to bláznivé, sestra se mi za to vždycky smála, dokud nezjistila, že nějaký příbuzný jejího známého to chytil ze slámy u koní a pak na to málem zemřel. Od té doby jsem ji občas nachytala, jak si umývá konzervy. Ale teď nebyl prostor na vzpomínky, které se mi vynořovaly v hlavě. Ramara mi tiše a klidně vyhlásila válku a já zvedla rukavici se stejným klidem, byť trochu předstíraným. Pozvedla jsem levé obočí a zavrtěla hlavou. Jejím směrem samozřejmě. Ten pokus byl tak strašně ubohý! To jsem jí dávala svým pohledem najevo. Náladu jí to rozhodně nezvedlo. Musela jsem se potichu uchechtnout. Bylo jí sedmnáct a vyrostla tady. Nevěděla nic o bojích mezi zákeřnými spolužačkami, o bitkách se spolužáky a kanadských žertících, které občas překračovaly únosnou mez. Já vyrostla ve světě multimédií, propagace násilí a různých druhů úskoků. Jakou proti mně mohla mít šanci?

      Den byl jako z kýčovitého obrázku. Během oběda se mi vrátila nálada, protože jsme měli maso. Nehodlala jsem zkoumat, z čeho vlastně bylo, ale pomohlo mi. Miluju maso. I když to nejspíš bylo pěkně nechutné pečené kňé. Pochybovala jsem o tom, že by to byl pes, těch tu moc nebylo, ale klidně to mohl být vlk, i když to chutnalo jako skopové. Každopádně jsem se dobře najedla a to mi vždycky zvedlo náladu. Pracně jsem se vyškrábala vedle Kerema na kozlík, uvelebila se na něm a pohladila si perfektně napucnuté břicho. Pohnuli jsme se blíž k Telmiru a já měla chuť začít si zpívat. Naštěstí jsem myslela na to, že to neumím a tudíž jsem nevypustila ani hlásku. Místo toho jsem se rozhodla, že si budu povídat s Keremem.

      „Ty, Kereme, jak tu vlastně ještě trávíte večery? Myslím třeba když je blbé počasí. Musí přece taky někde bydlet a když jsou na jednom místě, těžko mohou dělat všechno to, co dělají tady,“ optala jsem se konverzačně.

      „To je tak různě, většinou opravují kulisy, šijí nové šaty, zašívají staré šaty, pijí, hrají kostky, karty nebo vrhcáby, vyprávějí si příběhy, vymýšlejí nová představení a tak,“ řekl mi, mlaskl na koně a trochu mu povolil otěže.

      „Není to trochu nudné?“ pousmála jsem se. Šít mě bavilo, kutit taky, ale že bych to musela dělat nějak dlouho a často, to ne.

      „Ne když hraješ o peníze. A opravy a podobně zase netrvají tak dlouho. O své věci se starají dobře,“ podotkl. Musela jsem uznat, že má pravdu. Všechno bylo krásně opečovávané.

      „A ty taky hraješ?“

      „Jen vrhcáby, kostky ani karty mě moc neberou,“ vysvětlil s úsměvem.

      „Já mám karty ráda, ale vrhcáby taky. Někdy si spolu musíme zahrát. Nevím, jaké karty tu máte, ale myslím, že bych se něco mohla naučit. A jestli máte podobné jako u nás, tak bych tě mohla naučit sedmu. Je to sranda, i když jsem to dlouho nehrála,“ vychrlila jsem ze sebe. Zase na mě zaútočily vzpomínky. Ještě z časů, kdy se mnou bylo skoro všechno v pořádku. Bývala jsem opravdu dobrá hráčka. Sedma mi šla sama, dobré karty mi snad skákaly do ruky a strategie taky nebyla marná. Povzdechla jsem si.

      „Radši ne. Mně karty moc nejdou. Vrhcáby jo. Nikdo z lidí tady mě ještě neporazil,“ řekl a mně bylo jasné, že je na to sakra hrdý.

      „Tak si někdy zahrajeme, taky nejsem špatná hráčka,“ řekla jsem mu. Nehodlala jsem mu vykládat, že jsem porážela počítač na vysoké úrovni. Nepochopil by to a nejspíš by mě měl za blázna. Navíc, dobrý hráč nikdy neukazuje svoje umění hry dokud nesedne ke kamenům, aspoň to jsem si myslela. Držela jsem se toho. Na mou poslední poznámku reagoval jen úsměvem. Chtěla jsem ho porazit, byl moc sebevědomý. Ale byla pravda, že jsem nevěděla, jestli hrají podle stejných pravidel jako my v současnosti. Nechtěla jsem ho podcenit, i když jsem si myslela, že jsem vážně dobrá. Pavel mě dosud porazil jen dvakrát, i když podruhé s celkem velkým rozdílem kamenů. Nu, s každé porážky by se měl člověk poučit, tak jsem to brala. Den ubíhal a já se nudila. Vážně jsem si chtěla povídat, ale Kerem nevypadal, že by mu to bylo po chuti. Radši jsem tedy přelezla kozlík a uvelebila se ve voze. Prohlížela jsem si kostýmy, našla jehlu a nit a vyspravila si ty potrhané kalhoty. Ramara mě tím pěkně nakrkla. Ničit mi oblečení bylo podlé. Věděla jsem, že si budu muset tu poslední noc dávat pozor, jinak by se mi taky mohlo stát, že budu chodit nahatá. Zkontrolovala jsem batoh a okamžitě jsem vylétla zpátky na kozlík.

      „Je to pryč,“ řekla jsem Keremovi naléhavě. Chytila jsem se ho za ramena, abych udržela rovnováhu.

      „Co tím chceš říct?“ trochu zpomalil. Jeli jsme poslední. Nikdo si ničeho nevšiml, takže zastavil.

      „Bylo to v brašně a už to tam není. V tom vaku to není. Někdo to musel vzít,“ zařvala jsem. Jako by za to mohl.

      „Jak to myslíš? Nikdo z nich by nic takového neudělal a nikdo cizí tu nebyl. Jsi si jistá?“ zeptal se a vrhl se do vozu, aby se podíval sám. Držela jsem se těsně za ním, popadla brašnu dřív, než ji vzal on a vysypala její obsah na zem.

      „Vidíš to tu snad někde?“ zeptala jsem se naštvaně. Koukal na mě jako tele na nová vrata, ale já ho vnímala jen tak okrajově.

      „Ta malá svině,“ vykřikla jsem, když mi to docvaklo.

      „Co se děje? Jak se to mohlo ztratit?“ opravdu nechápal. Já se začala hystericky smát.

      „Och, u všech svatých, Kereme, ty sis vážně nevšiml toho, že se mě Ramara snaží zbavit? Jakkoliv? Nejdřív mi vyhrožuje, stíhá mě pohledy, snaží se tě ode mě odtrhnout, pak mi ničí oblečení. Proč by to nemohla udělat ona? Byla ve voze. Vím to určitě, protože jsem tu pak našla svoje kalhoty, roztrhané a špinavé.“

      „Blázníš? Ramara by nikdy nic takového neudělala. Mluvíš z cesty,“ vytkl mi Kerem.

      „Nevím, kdo z nás dvou je tu větší blázen. Ty, že nevidíš, že už to není malá milá holčička, nebo já, která se tě o tom snažím přesvědčit. To je teď ale vedlejší. Musíme to najít! Nehodlám přijet do hlavního města a sdělit králi, že jsme si jeho korunu nechali ukrást, jasné? Víš, co by nás čekalo?“

      „Nejspíš by nás popravili,“ řekl truchlivě.

      „Přesně tak! Nevím sice jak ty, ale já bych měla ráda hlavu na krku.“

      „Nemůžeme jim ale přece říct, že se nám to ztratilo, když nechceme, aby věděli, co vezeme,“ vysypal z rukávu skvělou myšlenku Kerem. Protočila jsem oči.

      „Mno, mám dojem, že jestli to nenajdeme sami, nic jiného, než jim to říct, nám nezbyde.“

      „Jak myslíš to najít sami?“ zeptal se mě poměrně vyděšeně. Asi věděl proč.

      „Musíme prohledat Ramařiny věci. To znamená vůz, ve kterém žije. Nejspíš to schovala tam. Ale myslím, že to je zhola zbytečné. Nemůžeme si dovolit, aby nás při tom někdo nachytal… A ona to taky může mít u sebe. A já se obávám, že to nechce jen tak někam schovat,“ popřemýšlela jsem nahlas. Chtěla se mě zbavit. Našla to v mém cestovním vaku. Mohla předpokládat, že o tom Kerem vůbec neví?

      „Tím zase myslíš co?“ zeptal se mě opatrně.

      „Tím myslím to, že se mě snaží nějakým způsobem zastrašit. Abych od tebe dala ruce pryč. Nic, co jsem jí řekla, ji zřejmě nezastavilo. Nedivila bych se, kdyby to na mě vytáhla. Nejspíš mě obviní z toho, že jsem to někde ukradla. Hned jak jsi nás prozradil, jsem jim sice řekla, že něco vezeme, ale tys byl v limbu, takže to klidně může vypadat tak, že jsem je obelhala a tebe nějak taky,“ vysvětlila jsem pomalu. Mnula jsem si bradu, jak jsem v hlavě vytvářela různé kombinace a strategie, které by mohla použít. Byla jsem pevně přesvědčená, že je za tím ona. Kdo taky jiný?

      „Jsi vážně šílená,“ řekl mi Kerem a poklepal si prstem na čelo. „Dneska se to naplno projevilo. Říkám ti, že Ramara by něco takového neudělala. Navíc, ten tvůj důvod je vážně pitomý. Proč by to asi dělala?“

      „Nevěříš mi, jasně. Jen do mě, ty pitomej drnkale. Jsi tak slepej, že nevidíš, že je do tebe úplně zblázněná. Fajn! Jak chceš! Jestli se něco stane, jestli to proti mně nějak použije, budeš si muset vybrat, jestli se jí dál zastávat, nebo říct pravdu,“ vyprskla jsem naštvaně. Kerem byl jako opařený.

      „Měli bychom jet, než nás začnou postrádat. Nechceme přece, aby se nás vyptávali, že?“ podotkla jsem ironicky a Kerem se beze slova vrátil na kozlík a uchopil otěže. V tu chvíli jsem ho za jeho naivitu nenáviděla. A sebe taky, i když z jiného důvodu. Udělala jsem tu největší chybu – podcenila jsem soupeře. Tahle partie ale ještě nebyla prohraná, naštěstí. Jestli jsem Keremovi v něčem naprosto věřila, byl to jeho smysl pro spravedlnost. Až mu Ramara otevře svým chováním oči, postaví se na mou stranu. Ona to ovšem netušila…


      Vydáno: 28.8.2016 7:08 | 
      Přečteno: 141x | 
      Autor: Bilkis
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain