Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Dávný odkaz

      Dávný odkaz - Kapitola 16

      Dávný odkaz - Kapitola 16 A máme tu další kapitolu. Najde Alena korunu u Ramary a potvrdí se jí tak její podezření, nebo v tom má nakonec prsty někdo úplně jiný?

      Děkuji Jackie za bezvadný nápad, který mi moc pomohl napsat tuhle kapitolu tak, jak je napsaná.

      ´

      Celou cestu jsem byla jako na trní. Kerem na tom nebyl o moc lépe. Aby taky byl, když se nám ztratila koruna. Já byla stoprocentně přesvědčená o tom, že je za to zodpovědná Ramara. Ale vlastně jsem za to mohla já. Neměla jsem ji spouštět z očí. Zdálo se mi ale, že ve vaku schovaném ve voze bude v bezpečí. Byla jsem blbá a celé odpoledne jsem si to říkala. Naše zpoždění nikdo nezaznamenal, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem tu korunu zpátky stůj co stůj. Nemohla jsem ale vymyslet nic, co by mi umožnilo prohledat Ramařiny věci. Byla jsem odkázána na chvíli, kdy to na mě vybalí, nebo na přímou konfrontaci. Mohla jsem to na ni ještě pořád vybalit první. Na to jsem ale potřebovala pevnou zem pod nohama, takže jsem musela čekat, až zastavíme na noc. Dočkala jsem se o hodně později toho večera. Kejklíři chtěli během zítřejšího odpoledne dorazit do Telmiru, takže jsme jeli déle, než bylo obvyklé. Zastavili jsme se, až když opravdu přišla noc. Pomohli jsme s rozbitím tábora. Byli jsme nervózní. Něco prostě viselo ve vzduchu. Snažila jsem se zachovat klid. Takže jsem Kerema vyzvala ke hře. Stihla jsem totiž vyzvědět, že s sebou vezou i vrhcáby.

      „Jak můžeš teď chtít hrát?“ zašeptal mi do ucha.

      „A co mám dělat? Začít je tu obviňovat, že jsou zloději?“ zasyčela jsem zpátky. Pokrčil rameny a vyndal hru. Kufřík byl dřevěný a byla to mistrovská práce. Uvnitř byl mírně otlučený, ale nádherný. Bylo vidět, že si ho majitel váží. Postavili jsme kameny a hodili kostkami. Kerem začínal. Snažila jsem se soustředit na hru, abych nemusela myslet na to, co mě čeká, jestliže korunu nedostaneme zpátky. Byla jsem nervózní. Za chvíli jsem už ale byla plně ponořená v přesunech kamenů, vyhazování těch Keremových, bránění mu v tazích. Věděla jsem o sobě, že jakmile se ponořím do téhle hry, nic mě nedokáže rozptýlit. Přesně to jsem potřebovala. Moje situace byla v tuhle chvíli značně zoufalá. A já na to nechtěla myslet. Kdo by taky chtěl? Potřebovala jsem tu korunu stůj co stůj doručit, jinak jsme byli všichni ohrožení. Nejen já a Kerem, ale i Norus a Helena. A navíc jsem měla takový nejasný dojem, že bych tu kvůli tomu mohla zůstat natrvalo. Cítila jsem, že tu korunu musím odevzdat. Neříkal mi to jen můj rozum, ale i můj instinkt. Jestliže se mi nepodaří korunu najít, říkalo mi moje nitro, můj úkol tady nebude moci být splněn. Já tu zůstanu a nejspíše zemřu a nikdy už neuvidím svou rodinu, svého psa, svého přítele a své kamarády. Kousala jsem se do rtů. Mohlo to vypadat jako napětí ze hry a soustředění, ale jen já věděla, že je to tím, že se mi chce brečet, řvát, mlátit kolem sebe a všechny ty kejklíře, kvůli kterým jsem byla v téhle bezvýchodné situaci, proklít do desátého kolene. V tuhle chvíli mi šlo o život a já si tu rádoby klidně seděla u vrhcábů, místo toho, abych je všechny seřvala do bezvědomí.

      Ostatní se kolem nás shlukli. Chtěli vidět, jak si Kerem vede. Jeho strategie nebyla špatná, ale moje také ne. Vlastně bych řekla, že jsme byli na podobné úrovni. Ostatní tiše pozorovali, jak hra dopadne. Když jsem jako první začala vyvádět kameny z pole, ozval se potlesk. Kerem se ale nenechal zahanbit. Vyváděl hned v dalším tahu. Teď už tolik nerozhodovala strategie. Teď už to bylo o štěstí. Nakonec mi zůstal jeden kámen. Všichni mi zatleskali. I Kerem. Prohra mě nijak netížila, protože jsem aspoň přišla na jiné myšlenky. Kendrik mě poplácal po zádech.

      „Takhle s ním ještě nikdy nikdo nedohrál, tohle by se mělo oslavit!“ řekl bodře. Ramara vztekle zafuněla. Všichni se odebrali k ohništi, každý si vzal něco k jídlu a začali se bavit. Jejich způsob stolování byl hodně neobvyklý. Aspoň pro mě. Kerem mi pokynul k ohništi, ale já zavrtěla hlavou. Ramara u něj neseděla. A já doufala, že ji najdu o samotě. Věděla jsem, kde bude.

      „Musím si ještě něco vyřídit,“ řekla jsem mu na vysvětlenou a zmizela za Ramarou, která se po hře vydala do svého vozu. Doufala jsem, že se moje situace přebarví na růžovo. Chtěla jsem ji odhalit jako člověka, který mi uzmul korunu, a skoncovat s jejími hrami navždycky. Už jsem na ni vážně neměla náladu. Její pitomost mě stavěla do nezáviděníhodné situace. Vylezla jsem po schůdcích jak nejtišeji to šlo a stejně tiše jsem otevřela i dveře. Ramara si mě ani nevšimla. Nemohla, byla právě zabraná do zuřivého prohledávání kopičky šatů, která ležela na posteli. Celá jsem zavibrovala. Nevím, jestli to bylo napětím nebo nadšením, každopádně jsem cítila jisté zadostiučinění, když jsem ji pozorovala, jak je nervózní. Měla jsem oči na stopkách a sledovala bez hlesu každý její pohyb. Bála jsem se dokonce i pohnout, abych ji nevyrušila moc brzo. Srdce mi bušilo tak, že jsem myslela, že se provrtá hrudníkem a prskne sebou na podlahu. Nohy mi zdřevěněly. Ramara svou pozornost nyní upřela do bedny se zbytkem oblečení a vyhazovala odtud zmuchlance látek. Už jsem to nemohla vydržet.

      „Hledáš něco?“ zeptala jsem se a opřela se zády o dveře. Polekala jsem jí. Viděla jsem jí na očích, jak moc byla zděšená. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nepotěšilo. Zasloužila si trochu zabrnkat na nervy. Zvlášť po tomhle posledním kousku.

      „Já jsem…“ zmlkla a tahala se za cíp košile. Skoro by mi jí bylo i líto, kdyby mi neustále neházela klacky pod nohy. Vypadala ztraceně.

      „…odnesla něco, co mi nepatří?“ navrhla jsem dokončení začaté věty. Málem jsem se na ni vrhla a vytahala ji za ucho. Jako malé dítě, vážně. Polkla, sklonila hlavu, ale pak ji zase zvedla a podívala se mi zpříma do očí.

      „Chtěla jsem to vrátit,“ zašeptala. Skoro jsem ji neslyšela. Domyslela jsem si.

      „No, máš možnost,“ podotkla jsem a natáhla ruku. Nesmírně se mi ulevilo, že to nakonec vážně byla ona. Kdyby to odnesl někdo jiný, byla bych v takové prdeli, že by proti tomu byla sloní řiť malá. Zřejmě mi ale ještě chtěla něco říct, protože mi to hned nevrátila. Už jsem toho začínala mít až po krk. Možná ještě výš.

      „Chtěla jsem najít něco, co by ti ublížilo. Ale našla jsem tam tu věc… Já… Šla jsi zrovna kolem vozu a já nevěděla, co mám dělat. Vzala jsem to. Dala jsem to sem a myslela si, že jsi to někde ukradla. Pak jsem si ale vzpomněla, že Kerem říkal, že něco vezete. Něco do hlavního města. Chtěla jsem to vrátit, vážně! Neublížila bych mu!“ řekla mi a já se musela držet, abych se na ni neobořila. Už jsem to chtěla mít zpátky, bezpečně uložené u sebe. Když vám ze srdce spadne betonový blok, chcete se co nejdříve přesvědčit, že nějaká vyšší moc nezařídí, že tam zase skočí zpátky.

      „Ale?“ zeptala jsem se a snažila se o milý tón. Celá ta situace byla pitomě smutná. Byla do něj tolik zamilovaná, že ani nechtěla využít situace, aby mi mohla něco provést.

      „Zmizelo to,“ přiznala potichu.

      „Cože?!“

      „Není to tu,“ potvrdila moje nejhorší obavy.

      „Děláš si prdel? Jak to myslíš, že to tady není?“ zeptala jsem se poněkud nahlas. Schoulila se do sebe a spadla na postel. Betonový blok skočil zpátky. No, nikdo se nemůže divit, že jsem v tu chvíli byla totálně zděšená, rozzuřená a bůhví co ještě.

      „Někdo to musel odnést,“ fňukla a já si s hrůzou uvědomila, že jsem ji rozplakala. Moje přesvědčení o tom, že jsem k ní absolutně lhostejná rázem pominulo.

      „Nebul, to mi moc nepomůže. A Keremovi taky ne. Krucinál! Mistr Norus nás zabije. Vlastně ne, o to se postará Sidus Clemens,“ povzdechla jsem se a sjela po dveřích na zem, kde jsem si sedla.

      „Jak to myslíš?“

      „Přemýšlej. Nejsem žádná pitomá zlodějka! A i kdybych byla, už bych se toho dávno zbavila. Pokusila se to prodat nebo něco takového. Tu korunu jsme měli s Keremem doručit, Sidus si ji objednal u mého mistra.“

      „Takže ta koruna je pro krále?“ zeptala se, jako bych se jí to nesnažila vysvětlit. Neměla jsem ani energii na to, abych ji opravila. Králem ještě nebyl.

      „Byla. Vzhledem k tomu, že ji nemám, tak už není. To bude průser!“

      „Sidus Clemens je dobrý a spravedlivý muž,“ prohlásila. Nepohodlně jsem se zavrtěla. Připadalo mi to, jako kdyby byli všichni oběťmi těžké propagandy – Sidus tohle, Sidus támhleto. Král, král, král… A přitom králem ještě vůbec není.

      „Vím, že ho všichni milujete, chápu to. Ale víš, kolik taková věc stojí? A můj mistr dostal peníze na materiál! A všechno je pryč, i peníze, i koruna… Panebože! Co já jen budu dělat?“ Chytila jsem se za hlavu, strčila si obličej mezi kolena a roztřásla jsem se. Nejradši bych nechala všechny hlavy na krkách, ale tohle moje přání mi protékalo mezi prsty. Chvíli jsme mlčely. Ten okamžik souznění v zoufalství mě tedy vážně pořádně štval. Dveře mě uhodily do zad. Byla to pecka, takže jsem vykvíkla bolestí. Snažila jsem se zvednout, ale pomocná ruka mě předběhla. Byl to Kerem.

      „Co tu provádíte?“ zeptal se, když mě postavil na nohy.

      „Mluvíme,“ řekla jsem popravdě. Podíval se na mě, jako bych byla zaostalá.

      „Takovou dobu?“ zeptal se zase stupidně a posadil se vedle Ramary na postel.

      „Máme tu něco k vyřešení,“ zavrčela jsem a chystala jsem se ho poslat do patřičných mezí, jestli mi položí další blbou otázku. Už se nadechoval, když ho Ramara chytila za rukáv. Loupnul po mně očima a jeho pohled nebyl ani trochu hezký. Zlobil se na mě. Jako bych jí snad chtěla ukousnout hlavu.

      „Nech toho, Kereme. Alena se na mě právem zlobí. Já vám vzala tu korunu,“ přiznala mu tiše. Kerem se nedůvěřivě díval z ní na mě a zase zpátky. Jen jsem pokrčila rameny a nahodila pohled „já ti to říkala“.

      „Proč?“ vyadlo z něj nakonec. Ani jsem se nedivila, že nic lepšího nevymyslel.

      „Já jsem se chtěla Aleně pomstít. Tak jsem čmuchala. Pak jsem na ni narazila a schovala u sebe. Pak jsem ji chtěla vrátit, šla jsem sem a hledala ji. Přišla Alena a já zjistila, že už tu ta koruna není.“

      „Není? Jakto?“ zeptal se. Byl podivně klidný, asi mu ještě nedošlo, co to přesně znamená.

      „Někdo ji zřejmě odnesl,“ prohodila jsem. Kerem si povzdechl a praštil sebou na postel.

      „Musíme ji najít. Nebyl tu nikdo cizí, musí být pořád ještě v táboře.“ Prohlásila Ramara a Kerem kývnul.

      „Já ji musím najít. A když se mi to nepovede, musím to být já, kdo Sidovi řekne, že se ztratila. Nikdo jiný. Nechci, aby Kerema popravili.“ Sledovala jsem, jak zděšeně polknul. Nic ale neříkal. Předpokládám, že v tu chvíli prostě nemohl.

      „Pomůžu ti. Můžu za to já.“ Postavila se Ramara k věci čelem, což mě docela překvapilo.

      „Hele, myslím, že to není špatný nápad. Čím víc nás bude hledat, tím větší šanci budeme mít. Kerem taky přiloží ruku k dílu. Jenže nemáme moc času. Musíme to najít co nejdříve. A problém je samozřejmě v tom, že o tom už ví někdo další. Může se to nehezky zvrtnout, víš?“ prohlásila jsem. Byla hloupá a naivní, ale nemusela se z toho probrat díky mně. Potřebovala jsem na vzduch. Vstala jsem, otevřela dveře a vypadla z toho pitomého vozu. Oni dva zůstali uvnitř. Šla jsem se najíst, abych měla aspoň nějakou energii. A potřebovala jsem přemýšlet. Vymyslet nějakou strategii, která by mi pomohla najít a získat zpátky tu proklatou korunu. Za chvíli se objevili i ti dva. Nevěnovala jsem jim víc než zběžný pohled. Dala jsem se do jídla a po večeři na ně mrkla, aby věděli, že čekám, že se někde sejdeme a ještě něco probereme.


      Vydáno: 28.8.2016 7:09 | 
      Přečteno: 129x | 
      Autor: Bilkis
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich