Dávný odkaz - Kapitola 2

Chvilku jsem si dovolila doufat, že se mi to nestalo. Ale jak by mohlo, když se to stalo holkám? Příslovečný meč se s jeho odpovědí utrhl a rozkřápl mi lebku.

"A co jiného by to bylo? Teda, tohle je chlév, kde mám krávy, ale jinak jsme na východě Aldormy. Jmenuju se Norus, jsem mistr zlatník a ty jsi kdo?" zeptal se mě. Přišlo mi, že celkem mile, ale zůstávala jsem ostražitá.

"Alena," odpověděla jsem. Asi jsem zněla poněkud nešťastně, protože mi podal ruku a pomohl mi vstát. Marně jsem se snažila neklepat, když jeho ruka sevřela moji dlaň.

"Je ti zima, co? Ani se nedivím, jestli jsi tu spala celou noc."

"Jsem tu jen chvilku, myslím v Aldormě. Vlastně jen okamžik. Kdo je tu teď králem?" zeptala jsem se na to, co mě trápilo nejvíc. Nevěděla jsem, do které doby jsem se dostala, a to bylo docela zásadní.

"Asi jsi zdaleka, když tohle nevíš. Aldorma nemá krále, zatím. Jsme jen kraj, ale brzy bude naším králem korunován Sidus Clemens," odpověděl a já se celkem vyděsila. Co ksakru dělám v téhle době? Tahle doba přece byla pro království relativně dobrá. Žádné rudé vlasy, vyhrané bitvy s barbary a dokonce darovací dekret krále Tristenolu za záchranu života… Možná tu budu dojit krávy, to by mi padlo. Stejně, já neumřela. Jen jsem usnula při hypnóze, a tak se to nemůže počítat. Nebudu nikoho zachraňovat nebo tak něco. Tyhle myšlenky mě trochu uklidnily.

"Sidus Clemens, zajímavé, omlouvám se, že se ptám, ale kde to vlastně jsem? Cestovala jsem z Tristenolu a zabloudila v lese," vysvětlila jsem a v duchu si gratulovala k tomu, že jsem mapu Aldormy překreslovala pořád dokola.

"Tohle je Orodal, vyhlášené zlatnické městečko. Pět dní jízdy od Telmiru, nového královského města. A nestůj tu tak, pojď dovnitř," pozval mě do chalupy. Těžko mi mohl nabídnout kafe a croissant, ale byla jsem ráda. Koneckonců, ještě jsem nevěděla, kam na noc složit hlavu. Nechtěla jsem se ptát, jestli bych tam mohla zůstat, to nešlo. Neměla jsem u sebe ani korunu, jak jsem zjistila oběžnou prohlídkou. Jen zašedlou halenu a dlouhou suknici. Ale tušila jsem, že se věci nějak vyřeší. Dovedl mě do domku a posadil k peci. Do ruky mi strčil obrovský hrnek plný teplého mléka.

"Musí ti být zima, napij se…“ řekl a já poslechla. Mléko bylo teplé a trochu mě zahřálo, ale nemohlo mi z kostí vyhnat chlad, který se do nich zavrtával. Mistr Norus se na mě podíval tázavě, jako člověk, kterého náhle něco napadlo. Něco šíleného… A já dostala strach.

"Já asi zase půjdu, děkuju za mléko," vyhrkla jsem a pomalu vstala. Tak pomalu, jak jsem si dovolila. V duchu jsem chtěla vypadnout minimálně první kosmickou, ale to nešlo.

"Nevypadáš, že bys měla kam jít. Můžu ti dát práci, kdybys chtěla. Za stravu a střechu nad hlavou. Moje žena by pomocnou ruku určitě uvítala. Dostal jsem od krále příkaz vyrobit korunovační korunu a nemůžu se starat o všechno tady…“ pověděl mi ve chvíli, kdy jsem brala za kliku. A já, jako bych najednou věděla, že nemůžu jen tak odejít a nechat to místo za sebou, na ten bláznivý nápad kývla a zpečetila tak nejen svůj osud. Jenže to mi tenkrát ještě nedošlo…