Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Dávný odkaz

      Dávný odkaz - Kapitola 4

      Dávný odkaz - Kapitola 4 Alena má štěstí. Mistro Norus není naštvaný natolik, aby ji vyhnal. A má i neuvěřitelnou smůlu, protože konečně pochopí, jaký je její úkol.

      Mistr Norus se stále ještě mračil, ale už nevypadal rozezleně. Jen trochu překvapeně. Možná proto, že jsem předtím moc nevypadala na to, že by mě zajímala výroba. To jsem celá já. Nepřemýšlím. Pak mám akorát problémy. V duchu jsem si pořádně vynadala.

      „Pracovala jsi někdy s kovy nebo kameny?“ zeptal se mě. Stáli jsme venku, Kerem, tak se jmenoval ten kluk, si tiše něco brnkal na loutnu a dělal, že nás neposlouchá.

      „S kameny hodně, s kovem jen trochu,“ odpověděla jsem po pravdě. Teda, nemusím mu říkat, že jsem nikdy nedělala se zlatem, že? Stříbro by ale mělo stačit. Kov jako kov.

      „Zítra půjdeš se mnou do dílny a ukážeš mi, co umíš. Učedníka nemám, ale hodil by se mi. Pokud budeš dobrá, nechám tě něco dělat,“ měla jsem obrovskou radost, ale stejně jsem cítila, že naše vztahy ochladly. To se mi potvrdilo vzápětí.

      „Příště, až se budeš chtít zase podívat do dílny, nevloupávej se tam. Měl jsem vážně sto chutí tě ztlouct. Kdybys mě upozornila na to, že tě to zajímá, nemuseli jsme tu takhle stát.“ Styděla jsem se. Hrozně. Možná víc, než když jsem musela před rodinou a kamarády přiznat, že už se nezvládám. Celý zbytek odpoledne jsem se snažila být neviditelná. Bohužel se nedařilo, musela jsem pracovat. Ale mistr mě nechával na pokoji. Ne tak Kerem. Ten za mnou pořád chodil a trousil posměšné poznámky. Od někoho, kdo se živí tím, že běhá po světě a zpívá odrhovačky, jsem si to nechtěla nechat líbit. Ale neměla jsem jinou možnost, jak to tak vypadalo. Kerem tu totiž byl na návštěvě. To, že je synovcem mistra mi řekla až paní domu. Když jsem ohlédla od toho, že měl vážně pěkný zadek, byl to pitomec k pohledání. Všude vláček loutnu a vydrnkával melodie. Hudba by mi nevadila, ale signalizoval to, že ho mám za zády a to se mi ani za mák nezamlouvalo. Pak konečně skončila práce a on musel u stolu odložit svůj nástroj. Špičky prstů měl úplně červené, takže jsem usoudila, že celé odpoledne hrál jen proto, že mu neušly moje nepříjemné pohledy.

      Večer jsme se sešli s lidmi z městečka u ohně. Slavili nějaký svátek. Kerem začal zpívat a hrát a večer příjemně ubíhal. Musela jsem uznat, že hraje vážně dobře. A hlas měl taky pěkný. Bavila jsem se. Jako by se ta scéna v dílně ani nestala. Lidé postupně odcházeli a pivo teplalo, ale bylo tam krásně. Už jsme tam byli skoro sami, když začal novou melodii.

       

      "V tom krásném kraji dalekém
      mladý, statný král žil
      a chtěli všichni konšelé,
      aby se oženil.

       

      On neměl komu srdce dát
      ani svou korunu,
      tak začal v kraji vybírat,
      koho vzít za ženu…

       

      Dvě sestry pak ho poctily
      láskou svou upřímnou -
      tak, aniž by to věděly,
      staly se soupeřkou.

       

      Ta plavá stále doufala,
      že si ji vyvolí,
      a byla by snad dělala
      pro tohle cokoliv.

       

      A poradit si nedala
      od lidí okolních,
      po králi jenom vzdychala
      po nocích ve snech svých.

       

      Pak král se ale rozhodl
      té tmavé srdce dát,
      k oltáři si ji odvedl
      a slíbil milovat.

       

      A byli všichni veselí
      v tenhle den svatební.
      Ach, kdyby jenom věděli,
      že je ten poslední.

       

      Ta plavá náhle povstala
      a hlasem bouřlivým
      strašlivou kletbu pronesla
      všem synům královským.

       

      Ta tmavá, jak by věděla,
      že přijde chvíle ta,
      stejnou mincí oplatila,
      když byla prokleta.

       

      A od těch dob se nežilo
      dobře v tom království
      a zda-li vůbec přežilo,
      to těžko někdo zví…"

       

      Ta písnička se mi zarývala do uší a podala do srdce. Ano, přesně. Král ještě není ženatý! Vždyť já bych teoreticky nemusela jen čuchat mrvu, ale mohla bych se pokusit udělat něco nejen pro místní lidí, ale i pro holky. Třeba bych tomu všemu mohla zabránit! Mistr Norus tak horečně jako já nepřemýšlel. Přerušil Kerema ve chvíli, kdy drnkal posledních pár akordů.

      „Zbláznil ses?“ vyhrkl na něj a vyrval mu loutnu z ruky.

      „Co? Proč?“ zeptal se Kerem zvědavě. Zjevně si myslel, že je mistr namol, protože se mu pokusil loutnu zase sebrat.

      „Náš budoucí král ještě nemá ženu. Dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby nás někdo slyšel? Mohli by nás všechny do jednoho zavřít! Já vím, že to tady není zvykem, ale Sidus má velkou úctu, kdyby si to někdo špatně přebral a udal nás, mohli bychom skončit ve vězení nebo s hlavou na špalku,“ prohlásil a otřásl se.

      „Dost bylo muzicírování, vracíme se domů. Zítra máme hodně práce,“ řekl, vstal a vydal se k domovu. Kerem a já jsme šli vedle sebe za ním. Kerem si tiše mručel pod vousy.

      „Nezlob se na strýce, má pravdu. Ta píseň by neměla být zpívána nahlas, nikdy nevíš, kdo tě poslouchá,“ prohlásila jsem. Od odpoledne jsem na něj promluvila poprvé. Popravdě nevím, co to do mě vjelo, protože jsem s ním mluvit nechtěla. Ale když mě neprovokoval, moje zábrany padaly.

      „Je to jenom písnička,“ prohlásil a pokrčil rameny. Pak se na mě usmál.

      „Písničky většinou vznikají jako reakce na nějakou událost, takže jsou pak podle toho posuzovány. A co se stalo někde, se může stát i jinde. Člověku to až nahání strach,“ řekla jsem a pokrčila rameny. Mně to tedy nahánělo doslova husí kůži jako hrachy. Došli jsme až ke stodole, kde jsem měla nahoře na patře svůj malý pokojík.

      „Snad nespíš ve stodole nahoře?“ zeptal se mě Kerem, když jsem mu chtěla zabouchnout vrata před nosem.

      „Spím. Proč?“

      „Protože tam vždycky spávám já,“ řekl vyjeveně.

      „Hm, to mám opravdu hrozné dilema. Já nebo ty? No, myslím, že já. Dobrou noc!“ řekla jsem mu, vyplázla na něj jazyk a zabouchla vrata. Pak jsem s pěkným skřípěním zavřela závoru zevnitř. Vylezla jsem nahoru po žebříku a poprvé za dobu, kterou jsem tu strávila, se mi z toho nedělalo špatně. Nahoře jsem otevřela malé okénko, aby mohl dovnitř vzduch a sundala si oblečení. Proklatý floutek, zaklela jsem si sama pro sebe, když mi došlo, že se dnes nebudu moct umýt, když džbán s vodou zůstal na zápraží. Vyjít ven už jsem nemohla. Maminko, proč já! Myslím, že bych celou situaci zvládla líp, kdybych měla aspoň mátu, abych si dodala nějaký mentol do pusy… Pasta na zuby sem jaksi ještě nedošla. Zamračila jsem se a vykoukla z okénka, Kerem stál u domu a koukal nahoru.

      „Je tady zima, abys věděla!“ zavolal na mě a sedl si na schody před dveřmi.

      „Kdo dřív příjde, ten spí pod střechou,“ pozměnila jsem si jedno přísloví a okno zase zabouchla. Nebylo to velké vítězství, ale bylo to vítězství. Někdo méně sobecký než já by se nad ním asi slitoval a pustil ho aspoň na seno, případně na slamník v rohu pokojíka, ale po mě tohle nikdo pro něj chtít nemohl.


      Vydáno: 28.8.2016 6:34 | 
      Přečteno: 146x | 
      Autor: Bilkis
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich