Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Dávný odkaz

      Dávný odkaz - Kapitola 5

      Dávný odkaz - Kapitola 5 Alena začíná pracovat. Ale zase si pustí pusu na špacír a málem to špatně dopadne. I když, možná by to hodně věcí vyřešilo...
      Slavím, má to bezmála tři stránky...

      Ráno jsem byla tak nervózní, že jsem z postele vylezla už před svítáním. Podojila jsem krávy, sebrala smetanu a utloukla máslo. Byla to dobrá práce, při ní se nemuselo moc myslet. Byla to špatná práce, protože mi při ní mozek šrotoval naplno. Jak jinak. Když mám myslet, tak nemyslím, což se výborně ukázalo včera, a když nemám, tak mi to jede na 120%. Vyšla jsem ven z domu a hledala, co bych ještě mohla udělat.

      „Hledáš, co bys ukradla?“ ozvalo se najednou za mými zády a já se prudce otočila. Kerem stál na zápraží, ve vlasech měl listí a na tváři šmouhu od bláta. Boty měl zablácené stejně, vypadalo to, jako by trávil noc v lese. Zúžila jsem oči a přišla k němu blíž.

      „Se špindírama a drnkalama se nebavím!“ vyplivla jsem na něj a pleskla mu jednu pěkně mlaskavou facku. Zamnul si tvář a překvapeně se na mě díval.

      „Co koukáš? Nemáš nikoho jiného, koho bys mohl otravovat?“ vyprskla jsem a otočila se na patě. Když jsem došla ke stodole a chtěla mu přibouchnout vrata před nosem přesně jako v noci, doběhl mě a strčil mezi ně a zárubeň nohu.

      „Počkej, já to tak nemyslel,“ řekl a chytil mě za ruku. Otřásla jsem se odporem. Snad pochopí.

      „Je ti zima?“ Nepochopil.

      „Nesahej na mě,“ řekla jsem důrazně, odsekávala jsem každé slovo, jako když práská bičem. Kerem na mě vyvalil svoje tmavě hnědé oči, ale ruku nepustil.

      „Pusť, povídám,“ zařvala jsem a ruku mu vytrhla. Nasupeně jsem si třela zápěstí a vzteky se celá třásla.

      „Pane jo, prťavá ale zuřivá. Já to tak opravdu nemyslel, tak se nezlob.“

      „Už nikdy na mě nesahej. Nenávidím, když na mě lidi sahají… Není to tím, že bych byla naštvaná, prostě nemám ráda cizí dotek, takže se ho příště vyvaruj stejně jako poznámek na mou adresu a budeme se ignorovat.“

      „Ale já tě nechci ignorovat. Jsi zvláštní. Nutíš mě přemýšlet víc než kdokoliv před tebou,“ řekl mi a ruce strčil do kapes. Vzdala jsem to, bavit se s volem o sobotě, když jde v pátek na porážku, prostě nemá smysl.

      „Já tady pracuju, nejsem na návštěvě. Nemám čas na zbytečné hádky a půtky, které vyvoláváš. Musím se uživit,“ řekla jsem mu trochu mírněji.

      „Ale no tak. Strýc by tě tu nechal tak jako tak… I kdybys neuměla ani vzít hrábě do ruky. Je to hodný člověk. Říkal mi, že tě našel spát ve stodole. Myslí, žes odněkud utekla. Z Tristenolu? Někdo tě tam hledá?“ Koukala jsem na něj jako tele na nová vrata a nezmohla se na slovo.

      „Heleďse, já vím, že je možná těžký se svěřit,“ řekl mi a podíval se na mě pohledem štěněte. Nechápala jsem, ale pak mi najednou svitlo. Určitě se ze mě rozhodl něco vytáhnout, aby to mohl za tepla povědět Norusovi. Musela jsem se v duchu hystericky rozesmát.

      „Nemáš ani ponětí o tom, jak těžké by to bylo. Nemám ti co říct. Ani tobě a ani nikomu jinému. Radím ti, nech to být. Já tady budu akorát pracovat pro tvého strýce a jednoho dne zase pěkně tiše zmizím. Nezůstane po mně nic víc než vzpomínka. Teď mě nech projít, tvůj strýc na mě mává od dveří,“ odsekla jsem a vydala se za mistrem, který naštěstí opravdu u dveří stál. Na Kerema už jsem se ani neohlédla.

      „Dobré ráno mistře,“ pozdravila jsem chlapíka, který měl být podle Keremova názoru hotový samaritán. V očích měl ohníčky, za kterými skrýval tvrdou, i když spravedlivou povahu. Nedělala jsem si iluze o tom, že by byl nějaký hodný starý senilní dědula. Na to nebyl ani dost starý ani dost hloupý. O to víc mě mrzel ten incident ze včerejška. Bylo mi jasné, že mě bude pořádně hlídat. Dokonce jsem se divila tomu, že mě nešel v noci zkontrolovat. Ale možná šel, jenže ne mě, ale dílnu.

      „Půjdeme se podívat na to, jak šikovná jsi. Kdyby to nešlo, budeš prostě dál pokračovat v pomoci mé ženě,“ řekl mi Norus místo pozdravu.

      „Budu v ní pokračovat stejně, nevadí mi dělat víc věcí, mistře,“ řekla jsem úslužně. Opravdu mi to nevadilo. Většinu práce jsem stejně obstarala ráno a pak se po zbytek dne jen toulala kolem domu. Pokrčil rameny, ale nic neřekl. Možná že mi nevěřil. Nedivila bych se, ale o to víc jsem chtěla dokázat, že umím pracovat do úmoru. Sice to nebylo jako doma, kdy jsem hodiny proseděla u počítače nebo prostála u stroje na měření, ale byla to práce. Mistr se vydal k dílně a odemkl dveře. Přiléhala těsně k domu, možná by bylo lepší ji s ním propojit, ale mistrovi to evidentně vyhovovalo tak, jak to bylo. Zřejmě kvůli tomu, že se manželce nechtělo běhat ven a do dílny s každou blbostí, a dveře z vnitřku by jí to hodně usnadnily. Šla jsem za ním. Trochu jsem se třásla, protože jsem nevěděla, jestli zvládnu udělat dojem.

      Vešli jsme do dílny a strach a tréma ze mě spadly. Bylo tu tolik úžasných věcí. Všechny ty pilníky, brusné kameny, kleště a pilky mě přitahovaly jako světlo můru. Mistr se postavil doprostřed místnosti a rozpažil.

      „Tohle je moje království. Tady tvořím, sem utíkám. Myslím, že mě chápeš, ačkoliv nejsem ochoten odpustit ti, co jsi včera udělala. Můžu k tomu ale dojít. Zlatnická práce je náročná. Člověk musí umět pracovat a musí si umět výsledek představit, bez toho se dělat nedá. Musí se taky vyznat v drahokamech a podobně. Tím začneme. Nejdřív je musíš umět poznat a ocenit,“ řekl a přistoupil k truhle. Otevřel ji a vyndal z ní plata, kde v malých chlívečcích ležely kameny.

      „Pojď sem. Tohle jsou drahokamy, které používám. Většina z nich je dovezená z Tristenolu, ale i v Aldromě je pár nalezišť. Řeknu ti, jak se jmenují,“ vytáhl temně rudý kámen a položil mi ho do ruky. Vzala jsem ho a prohlédla si ho proti oknu. Ani nestihl nic říct.

      „Granát, byla by to velmi dobrá kvalita, ale má kaz, všiml jste si toho?“ zeptala jsem se. Mistr se na mě překvapeně díval.

      „Nelhala jsem, když jsem říkala, že jsem pracovala s kameny, mistře. Opravdu.“ To jsem tedy nelhala, minerály mě fascinovaly už od dětství. A hodiny mineralogie na střední škole ve mně taky nějakou stopu zanechaly.

      „Inu, když jsi tak jistá, že víš, tak mi pojmenuj zbytek,“ vytáhl plato na stůl a pokynul mi, abych přišla k němu. Ukázal na první chlíveček, který na něm byl a z mé ruky do něj tiše sklouzl zmíněný granát. Posunula jsem se k dalším minerálům.

      „Opály, olivíny, smaragdy,“ vyjmenovávala jsem, jak jsem postupovala od jedněch k dalším.

      „Malachit, to je vlastně jen polodrahokam. Ametysty, krásná barva a stavba. Rubíny, nic moc kvalita, ale postačí. Jen byste si měl dát pozor na toho šejdíře, který vám je prodává. Tyrkys, onyx, safíry, opravdu úžasné! Turmalín, jadeit, akvamarín, topaz. Máte tu opravdu úžasnou sbírku. Většina z nich by ale potřebovala lépe vyleštit,“ skončila jsem prohlídku plata s kameny. Mistr Norus na mě hleděl podmračeně.

      „Opravdu toho hodně víš. Kdo tě poslal?“ zeptal se mě.

      „Prosím?“

      „Ptám se, kdo tě poslal. Určitě to nebyla jen náhoda. Vyzvídáš tu? Špehuješ?“ Došlo mi, jak jsem byla blbá. Úplně jsem zapomněla, že jsem se většinou nestarala. A tady ze mě přímo prýštilo nadšení.

      „Možná tomu nebudete věřit, ale nikdo mě neposlal. Opravdu ne.“

      „Chceš mi říct, že jsi tu náhodou? Že ti nejde o to, abys někomu pověděla, co tady všechno mám?“

      „Mistře, nemusím být genius ani zběhlá v drahokamech, abych věděla, že zlatník, který vyrábí korunu pro krále, bude mít ty nejlepší možné suroviny. Je to přece logické. Myslíte, že by na to bylo třeba špeha? Vím, že mi po včerejšku nevěříte, ale já tu nejsem kvůli tomu, abych vás okradla. Tyhle věci mě prostě vždycky zajímaly. Možná bych měla radši odejít. Nechci vám být na obtíž a ani nechci, abyste kvůli mně byl jako na trní.“ Obrátila jsem se a snažila se klidně odejít, ale on mě zastavil.

      „Počkej, překvapila jsi mě. Většina žen nemá takové vědomosti jako ty,“ řekl a vypadalo to, že to myslí upřímně. Stejně jako jsem to myslela já. Opravdu jsem tam přece nepřišla krást.

      „Já nejsem jako většina, mistře. Ale vážně vám nechci přidělávat starosti. Kameny poznám, s kovy jsem na tom daleko hůř. Ale ráda se učím… Nechci, abyste si dělal starosti s tím, jestli chci něco ukrást, prostě jste mi ukázal, co tu máte a já se v klidu vytratím, bude to tak lepší.“

      „Tak to tedy ne! Nepřijdu kvůli těžkému spaní o někoho, kdo se takhle vyzná. Vezmi si zástěru a pusť se do práce. Říkala jsi, že potřebují vyleštit, tak se do toho pust,“ řekl mi a postrčil mě k brusnému kameni. Netušila jsem, jak něco tak velkého dám do pohybu. Chvilku mi to trvalo, ale nakonec jsem to dokázala. Vzala jsem si rukavice a začala s jedním z křemenů nevalné kvality. Rozhodně jsem nechtěla zničit něco opravdu hodnotného, kdyby se mi nedařilo. Pár hodin to byl propadák, ale pak jsem na to přišla a zalíbilo se mi to. V tu chvíli už jsem byla celá od prachu, který mezitím uschl na zástěře z kaše, kterou tvořil s vodou při broušení. Hodně hmoty jsem odstranila, ale kameny vynikly. Byla jsem na sebe na konci dne opravdu hrdá. Mistr nade mnou většinu odpoledne stál a koukal mi přes rameno, normálně by mi to příšerně vadilo, ale momentálně mi to bylo úplně jedno. Sledovala jsem kameny a jejich vnitřní stavbu, řídila se citem a pod mýma rukama se probouzela zašlá krása.

      „Už toho nech, Aleno. Můžeš pokračovat zítra. Nebo se podíváme na něco jiného? Mohl bych ti ukázat tavení a válcování. Teď ale musíš být úplně ztuhlá. Běž se někam projít, ať se protáhneš,“ řekl mi a poplácal mě po rameni. Chtěla jsem protestovat, ale stihla jsem sotva otevřít pusu, když mě přerušil.

      „Vím, co mi chceš říct. Že to nepotřebuješ. Ale věř mi, zítra by ses nepostavila, takže odlož zástěru a běž se protáhnout,“ řekl přísně. Nemohla jsem mu odporovat, i když bych tu klidně seděla celou noc. Vstala jsem od stolu a chvíli mi trvalo, než jsem rozešla ztuhlé nohy. Mistr měl pravdu, potřebovala jsem se protáhnout. Vyšla jsem z dílny a uvědomila si, že do západu slunce ještě nějaká chvilka zbývá. Doběhla jsem si pro šátek, který mi věnovala mistrova žena, a zabalila se do něj. Pak jsem se vydala k lesu. Nebylo to daleko, mistr bydlel hned na kraji Orodalu. Vstoupila jsem mezi stromy a nadechla se lesního vzduchu. Myslím, že se mi v Aldormě začínalo konečně líbit. Tedy, ne že by se mi tam předtím nelíbilo, ale konečně jsem k ní získala vztah. Tam v tom lese, se světlem, které pronikalo skrz větve stromů a vytvářelo na zemi cestičky pro mravence, jsem se cítila podobně jako doma. Volná a zdravá. Hlavně zdravá.


      Vydáno: 28.8.2016 6:35 | 
      Přečteno: 137x | 
      Autor: Bilkis
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain