Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Eillen  •  8.6.2019 12:40
  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Lomeril  •  7.6.2019 21:00
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Eillen  •  5.6.2019 18:04
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Lomeril  •  5.6.2019 16:13
  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 5

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      TIHkldCqIY
      qUl9di <a href="http://eepyhzblvtad.com/">eepyhzblvtad</a>, [url=http://lmmbqovhejvj.com/]lmmbqovhejvj[/url], [link=http://lvlwopylxobe.com/]lvlwopylxobe[/link], http://lgvhnkylcvld.com/
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...

      Odkaž sem

      Kategorie: Dávný odkaz

      Dávný odkaz - Kapitola 7

      Dávný odkaz - Kapitola 7 Původně jsem to sem vůbec nechtěla dávat dneska, ale čert to vem. Alena brzy bude muset do Telmiru. Zřejmě je to její osud.

      Mistr Norus se do večeře nevrátil, takže jsme začali bez něj. Helena tvrdila, že se určitě někde zapovídal a zapomněl na čas. Nevěděla jsem, jak dlouho to k tomu překupníkovi trvá, takže jsem to pustila jedním uchem tam a druhým zase ven. Ale když se nevrátil ani po večeři, začali jsme si o něj dělat starosti. Už se smrákalo a on stále ještě nedorazil, což bylo vážně divné. Kerem si sedl do kouta a snažil se rozehnat naše chmury nějakými veselými písněmi, ale ani jedna z nás ho pořádně neposlouchala. Helena chodila z místa na místo a nikde neměla stání. Z toho jsem pochopila, že se tohle ještě nikdy nestalo. Doufala jsem, že by mi osud nebyl až tak nakloněn, aby se mistrovi něco hrozného stalo, abych mohla jít do Telmiru a pokusit se něco udělat. Začínalo mi to dávat smysl. Něco mi říkalo, že se musím dostat právě tam. Ale že by byly nějaké vyšší síly, které by manipulovaly lidmi a ubližovaly jim, tomu jsem prostě odmítala uvěřit.

      Někdo zabušil na dveře a Helena okamžitě otevřela. Byl to kovář. Smeknul klobouk a vešel dovnitř.

      „Tak se mi zdá, že Norovi už koně v životě nepůjčím. Kde je?“ zeptal se. Trochu huhňal, ale jinak vypadal docela sympaticky. Kdyby ovšem nebyl zakaboněný a viditelně nesvůj.

      „Ještě se nevrátil,“ oznámila mu Helena, načež jeho tvář získala překvapený výraz.

      „Ale kůň mi před chvílí přiběh domů,“ remcal kovář. Heleně se podlomila kolena, Kerem ji ale chytil, než stačila upadnout, a posadil ji na židli. Sledovala jsem to jakoby zdálky a říkala si, že jsem asi pořádně praštěná, nebo jsem to přivolala.

      „Říkáte, že kůň přiběhl domů?“ zeptal se Kerem a sahal po kabátě. Okamžitě jsem sáhla po svém šátku. Kovář se bezradně podrbal na bradě a přikývl.

      „No jo, je to sotva půl hodiny. Byl celej uřícenej, tak si říkám, ten Norus je ale blázen, copak neví, že ho tady nemůže takhle nechat? Vždyť nastydne a bude po něm. Opatřil jsem ho a šel rovnou sem.“

      „Zřejmě se mu něco stalo, musíme ho najít,“ řekla jsem a uvázala kolem sebe ten těžký vlněný šátek. Kerem se na mě podíval, jako by hodnotil moje šance v terénu tam venku, a zakroutil hlavou.

      „Nech si těch siláckejch hodnocení. Jsem úplně schopná jít s tebou a hledat. Dojdu pro pochodně, pár jich je v dílně,“ utrhla jsem se na něj a odspěchala. Když jsem se vrátila zpátky i s pochodněmi, byl už kovář pryč.

      „Šel sehnat pár chlapů, aby nám pomohli hledat. Máme se sejít na návsi, tak pohni,“ vysvětlil mi Kerem, vzal si ode mě jednu z pochodní a nad ohništěm ji zapálil. Pak se obrátil k Heleně, která seděla schoulená na lavici a plakala.

      „Najdeme ho, teto. Neboj se. Zůstaň tady a počkej, dokud se nevrátíme. Ne aby tě napadlo někam chodit, ještě by ses ztratila taky,“ řekl jí tichým uklidňujícím hlasem a vyšel ven do tmy. Spěchala jsem za ním, pochodeň zapálenou jen napůl. Tráva byla hodně mokrá, ale vnímala jsem to jen rožkem smyslů. Když jsme došli na náves, už tam v hloučku stálo několik mužů z městečka. Některé jsem znala, některé ne, ale to bylo v tuhle chvíli jedno. Nikdo se nepředstavoval, nikdo nevtipkoval. Všichni byli zachmuření.

      „Norus říkal, že jede za Kirstenem, takže by měl být někde po cestě směrem na Telmir… Pokud si to ovšem nezkrátil lesem,“ řekl Kerem všem. Cítila jsem se docela neužitečná, protože jsem jim nemohla nijak poradit, kde hledat. Škoda, že mě Norus nevzal s sebou, třeba by se mu nic nestalo. Na podobné úvahy ale nebyl čas. Rozdělili jsme se, já šla s Keremem k lesu, a začali ho hledat. Volali jsme a prohlíželi každý keř, jestli ho náhodou nenajdeme někde v bezvědomí. Bloudili jsme po lesní cestičce hodiny, než jsme konečně zaslechli slabé volání. Kerem přidal do kroku a já mu sotva stačila. Měl velmi dlouhé nohy. Celý byl takový vyčouhlý, ale nebyl hubený. Prostě pěkně rostlý chlap. Skoro jsem běžela, aby se mi neztratil z očí. Volání sílilo, jak jsme se blížili k místu, kde ležel Norus. Kerem už byl skoro u něj. Po chvilce jsem k nim přiklekla.

      „Kůň se splašil, asi ho něco vylekalo, ale já si ničeho nevšiml. Shodil mě, chvíli jsem se kutálel po zemi, až jsem se zastavil tady o ten strom,“ vysvětloval Norus a těžce oddechoval. Kerem na něj svítil, takže bylo vidět, jak je umazaný a potlučený. Okolní keře mu zřejmě daly pořádně zabrat.

      „Co vás bolí, mistře?“ zeptala jsem se a rozvázala si šátek. Kerem vytáhl čutoru s vodou a dal mu napít. Nesouhlasila jsem s tím, ale nestihla jsem ho zastavit. Koneckonců, kdyby měl vnitřní zranění, zřejmě by nebyl při vědomí. Doufala jsem, že je moje úvaha správná a voda mu moc nezředí krev. Nechtěla bych, aby vykrvácel dovnitř. Když se dosyta napil, povzdechl si a chytil se za žebra.

      „Hlavně noha, nemůžu se na ní postavit. A taky žebra.“ Přikývla jsem, jako že jsem pochopila a vzala mu vodu z rukou. Sáhla jsem si pod košili zastrčenou do sukně a vytáhla odtamtud pruh plátna, který jsem používala jako kapesník. Naštěstí jsem si dnes po praní vzala čistý a ještě ho nepoužila. Vylila jsem na něj vodu a trochu mu očistila rány na tváři. Kerem to všechno sledoval s ledovým klidem. Nebo se o to aspoň pokoušel.

      „Prohlédnu vás, mistře. Nehýbejte se,“ řekla jsem mistrovi a podala mu vodu zpátky.

      „Kereme, počkej tu, než skončím, pak dojdeš pro chlapy a seženete nějaký vozík, na kterém bychom ho odvezli,“ přikázala jsem rozhodně a mírně ho odstrčila, abych mohla k mistrovi zepředu. Prohmatala jsem mu žebra a s úlevou zjistila, že jsou jen naražená. Žádnou zlomeninu jsem necítila. Pak jsem přešla k noze. Přejela jsem pevně po holeni a mistr usykl. Zamračila jsem se, protože jsem narazila na vystouplý kus kosti, a stáhla ruce do klína.

      „Je to zlomené,“ řekla jsem jim oběma. Kerem vyvalil oči a mistr zasténal.

      „To není to nejhorší,“ pokračovala jsem. Kerem se na mě zamračil, ale nic neříkal. Mistr se mnou zatřásl, i když ho to očividně dost bolelo.

      „Hnulo se to. Když se to nesrovná hned, tak to oteče, až s vámi pohneme. Pak už to srovnat nepůjde a kost sroste nakřivo,“ vysvětlila jsem.

      „Co s tím budeme dělat?“ zeptal se Kerem prakticky.

      „Můžu to srovnat, nebo se o to aspoň pokusit. Kost musí zapadnout na správné místo, jinak bude mistr do smrti kulhat, protože takhle by to mohlo srůst špatně. Kost by pak byla náchylnější k úrazům. Nemůžu ale zaručit, že se to povede,“ pokrčila jsem rameny.

      „Udělej to,“ přikázal mi Norus a zavřel oči. Já je zavřela taky, ale Kerem mě vyrušil svým zakašláním. Podívala jsem se na něj a pokynula mu, aby se přesunul za mistra.

      „Chyť ho pevně kolem ramen, nejlíp tak, aby se nemohl ani hnout,“ instruovala jsem ho a vyhrnovala si rukávy. Pak jsem mistrovi sundala botu a rozvázala tkanice na kalhotách. Naštěstí měl ty, které se daly po celé délce nohavic rozvázat.

      „Pevně sevřete zuby a v žádném případě neotvírejte pusu, nechtěla bych, abyste si překousl jazyk, rozumíte?“ řekla jsem mu a chytila ho za nohu kousek pod zlomeninou. Snažila jsem se být co nejopatrnější, abych mu nepůsobila zbytečnou bolest. Kerem ho pevně chytil a kývnul na mě. Zapřela jsem se nohama o zem, co nejpevněji to šlo, a ze všech sil zatáhla. Mistrovi unikl ze rtů výkřik, pak omdlel a já setrvačností kecla na zadek. Kerem se nad něj sklonil a já znovu prohmatala nohu. Zdálo se, že kost zapadla, kam měla. Oddechla jsem si, protože tohle jsem vždycky viděla jen v televizi. Zdálo se, že ty hodiny vysedávání před obrazovkou, když jsem byla malá, přece jen k něčemu byly.

      „Jen omdlel, Kereme. To nic není. Možná je to pro něj lepší. Aspoň necítí bolest. Potřebuju, abys našel nějaké rovné větve, můžeš to pro mě udělat?“ zeptala jsem se ho a snažila se vymyslet, čím nohu obvážu, abych ji zafixovala. Neměla jsem nic jiného než ten obrovský šátek. Kerem přikývl a šel hledat. Z dálky k nám dolehlo volání. Už nás postrádali. Kerem mi přinesl jakžtakž rovné větve a odběhl za nimi, aby jim řekl, že potřebujeme vůz. Já se zatím pokusila nohu zpevnit, jak nejlépe to šlo. Dlahy nebyly ideální, ale na převoz by to mělo stačit. Dala se do mě ovšem zima. Kerem si toho všiml, když se vrátil, a sundal si kabát. Přehodil mi ho přes ramena a objal mě kolem nich.

      „Zachránila jsi mu život,“ řekl mi potichu.

      „Hloupost, jen jsem mu srovnala nohu. Pak že americké seriály lžou,“ řekla jsem a rozchechtala se. Vzápětí jsem si vynadala do samic tura domácího.

      „Cože?“ zeptal se mě a trochu se odtáhl. Hrklo ve mně pořádně. Celé týdny jsem se držela, abych pak udělala takovouhle botu…

      „Ale nic, jen plácám z únavy. Chce se mi spát,“ řekla jsem a hraně zívla, pak jsem mu na potvrzení svých slov položila hlavu na rameno a zavřela oči. Věděla jsem ale, že jsem ho neošálila. Cítila jsem jeho napjaté svaly. Taky trochu skřípal zuby, jak přemýšlel.

      Konečně dorazil kovář s vozem, to už se ale mistr zase probral a nadával jako špaček. Asi jsem mu tím rovnáním neudělala zrovna radost. Opatrně ho naložili, já si k němu přisedla, a vyrazili jsme k domovu. Byla jsem opravdu ráda, že to takhle dopadlo. Jeho manželka ještě radši. Když ho chlapi sundávali z vozu, běhala kolem jako kvočna. Vešla jsem do kuchyně a požádala ji o kusy plátna. Udělaly jsme z nich jakýs takýs obvaz. Jen provizorní, aby mistr vydržel přes noc. Nad ohništěm visel kotel s horkou vodou, takže jsme se umyli a beze slova se vypařili ven z domu. Kerem se zadíval ke stodole a pak se obrátil ke mně.

      „Spíš na seně, do pokoje mi ani nepáchneš. Nechci tam mít ráno jako v zaprděnci,“ řekla jsem mu se smíchem a pokynula ke stodole.

      „Budu si na tebe dávat pozor! A nakonec zjistím, co je na tobě tak divného a odkud jsi přišla. Počítej s tím!“ řekl mi vážně a uložil se na seno. Já přešla ke schodům a chvíli ho pozorovala. Ten člověk byl jako beran. Jak si postavil hlavu, nic s ním nehnulo. A já se prozradila, musela jsem tedy počítat s následky. Nespouštěl ze mě oči. Pokrčila jsem rameny.

      „Když myslíš, že ti to pomůže, Kereme, pak si posluž. Ale nemysli si, že se ti to podaří zrovna snadno,“ řekla jsem mu a vydala se spát. Nemohla jsem usnout. Musela jsem myslet na to, jak před ním skryju pravdu. Nechtěla jsem mu vysvětlovat svoje teorie… To jsem teda rozhodně nechtěla.


      Vydáno: 28.8.2016 6:38 | 
      Přečteno: 349x | 
      Autor: Bilkis
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.