Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Eillen  •  8.6.2019 12:40
  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Lomeril  •  7.6.2019 21:00
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Eillen  •  5.6.2019 18:04
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Lomeril  •  5.6.2019 16:13
  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 5

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      TIHkldCqIY
      qUl9di <a href="http://eepyhzblvtad.com/">eepyhzblvtad</a>, [url=http://lmmbqovhejvj.com/]lmmbqovhejvj[/url], [link=http://lvlwopylxobe.com/]lvlwopylxobe[/link], http://lgvhnkylcvld.com/
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...

      Odkaž sem

      Kategorie: Dávný odkaz

      Dávný odkaz - Kapitola 9

      Dávný odkaz - Kapitola 9 Přípravy a odchod do Telmiru. Jak se s tím Alena vyrovná? A dokáže vůbec odejít z bezpečí venkovského domu zlatnického mistra?

      Kapitola je poněkud divná, ale snad mi to odpustíte.

      Přípravy nabyly jasných rozměrů. Kerem mě vzal na procházku směrem, kterým jsem se měla vydat druhý den ráno těsně před svítáním. Na místě, kde jsme se měli setkat, jsme uložili oblečení, které jsme potřebovali, ale nemohli jsme ho vzít s sebou při útěku. Koruna byla hotova a její části pečlivě rozděleny mezi nás dva. Já měla nést dvě části, jednu z kamar a závlačky, zbytek měl odnést Kerem. Ne že bych se bála, že nás někdo přepadne, ale mistr na tom trval. A vlastně jsem měla strach i já. Ne z přepadení nebo něčeho podobného. Dokonce ani z Keremových zvídavých otázek ne. Jen ze sebe. Za celou dobu jsem neopustila blízkost domu. Vždycky jsem měla možnost se vrátit a uklidnit se. A teď jsem najednou měla cestovat do Telmiru? Směšné. Strach byl v tomhle případě eufemismus jako prase. Byla jsem vyděšená! Srdce mi bušilo, nemohla jsem spát, nechtěla jsem jíst a ze všeho nejvíc jsem toužila po bonbonu. Po Bonparu. Černorybízovém… Ten mi totiž vždycky pomáhal nejvíc. Kromě hašlerek, které jsem k práškům nesměla a zjistila jsem to velmi zajímavým způsobem – točením hlavy a pocitem na zvracení. Co já bych dala za trochu meduňky a třezalky? Udělala bych si aspoň uklidňující čaj. Jenže jako na potvoru tu ani jedna z těch mrch nikde blízko nerostla.

      Kerem se mými obavami bavil. Doslova mu to zářilo z očí. Neskutečně mě tím štval. Ale přiznat se, že se bojím cestovat? To nikdy, to rozhodně vědět nemusel. Ještě by se mi smál o to víc. Chvilku jsem přemýšlela o tom, že bych mu to prostě vysvětlila, ale nakonec jsem to zavrhla. Sice jsem v hlavě slyšela hlas své doktorky, který donekonečna opakoval, že agorafobie není nic, zač by se musel člověk stydět, ale vtlučte to do hlavy agorafobikovi, že? Kdepak, já vím svoje. Co by člověk dělal, kdyby ho nad vodou nedrželo aspoň to, že se před lidmi stydí a nechce před nimi dát najevo svou slabost?!

      Když jsem si balila věci, zhluboka jsem dýchala. Běžně to pomáhalo a pomohlo to i tentokrát. Jídlo, pár kousků oblečení, vápencový prášek smíchaný s mátou na čištění zubů, hřeben, dýka a pečlivě poskládané pruhy plátna, které sloužily k rozličným účelům. Od mytí až po zavázání případných ran. Mistr mě poslal brzy spát, Helena s Keremem probírala poslední detaily naší cesty a na poslední chvíli vyšívala složitou šerpu se znakem zlatnického cechu, kterou jsem si měla vzít, až se dostanu před krále. Původně ji měla mít ona, ale okolnosti si vyžádaly jiný postup.

      Nemohla jsem zamhouřit oka. Mistr to tušil, protože za mnou poslal Kerema. Snažila jsem se předstírat spánek, ale asi jsem vyšla ze cviku, protože si přisedl na mou postel a zachechtal se.

      „Nemusíš dělat, že spíš. Vím, že to jen hraješ. Co se děje? Máš strach? Ještě to můžeme odvolat,“ řekl mi a v hlase měl jakousi podivnou směsici smíchu a účasti. Posadila jsem se na posteli a otočila se tak, abych mohla nohama mávat kousek z postele. Kerem si sedl vedle a udělal to samé.

      „Nebojím se té cesty. Tedy aspoň ne tak, jak si asi myslíš. Neděsí mě možná rizika s ní spojená. Jen nemám ráda cestování, to je všechno. Nenávidím, když mám jít někam, kde neznám ani šutr, dokážeš to pochopit?“ Nedokázala jsem nevybuchnout.

      „Nebojíš se náhodou taky krále?“ zeptal se se smíchem. Zaryla jsem mu loket do žeber, až vyjekl.

      „Budoucího krále, drnkálku. Budoucího. A i kdyby už byl králem, pořád je to jenom člověk jako my ostatní. Úcta nepřichází s funkcí, chápeš? Musím člověka poznat, abych si ho mohla vážit nebo abych se ho mohla začít bát. Neznám Sida Clemense. Nevím, kdo je, jaký je. Vím, že je dobrý a silný bojovník, že má úctu svých vojáků a vděk krále Tristenolu, ale to je všechno. Nehodlám ho soudit, dokud ho nepoznám,“ řekla jsem mu a objala si kolena. Nenáviděla jsem, jak jsem musela lhát. Věděla jsem přece, jaký budoucí král této země je. Ale mohla jsem mu něco takového vysvětlit? Nemohla.

      „To zní rozumně,“ podotkl a poplácal mě po rameni. Jeho ruka tam zůstala sotva vteřinu, pak rychle ucukl.

      „Promiň,“ omluvil se mi. Musela jsem se usmát.

      „To je dobrý, Kereme. Nemusíš se omlouvat pokaždé, když se mě dotkneš. A nemusíš ucukávat jako by ses spálil. Já to přežiju. Zvykla jsem si na tebe, dotek mi nevadí,“ řekla jsem a přisunula se k němu blíž.

      „Nemám ráda doteky cizích lidí. Hlavně když je nečekám. Ale nevyletím pokaždé jako jsem vyletěla tenkrát. Prostě jsem měla blbý den, jo? Ber to tak a neboj se, že mě naštveš. Kdyby ano, řeknu ti to,“ položila jsem mu ruku kolem ramen a stiskla. Bylo to vůbec poprvé, kdy jsem se ho vědomě dotkla. Nebyl to úplně příjemný pocit, ale nebylo mi z toho ani mdlo, což byl úspěch. Hloupé bylo, že si to vyložil špatně. Naklonil ke mně hlavu a přejel svými rty po mých. V tu chvíli jako bych se proměnila v býka, kterému zamávali před čumákem rudým hadrem. Uskočila jsem od něj, až jsem málem spadla z postele, a jednu mu vrazila.

      „Tak tohle mi teda rozhodně vadí!“ zařvala jsem na něj a nevšímala si toho, že se drží za tvář.

      „Měl bys jít dolů a trochu se vyspat, zítra máme nějakou práci. Já už si taky půjdu lehnout,“ pokračovala jsem a ukázala rukou ke dveřím. Kerem beze slova vstal a odešel z pokojíku. Lehla jsem si do postele, ale usnout jsem nedokázala. Prsty jsem si přejela po rtech a cítila jsem se přitom hodně špatně. Protože mě ten letmý dotek vyděsil, ale zároveň mě neznechutil. V tom jednom jediném okamžiku jsem si přála na všechno ostatní zapomenout a zůstat na místě. Zastavit čas a nikdy mu nedovolit, aby se znovu rozeběhl. Jako bych něco takového mohla dokázat. Jak bych neměla doma Pavla, který beztak ani neměl ponětí, co se se mnou děje. Nakonec jsem použila svou obvyklou usínací mantru.

      Kerem se mnou zatřásl, když byla ještě tma. Pokusila jsem se otevřít oči a spustit nohy z postele, ale jako obvykle, když jsem byla nedospalá, se mi to moc nedařilo.

      „Vstávej, za chvíli musíš jít,“ řekl mi Kerem a pokusil se mě vytáhnout do sedu.

      „Ještě chvíli,“ zakňučela jsem a zabořila hlavu do polštáře.

      „Ani minutu, čeká nás práce, zapomněla jsi? Musíš se najíst, sbalit nějaké jídlo a vypadnout. Není čas na spaní, holka,“ hartusil Kerem a znovu mnou zatřásl. Konečně jsem se jakžtakž probudila. Slovo práce mě vždycky dokázalo probrat. Vyletěla jsem z postele a seběhla schůdky do stodoly. Musela jsem na záchod. Ano, nervozita dorazila. Začaly se mi třást ruce a bylo mi špatně od žaludku. Když jsem konečně byla schopná vyjít z oné místnůstky, nebyl na mě asi pěkný pohled. Kerem na mě překvapeně koukal. Věděla jsem, že jsem určitě bílá jako stěna.

      „Nic se neděje, Kereme. Nehodlám tu omdlít a všechno zkazit. Jdeme na to?“ Přikývl poněkud nejistě, ale doprovodil mě do domu. Helena mě okamžitě zatáhla do ložnice. Byla tu natažená šňůra a přes ni hozena prostěradla, abych měla trochu soukromí, protože mistr stále nemohl vstát z postele. Sundala jsem si košili a nechala ji, ať mi stáhne pruhem plátna prsa. Pak jsem si oblékla mužskou košili z hrubého plátna a na ni koženou vestu. Shodila jsem sukni a na punčochy si natáhla kalhoty. Boty mi byly trochu větší, ale nedalo se nic dělat. Vlasy jsem vyčesala nahoru a stáhla je kouskem kůže. Pak jsem si na hlavu narazila čepici a skryla tak unikající pramínky. Nahrbila jsem se a Helena zamyšleně kývla.

      „Ještě je tma, nikdo tě nepozná, mělo by to stačit,“ řekla a podala mi uzlík s věcmi. Vyšly jsme do sednice a Kerem se na mě usmál. Plácl mě po zádech a přistrčil ke mně krajíc chleba a kousek sýra. Jedla jsem záměrně pomalu, aby se mi neudělalo zle. Věděla jsem, že takhle brzy ráno a ještě před cestou nezvládá můj žaludek jídlo zrovna dobře.

      „Měli bychom ti vymyslet jméno. Nemůžu na kluka volat Aleno,“ podotkl Kerem a žádostivě pošilhával po půlce mé snídaně, kterou jsem odložila. Přistrčila jsem k němu chleba i sýr.

      „Co třeba Siklib*? Já vím, že to zní trochu zvláštně, ale myslím, že se to ztratí,“ navrhla jsem.

      „To by šlo, takže Siklibe, je čas, abys vyrazil na cestu,“ řekl a zakousl se do zbytku mé snídaně. Helena mě objala a políbila mě na čelo. Popřála mi šťastnou cestu. Za mistrem jsem se šla rozloučit do ložnice. Podal mi kusy koruny a já si je připevnila na tělo pod košili dalším pruhem plátna, na kterém byly přišité kapsy, do kterých části koruny zapadly. Trochu to řezalo, ale to nebylo nic, co by mě mohlo zastavit.

      „Buď opatrná, omluv mě u krále a řekni mu, aby s tebou a penězi někoho poslal, ano? Hodně štěstí, děvče,“ řekl mi a já mu potřásla rukou.

      „Díky, mistře, nezklamu vás, slibuju,“ mírně jsem se poklonila a vypadla jsem. Loučení mi nesedělo. Helena už byla někde pryč, ale Kerem stále seděl u stolu.

      „Takže, vyrazíš tak dvě hodiny po tom, co odejdu, ano? Nezapomeň, že kdyby ti chtěl někdo pomoct, máš ho poslat jinam. Sejdeme se po poledni u toho stromu, kde jsme nechali věci.“

      „Neboj se, pamatuju si to. Teď už běž, ať jsi pryč dřív než tě někdo zmerčí a spojí si to dohromady,“ pousmál se a já vyrazila. Před dveřmi jsem se zhluboka nadechla a pak konečně vyšla ven na čerstvý vzduch.

      Vyrazila jsem směrem k Tristenolu po okraji lesa přesně tak, jak jsme se domluvili. Za městem jsem sešla na cestu a pomalu se přibližovala k městu. Ozývaly se z něj typické ranní zvuky. Krávy bučely, z kovárny bylo lze zaslechnout bušení kladiva o kovadlinu a slepice kvokaly na dvorcích domů. Nikdo z lidí nebyl pořádně vidět, ale bylo mi jasné, že mě někdo určitě viděl. Nezastavovala jsem se, šla jsem dál. Nikoho si nevšímala. Když jsem Orodal konečně nechala za sebou, nesmírně se mi ulevilo. Zatím šlo všechno podle plánu. Pokračovala jsem po cestě asi hodinu, pak jsem vkročila do luk a polí a pokračovala mírně na jihozápad.

      V trávě se mi šlo hned mnohem líp. Byla jsem zvyklá z procházek se Cindy, takže jsem si užívala rychlé tempo, které jsem nasadila. Už jsem se probrala dost na to, abych dokázala ocenit okolní přírodu. Bylo tu krásně. Pomalu tak krásně jako u nás doma. Myslela jsem, že se Aldroma bude hodně lišit, ale vlastně to nebyla pravda. Jen mi trochu chyběly zvuky našeho světa. Motory aut, vrčení vlaků a podobné věci. Ale počítala jsem, že si na to zvyknu. V Orodalu byly alespoň nějaké zvuky. Tady jen šuměla tráva a zpívali ptáci. Nebyla jsem zvyklá na takové ticho. Začala jsem si tichounce zpívat, aby mi cesta rychleji ubíhala. Pořád jsem kontroloval slunce, abych nesešla z cesty, ale poznávala jsem okolí, takže jsem byla klidná. Brzy jsem v dálce uviděla povědomý hájek. Remízek? Nevím, co to bylo, jak tomu říkat, ale věděla jsem, že jsem skoro u cíle. Podle toho, jak jsme sem šli s Keremem, jsem měla asi tak ještě hodinu náskok.

      Došla jsem až k hájku a usedla pod strom, u kterého jsme se měli sejít. Měla jsem trochu hlad, ale nechtěla jsem jíst. Raději bych si zdřímla, ale to jsem nemohla riskovat. Záměrně jsme sice vybrali místo daleko od lidských sídel, ale náhoda je blbec. A při mém štěstí tudy za chvíli povede dálnice. Ani bych se nedivila, kdyby se objevila pouštní karavana s velbloudy. Z díry u kořenů stromu jsem vyndala náš balík s věcmi. Předpokládala jsem, že se Kerem za chvíli objeví a já chtěla hned potom odejít. Zdržovat se na jednom místě moc dlouho by nemuselo být dobré. Sundala jsem si čepici a protřepala vlasy. Levý bok jsem měla celkem bolestivě odřený, takže jsem ze sebe shodila zabalené kusy koruny a trochu si tak ulevila. Rozhodla jsem se, že si na sebe ještě pod to něco omotám. Nehodlala jsem mít oba boky rozedřené do krve celou cestu. Dívala jsem se směrem, kterým jsem se sem dostala a hledala očima Kerema. Mohlo uběhnout tak půl hodiny, když jsem ho konečně uviděla. Blížil se rychle. Neohlížel se, takže jsem usoudila, že všechno dopadlo dobře. Natáhla jsem si nohy a trochu se napila. Za chvíli už byl dost blízko, abych si mohla všimnout, že se mu na zádech pohupuje loutna.

      „Jaká byla cesta?“ zeptal se mě, když konečně došel až ke mně. Pokrčila jsem rameny.

      „Nic zvláštního, jak to dopadlo ve městě?“ zeptala jsem se na oplátku a podala mu čutoru s vodou. Nejdřív se zhluboka napil a až pak odpověděl.

      „Všechno podle plánu, nikdo si ani nevšiml, že jsi zmizela. Kluka si lidi všimli, ale nikdo tě nepoznal. Ptali se, co se ztratilo. Báli se, abys neukradla královskou korunu. Naštěstí nesu dva díly já, mohli jsme jim jeden z nich ukázat, takže nám uvěřili, že se ztratili akorát nějaké kameny.“ Zachmuřila jsem se… Lhát jim, to bylo něco jiného než být za zlodějku. Mimochodem už podruhé.

      „Neber si to tak, pak jim všechno vysvětlíme. Myslím, že je jim stejně jedno, že jsi něco údajně ukradla. Báli se, že by král potrestal nejen strýce, ale i je, kdyby se ztratila koruna. Že mu nepomohli tě najít, víš?“

      „Nekradu, nikdy jsem nekradla a nikdy nebudu. Vadí mi to, že si to o mně lidi myslí jen proto, že nejsem odtud a nikdo o mně nic pořádně neví. Chápu, že jsme tím získali čas, ale stejně mi to vadí,“ přiznala jsem. Kerem mi vrátil pití a popadl balík s oblečením.

      „Nemysli na to, nemůžeš za to, jak se situace vyvinula. Nasaď si čepici, Siklibe, musíme vyrazit,“ vstal, podal mi ruku, aby mi pomohl na nohy, a, když jsem se postavila a natáhla si na hlavu zase čepici, vyrazil směrem na západ. Chvilku jsem ještě postála na místě a pohledem na druhou stranu jsem se rozloučila se svým dočasným domovem.

      „Jdeš? Nehodlám na tebe čekat,“ ozval se Kerem. Otočila jsem se a vyrazila za ním.

       

      *Bilkis pozpátku, kdyby si náhodou někdo nevšiml… Nic lepšího mě nenapadlo. :D


      Vydáno: 28.8.2016 7:00 | 
      Přečteno: 326x | 
      Autor: Bilkis
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Jméno
      Předmět
      Kontrola tyto znaky přepište do pole kontrola
      Text
        b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

      Nebyly přidány žádné komentáře.