Dialog vzpomínek

Nad Wildaranem se snášela noc. Králův poradce se procházel po nádvoří a bezmyšlenkovitě trhal okvětní lístky růží.

„Už jednou jsem ti říkala, abys neničil krásu,“ ozval se hlas, který zněl najednou tak unaveně. Trivet se otočil a konečně si všiml Niame, která seděla na kraji kašny. V tu chvíli si vzpomněl na jiný rozhovor, který spolu vedli a musel se pousmát.

„Opět tě prosím o odpuštění,“ uklonil se a přisedl k ní. Všiml si, že se lehce chvěje zimou. Svlékl si tedy kabát a přehodil jí ho přes ramena.

„Copak tě trápí, chlapče,“ pohladila jej po tváři a zadívala se mu do očí.

„Něco o čem bych nikdy neměl mluvit. Vzpomínka, kterou bych měl zapomenout. Neustále mě pronásleduje a já nevím, co dělat,“ bezmyšlenkovitě pronesl. Niame jej objala a snažila se mu dát část své odvahy.

„Mluvíš o té dívce, že ano?“ zeptala se a byla si jistá, že má pravdu.

„Není to absurdní? Copak nemohou mít muži v našem světě štěstí? Proč se to stalo? Nejdřív se tu objevila Caointiorn a ukradla srdce Sebastianovi. Pak se tu zničeho nic zjevila Lenka a Creagan byl ztracený,“ vysvětloval Trivet a bál se pokračovat.

„A teď to byla Barbora a navěky ukradla část tvého srdce,“ dodala Niame a Trivet v duchu proklínal tu její schopnost poznat pravdu. Dokud to neřekl nahlas, mohl si nalhávat, že se nic nestalo a že vše byl jen sen.

„Ano, máš pravdu. Trápím se. Vím, co k ní cítím. Vím, že ji nikdy neuvidím, ale stejně bych byl rád, kdybych mohl. Jsem špatný, když toužím?“ zeptal se ztrápeně. Niame zesílila objetí. Kdyby jí Trivet viděl do obličeje, všiml by si, jak moc je dojatá a jak ji zraňuje jeho bolest.

„Chlapče, jak bys ty mohl být špatný,“ pohladila ho po vlasech a políbila na temeno, „Trápíš se, protože víš, že nic nezměníš. Ale představ si, že by se tu teď Barbora objevila. Myslíš, že bys kvůli ní opustil Margaritu a Valerii? Ani mi nemusíš odpovídat, vím, že by sis vybral je. Tvá bolest pramení ze ztráty spřízněné duše. Kdyby tu Barbora byla, byli byste velmi dobří kamarádi. Ale máš svoji ženu a ta je pro tebe nejdůležitější.“

Trivet pochopil. Ano, Niame měla pravdu. Barbora mu chyběla. Její přátelství bylo to, které si ukradlo část srdce. A doufal, že si tu nemalou část uchová.

„A můžeš si být jistý, že i jí scházíš,“ dodala potichu Niame.

„Děkuji. Jsem rád, že jsem tu na tebe narazil. Nevím, jestli je na světě někdo jiný, s kým bych si o tom promluvil. Jsem rád, že jsem součást tvé rodiny,“ políbil ji na tvář a všiml si, jak dojatá Niame je.

„A já ti děkuji za krásná slova, ale teď už pojď. Půjdeme spát,“ usmála se Niame a nechala se zvednout. Trivet ji odvedl do jejího pokoje a pak se vydal do svých komnat. Potichu vešel, podíval se na spící Margaritu a usmál se.

Než si lehl, šel ještě na chvilku na balkon. Zadíval se na hvězdy a potichu k nim zašeptal: „Ať si kdekoliv, nezapomenu. Dobrou noc, Barboro.“ Ještě minutu zůstal na balkoně. Poté se vrátil do pokoje, lehl si vedle Martgarity, políbil ji na spánek a konečně usnul klidným spánkem.