Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Dialogy Duše

      Modrá mlha

      Kdysi dávno byl sepsán příběh o tom, jak se Creagan na jeden den dostal do Lenčina světa a měl možnost s ní mluvit. Po pár letech došlo k úpravě tohoto příběhu. Ale až teď, když Aldorma znovu ožila, mi došlo, že pro ty dva už žádné další setkání nemohlo být. Jen by jim rozjitřilo rány a přineslo zbytečně moc bolesti. Na druhou stranu tu byla jedna osoba, u které by ono setkání dávalo smysl.

      Nápad na tuto povídku mám v hlavě už od srazu v Plzni a jen jsem uvažovala, jak jej napsat. A pak se objevila poslední část Cesty zpátky...

      Od Trivetova návratu do Hůrky uplynul jediný den. Hůrečtí moc dobře pochopili, že není čas na povídání si a tak ho spolu s Margaritou a králem nechali sedět v hostinci o samotě. Jediný, kdo k nim pravidelně přicházel, byl hostinský s dalšími korbely piva.

      Večer pomalu plynul, ale oni mlčeli. Každý byl ztracený ve vlastních myšlenkách. Nikdo se neodvážil promluvit jako první. Nakonec to byl hostinský, kdo prolomil hradbu mlčení.

      „Barbora se už nevrátí, že?“ zeptal se, když pokládal na stůl další korbel.

      „Obětovala se pro Aldormu,“ zašeptal Trivet. Hostinský si všiml skelného pohledu a pochopil, že se nemá dál na nic ptát. Posbíral prázdné talíře a odešel.

      „Možná ji měla nechat lehnout popelem,“ pronesl tiše Creagan a zadíval se na svého kamaráda. „Nedívej se na mě tak. Vezmi si to logicky. Jsme království, které by bez cizí pomoci nemělo na trůnu právoplatného dědice. A místo toho, abychom si z toho vzali ponaučení, všechno co šlo, jsme pokazili. A co udělali draci? Měli se na nás vykašlat. Místo toho přivedou další ženu, aby nám pomohla.“

      Margarita stále mlčela. Nebyla slova, kterými by dokázala ty dva utěšit. Její bratr měl neustále před očima obraz umírající Lenky. A její manžel? Ten k tomuto výjevu včera přidal další, který ho bude trápit po zbytek života. Žádná slova nedokáží otupit onu bolest. Snad jen čas pomůže.

      „Další ženu, aby pro nás zemřela. Tak jako Lenka,“ namítl Trivet ironicky a pevněji sevřel Margaritinu ruku. Chvíli jej nechala, ale poté se jemně vyprostila.

      „Lenka nezemřela,“ pronesla klidně. „A teď mě omluvte. Musím dopsat dopis pro Isobel a Trana. Mají o tebe strach a čekají, až jim napíšeme.“ Zalhlala, neboť dopis byl již dávno na cestě.

      „Meg, viděla jsi ji umřít. Tak jako my. Sice byla v dračím těle, ale byla to ona,“ ozval se nesměle Creagan. Nechtěl své sestře připomínat to hrozné období, kterým si prošla. Ale nemohl ji nechat žít v bludech.

      „Já vím, že žije. A nikdo mě nepřesvědčí o opaku,“ pronesla klidně a odešla do svého pokoje. Zavřela za sebou dveře a posadila se na postel. „Vím, že žije. A nejsem blázen,“ pronesla ke zdem a zavzpomínala na svůj svatební den.

      Se srdcem naplněným radostí se procházela ruku v ruce s Trivetem. Mužem, kterého milovala. Mužem, kterého si právě vzala.

      Pomalým krokem procházeli Talronem a užívali si svého dne. Oficiální svatba pro šlechtu je teprve čekala, ale Creagan přišel s tím bláznivým nápadem, kterému se nedalo odolat. Všichni obyvatelé tajné vesnice se vrátili, aby mohli být svědkem svatebního obřadu princezny a léčitelova syna.

      Tak jako vždy se všichni sešli u Zvonu, kde již čekal Creagan, který měl tu čest oddat svoji sestru a svého nejlepšího kamaráda. Draci jim bez váhání dali své požehnání. Margarita si připadala, jako by se jí splnil ten nejkrásnější sen.

      „Pojďme k řece,“ poprosila Triveta.

      Za pár minut byli na místě. Margarita si s překvapením všimla, že na zemi leží deka a na ní je připravené jídlo.

      „Jen pro něco dojdu a hned jsem zpátky,“ zašeptal Trivet, políbil ji a odběhl zpět do vesnice.

      Margarita si sedla na deku, opatrně odložila trnový věnec a lehce ho pohladila rukou. Slýchávala, jak lidé své věnce vyhazovali, a stále je nechápala. Možná byl ošklivý, plný trnů, ale byl to symbol lásky. Rozhodla se, že si jej ponechá. Naklonila se pro lahev s červeným vínem. Nalila jej do připravených číší, aby se zatím rozvonělo. Když vracela lahev nazpět, všimla si divné modré mlhy, která se zčista jasna objevila u řeky.

      „Do háje, co to zase je?!“ ozval se naštvaný hlas, který Margarita bezpečně poznala. Nevěřícně sledovala modrou mlhu. Doufala, že se jí vše jenom zdá. Musel to být sen. Jinak by to znamenalo jediné. Že se svého šílenství nezbavila.

      „Ha! Tady je deka. Přes tu modrou mlhu není vidět na krok,“ pronesl znovu onen hlas. Margarita zůstávala potichu a sledovala, jak se mlha postupně rozestupuje. Namísto řeky, kterou by měla správně vidět, před sebou spatřila ženu sedící na dece a za jejími zády rybník.

      „To není možné. Ty jsi přeci mrtvá,“ odvážila se promluvit, čímž získala pozornost druhé ženy.

      „Meg? Jsi to ty? Vážně jsi to ty? Takže to nebyl sen?“ ozvala se žena a vyděšeně si zakryla ústa rukou.

      „Lenko? Jak je to možné? Ty žiješ?“ odpověděla jí Margarita otázkami. Uchopila jednu z číší. Musela se napít, aby uklidnila podrážděné nervy.

      „Kontrolovala jsem to naposledy ráno u zrcadla, ale řekla bych, že jo,“ odpověděla jí s lehce ironickým úsměvem.

      „Ale já tě zabila,“ pronesla bezbarvým hlasem Margarita.

      „No, evidentně ti to nevyšlo,“ zasmála se Lenka. „No tak, Meg. Jsem ve svém světě. Živá a zdravá.“

      „Tak proč ses nepokusila dostat zpátky?“ záměrně neřekla jména Creagana a Michaela, ale Lenka to moc dobře pochopila. Úsměv z tváře zmizel stejně rychle, jako se objevil.

      „Kdyby to šlo. Dřív bych udělala cokoliv, abych se dostala zpátky. Teď ale vím, že to nejde. Tady je můj život. A upřímně je to šťastný život. Potkala jsem tu jednoho muže.“ Lenka se pousmála a Margarita si všimla šťastných hvězdiček v jejích očích. „Pořídili jsme si spolu byt,“ dodala.

      „Chápu. I kdyby se ti teď objevila možnost vrátit se, odmítla bys.“

      „Protože jsem dospěla. Moc dobře vím, že patřím do svého světa. Na tvůj mi zbyla alespoň krásná vzpomínka.“

      Margarita ji poslouchala, ale věřila jen části. Ano, Lenka byla šťastná a uvědomovala si, kam patří, ale odmítala byť na vteřinu uvěřit tomu, že by netoužila po tom být se svým synem. Kdo ale byla, aby rozporovala její slova?

      „Trivet bude nadšený, až tě uvidí. Bude to pro něj nejhezčí svatební dar,“ odvedla řeč jinam a všimla si, jak se Lenka zatvářila překvapeně.

      „Trivet? Svatba?“ zakoktala Lenka. „Ne. Ty kecáš! To jako fakt?“ začala se smát. „Hej, to není možný. On to dokázal!“

      Teď byla řada na Margaritě, aby se tvářila překvapeně.

      „Gratuluji. Já věděla, že ti jednou dojde, koho máš celou dobu vedle sebe.“ Lenka na chvíli zmizela z namodralé záře, ale hned se vrátila zpět. V ruce držela sklenku s vínem. Margarita se ani neptala, kde ji vzala. Všechno bylo tak nepochopitelné. „Na novomanžele Veillovi,“ pronesla přípitek. Věděla, že skrz mlhu pronikne jen obraz a zvuk a tak ťukla nehtem do sklenky. Ozvalo se cinknutí. Margarita ji napodobila. Nic bližšího přípitku si nemohly dovolit.

      Margarita si všimla, že Lence pomalu mizí úsměv z tváře. Znala ji moc dobře. Tušila, co bude následovat a doufala, že se plete.

      „Ne, nežádej mě o to,“ pronesla tiše, schoulila se a pevně sevřela číši.

      „Omlouvám se. Ale musím. Meg, nesmíš nikomu říct o tom, že žiju,“ začala Lenka, ale Margarita ji zarazila pohledem.

      „Proč? Proč je mám nechat trápit se myšlenkami, že jsi mrtvá?“ zeptala se zostra a znovu se narovnala.

      „Protože musí žít dál svůj život. Nemůžou zůstávat v minulosti. Nemůžu se vrátit. Lepší je pro ně si myslet, že jsem mrtvá. Bolest pomalu otupí a postupně zmizí,“ vysvětlovala sklíčeně Lenka.

      „Aha. Jen ať se oni netrápí. Komu záleží na mně. Já snesu všechno, že?“ odpověděla ironicky.

      Ne, princezno. Ty jsi byla jediná, komu by nevědomost ublížila mnohem víc. Trápíš se pro smrt, kterou si zavinila. Přesto si teď slyšela z jejích úst, že ti nic nevyčítá. Přestaň se tedy sama trápit výčitkami. Nebo se o to alespoň pokus, ozval se Frundorův hlas. Margarita se otočila a spatřila malého dráčka sedícího v koruně stromu. Věnovala mu svoji plnou pozornost, takže nepostřehla, že modrá mlha postupně bledne, až zmizela úplně. Frundorova slova ji rezonovala celým tělem. Pochopila, že minulost již neovlivní.

      Mohla by se s tím smířit? Možná… Mohla by si odpustit? Nikdy.


      Vydáno: 10.12.2016 21:47 | 
      Přečteno: 242x | 
      Autor: Eillen
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      icon , - odpovědět
      Lomeril
      A je to přesně takové, jaké jsem si to představovala. 1 Nápad se mi moc líbil a Lenčino intro bylo dokonalé "Do háje, co to zase je?" Asi bych měla stejnou reakci...
      icon odpověděl(a)
      Eillen
      Tak Lenčin nástup mohl být i vulgární. Naštěstí už trochu zestárla a už se umí chovat...

      Jsem ráda, že se mi povedlo trefit do tvé představy. A hlavně, že mi prošla ta tajná svatba...

      „Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ Mark Twain