Doba změn - Kapitola 1

Zrada

     Jak jsem se dostal domů, to si vůbec nepamatuji. Se svitkem v ruce jsem bloudil bezcílně krajinou, až jsem si uvědomil, že stojím před dveřmi našeho domu. Otevřel jsem a překvapením vykřikl. Otec stál uprostřed místnosti a vypadal rozzuřeně.

     “Kde jsi byl a proč ses tak dlouho nevracel? Víš, že jsi měl pomáhat se stavbou.”

     Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem nezapomněl jen na otce, ale i matku. Naštěstí ona mi nikdy nic nevyčetla nahlas. Jen mlčela. To bylo mnohem horší, ale také účinnější. Nechtěl jsem otce ještě víc rozhněvat, tak jsem sklopil hlavu a tvářil jsem se velmi pokorně. Snad jen díky tomu jsem se vyhnul výprasku. Bylo to k smíchu. Už jsem byl skoro dospělý, ale i tak mě otec dokázal zmlátit jako malého chlapce.

     “Mazej k sobě a do rána se neukazuj. A na jídlo taky nemysli. Snad tě to naučí plnit své sliby,” otočil se a odešel ven. Raději jsem ho poslechl. Pomalu jsem došel do svého pokoje, kde seděla matka.

     “Neměl bys otce provokovat. Práce nejde tak dobře, jak by si přál. Na jídlo máme jen pár zlatých. Byl by rád, kdybys začal pracovat i ty. Máš už na to věk,” mluvila tak tiše, že jsem jí jen stěží rozuměl. Bolelo to, když ke mně promlouvala, a bolest nezmizela, ani když odešla. Vím, že neměla v plánu, to co se jí povedlo. Abych se cítil jako příživník, ale právě tento pocit ve mně vzbudila. Neměl jsem tehdy na nic náladu. Jen usnout a už se neprobrat.

     Odhodil jsem svitek na zem a pokusil jsem se dnešní den rychle zaspat. Ale jako vždy, kdy jsem to potřeboval, spánek nepřicházel. Celou noc jsem se jen převaloval. Chvíli před svítáním jsem boj vzdal. Celý vyhladovělý jsem se zvedl, vzal svitek do rukou a rozhodl se, že si ho půjdu přečíst někam, kde budu mít klid.

     Rychle jsem se oblékl a vyběhl ven z domu a zamířil si to přímo k lesu. Usedl jsem na nejbližší pařez a opatrně roztočil pergamen. Nechápal jsem slova,která na něm byla napsaná. Nedávala mi žádný smysl. Až v pozdějším věku jsem si je znovu připomněl.

     Rychle se jsem se zvedl a vydal se zpět do vsi. Když jsem ale uviděl svého otce, jak si mě nenávistně měří, netušil jsem, co se děje. Zastavil jsem se a vyčkával.

     “Ty, ty, ty jsi nás zradil. Už nejsi můj syn. Nechci s tebou mít nic společného. Táhni,” ječel na mě a já nechápal, co se to děje. Slova se do mě zařezávala jako nůž a drásala mé srdce na milion kousků. Nevěřícně jsem mu hleděl do očí, když v tom se objevila matka. Jakmile mě spatřila, chytila se za srdce a s pláčem utekla zpět do domu.

     “Mami!” křičel jsem, ale nevracela se. Najednou jsem si uvědomil, že mé tváře smáčí slzy. Nezastavoval jsem je, proč vůbec? Otec mě vyhnal, matka se mě nezastala. Nikdy jsem se necítil hůř. Otočil jsem se a běžel pryč. Přes slzy jsem neviděl a nemyslel na cestu, kterou se mám dát. Až když jsem nemohl popadnout dech, zastavil jsem se a rozhlédl se kolem sebe.

     “Co mám dělat?” ptal jsem se sám sebe, když jsem se díval na Planinu smrti. Vzpomněl jsem si na slova toho muže, ale nedokázal jsem najednou najít odvahu, abych šel na místo, které mi popsal.

     Slunce pomalu zapadalo. Stál jsem na místě a sledoval hru barev. Na obloze se střídala rudá a fialová. Po chvíli mi začala být zima. Ačkoliv jsem nechtěl, vydal jsem se k lesu. Doufal jsem, že tam najdu nějaké místo, kde by nefoukal vítr a kam by nepršelo, kdyby se v noci příroda rozhodla pro déšť. Po chvíli hledání jsem konečně našel útočiště, kde jsem si lehl a čekal na nový den. Doufal jsem, že usnu a ráno se probudím u sebe doma. Vše bude v pořádku a já si uvědomím, že jsem měl jen hroznou noční můru.

     Spánek byl pro mne vysvobozením. Na chvíli ulevil mému zoufalství. Kdybych tušil, co vše mě čeká, třeba bych se tak necítil.