Doba změn - Kapitola 5

Smrti dívka vytržena,
mezi cizí uvržena.
V jejím nitru sídlí drak,
mysl skrývá tmavý mrak.

Ona bude v čele státi,
ona bude slavná máti.
Život vezme, život dá,
smrt pak přijde pravdivá.

Alex dočetl a oba jsme nechápavě hleděli na jeho otce. Ani jeden z nás nerozuměl těm slovům. Ačkoliv zněla jasně, jak by se mohlo zdát, tehdy jsme ještě byli děti a naše vědomí nedokázalo tuto hádanku vyřešit. Ani Artur nám to tehdy nevysvětlil.

„Jednou sami pochopíte, co ona slova znamenají a kdo je ta neznámá dívka. Možná se dožijete i jejího příchodu. Přál bych vám to. Vím, že já toho přítomen nebudu. A tuším, že ani Alex takové štěstí nepozná. Na našem rodu je těžká kletba a ač bychom chtěli, aby tomu tak nebylo, nemůžeme ji nijak zvrátit. Na mně samotném se již podepisuje," pronesl potichu Artur až nás zamrazilo.

„Tati, co tím myslíš? Jak se na tobě může podepisovat nějaká kletba?" ozval se nechápavě Alex a v tu chvíli opět vypadal jako obyčejný kluk, který má strach. Říkal jsem si, že nemám právo v té místnosti být a vyslechnout slova, která mi nepatří. Potichu jsem se tedy zvedl a odešel pryč. I tak jsem měl tu smůlu, že jsem zaslechl Arturovo tajemství.

„Jsem nemocný Alexi, vážně nemocný a vím, že už dlouho nebudu žít. Snad rok nejvíce dva mi zbývají. Za tu dobu tě musím vše naučit. Něco, co se ti zdá důležité, ale já tě to neučím má svůj důvod. O těchto věcech ví tvá matka, proto ti je neříkám já. Zbytečně by nás to okrádalo o čas, který je tak důležitý."

„To, to, to nemůže být pravda," vykoktal přes pláč Alex a já, jako bych byl očarován tím zvukem, jsem nedokázal odejít. Jako nějaký špeh jsem stál a poslouchal.

„Klidně breč. Ne každé slzy jsou známkou slabosti. Dám ti ale teď jednu radu, vlastně dvě. Najdi sobě přítele věrného, jež pro tebe bude ochoten i život riskovat. Jemu se svěřuj a dbej na jeho rady. A ta druhá. Jestli se ti někdy bude zdát jakákoliv situace bezvýchodná, klidně si zoufej. Vypusť ono zoufalství ven, jinak tě zničí. Ale nedávej ho najevo před lidmi. Budou tě považovat za slabého a to si v naší situaci nesmíme dovolit."

Otočil jsem se a chtěl jsem odejít. Bohužel za mnou stála Anatola. Nevím proč, ale cítil jsem se jako špeh a tak jsem sklopil hlavu.

„Omlouvám se. Vím, že jsem neměl poslouchat, ale já nedokázal odejít,“ přiznal jsem pravdu a odvážil jsem se vzhlédnout. Anatola se usmívala. Byl to smutný úsměv, ale mě zahřál u srdce.

„Nic se neděje, Bheirgu. Ačkoliv se nejednalo o slova určená tobě, stejně by ses je brzy dozvěděl. Víš, ať se Alex chová jakkoliv, chybí mu přátelé. Ostatní se mu vyhýbají, protože je synem krále. To přeci není normální chlapec, tak proč by s s ním měli hrát? On, ač to na sobě nedává najevo, tím trpí. Před lidmi se chová arogatně, ale to je jen jeho maska. Takový veskutečnosti není. Sám si ho již viděl ve chvílích, kdy se přestal ovládat a smál se s tebou, jako byste byli přátelé od narození. Proto tě chci o něco poprosit. Smím?“

„Ano,“ vydechl jsem a čekal jsem, co mi Alexova matka může chtít. Co by pro ní mohl udělat malý chlapec, který sám netuší, kam se to dostal a co ho v životě čeká.

„Alex potřebuje přítele. A já si troufám říct, že v tobě by rád jednoho našel. Proto tě prosím. Ať udělá Alex cokoliv, neber si to osobně. Pokud tě někdy urazí, nemysli si, že by chtěl. Bude to dělat v obraně. Bude se totiž bát, že mu chcešš nějak uškodit a bude se bránit, protože bude mít strach. Nepoznal, co to je přátelství a proto nemůže tušit, jak se chovat. Neví, jak se spolu kamarádi špičkují. Něco, co tobě může připadat vtipné, on bude brát velmi osobně. Možná se ale pletu. I přesto tě prosím. Buď Alexovi přítelem. Tuším, že právě ty budeš oporou, kterou bude potřebovat, až na jeho bedra dopadne část prokletí, které na tento rod bylo uvaleno.“

ačkoliv jsem netušil, co mi tím naznačuje, kývl jsem na souhlas. Až velmi později jsem si na její slova vzpomněl a teprve tehdy jsem je pořádně pochopil. Teď jsem však na přemýšlení neměl čas. Anatola se rozhodla, že učení již byl konec. Přerušila rozhovor Alexe a Artura a vyzvala nás, abychom jí pomohli s obědem. Alex se tvářil otráveně, ale nějakým zázrakem jsme ho dokázali přesvědčit, že i vaření může být zábavné.

Ano, byla to zábava. Se zavázanýma očima jsme krájeli zeleninu a soutěžili, kdo bude mít nejvíc dílů stejné velikosti. Asi jsme moc Anatole nepomáhali, ale neřekla nám ani slovo. Měla radost, že se Alex poprvé v životě normálně baví.

„Alexi? Myslíš, že na ten výlet pojedeme daleko?“ zeptal jsem se najednou a z Alexe se stal opět ten povýšený pohled.

„Samozřejmě. Kdyby to místo bylo někde blízko, jistě bych o něm už věděl.“

„Aha. Tak to bude problém,“ přiznal jsem smutně a bylo mi jedno, co si o mně bude Alex i Anatola myslet.

„Prosímtě proč? Pojedeme přeci na koni. Bude to zábava,“ usmál se Alex, jako by mi chtěl dodat odvahy a sám zapomněl na své předchozí chování.

„No, víš. Já. Jak to jen říct. Ehm. Já. Nikdy jsme neměli moc peněz a tak jsem na koni nikdy nemohl jezdit. Doma jsme měli jen osla. Já se prostě bojím.“ Čekal jsem, že se mi bude smát, ale to se nestalo. Opět mě mile překvapil.

„Za to se nemusíš stydět. Víš co? Já ti ukážu, jak sedět na koni a trošku se projedeme. Ne moc rychle. Spíš to bude chůze. Jen aby sis zvykl. Můžeme mami?“ otočil se na matku a čekal na její svolení. Aniž by se na nás podívala, kývla na souhlas a jen dodala, ať jsme opatrní a nevzdalujeme se.

Vyběhli jsme ven a Alex mě vedl ke stájím. Pár kroků před nimi jsem se zastavil a bál jsem se jít blíž.

„Ale no tak. Fakt to nic není. Bude tě to bavit,“ přesvědčoval mě Alex, když tu se kolem nás objevila parta dětí. Alex se zničeho nic proměnil. Nevšímal si mě, jen vešel do stáje a za chvíli se vrátil s koněm. Podal mi uzdu a vedl mě s koněm pryč. Děti si na nás ukazovaly a posmívaly se nám, ale Alex jakoby to nevnímal. Rozhodl jsem se mlčet a šel jsem potichu vedle něj. Už jsem ani nedoufal, že se někdy zastavíme, když jsme se dostali k poli. Alex se ještě podíval, zda nás nikdo nesledoval a když se přesvěčil o opaku, začal si mě všímat.

„Takže, hlavní je nebát se. Kůň to pak vycítí a bude si dělat co chce. Podívej se na mě.“ Vzal si uzdu, přivedl koně k nějakému pařezu, na který si stoupl a z něj nasedl na koně. Znovu se ohlédl, zda za námi nikdo není. A já pochopil, že se stydí, že neumí nasednout na koně ze země a musí hledat pomoc v přírodě.