Doba změn - Kapitola 6

Můj strach mě neopustil ani poté, co Alex z koně seskočil a usmíval se na mě. Beze slov mi naznačil, ať i já si stoupnu na pařez a já ho poslechl. Nic jiného jsem stejně dělat nemohl, tak proč bych protestoval. Večer tak jako tak budu muset na koni jet.

Do sedla jsem se dostal snad po stu pokusech. Nic mi nešlo a neustále jsem sjížděl. Ale Alex mi dál a dál pomáhal, dokud jsem neseděl jistě v sedle. No, jistě. To je silné slovo. Ale vydržel jsem v něm deset minut, než jsem se zahleděl do dálky a přestal přemýšlet. Naklonil jsem se, abych měl lepší výhled a to mi bylo osudné. Spadl jsem na zem a vyrazil si dech. Začal jsem zmatkovat a lapal po dechu. Naštěstí Alex přiběhl a prudkou ranou vyrazil ty zbytečky starého dechu, jež mi bránily v nadechnutí. Vděčně jsem se na něj usmál.

„Jsi v pořádku? Nezlomil sis nic?“ ptal se a v jeho hlase byl znát strach.

„Jo, to bude dobrý. Jen už mi nenuť na něj lézt. Prosím.“

Alex neprotestoval. Došel pro koně, jež se opodál pásl a vzal ho za uzdu. Dovedl jej ke mně a společně jsme se vraceli do vsi.

Jakmile jsme dorazili do vsi, potkali jsme Artura. Čekal na nás s koněma. Když uviděl, že má Alex osedlaného svého oblíbeného hřebce, pousmál se, kývl na procházejícího muže a požádal ho, aby odvedl krásného hnědáka, který mus tál za zády.

„Slyšel jsem, že neumíš jezdit na koni, Bheirgu,“ promluvil ke mně a já se začal opět stydět.

„Proto jsem ti vybral Isabel. Je to klidná klisna a pro tebe bude ideální. Vem si uzdu a oba pojďte za mnou.“

Pomalým krokem jsme došli opět na tu louoku, kde jsem byl s Alexem před pár minutama. Artur mrkl na Alexe a ten s úsměvem sedl do sedla. Opět však použil ten osamocený pařez. Mě však zachytil v podpáždí a vysadil mě na Isabel. Necítil jsem se vůbec jistě a Artur si toho všiml.

„Neboj, pojedeme sice trošku delší dobu, ale nepospícháme. Když bude třeba, tak přepsíme venku. První jízda bývá ta nejtěžší, ale pak si zvykneš,“ usmál se na mě. Avšak při zmínce o táboření se otočil k Alexovi, kterému se nadšením rozzářily oči.

Celou cestu jsme jeli mlčky a já se rozhlížel po okolí. Najednou však Arthur zastavil a sesedl z koně. Alex ho následoval, ale já se rozhodl zůstat v sedle, protože jsem měl pocit, že bych pak už zpátky nemohl.

Arthur se napil z lahve a najednou se rozkašlal. Mysleli jsme, že vdechl vodu, ale kašel neustával. Arthur si musel kleknout, aby nespadl a Alex k němu hned přiskočil. Aniž bych přemýšlel, sesedl jsem s koně a pospíchal k nim.

„Jsi v pořádku tati?“ zeptal se Alex ve chvíli, kdy jsem k nim poklekl. Arthur musel počkat, až odezní kašel, aby mohl odpovědět.

„Už je to dobré. Pojedeme dál,“ Arthur se pokusil usmát, ale spíš to vypadalo jako šklebení. Pomalu vstal na nohy, ale rychle si zase klekl, protože ho přepadl další záchvat kašle. Tentokrát horší, než první. Alex se na mě vyděšeně podíval a já netušil, jak bych mu mohl dodat odvahy. Najednou dal Arthur ruce od úst a všichni tři jsme překvapením vydechli. Na rukou měl krev, kterou se snažil setřít o trávu, ale musel toho nechat, protože dostal další záchvat.

„Musíme domů,“ pronesl Alex pevně a já mu kývl na souhlas. Jenže Arthur byl jiného názoru.

„Ne, budeme pokračovat. Dal jsem vám slib a ten splním!“ vykřikl rozzlobeně a znovu se rozkašlala.

„Jsi nemocný, musíš jet zpátky do vsi. Lékař ti pomůže,“ naléhal dál Alex.

„Alexandře, řekl jsem, že jedeme dál. Jestli mě nehodláš poslechnout jako otce, uvědom si, že jsem i král!“ Arthur byl neoblomný, ale Alex ho nehodlal poslechnout.

„Je mi jedno, co říká nějaký král! Já nechci přijít o otce! Jsi jediný přítel, kterého mám.“

„Už nejsem jediný. Máš Bheirga.“

„Ale on není můj táta. Prosím. Pojeď zpátky. Můžeme jet někdy příště,“ žadonil Alex.

„Řekl jsem, že pojedeme dál a nebudu o tom diskutovat. Jasné?“

„Tak si jď. Já nehodlám být svědkem tvé smrti. Jedu domů. Ať s tebou nebo bez tebe.“ Alex vyskočil do sedla a ujel pryč. V návalu vzteku si nevšiml, že se do sedla dostal bez pomoci.

„Alex má pravdu. Měl byste se vrátit do vesnice,“ pronesl jsem potichu, protože jsem se bál Arthurova hněvu.

„Pokud cheš, můžeš jet za Alexem. Pomohu ti do sedla a pak je jen na tobě, kam pojedeš,“ odpoveděl klidně Arthur a usmál se. Poté se zvedl a pomohl mi do sedla. Čekal jsem, až i on se usadí na koně. Bylo mi jasné, že s ním musím zůstat. I kdyby to nebyl král, byl nemocným člověkem, kterého může záchvat přepadnout kdykoliv za jízdy a bude potřebovat, aby se o něho někdo postaral. V hloubi srdci jsem věděl, že mě za to Alex bude nenávidět, ale musel jsem zůstat.

„Rád bych se vrátil Bheirgu. Opravdu hrozně moc bych si přál otočit koně a jet za Alexem. Omluvit se mu, že jsem na něj křičel, ale nemohu. Prokletí našeho rodu mě dostihlo. Ty záchvaty začínají být častější a není na ně skoro žádného léku. Ale na tom místě, kam jedeme, tam rostel rostlina. Vykvétá jen za východu nového měsíce. Já tu květinu potřebuji. Je těžké ji utrhnout, ale závisí na tom můj život. Oddálí dočasně moji smrt. A to je to, co potřebuji. Musím stihnout Alexe ještě něco naučit. Bez toho květu umřu do měsíce.“

„Ale proč jste to Alexovi neřekl? Pochopil by vás a jel by s námi.“

„Ale se nechce smířit s tím, že umírám. Teď si myslí, že jsem hlupák, co riskuje se svým zdravím. Kdyby tušil, že mám jen pár měsíců života a ten květ je jediné, co mě od smrti dělí, byl by schopný zničit tu krásu, jen abych dál žil. To se ale nesmí stát. Je to dar, který se nesmí zničit. Tím spíš kvůli takové malichernosti jako je život. Každý jednou musíme zemřít a nikdo tomu nezabrání.“

„Ale proč by to Alex dělal, když by věděl, že to nepomůže?“ snažil jsem se pochopit svého přítele.

„Můj syn je velmi vznetlivý a nerad přiznává porážku. Ničil by květy, jen aby měl čas najít lék, který neexistuje. Mně není pomoci. Toto není obyčejná nemoc. Je to prokletí mého rodu a tomu se nedá utéct. Jen jsem doufal, že mě dostihne později.“

Dál jsem se neodvážil ptát. To, co mi Arthur řekl, bylo pro mě zdrcující. Je to zvláštní. Za ten jeden den jsem si ho zamiloval a doufal jsem, že bych ho mohl nazvýat otcem. Ne nahlas, jen ve své mysli, ale stačilo by mi to. Tehdy jsem si tyto myšlenky zakázal. Smrt otce mého kamaráda pro mě byla přijatelnější, než smrt nového otce. Mé mlčení bylo Arthurem pochopeno. Vyrazili jsme opět na cestu.

Isabel byla výjimečná. Věděla, že je to můj první trysk a nesla mě jako bych byl něco křehkého, co se může rozbít, když si nebude dávat pozor. Vyhýbala se překážkám, ale přesto utíkala stejně rychle jako Arthurův hřebec.

Po třech hodinách sběsilé jízdy jsme byli na místě. Arthur mi to říkat nemusel. Poznal jsem to místo na první pohled. Ocitli jsme se u jezírka na jehož druhém břehu byl krásný vodopád. Začalo zapadat slunce. S Arthurem jsme seskočili z koní. Můj dopad byl mnohem méně elegantní, než jeho a byl jsem ráda, že se udržím na nohou.

Slunce již zapadlo a začal stoupat nový měsíc.

„Nejsou tu,“ zašeptal zdrceně Arhtur a díval se na holé keře. „Takže tohle je konec.“