Doba změn - Kapitola 7

Bylo mi Arthura neskutečně líto. Nedokázal jsem se na něj dívat a tak jsem raději suhnul pohledem ke keřům.

Chvíli jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Barvy, které jsem v keři viděl, jsem přisuzoval oslepeným očím ze západu slunce.. I tak jsem ke keři došel blíž. A najednou jsem je spatřil. Nádherné květy, které se schovávaly v křoví. Sáhl jsem dovnitř a pokusil se tři utrhnout. Skryté trny mě řezaly, ale já se nevzdával.

„Prosím. On nesmí umřít,“ zaskučel jsem zoufale. Cítil jsem, jak se mi z očí řinou slzy strachu. Ano, bál jsem se, že zklamu.

Jestli to bylo vůlí květů a keře, či jsem jen víc zabral, netuším. Ale najednou jsem v dlani svíral tři fialovožluté květy.

Z radosti mě vytrhl Arthurův kašel. Rychle jsem schoval květy do kapsi a poté pomohl Arthurovi na nohy.

„Musíme zpátky. Potřebujete být v teple,“ mluvil jsem na něj, ale on mě nevnímal. Měl nepřítomný pohled a já se začal strachovat. V jeho zastřeném zraku jsem spatřil rezignaci. Ačkoliv jsem věděl, že bych mu měl o květech povědět, mlčel jsem. Arthur vypadal tak slabě. Nevěděl jsem, jestli bude schopný dojet zpět do vesnice a nemohl jsem mu dávat planou naději.

„Prosím, musíte mi pomoct. Já to sám nezvládnu. Alespoň se pokuste vylézt na koně.“ Arthur však nereagoval a mé srdce začínalo panikařit. Naštěstí jsem tehdy nalezl pomoc u koní. Isabela i Arthurův hřebec si lehli na zem a vyčkávali. Jenže já nevěděl, co dělat. Zoufalost prostupovala každičkým centimetrem mého těla. Nakonec jsem něco zkusil. Dovedl jsem Arthura k jeho koni a donutil ho kleknout si k jeh ohřbetu. Ruce jsem mu položil na sedlo a jednu nohu opatrně dal přes bok koně. Modlil jsem se, aby vše vyšlo.

Hřebec vyskočil na nohy. Arthur se zakymácel, ale nespadl. Rychle jsem přeběhl k Isabel a stejným způsobem jsem nasedl i já. Bylo těžké se udržet, ale podařilo se mi to.

„Děkuji,“ zašeptal jsem Isabel do ucha. Triskem jsme vyrazili na cestu zpět. Ačkoliv Arthur na nic nereagoval, podvědomě se dokázal udržet v sedle. Dlouho nám však štěstí nepřálo. Obloha se zatáhla a začalo pršet. Do vesnice jsme se vrátili uprostřed noci, promoklí na kost. Někoho probudil zvuk konských kopyt a tak vyběhl ven. Všiml si nás a křikem probudil vesnici. Několik mužů k nám přiběhlo a pomohli nám ze sedel. Další odváděli koně do stájí, aby neprochladli. Nechal jsem se vést do jednoho z domků.

„Chlapče, budeš v pořádku. Teď bys však měl jít domů, převléct se do suchého oblečení a spát,“ pronesl muž poté, co mě prohlédl. Došlo mi, že on asi bude lékařem.

„Musím tu zůstat,“ zašeptal jsem, protože mé hlasivky začaly bolet.

„Arthur potřebuje naší pomoc. Nepomůže nám, když se tu bude kolem motat kluk, který se klepe zimou a překáží,“ odsekla nějaká žena.

„Ale já mám něco, co mu pomůže,“ vykoktal jsem a z kapsy vyndal zmačkané květy. Doufal jsem, že i přes jejich stav budou stále použitelné.

„Díky bohu. To potřeboval: Teď už chápu, proč se nevracel, když přijel Alex. Děkuji ti Bheirgu. Právě jsi dal svému králi několik dalších měsíců. Své si již udělal, běž domů. A vyřid Anatole, že se nemusí strachovat.“

„Ano,“ odpověděl jsem vděčně a otočil jsem se, abych odešel. Ve dveřích stála Anatola s Alexem.

„Jak mu je?“ zeptala se vyděšeně. V očích se jí zrcadlily slzy bolesti.

„Bude v pořádku, má paní. Lék už připravujeme. Vás ale prosím. Odveďte toho chlpace. Musí se dostat do tepla a měl by něco sníst.“

„Ne, zůstanu se svým mužem. Alexi,“ otočila se na svého syna, „prosím, odveď Bheirga domů. Dej mu své oblečení, ať je v suchém. Až usne, můžeš sem přijít.“ Ačkoliv byl Alex proti, poslechl svoji matku a odvedl mě domů.

„Doufám, že jsi rád, cos provedl!“ vystartoval na mě, když jsem se převlékal.

„Počkej, co tím myslíš? Já nic neudělal,“ bránil jsem se, ale to byla chyba. Rozdmíchal jsem tak jeho hněv.

„Nic si neudělal? Měl jsi možnost ho přesvědčit, aby se vrátil domů a místo toho si jel s ním, jen abys mu udělal radost.“

„Ale to se pleteš.“

„Drž hubu. Je to jen tvoje vina, že je na tom otec tak špatně. Myslíš, že jsem blbec. Vím, že umírá a že právě tohle tvoje dobrodružství ho stálo část jeho zbývajícího života.“

„Alexi, to nemůžeš myslet vážně? Tvůj otec by nikoho neposlechl. Zůstal jsem s ním, abych se o něj postaral, kdyby měl další záchvat.“

„Jo, jasně. Jen si hraj na hrdinu. Přijdeš si sem, nikdo tě nezná. Otec tě ubytuje u sebe a takhle se mu odvděčíš. Nenávidím tě, Bheirgu. Přeju si, abych tě nikdy nepotkal. Když jsem tě viděl, měl jsem tě zabít, abys neměl možnost zabít mého otce.“

„Neobviňuj mi z něčeho, za co nemůžu. Tvůj otec je dospělý a jel by i beze mě. To, že ty si takový srab, aby sis to přiznal, neznamená, že se nechám urážet a obviňovat ze smrti, za kteoru stejně nemohu. Rozhodně mě nemá právo soudit princátko, které umí jenom nadávat a hrát si na něco víc, než je. Jsi ubohý. I ty děti, co se ti posmívají mají víc rozumu, než ty. Jsi prostě jen rozmazlený spratek.“

Neměl jsem ho tolik rozčilovat, ale věděl jsem, že jsem v právu. Proto jsem mu neoplatil, když mě praštil pěstí. Měl takovou sílu, že mi zlomil nos. Pousmál jsem se a otočil se, abych odešel zpět do domu, kde ležel Arthur a kde jsem věděl, že mi pomohou.

„Za pravdu se každý pere. Právě si mi potvrdil má slova,“ pronesl jsem ve dveřích a zadíval se Alexovi do očí. Spatřil jsem jen nenávist. Věděl jsem, že přátelství, které mezi námi tak slibně začínalo, právě skončilo. Ode dneška budeme jen dva lidé žijící v jednom pokoji. Nic jiného nás spojovat už nebude. Ani ta nenávist. Alexandr Elat nebyl dost dobrý na to, abych na něj plýtval jakýmkoliv pocitem.