Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Dračí právo

      Dračí právo - Kapitola 11

      Dračí právo - Kapitola 11Je čas dát prostor Margaritě.
      Současně upozorňuji, že vždy pod návzem kapitoly bude určen den, ve kterém se daná část odehrává. Dnem prvním je myšlen den pohřbu královny. U již vydaných kapitol dojde k doplnění této informace.

      11: Margarita – Jediná královna
      (den třetí)

       

      Na Wildaran se snášela noc. Na první pohled by nikdo nepoznal, že se tu dopoledne odehrálo něco významného. Lidé se dál věnovali své práci. Snad jen jejich lehce zachmuřené výrazy dávaly najevo, že není vše v úplném pořádku.

      Margarita právě opouštěla Isobelin nový pokoj. Ráno, hned poté, co musela vykázat Trana, požádala děvčata, aby zařídily pokoj, ve kterém by Isobel nic nepřipomínalo jejího manžela. Doufala, že tím Isobel trochu uleví od bolesti, která ji užírala. I proto s ní strávila celičký den a snažila se ji zaměstnávat natolik, aby na nic nemyslela. I přesto nedokázala zastavit příval jejích slz. Nakonec na ni přestala mluvit a jen ji držela v náručí. Když konečně Isobel usnula, zůstala s ní ještě hodinu, než se odvážila odejít.

      Cestou odchytila jednoho z chlapců, kteří se honili po chodbách. Požádala ho, aby došel pro svoji matku a požádal ji, aby zůstala s Isobel celou noc. Ještě dodala, že až se probudí, ať pro ni ihned pošlou. Chlapec kývl a odběhl pryč.

      Margarita, ač cítila únavu, a věděla, že by se potřebovala vyspat, odmítala odejít do svých komnat. Věděla, že by spánek stejně jen tak nepřišel. Na to se jí hlavou vířilo až moc myšlenek.

      Ta nejneodbytnější se neustále vracela ke Creaganovi. Bratrovi, který ji zradil. Cestou do trůnního sálu se snažila pochopit, proč se tak zachoval. Měli to být oni dva, kdo se postaví královskému dvoru a společnými silami se jim podaří splnit to, pro co jejich rodiče zemřeli. Měli to být oni dva, kteří vrátí slávu rodu Clemens. I když celý život vyrůstala s myšlenkou, že jednou bude královnou, dokázala se smířit s tím, že trůn převezme její bratr. Sice ze začátku zuřila, že jí lhali, ale nakonec byla ráda, když zjistila, že není sama. Měla staršího bratra, který se o ni měl starat. A on ji místo toho odkopl jako kus hadru.

      Margarita v zamyšlení vešla do trůnního sálu. Po levé straně stál stůl s lavicemi. Pomalu k němu došla, posadila se a rozplakala se.

      „Proč?“ zašeptala. „Proč si mi to udělal?“ pronášela mezi vzlyky. Tak moc si přála teď být v Talronu. Schoulit se do otcovy postele a předstírat, že je tam s ní a hladí ji po vlasech, tak jako to dělal vždy, když se cítila smutná. Potřebovala se vrátit na místo, které jí bylo domovem. Wildaran, ač byl místem, které patřilo jejím předkům, pro ni byl stále cizí.

      Trvalo skoro hodinu, než dokázala zadržet další příval slz. I tak ale nedokázala přestat myslet na Creagana. Sáhla po karafě se zbytkem včerejšího vína, která stála uprostřed stolu. Nalila si plnou číši a polovinu obsahu naráz vypila.

      Prudce vstala a začala přecházet po sále tam a zpět. Nedokázala zůstat v klidu. Pomalu se jí zmocňoval vztek. Potřebovala ho ze sebe dostat. Vykřičet ze sebe veškerou bolest, která ji svazovala. Její bratr s ní sice nebyl, to jí však nezabránilo, aby ho nezahrnula výčitkami. Bylo jí jedno, že mluví k prázdné místnosti. Ta slova v sobě dusila příliš dlouho a bylo na čase, aby je konečně řekla nahlas.

      „Já ti věřila, ale tys mě zradil! Říkal si, že ti na mě záleží. Že mě nikdy neopustíš a budeš tu vždycky pro mě. Když umřela babička, tak si mi přísahal, že se na tebe budu moc vždy spolehnout,“ křičela a bylo jí jedno, jestli jí někdo uslyší. „Jenže pak přišla ona a ty si na mě zapomněl. Měl si plnou hlavu jenom jí a na nikom jiném už ti nezáleželo. No tak, řekni mi, čím byla tak speciální? Vůbec nic. Měla proti mně jedinou výhodu. Nebyla tvoje sestra. Jinak byla úplná nicka. Hrála si na kamarádku a čekala na chvíli, kdy nám všem bude moc vrazit dýku do zad a ještě s ní pořádně otočit, aby způsobila co nejvíc bolesti.“

      Margarita se zarazila a vzteky setřela slzy, které se opět hlásily o slovo.

      „Tvrdila, že tě miluje. Že jí na trůnu vůbec nezáleží. A my jsme jí to všichni věřili. Jenže ona se k nám otočila zády. Stala se královnou a najednou jsme jí byli ukradení. S tebou si hrála nejhůř. Předstírala útěk a dala ti naději, že s tebou chce strávit zbytek života. A co udělala pak? Odešla. Bez jediného ohlédnutí. Bez rozloučení. Prostě se vrátila k Lautusovi. Jako by se nic nedělo. A ve chvíli, kdy se jí to hodilo, si nás zase zavolala. A my, jak poslušní pejsci, jsme přiběhli.“

      Aniž by si toho byla vědomá, Margarita se zastavila před obrazem, za nímž byl vchod do tajné chodby. Teď, když byla v obraze vyříznutá část s obličejem, bylo možné pohlédnout do černočerné tmy. Margaritě došlo, že bude muset dát strážit vchod do tunelu. Creagan by mohl využít tajné chodby a poslat vojáky tunelem. Přemýšlela, jestli to má udělat hned nebo to počká do rána. Nakonec usoudila, že kdyby chtěl využít příležitosti, určitě by neposílal toho Tristenolského bastarda a rovnou by ji přepadl.

      Otočila se zády k obrazu, na kterém byla dříve zobrazena žena, kterou z hloubi srdce nenáviděla.

      „Za všechno může tvoje láska k ní,“ pokračovala Margarita ve svém monologu. Tentokrát však již dokázala udržet klidný hlas. „I když tě zradila, nikdy si nedokázal zapomenout. Pořád si ji miloval. I když si věděl, že čeká dítě s jiným. Bylo ti to ale jedno. Mohl si jí být na blízku a to ti stačilo. A ona si s tebou dál hrála. Líbilo se jí být královnou a nehodlala se trůnu vzdát. A přitom stačilo tak málo. Kdyby si tě vzala, stal by ses králem a vše by bylo v pořádku. Ale ona tě místo toho jmenovala regentem. Vysmála se ti do obličeje a ty si ji za to byl ještě vděčný. Vzdal ses nároku na trůn. A kvůli komu? Kvůli ženě, kterou si miloval, ale která tebou pohrdala. Nechal bys trůn dalšímu Nimanovi. Jenom proto, že to byl její syn. Musela jsem zakročit. Prostě musela.“

      Místnost se ponořila do ticha. Margarita dopila zbytek vína. Všimla si, že vitrážovými okny pronikají do místnosti poslední sluneční paprsky. Stála v záplavě duhového světla. Zavřela oči, zhluboka se nadechla, a když je poté znovu otevřela, měla pocit, že našla svoji ztracenou rovnováhu.

      Zadívala se na první okno, na kterém byl vyobrazen Sidus Clemens. Margarita uvažovala, kdy nechal ta skla vyrobit. Předpokládala, že to muselo být chvíli po nástupu na trůn. Sklář, který byl pověřený výrobou, dokázal zobrazit obličej do nejmenšího detailu. I když vypadal úplně jinak, tím jemným úsměvem na tváři jí připomínal otce.

      Margaritě došlo, že si nikdy ta okna pořádně neprohlédla. Věděla o nich, ale nebyl důvod se jimi zaobírat. Ani teď neměla čas, přesto nedokázala odtrhnout pohled. Donutila se odtrhnout zrak od Sidova obrazu, jen aby si prohlédla druhé okno, na kterém byla vyobrazena jeho žena Valerie. Margarita nedokázala pochopit, co na ní bylo tak zajímavého, že dokázala zaujmout budoucího krále. Byla to obyčejná žena. Nenašla na ní nic speciálního. Prostě normální tvář v davu.

      „Tak jako Lenka,“ zašeptala a klid, který cítila, byl ten tam. Neměla to v plánu. Nikdy by nezničila něco tak nádherného úmyslně. Nedokázala se však udržet. Mrštila prázdnou číší proti oknu. Najednou v něm neviděla Valeriin obličej, ale Lenčn. S uspokojením sledovala díru v místě, kde by měl člověk srdce. I tak to ale nestačilo. Žena v okně se na ni stále dívala s úsměvem na tváři. S úsměvem, ve kterém Margarita viděla výsměch. Popadla volně stojící židli a nepřestávala s ní mlátit do okna, dokud nerozbila každičký kousek, na který dosáhla. Z obrazu královny Valerie nakonec zbyl jen vršek zobrazující oblohu.

      Margarita, celá zpocená, stála před vyskleným oknem a zhluboka oddychovala. Pomalu odložila židli a otočila se zády k oknu. Zjistila, že ji pozoruje několik mužů a v jejich tváři byl vepsaný strach. Margarita si uvědomila, že se strachují o ní. Když pak jeden z nich našel odvahu, přistoupil a lehce uchopit její dlaně, roztřásla se. Chtěla ucuknout, ale nemohla. Tak zoufale potřebovala cítit dotyk. I když jen tak slabý. Doufala, že by ji mohl obejmout, ale toho se neodvážil. Nikdo se toho nikdy neodvážila. Byla jednou z nich, a přesto stála stranou.

      „Co se tu stalo?“ zeptal se překvapeně jeden z mužů.

      „Já. Omlouvám se. Nechtěla jsem. Nevím proč. Já to nechápu,“ koktala vystrašeně a nevěřícně sledovala díru v okně.

      „To bude v pořádku. Okno se dá opravit. Hlavní je, zda jsi v pořádku,“ pronesl klidným hlasem kovář.

      „Opravit? Vždyť z něj nic nezůstalo,“ namítla Margarita, které po tvářích stékaly slzy.

      „Nikdy jsem vitrážová okna nevyráběl. Ale věřím, že když požádáme draky o požehnání, podaří se mi vyrobit nové,“ ozval se Lucas.

      „Ty bys byl schopen vytvořit nový obraz první královny?“ zeptala se Margarita se stopou naděje v hlase.

      „I když je tu mnoho portrétů, nejsem si jist, že bych toho byl schopen,“ přiznal popravdě Lucas. Margarita poraženě svěsila ramena. „Když se snažíte o něčí portrét, musíte toho člověka znát. Nejen jeho obličej, ale i jeho duši. Neznal jsem první královnu, ale znám vás, má paní. Mohu-li být tak smělý a požádat vás o možnost vyhotovit nové okno s vaším portrétem?“ dodal Lucas a lehce se uklonil.  

      Margarita překvapeně zamrkala. Lucas byl o pár let starší než ona sama a vždy ji tykal. Změna v jeho chování ji zaskočila a tak se zmohla je na kývnutí a vděčný úsměv.

      Margaritě trvalo, než dokázala všechny přesvědčit, že je již v pořádku. Pozorovala, jak s lehkou úklonou odchází z trůnního sálu. Uvědomila si, že se usmívá. Věřili jí. A ona odmítala jejich důvěru ztratit. Byla ochotna pro ně udělat cokoliv. Rozhodla se, že nedovolí Creaganovi, aby ji nadále připravoval o to, co ji po právu náleželo.

      „Jenže na to budu potřebovat pomoc,“ zašeptala. Věděla, na koho se obrátit. Na dvoře byl jediný muž, kterému důvěřovala. Jediný, na kterého se mohla obrátit. 


      Vydáno: 16.10.2017 14:44 | 
      Přečteno: 132x | 
      Autor: Eillen
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich