Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Dračí právo

      Dračí právo - Kapitola 8

      Dračí právo - Kapitola 8V této kapitole na chvíli opustíme dění na Dramonu a přesouváme se spolu se Samuelem a Tranem na Wildaran.

      8: Samuel – Souboj vůlí
      (den druhý)

       

      Na Wildaran dorazili se západem slunce. Samuel netrpělivě seskočil z koně, když po chvíli ucítil na rameni lehký dotyk, zarazil se a pomalu se otočil.

      „Chlapče, oceňuji, že si mě cestou nezabil. Je mi jasné, že jsem tě zdržoval. Ne každý z nás umí jezdit na koni tak dobře jako ty,“ pronesl Tran s mírným úsměvem. Samuel se pousmál. Vůbec ho nepřekvapilo, že Trivetův otec poznal, co si celou cestu myslel.

      „Neměl jsem v plánu vás zabíjet. Ale uznávám, že kdybych znal cestu, tak na vás nečekám a jedu napřed,“ pousmál se Samuel a překvapeně si uvědomil, že se do úsměvu nemusí nutit. Vedle Trana bylo tak jednoduché zůstávat klidný.

      „No a konečně ses dočkal. A teď vyrazíme za Margaritou,“ pronesl Tran a zatvářil se tak vážně, že Samuela na chvíli zarazil.

      „Víte snad, kde ji najdeme?“ zeptal se Samuel a snažil se zakrýt ironii ve svém hlase. Tran se usmál, otočil se k Samuelovi zády a zavolal na chlapce, kteří si poblíž hráli. Jeden z nich ihned přiběhl, popadl koně za uzdy a na Tranův dotaz, kde by našli princeznu, odpověděl bez zaváhání.

      „Tak to vidíš. Stačí se jen zeptat. Jdeme do trůnního sálu,“ pronesl Tran a svižným krokem vyrazil. Než se Samuel nadál, byl skoro v polovině nádvoří a tak se za ním musel rozběhnout. Společně prošli palácem. Samuel se zastavil před zavřenými dveřmi vedoucími do trůnního sálu. Už chtěl zaklepat, ale Tran ho předběhl, otevřel a vešel dovnitř.

      Samuel chvíli váhal, ale poté vstoupil za ním a v duchu si říkal, že možná žijí v paláci, ale jsou to vlastně vesničané a etiketa jim nic neříká. Jakmile však spatřil Margaritu, šly všechny myšlenky stranou. Pozoroval, jak pochoduje po místnosti sem a tam a nikoho si nevnímá. Kolem stálo několik mužů a zřejmě na něco čekali.

      „Margarito, mám pocit, že my dva bychom si spolu měli popovídat!“ ozval se rázně Tran a Samuel překvapeně zamrkal z tónu jeho hlasu. Nikdy by nevěřil, že by tento muž byl schopen někomu nahnat strach, ale evidentně to v sobě měl. Margarita se otočila a tvářila se jako nevinnost sama.

      „Samozřejmě Trane, ale o čem by to mělo být? A co tu vůbec děláte?“ zeptala se s úsměvem a šla Trana obejmout. Samuela ignorovala a jemu to momentálně vyhovovalo. Měl co dělat, aby zůstával klidný. Věděl, že to nebude lehké se s Margaritou sejít tváří v tvář, ale netušil, že ho to zasáhne až tak moc. Prozatím tedy stál a nutil se, aby na sobě nedal znát nenávist, která ho zaplavovala.

      „Tak ty nevíš? Co takhle třeba o bylinné směsi, kterou si otrávila Lenku!“ pronesl ledovým hlasem Tran, sáhl k pasu a mrštil po ní koženým váčkem. Margarita jej zachytila v letu a nevěřícně Trana pozorovala.

      „Otrávila Lenku? Lenka umřela při porodu,“ zašeptala a do očí se jí nahrnuli slzy.

      „Nedělej ze mě blbečka. Tvrdila si jim, že je ta směs ode mě a pomalu si Lence ničila zdraví. Princezna nebo ne, tohle ti neprojde. Všichni se dovědí, co jsi udělala!“ Samuel litoval, že nezasáhl dřív. Margarita se sice před ostatními tvářila jako nevinnost sama, ale moc dobře věděl, čeho je schopná. A tak pochopil, že mu od ní hrozí nebezpečí.

      „Trane, jak si to o mně můžeš myslet? Lenka byla moje kamarádka. Nikdy bych jí neublížila,“ rozbrečela se Margarita.

      „U draků, přestaň se tu přetvařovat. Nikdo ti to nevěří!“ vyprskl Samuel, jen aby na sebe strhl pozornost. Doufal, že Tran pochopí, o co mu jde a bude mlčet. Záměrně jí i tykal, jen aby ji vyprovokoval. Doufal, že se neudrží a vyjde najevo, jaká doopravdy je.

      „Pane Antaresi, znáte mne déle, než Trana a přesto věříte jemu? Copak jsem to nebyla já, kdo vám řekl o Lenčiných nevolnostech, které ji stále trápily? Co bych z toho měla, kdybych ji chtěla zabít? Stačilo by mlčet. Ale já šla přímo za vámi. Jak si o mně můžete něco takového myslet?“ zeptala se nevěřícně a Samuel musel uznat, že její herecké schopnosti jsou ohromné. Lidé kolem si ji lítostivě prohlíželi.

      „Takže tím chceš říct, že tuhle směs jsem namíchal já sám a rozhodl jsem se otrávit naši vyvolenou?“ zeptal se ironicky Tran a popadl Margaritu za zápěstí. Ta vykřikla bolestí a pokoušela se mu vykroutit. Muži přiběhli na pomoc, a i když jim to bylo nepříjemné, jeden popadl Trana za ramena, odtáhl ho od Margarity a nepouštěl ho. Samuel už měl nakročeno, aby Trana vysvobodil, ale zarazilo ho skoro neznatelné zavrtění hlavou. Tranovi konečně došlo, že udělal chybu. Samuel mu upřeně hleděl do očí, ve kterých dokázal vyčíst jediné – Michael. Chlapec byl stále v nebezpečí a bylo teď na Samuelovi, aby využil veškerých svých diplomatických schopností a zamezil tak blížícímu se neštěstí.

      „Sami jste ho slyšeli. Lenka dostávala otrávenou bylinnou směs. A Tran je mezi námi jediný, kdo zná tajemství bylin natolik, aby byl schopen něco takového namíchat. Lence bylo špatně a já slíbila, že od Trana dovezu směs, kterou uklidníme její rozbouřený žaludek. Tran sám ho přede mnou připravil. Důvěřovala jsem mu a on, místo aby Lence pomohl, ji zabil,“ začala Margarita mluvit ke svým mužům. Samuel sledoval Tranův nevěřícný pohled.  

      „A Michaela jsem se taky pokusil zabít já?“ vyprskl naštvaně Tran. Margarita mu neodpověděla, místo toho požádala muže, aby Trana odvedli do komnat pro hosty, zamkli ho tam a vrátili se s klíčem. Bylo vidět, že je jim to nepříjemné, ale po tom, co jejich princezna řekla, neměli jinou možnost. Tran probodával Margaritu nenávistným pohledem, ale odešel dobrovolně.

      Když odešli a zavřeli za sebou dveře, dal se Samuel do potlesku. Sice si uvědomoval, že to není zrovna to nejrozumnější, ale nedokázal se udržet. „Upřímně, lepší představení jsem v životě neviděl. Musím před vámi smeknout. Kdybych vás neznal, tak bych vám to snad i uvěřil. Naučíte mě, jak tak rychle vyvolat slzy? To bylo snad to nejlepší!“  

      „S bastardem se odmítám bavit,“ vyprskla Margarita a zahodila svoji masku.

      „Bavit se nemusíme. Dejte mi Michaela a zbavíte se mé maličkosti nadobro,“ pousmál se Samuel, ačkoliv v duchu zuřil. Snažil se myslet na svoji matku, která by nebyla nadšená z toho, že touží zabít neozbrojenou ženu, ale nepomáhalo mu to.

      „Co je mi do nějaké Nimana?“ vysmála se mu Margarita. „Kdyby to bylo jen na mně, tak už ten parchant nežije.“

      „Přestaňte se mnou hrát tyhle směšné hry. Kde schováváte dítě?“ pronesl smrtelně vážným hlasem Samuel a vykročil k Margaritě. Ta se však dokázala udržet a nepohnula se ani o píď. Už se nadechovala k odpovědi, když zaslechla zaklepání. S úsměvem na tváři se naklonila k Samuelovi a zašeptala mu do ucha: „Víš, co je na tom nejlepší? Zabila jsem ji pod tvým dohledem. Díval ses, chránil ji, ale mně se to stejně podařilo. Lenka je mrtvá a je to jenom tvoje chyba.“

      Muži vešli do trůnního sálu a Samuel měl co dělat, aby se udržel. Toužil po jediném. Vlastnoručně Margaritu zaškrtit a dívat se, jak z ní vyprchávají zbytky života. Bylo mu jedno, že by ho na místě popravili. Zadrželo ho něco jiného. Vědomí, že by si Lenka nepřála, aby se z něj stal chladnokrevný vrah.

      „Je již pozdě a nemůžeme nechat pana Antarese, aby se vracel na Dramon za tmy. Dnes zde bude hostem. Bohužel nemáme připravený další pokoj pro hosty, tak jej prosím odveďte do Lenčiných komnat,“ prohlásila Margarita a s úsměvem naznačila Samuelovi, aby odešel.

      Samuel netušil, kde v sobě našel sílu udělat první krok. Další šly už lehce. Prostě kladl nohu před nohu a sledoval muže, který ho odváděl do přidělených komnat. Do komnat, které dříve patřily Lence.

      Když jej poté jeho doprovod opustil, zůstal stát uprostřed pokoje. Byl k smrti unavený, ale představa, že by si měl lehnout do postele, ve které spala Lenka s Creaganem, se mu hnusila. Odešel tedy na balkon, kde se usadil do proutěného křesla a sledoval západ slunce. Ale pak si vzpomněl na vyprávění Triveta o tom, jak mu Lenka, právě na tomto balkonu, brečela v náručí. Ač byla kolem něj spousta volného prostoru, připadalo mu, jako by jej cosi drtilo. Vrátil se zpátky do pokoje a doufal, že v něm najde nějaký alkohol, kterým by uklidnil pocuchané nervy. Když pak spatřil zelený šátek, nedbale přehozený přes okraj křesla, vytanulo mu na mysli Lenčino vyprávění o tom, jak se oblékla na oslavy nalezení Wildaranu. Uchopil šátek do ruky a představoval si, jak asi mohla vypadat. A najednou stála před ním. S úsměvem na tváři se před ním otáčela a předváděla svůj odvážný oděv. Samuel měl pocit, že by stačilo natáhnout ruku a mohl by se jí dotknout. Cítil, že hradby, které vystavil kolem své duše, se začínají bortit. A tak je nechal spadnout. Bolest jej zaplavila a srazila ho na kolena.

      Ráno jej zastihlo svítání ve stejné poloze. Stále klečel a díval se do prázdna. Po celou noc nebyl schopen zamhouřit oka. Jedinou útěchou mu bylo, že dokázal zahnat veškeré myšlenky a utápět se v absolutní prázdnotě. Když se ozvalo zaklepání na dveře, zvedl se, pokusil se upravit oblečení, a vyšel ven.

      Na chodbě stál ten samý muž, který ho večer odváděl. Za ním si všiml dalších dvou, kteří stáli po boku Trana, jehož tvář byla prostá emocí. Společně došli na nádvoří, kde již čekala Margarita a kolem stáli muži, ženy a děti.

      „Ona svolala celý Talorn?“ zeptal se překvapeně Tran, ale nikdo mu neodpověděl. Všichni čekali, až promluví jejich princezna.

      „Ráda bych vám popřála dobré ráno, ale bohužel se to dnes nehodí. Všichni se asi divíte, proč jsem vás sem zavolala. Bohužel je to proto, abych vám oznámila, že v našich řadách se nacházeli zrádci,“ začala Margarita pronášet svoji řeč. „Ač to nerada přiznávám, za touto zradou stojí můj vlastní bratr.“ Dav lidí překvapeně vydechl. Margarita si setřela hrané slzy a pokračovala dál. „Než jsem uprchla z Dramonu, přiznal se mi. Když ho Lenka opustila, přísahal, že se jí pomstí. A to se mu podařilo. Za pomoci Trana Lenku otrávil. Byla tak slabá, že při porodu umřela. Ale jemu to bylo málo. Pokusil se zabít i jejího syna, aby se dostal na trůn. To malé dítě, ač je Lautusovo, za nic nemohlo. Byl to sirotek, který si nezasloužil nic jiného, než jen naši lásku. Ale byl následníkem trůnu. A protože můj bratr již neměl na své straně vyvolenou, která by jej dosadila na trůn, neváhal udělat cokoliv, aby byl králem.“

      Samuel už se nadechoval, aby do jejího proslovu zasáhl, ale Tran ho zarazil. „Prosím, mlč. Má vedle sebe Isobel,“ zašeptal zoufale. Samuel kývl na souhlas. Pochopil, že se jedná o jeho ženu a nehodlal ji vystavovat nebezpečí.

      „Můj bratr si nezaslouží být králem. Ano, má na to dědičné právo. Ale právě ukázal, že je stejný jako byl rod Nimanů. A já udělám cokoliv, aby Aldorma měla na trůnu někoho, kdo ví, co je to soucit. A právě proto nehodlám vynášet nad Tranem a mým bratrem jiný rozsudek, než tento. Oba dva jste vykázání jak z Wildaranu, tak z Talronu. Ani jeden z vás již nemá právo se počítat mezi nás. Vzepřeli jste se všemu, v co jsme my všichni věřili. Pokud se však odvážíte vrátit, vynese tím nad sebou rozsudek smrti.“

      „A Trivet?“ zeptala se Isobel, která stěží zadržovala slzy.

      „Trivet byl neustále po Lenčině boku. Nevěřím tomu, že by v tom měl prsty. Creagan je jeho nejlepší kamarád. Trivetova jediná chyba je, že i když je dospělý, stále naivně věří, že všichni jsme dobří a odmítá vidět pravdu,“ prohlásila Margarita. „Kdykoliv bude chtít, může se vrátit. Ale bojím se, že uvěří všemu, co mu Creagan poví. Můžeme jen doufat, že jednoho dne prozře a uvědomí si, že svoji důvěru vložil do špatných rukou.“

      Samuel pozoroval Isobel, která se snažila tvářit silně, ale nedařilo se jí to. Dívala na Trana, v očích úpěnlivou prosbu, ať se postará o jejich syna.

      „Pane Antaresi, omlouvám se, že jste musel být svědkem tohoto, veskrze nepříjemného, setkání. Vězte však, že vy jste na Wildaranu vždy vítán. A protože moc dobře vím, že i Vám byla Lenka drahou přítelkyní, chtěla bych vám dát něco na památku,“ pronesla Margarita, pomalým krokem došla k Samuelovi a vložila mu do dlaně malou dřevěnou krabičku. Kdyby kolem nebylo tolik lidí, mrskl by s ní o zem. Takhle ale jen kývnutím naznačil poděkování, otočil se a došel k připraveným koním. Počkal na Trana, než jej dojde. Viděl, jak ho trápí vědomí, že zde musí nechat svoji ženu. Oba moc dobře rozuměli, proč si ji Margarita u sebe nechala. Měla pojistku, že se Tran o nic nepokusí. Než se rozjeli, otevřel Samuel krabičku a uvnitř našel kus plátna. Uchopil jej do ruky, otočil a v šoku jej málem upustil. V rukou svíral kus obrazu, na kterém byla vyobrazena Lenčina tvář. Otočil se a všiml si Margaritina pohrdlivého úsměvu. V tu chvíli mu bylo jedno, jak dopadne spor mezi ní a jejím bratrem. Tímto vyhlásila soukromou válku, kterou Samuel hodlal vyhrát. V duchu přísahal, že se ji jednoho dne pomstí.


      Vydáno: 26.8.2017 16:30 | 
      Přečteno: 237x | 
      Autor: Eillen
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      icon , - odpovědět
      Lomeril
      Napětí mezi Margaritou a Samuelem je téměř elektrizující. Fakt se divím, že se vzájemně nezabili. Margarita výborně hraje roli nešťastné princezny (a možná tomu sama místy i věří). A chudák Samuel, donucený zůstat v Lenčině pokoji, skoro vyloudí slzy. Kapitola emocionální, dojemná a silná, až se divím, že spolu ti dva byli schopní aspoň trochu mluvit (i když až po deseti letech).
      icon odpověděl(a)
      Eillen
      Děkuji za tak krásný komentář.
      Ano, Margarita věří tomu co říká - chvílemi. Jindy jí musí docházet, že hraje vabank, ale nemůže už to vzdát.

      Kéž by se mi další kapitoly psaly tak lehce, jako tato. Na to, že je v ní nejvíc emocí, to šlo úplně samo. Bohužel to je také poslední kapitola, kterou jsem dokázala napsat a od té chvíle je blok. Jako by si ti dva vybrali veškeré nápady a odmítali přenechat příběh dalším postavám...

      „Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich