Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Drahokam srdce

      Drahokam srdce - Kapitola 14

      Drahokam srdce - Kapitola 14 Příprava na ples vrcholí, Creagan, Leona i Michael mají své vlastní představy o tom, jak by měl probíhat. Lucie je ve víru událostí, které nemůže ovlivnit. A Martina má zase plnou hlavu Damiána. Bude to ten správný chlap pro ni, nebo si jen něco po svém vykládá a realita je někde úplně jinde?

      Láska je silná.

      Po snídani jsem se rozhodla zajít za Creaganem, abych mu řekla, jak jsem pořídila s Michaelem a taky abych s ním probrala můj vztah s Leonou, neboť na to nebyl minule čas. Měla jsem dobrou náladu, dobře jsem se vyspala a minulé dny slibovaly zlepšení vztahů v královské rodině – aspoň pokud to mysleli vážně.

      Po dlouhé době jsem na chodbě potkala Lucku. Tím, že trávila svůj volný čas s Michaelem, tak jsme se skoro nepotkávaly. Nepřála jsem si je rušit a navíc jsem taky měla co dělat.

      Vypadala mírně rozpačitě, ale jakmile mě uviděla, usmála se a zeptala se mě, jestli mám čas. Sice jsem měla v plánu něco jiného, ale to mohlo počkat. Kdoví kdy bude mít Lucie zase možnost se mnou mluvit. Přikývla jsem tedy místo odpovědi.

      Oddychla si, jako by jí ze srdce spadl přetěžký kámen, ale vzápětí se rozhlédla kolem. Nikdo krom nás na chodbě nebyl, jen jedna služebná zalévala květiny o dobrých padesát kroků za mnou. Přes to i to byl pro Lucii důvod, aby se znovu rozpačitě usmála a lehce ošila.
      „Nepůjdeme… Totiž… Můžu tě doprovodit?“

      Teď jsem pro změnu zrozpačitěla já. Nechtěla jsem ji říct, že jsem šla za Creaganem, protože to by mohla mít pocit, že mě vyrušila. Takže jsem se rychle přinutila ke klidu a řekla: „Jasně. Máš nějaký nápad, kde si můžeme v klidu sednout?“ Poslední dobou jsem se totiž s někým neustále procházela a chyběla mi momentální inspirace kam jít.

      Viditelně se jí ulevilo. Lucka jako vesnické děvče nebyla zvyklá klamat, ani se přetvařovat, narozdíl od některých jiných lidí. Hned, jako by jí někdo vlil do žil novou krev, se nadechla, možná až příliš a z plna hrdla spustila: „No, ano. Michael mi ukázal nádherné místo v zahradě,“ kývla hlavou směrem, kudy chodby vedla ke schodišti a vyrazila.

      „Nevadí ti to? Nevyrušila jsem tě?“ zeptala se starostlivě.

      „To, co jsem chtěla dělat, určitě počká,“ snažila jsem se jí uklidnit a přitom nelhat. Mám pocit, že to tvé spěchá víc a rozhodně jsem ráda, že si na mě uděláš čas, protože díky Michaelovi zapomínáš na všechny ostatní, ale jsem ráda, že si užíváš.“

      Začervenala se a sklopila pohled, jak to dívky dělají, pokud se stydí.

      „Promiň. Omlouvám se.“, vydechla smířlivě, hlasem, kterému by neodolal kámen.

      „Já totiž. Je tu tolik úžasných věcí a míst. Všichni jsou tu na mě hodní a-a možná až moc a já… Michael je ještě mnohem lepší než jak jsem si ho představovala. Je hodný, milý a vždycky má pro mě chvilku, jen…,“ povzdechla si a znovu se zarděla.

      „Tohle všechno zní moc hezky, ale slyším v tom nějaké to ale. Co je problém?“ zeptala jsem se jí přímo.

      Povzdechla si.
      Příliš se jí do toho asi nechtělo, protože až ke schodišti byla zticha. Pak ale najednou obrátila a tiše jako myška začala: „Tak jo,“ vydechla neurčitě.

      „Kde mám začít?“ pokrčila nerozhodně rameny.

      „Celé je to tu na mě moc. Moc veliké. Připadám si divně,“ zamyslela se. „Víš, já ze začátku jsem byla šťastná, i když pro mě byl šok poznat, že Michael je princ. Bylo tu krásně, a i když mi připadalo, že jsem králi trnem v oku a neměla bych tu být, Michael stál při mě a pořád mě ujišťoval, že se o mě nenechá připravit,“ nedořekla a raději se stočila podle schodiště.

      „Víš, je hezké nemít tu sourozence, o které bych se musela starat, ale stýská se mi. Otec nebyl zlý a neumím si představit, jak to teď doma všechno zvládá,“ povzdechla si znovu a pokusila se navázat na své těkavé myšlenky.

      „Nevím, co mám dělat. Nepatřím sem. Já to vím, Michael to ví, král s královnou to ví taky a ty - ty to víš taky, ne? Jenže mám Michaela ráda a stejně mám strach se vrátit domů, otec bude zuřit. Kdyby jen nebylo toho plesu,“ narazila na téma, které jí tížilo nejvíce.

      „Nejdřív Michael s Valerií přišli s tím bláznivým nápadem, jak mě na ples dostat nazapřenou a teď ještě král. Víš, já umím tancovat, to ano, ale jinak než všechny ty vznešené dámy, mezi něž se ani nehodím. Chtěla bych to vidět, ale přímo tam být? A stejně Michael mě tam chtěl asi hlavně na truc otci a teď když král chce, abych tam přišla taky,“ nedořekla a upřela na mě své velké zoufalé oči.

      „Král chce, abys tam přišla taky?“ opakovala jsem mechanicky s mírným údivem. „O tom nic nevím. Neříkal mi, že tě tam pozve, ačkoliv jsem to s ním včera odpoledne probírala. Ačkoliv dává to smysl, to ano. Myslím, že je mnohem lepší, že tam můžeš jít oficiálně. S tančením jsi na tom mnohem lépe než já. Pokud to bude možné, budu to raději pozorovat, než se účastnit. Nejspíš bychom si mohly dělat společnost, abychom se necítily tak osaměle. Odkdy jsi pozvaná?“ zeptala jsem se zvědavě.

      Lucka několikrát naprázdno otevřela pusu, ale protože nechtěla skákat nikomu do řeči, mlčela ještě chvíli po tom, co jsem domluvila. To už jsme byly skoro dole v chodbě poblíž bočního vchodu do zahrad.

      „T-ty o tom nevíš? Totiž Michael říkal, že se s králem… no jako přátelíš a tak jsem… myslela jsem, že ti to také řekl,“ povzdechla si. Zřejmě čekala trochu víc pochopení, ale ono je to těžké, když je někdo tak zmatený jako ona.

      „A, no. Nebudu tam oficiálně. Tedy jestli tomu dobře rozumím. Král za mnou včera večer přišel a zeptal se, jestli bych se chtěla účastnit toho plesu. Říkal, že ples uspořádat musel kvůli tlaku ostatních šlechticů, nebo tak nějak, ale… No, nemůžu tam být pozvaná, víš? Mám přijít až později, až potom co ples začne. Nějaká služebná mne prý vyzvedne a přivede po představování ostatních hostů,“ sklopila smutně hlavu. Jakoby tohle nebylo vše, co ji trápí.

      „A nejhorší… Nejhorší na tom je, že…,“ upřela na mne své velké oči. „Nesmím to Michaelovi říct,“ vydechla už téměř naprosto zoufale a stále se na mě dívala, jako bych jí mohla snad dát nějaké východisko.
      „Nevím, co mám dělat, Marti. Michael s Valerií plánují jak mě dostat na ples, král mě pozval, ale tajně a Michael o tom nesmí vědět. Ale já neumím lhát a víš, nevím, jak se mu mám podívat do očí, nevím, co tam budu dělat, nemám ani žádné šaty a-a…“, nedořekla. Jakoby i ty roztěkané myšlenky již nedokázala polapit a spoutat do slov.

      Konečně mi docházela absurdita celé situace. Každý dělal to nejlepší, co mohl, ale tím, že tyto snahy zůstaly osamoceny, tak z toho vznikla spíš fraška než dobrý plán. Jediný člověk, který věděl, co se všechno děje a mohl s tím něco udělat, jsem byla já. Musím Michaela přesvědčit, že tam Lucku dostanu, takže by mohl opustit bláznivý plán, Creaganovi vysvětlím, že Lucie potřebuje šaty, ať to zařídí u Leony a Lucku samotnou musím nejprve uklidnit.

      „Nech to na mě, Lucko, jsem ráda, že jsi mi to všechno řekla. Ano, s králem se přátelím, ale já s ním mluvila naposledy před dvěma dny, kdy se s Michaelem pohádal. A dneska jsem měla v plánu za ním jít, zrovna jak jsem tě potkala. Proto o tvém pozvání nevím. Proberu s ním podrobnosti a pak ti řeknu, co máš dělat. Ani já sama netuším, co plánuje se mnou. Jak mě vůbec chce představit. A Michaela přesvědčíme, že já zařídím tvé pozvání na ples. Jen mu nejspíš budeš muset říct, že ses mi svěřila s jejich plánem nebo ho přesvědčit o tom, že já zvládnu zařídit tvé pozvání. Jeho horká hlava by nám mohla spíš zkomplikovat situaci.

      Lucie naslouchala a snažila se uklidnit. Bylo na ní vidět, že má rozhodnost jí teď pomáhá ze všeho nejvíc.

      „Tolik se bojím,“ povzdechla si. „Ničemu nerozumím a připadám si hloupě. Kdybych alespoň měla co dělat. Nešlo, nešlo by u krále zařídit, že bych tu třeba pracovala? Víš, jsem na práci zvyklá ale teď když nemám co dělat,“ nedořekla. Jen si opět povzdechla, ale už vypadala mnohem lépe. Konečně jsme vyšly ven, kde mohla nastavit tvář sluníčku, což udělala s nebývalou něhou.

      „Myslím, že by to šlo zařídit. Ale nevím, co by tě mohlo bavit. Jestli práce na zahradě, v kuchyni nebo něco jiného. Král sám je zastáncem toho, že práce je potřebná a není dobré zahálet, ale kvůli státnickým záležitostem na nic jiného nemá čas. Já osobně jsem si našla práci ve stájích, která mě baví, a taky se díky tomu můžu často projet. Navrhla bych ti to již dříve, ale měla jsem pocit, že tě Michael zaměstnává.“

      Pousmála se a zasnila. „Zaměstnává? To přímo ne. Je s ním legrace a je mi s ním dobře, ale víš - to není jako práce. Ukázal mi spoustu věcí a s Valerií mě naučili spoustu her, jenže to není ono. Nemůžu vlastně nic dělat. Když už jsem se k něčemu nachomýtla, Michael mi řekl, že tady nejsem od toho, abych pracovala. Jenže já to potřebuju, víš? Potřebuju něco dělat. Já nevím, umím spoustu věcí, ale co bych chtěla dělat, je… Chtěla bych se starat o nějaké rostliny tady na zahradě. My taky měli zahrádku, ale neměla jsem na ní příliš času, však víš. A tady,“ roztočila se dokola a rozpřáhla ruce, „tady je to mnohem krásnější než, kdekoliv jsem zatím byla,“ zasmála se, zatočila se jí hlava a musela se mě chytit, aby neupadla.

      „Dobře,“ řekla jsem a usmívala se nad její čistou radostí. Ale teď už se s tebou rozloučím, půjdu rovnou za Creaganem a proberu to s ním. Čím dřív to bude, tím lépe. Do plesu zbývá týden a je třeba vše připravit.“ A ty si zatím užij ten týden volnosti, bez práce, neboť pak nebudeš vědět, kde ti hlava stojí. Zanedlouho bude v zahradě nejrušnější období, ale teď potřebuješ čisté a hezké ruce na ples. Do té doby to snad ještě vydržíš,“ řekla jsem s hranou vážností.

      Usmála se. „Dobře,“ odvětila a vydýchávala se po svém zatočení. „Ty Marti!“ zvolala ještě, když už jsem skoro odcházela. „Myslíš, myslíš, že mě Michael taky miluje?“ opět se v její tváři objevila stopa úzkosti. „Víš on, pořád je princ a třeba, třeba spolu nebudeme moci být a celé tohle je jen sen,“ vypravila ze sebe další ze svých nejtemnějších obav.

      „Určitě tě miluje,“ řekla jsem okamžitě. „Neboť málokdo by byl takový blázen, aby udělal to co on, pokud by nebyl zamilovaný. Neboj se toho a věř mu,“ dodala jsem možná zbytečně a pomalu se vydala zpátky do hradu.

      ***

      Zaklepala jsem na dveře Creaganovy pracovny a po vyzvání vstoupila dovnitř. Creagan vypadal nevyspaný, mračil se, takže jsem si opravdu nemohla vybrat lepší chvíli pro své požadavky.

      „Dobré dopoledne, nemáš chvilku času?“ zeptala jsem se opatrně.

      Pomalu se otočil a kývl, ať pokračuji.

      „Dneska jsem se potkala s Lucií a ta mi řekla, že by se ráda něčím zaměstnala, a že nejvíce by ji to bavilo v zahradě. Myslíš, že by se po plesu mohla zapojit do práce?“ začala jsem asi tím nejméně konfliktním přáním.

      Na chvíli se zamyslel a začal se tvářit velmi vážně. Po několika minutách konečně promluvil: „Jestli se ptáš na můj osobní názor, tak já s tím žádný problém nemám. Bude se ale muset zeptat zahradníků, co přesně má dělat.“

      Doufala jsem, že mu to přemýšlení nebude trvat pokaždé tak dlouho. Stála jsem tam nervózní, neboť z něj vyzařoval neklid a přenášelo se to na mě.
      „A taky říkala něco o plese. Tak jsem se chtěla zeptat na podrobnosti.“

      „Jen se ptej,“ odpověděl a pousmál se.

      V tu chvíli jsem se lehce vytočila. Já ho vyzvu, ať mi řekne podrobnosti a on mi jako naprosto nechápavý chlap řekne, ať se ptám. A pokud se náhodou zeptám blbě, tak mám smůlu, případně pokud se zeptám na něco jiného. Zkusila jsem se ovládnout, protože tady byla většina chlapů trošku cholerická, takže můj vztek by to moc nezlepšil.

      „Jen by mě zajímalo, jaký je plán plesu a jak do toho zapadám já a Lucie. Taky bude potřebovat šaty a už zbývá jen týden do plesu, tak aby se to stihlo. Michael by nebyl rád, kdyby tam vypadala hůř oblečená než ostatní.“

      „Jak si se dozvěděla, že bude Lucie na plese? Žádal jsem ji, aby se o tom nikomu nezmiňovala,“ pronesl s lehce naštvaným tónem.

      „Svěřila se mi, protože jsi ji řekl, ať to neříká Michaelovi, a protože z toho byla vyplašená. Lítá mezi vámi jako hadr, který netuší, kde skončí. Není lehké být důvod nespokojenosti mezi otcem a synem,“ řekla jsem trošku ostřeji.

      „O tomhle se nehodlám bavit! Lucii jsem poprosil, aby nic synovi neříkala, protože ho chci překvapit. Jestli to ona nebo ty chápete jinak, to není můj problém!“ odsekl mi a chtěl odejít.

      „Co se sakra stalo? Před dvěma dny jsi mi přišel vstřícný, navíc to pozvání je podle mého hodně dobrý nápad, ale teď mi přijde, že máš náladu pod psa. Oháníš se po všem okolo. Jde mi o to, aby vše dobře klaplo,“ dodala jsem smířlivěji a doufala, že ho moje slova zadrží.

      „Proč mám takovou náladu? Chci udělat radost vlastnímu synovi tím, že pozvu jeho přítelkyni na ples. Tajemství to mělo být proto, aby byl na plese překvapen a užil si jej. Lucie se sice musí cítit špatně, ale není to nic proti tomu, jak se cítím já poté, co mi Michael do očí řekl, ať nechám Lucii na pokoji a že si nepřeje, abych s ní mluvil a osočoval mě, že se jí snažím schválně vyhnat. Budeš se divit, ale na to jsem mu nic neřekl a raději jsem odešel. Tak mě prosím omluv, že dnes nemám dobrou náladu!“ bouchnul, ale ke konci na něm bylo vidět, že lituje, že se nechal vyprovokovat.

      „Promiň, ty za nic nemůžeš, ale já dnes prostě nemám svůj den.“

      „V pořádku, chápu, že tě mrzí další rozkol s Michaelem. On se ti chtěl vyhýbat, aby zbytečně nezpůsobil hádku, ale pokud tě viděl s Lucií, tak se nejspíš cítil ohrožen. On ví, že by Lucka vyhověla tvému přání, pokud by to mělo být pro jeho dobro a bojí se, že tomu zabrání jenom tak, že vám nedovolí být spolu sami. Jde mi hlavně o to, aby měla Lucie nějaké vhodné šaty na ples, aby si na ni lidi neukazovali prstem jako na vesničanku nebo tak. Je hezká, takže ve vhodném oblečení bude vypadat, jako kdyby tam patřila.“

      „O šaty se bát nemusíš, Leona již vybrala látku a dnes se má s Lucií sejít,“ odpověděl s úsměvem a konečně vypadal, že na chvíli zapomněl na svá trápení.

      „No to je další věc, kterou nechápu. Leona se mnou nemluví, jeden den to bylo v pohodě a pak najednou mi řekne, že chci rozvrátit vaši rodinu. Nechtěla jsem to řešit, ani tě s tím otravovat, ale chodíme vedle sebe jak duchové…“

      „Tak to je další věc, kterou řešit nebudu a to z toho důvodu, že o tom nic víc nevím. Leona mi řekla, že s tebou nechce spolupracovat a nechce, abych se na nic ptal. Respektuji její přání.“

      Vidím, že ptát se na něco chlapa vychází stejně jako udělat si to sama. Nic nevím a ještě jsem za blbce. Někdy s ní budu muset mluvit. Ale nejspíš to budu muset nechat až na dobu po plese, teď bych to jenom zhoršila, pomyslela jsem si v duchu.

      „A proč jsi jí vlastně řekl o Lence?“ zeptala jsem se po chvilce ticha.

      „A proč bych jí to neměl říct? Nemáme před sebou žádné tajemství. Leona zná celý příběh, ví, co pro mě Lenka znamenala," odpověděl klidně Creagan. "Možná se ti to bude zdát divné, ale my si opravdu nic neskrýváme a důvěřujeme si.“

      Došlo mi, že každý z nás z toho pochopil něco jiného a nemělo smysl se v tom teď víc babrat. Navíc nebyla teď vhodná doba všechno vysvětlovat.

      „Myslím, že to je všechno, co jsem chtěla probrat. Říkat, jak jsem dopadla s Michaelem, už nemá smysl, a co se týká mé účasti na plese, myslím, že k tomu bude ještě nějaká schůzka. Ráda bych totiž věděla, co můžu a nemůžu, jaký bude program a různé drobnosti, abych nezpůsobila nějaký trapas. Přeci jenom na plesy nechodím ani u nás, natož v zemi, kterou znám jen krátký čas,“ řekla jsem lehce rezignovaně.

      „Dobrá. Sejdeme se za dva dny, pokud budeš mít čas. I Michael se musí naučit určitému chování, tak bychom to mohli spojit. A ty bys poté mohla Lucii vše přetlumočit. Aby byla informovaná a Michael nic netušil.“

      „To je dobrý nápad,“ odpověděla jsem a odešla z pracovny.

      Těmito rozhovory jsem strávila většinu dopoledne a vzhledem k tomu, že mi vyhládlo, jsem se zanedlouho vydala na oběd, kde se naštěstí nic dalšího nestalo. Rozhovory o plese jsem vypouštěla a ani jsem se nenechala zatáhnout do diskuse. Rozhodla jsem se po obědě se na chvíli natáhnout a odpočinout si před piknikem.

      ***

      Ačkoliv jsem si připadala unavená, tak spánek stále nepřicházel. Hlavou mi chaoticky lítaly myšlenky, byla jsem nervózní z nadcházející schůzky s Damiánem a hlavně jsem netušila, co a jak dál. Cítila jsem se rozervaně stejně jako Lucka. Ale na rozdíl od ní jsem to měla ještě o kousek složitější.

      Ještě před pár měsíci jsem byla zničená z rozchodu po několika letech, uštvaná z nutnosti vydělat dost peněz, abych přežila, osamělá, neboť přátelé se nacházeli dost daleko a stejně na ně nebyl čas a toužící nalézt ztracený klid. Díky tomuto neplánovanému výletu jsem si najednou nemusela dělat starosti s penězi, časem, ale bohužel jenom dočasně. Napadlo mě, že zkusím svou myslí přivolat Frundora – chtěla jsem se zeptat, jak dlouho tu ještě budu a co bude dál, ale nevnímala jsem žádnou reakci. Možná se ozve jen tehdy, když chce on sám.

      Vzpomněla jsem si na Damiána a usmála jsem se. Zasnila jsem se, jaké by to s ním mohlo být, kdybych tu mohla zůstat. Líbilo se mi jeho chování. Krásně se mnou žertoval, škádlil mě, byl pozorný, vyslechl si mé názory a diskutoval se mnou. Kdybych si měla vybrat ideálního chlapa, asi bych ho dala jako vzor.

      Ale mám právo chtít takového muže? Co mu můžu nabídnout? Kromě pár chvil, o kterých ani vzdáleně netuším, jak budou dlouhé, bohužel nemám nic víc. A to si myslím, že je pro tohoto muže málo. On by si zasloužil skvělou rodinu, někoho, kdo se o něj bude starat, kdo ho bude doplňovat. Jen bych mu zbytečně zlomila srdce. A já bych navždy zůstala rozpolcená. Jedinou možností je nechat ho být. Ačkoliv, možná o mě nemá zájem, připustila jsem značně váhavě, neboť jeho reakce spíš naznačovaly tu první možnost. Ať už je to jakkoliv, tak kromě přátelství mu nic víc nemůžu dát.

      Protože se blížil čas schůzky, vstala jsem, ačkoliv mě předchozí odpočinek spíš roztesknil, než zregeneroval. Dala jsem si záležet na úpravě, i když to znamenalo pravý opak mého rozhodnutí, ale chtěla jsem se líbit jako ženská.

      Když jsem došla na místo, Damián už tam na mě čekal. Na tváři měl takový zvláštní úsměv, a jak jsem ho uviděla, moje srdce začalo bít jako splašené. Tohle by se mnou kamarád dělat neměl, pomyslela jsem si zoufale.

      „Ahoj, tak sis to nerozmyslela,“ řekl vesele.

      „Copak to jde, odmítnout tak velkolepou nabídku?“ pokračovala jsem ve stejném duchu.

      „No třeba ses mohla začít bát, co já vím, co holkám občas přeletí přes nos,“ bránil se statečně.

      „Bát se tebe? To sotva. Nemyslím si, že bys mě chtěl sníst.“

      „No když se tak na tebe dívám, tak na tobě moc masa není, to bych si spíš podráždil žaludek, než bych si pochutnal,“ začal se smát tomu, co ho právě napadlo.

      „No dovol, vidíš tady ty svaly,“ řekla jsem a strkala mu své bicepsy rovnou před oči a máchala jsem rukama tak, že jsem ho málem trefila do hlavy, čímž jsem jeho smích ještě znásobila.

      „Vidím a co s nimi? Kdybych chtěl, tak tě přehodím přes koně a svaly jsou ti na nic.“

      „Náhodou, záleží na tom, jak člověk na koni jede. I když nemá sedlo, tak se stačí dobře držet stehny a pak za ně budu ráda,“ vyložil jsem si jinak jeho větu.

      „No já to myslel tak, že tě přes koně přehodím jako pytel brambor,“ pokračoval v dobírání.

      „To by se mi asi nelíbilo,“ přiznala jsem po pravdě.

      „A co takhle jen na jednom koni,“ zeptal se najednou.

      „Jo, to zvládám v klidu, sedět vpředu i vzadu za sedlem,“ prohlašovala jsem hrdě vzpomínaje na mé dávné zkušenosti.

      „Takže si vezmeme jen Bouři, ty jsi lehoučká, tak ji ani moc nezatížíme,“ odvětil pohodově Damián.

      Cítila jsem se zahnaná do kouta. Až doposud byl mezi námi jistý odstup, až na pár drobných událostí, ale sedět s ním na jednom koni znamená být zranitelnější. Zkusila jsem vycouvat bez ztráty důvěry: „To už je dávno, co jsem takhle jezdila, asi bude moudřejší jet každý na svém koni.“

      „Snad se nebojíš?“ zeptal se tak, že mi bylo jasné, že se nevykroutím.

      „Nebojím se,“ odpověděla jsem klidně, to, že s ním pojedu na jednom koni, přece nic neznamená.

      „Takže domluveno, já ji teď půjdu osedlat a nachystat a za deset minut se vrátím zpátky. Počkej tu na mě.“

      Měla jsem pocit, jako by si to všechno dopředu připravil, neboť neuplynulo ani pět minut a už byl zpátky. Za sedlem byly vaky – nejspíš s jídlem a pitím, takže mi došlo, které místo je nachystáno pro mě – přímo před ním. A mít někoho v zádech, prakticky mu vydána zcela napospas, to je opravdu zajímavá zkušenost. Věřila jsem mu, ale tušila jsem, že celá jízda bude potěšením a utrpením v jednom.

      Nasedli jsme a pomalu vyjeli od zámku. Cesta vedla po rovince, zezačátku byla louka, ale brzo jsme vjeli do lesa. Damián byl dobrý jezdec, to už jsem věděla z dřívějška, jinak by asi nemohl dělat svou práci. Zezačátku jsem byla ztuhlá a nervózní z jeho těla, které bylo tak blízko, ale když jsem viděla, jak bezpečně a přirozeně vede Bouři, uvolnila jsem si a začala si cestu užívat. Mlčeli jsme, nebylo třeba slov v tom souznění, které mezi námi panovalo. Listí už začalo hrát všemi barvami a já byla okouzlena krásným babím létem. 

      Bylo příjemné cítit teplo v zádech, vnímat tu mužnost za mnou. Kupodivu jsem se vůbec nebála, přišlo mi to neskutečné, připadala jsem si jako Popelka se svým princem na koni. Cítila jsem zamilovanost a tentokrát jsem své city nepotlačovala. Damián neměl o mých úvahách ani tušení, ale vzhledem k tomu, že také mlčel, asi prožíval něco podobného. Skvěle jsme se k sobě hodili, ale… proč tu muselo být to ale.

      Když už jsme byli na cestě asi půl hodiny, zeptala jsem se, jak dlouho ještě pojedeme. Zasmál se a řekl, že ještě minimálně jednou tolik. Kdybych tohle tušila na začátku, nesouhlasila bych s jízdou na jednom koni, ale takhle mi nezbývalo než to zvládnout. Ticho už bylo prolomeno, a tak jsme zbytek cesty strávili hovorem o plesu, koních a jiných neutrálních tématech.

      Když jsme dojeli na místo, utichla jsem úžasem. Pokud to, co jsem právě prožívala, byla pohádka, tak scenérie před mýma očima to jen a jen potvrzovala.

      Přede mnou se objevilo velké jezero s vodopádem, které dominovalo údolí, ve kterém rostla spousta mně neznámých rostlin. Všechno to hrálo různými barvami, neboť podzim i zde byl v plném proudu. Došlo mi, že tohle je místo, kde Arthur s ostatními prožil více než dva měsíce. V tom případě tu museli být i vzácné Trelanské stromy. Když jsem se pozorně podívala, nějaké jsem i zahlédla. Zajímavé byly i keře, které rostly na břehu naproti vodopádu a obepínaly část břehu - měly totiž různobarevné kuličky. Vypadalo to, jako by se duha rozhodla označkovat tohle místo. Před pár lety by mě lákalo si jich pár utrhnout a zahrát si s nimi, neboť připomínaly skleněnky mého dětství, ale teď jsem je nechala dál růst, přeci jenom můžou sloužit jako potrava ptákům nebo mají jiné účinky.

      Damián mě nechal prohlížet okolní krásu a až jsem se dosyta vynadívala, zeptala jsem se ho: „Odkud víš o tomto místě? Vypadá to, jako by tady nikdo nechodil, aspoň ne pravidelně.“

      „O tomhle místě neví moc lidí, ačkoliv to není daleko Wildaranu. Myslím, že o tom ví jen král, možná někdo z jeho rodiny a já. Člověk prakticky musí skoro zabloudit, aby tu došel. A jak jsem se o tom dozvěděl? -Nepřímo. Doprovázel jsem Creagana na jedné jeho projížďce a on neměl zrovna veselou náladu, vypadalo to, jako by na něco nebo na někoho vzpomínal. Pak mi řekl, že mám na něj počkat, což mě vzhledem k místu, kde jsme byli, docela překvapilo. Ale král je král, tak jsem poslechnul. Vrátil se za půl hodiny, možná za hodinu, nesledoval jsem čas a vypadal rozhodně klidněji než předtím. Zapamatoval jsem si cestu domů, a když jsem měl pak čas, vyrážel jsem na výpravy do okolí. Tenkrát mi mohlo být tak patnáct let. A při jedné z těch výprav jsem tohle místo objevil. Neřekl jsem o něm nikomu, ty jsi první osoba, kterou zde přivádím.“

      „Ty říkáš králi jménem?“ zpozorněla jsem při jeho vypravování.

      „Víš, já si prostě stále nemůžu zvyknout. Jako malý kluk jsem mu mohl tykat a mluvit s ním o čem jsem chtěl a teď když je král, tak to není vhodné. V soukromí mu můžu říkat jménem, jemu to nevadí, ale před ostatníma o něm mluvím jako o králi,“ řekl rozpačitě, nejspíš protože mu vadilo jeho drobné selhání.

      „Je to opravdu nádherné místo,“ změnila jsem raději téma a poznatelně jsem se zavrtěla v sedle.

      „To je. No a dál už budeme muset jít pěšky,“ odpověděl a sesedl z koně a pak pomohl dolů i mně.

      Tušila jsem, že nejspíš půjdeme k jeskyni, ale i tak jsem se hrozně těšila na to, až to uvidím ve skutečnosti. Kdoví, zda jsou tam vyryta jména a jestli jdou ještě vidět. Caointiorn nahoře a Lenka někde dole. Jen nevím, jak to udělat, aby se mě na to Damián neptal.

      Ale neměla jsem pravdu. Skončili jsme rovnou u jezírka, kde Damián vyprázdnil postranní kapsy u sedla a vyndal deku a pak také jídlo a láhev vína. Všechno hezky nachystal a galantně mi pokynul, abych si sedla. Skryla jsem svou nervozitu z toho, že nejdeme rovnou do jeskyně, ale na druhou stranu, co bychom tam dělali? Bylo teplo a posezení u vody bylo hodně lákavé. Proč se schovávat před sluncem v jeskyni. Sice jsem neměla žádný opalovací krém, ale já se stejně skoro nikdy nemazala a můžu doufat, že tu nemají ozónové díry. Ještě zabezpečil koně a sednul si ke mně.

      „Dáš si něco k jídlu,“ nabídnul mi galantně Damián.

      „Teď ještě ne, chtěla bych si chvilku odpočinout, “ odmítla jsem zdvořile, „Ale ráda si dám něco k pití.“

      „Není problém, mám tu víno, může být?“

      Jen jsem hlavou kývla na souhlas.

      „Jinak tu máme připravené ovoce, koláčky a samozřejmě upečené kuřátko a dostatek chleba,“ doplnil Damián.

      K tomu jsem se nevyjádřila, tak Damián nalil jen víno do skleniček. Překvapilo mě, jak to měl všechno připravené. A taky že se nic nerozbilo. Najednou jsem netušila, co mám dělat. A tak jsem se na něj jen občas podívala a cítila se nervózně. Pomalu jsem usrkávala víno, protože to byla jediná činnost, která by neprozradila to, jak se cítím. Víno mi lehce stouplo do hlavy a uspávalo mě. Neměla jsem chuť mluvit, ale spíš poslouchat a tak jsem se ptala Damiána na jeho rodinu.

      Ležel naproti mně a pomalinku vyprávěl. „Můj otec, stejně jako teď já, pracuje ve stájích. Prakticky vše, co umím, jsem se naučil od něj. Teď už nemá tolik sil, takže jsem ho vystřídal na jeho pozici, neboť vyžaduje hodně cestování a občas i nepohodlí, i když v těchto dobách je to už jen výjimečně. Nejsou války, a zloději, co číhali podél cest, teď taky moc nehrozí. Mamka se stará o domácnost a pomáhá léčiteli s bylinkami. Má doma zásobu různých rostlinek, takže na jakoukoliv potíž má většinou hned nějakou na výběr. Můžu říct, že v dětství jsem to pak už nesnášel, ale teď vím, že se to občas hodí.

      Mám dva sourozence, mladšího bráchu a sestru, která je o něco starší, ale ta s námi už nežije. Loni se provdala a teď žije ve městě se svým mužem. Tuhle mi říkala, že už se tam bez koní ani necítí jako Westcliffová. Říkal jsem jí, že teď už vlastně není, když se provdala a jmenuje se Gallenová, ale vysloužil jsem si jen pořádnou ránu do ramene, netušíš proč?“ zeptal se řečnicky.

      „Náš rod je vlastně asi odjakživa spjatý s koňmi. Nedivím se, že jí chybí. Otec říkal, že už jeho dědeček se staral o koně. Vlastně údajně ani nepocházíme z Aldormy, ale ze západního pobřeží, kde se naši předkové starali o koňská stáda. Někdy bych to tam chtěl vidět, ale to místo je daleko, mimo to přes území barbarů a na půdě jiného království. Těžko říct jak jsme tehdy došli až do Aldormy.

      No a brácha, co ti mám povídat. Možná už jsi ho někdy viděla ve stájích, ale nejsme si moc podobní. Teď tu ale moc nebývá, staví si dům, protože se chce příští rok ženit, tak aby měli kde bydlet. A co ty, máš nějaké sourozence?“ oplatil mi mé vyzvídání.

      „Jo, mám jednoho mladšího bráchu, ale už bydlíme každý jinde. Kvůli práci jsem se přestěhovala do jiného města. Rodiče bydlí ve stejném městě jako on, jediná já jsem od nich daleko,“ začala jsem hodně obecně.

      „A to jsi vdaná?“ zeptal se na první věc, která ho napadla poté, co jsem tohle řekla.

      „Nejsem, žiju teď u jedné starší paní, která má u sebe dost místa a chybí ji společnost.“

      Viditelně se mu ulevilo a dál mě nepřerušoval.

      „Já jsem vyrůstala jako kluk, bavilo mě lezení po stromech, stavění bunkrů, prozkoumávání tajným míst. Jenže jsem vyrostla a nic z toho už není možné,“ povzdechla jsem si.

      „Ale je,“ škádlil mě Damián. „Jestli teda máš zájem.“

      „No to víš, že mám.“

      „Je tady jedna jeskyně, která je celkem velká a ke které se dá dostat buď pod vodou, nebo to musíme obejít, čemu dáváš přednost?“

      „Raději bych to obešla. Plavat sice umím, ale v potápění se necítím jistá.“

      „Najíme se, až přijedeme zpět,“ řekl a vzal mě za ruku. Tentokrát jsem se ani nebránila. Myslím, že jsem si na jeho sebejistotu pomalu začala zvykat.

      Nešli jsme moc dlouho a ocitli jsme se v jeskyni, ve které se toho tolik odehrálo.

      „Můžu se tu porozhlédnout?“ zeptala jsem se tiše, neboť jsem si nebyla jistá, jak silná tu bude ozvěna.

      „Jasně že jo, je tu krásný klid a kdo o téhle jeskyni neví, tak se tu ani nedostane. Vždycky, když jsem potřeboval přemýšlet, tak jsem tu zmizel. Měl jsem totiž jistotu, že mě nikdo nebude rušit.“

      Prohlížela jsem si pozorně stěnu a najednou jsem objevila vyryté jméno Caointiorn. I po tak dlouhé době od přečtení toho příběhu jsem cítila dojetí, kolik je toho občas člověk schopen udělat pro opravdového přítele. Pak jsem hledala skoro u země druhé jméno. To už bylo trošku horší, neboť z příběhu jsem věděla, že bylo vyryto slaběji, ale nakonec jsem ho taky objevila. Měla jsem pocit, že si Damián nevšimnul toho, co dělám, protože jsem se snažila na sebe neupoutat pozornost, ale spletla jsem se.

      „Všimla sis toho jména, co je tu vyryté?“ zeptal se znenadání.
      Netušila jsem, co říct, neboť by těžko pochopil, že jsem ho chtěla vidět a že o jménech vím z dřívějška. Ale pak jsem se znovu podívala na stěnu a došlo mi, že je to jméno celkem viditelné, takže jsem klidněji odpověděla: „Jo, všimla.“

      „Když jsem to jméno objevil poprvé, vrtalo mi hlavou, proč je tu vyryté. Navíc jsem neznal nikoho, kdo by se tak jmenoval. A protože nemám rád nevyřešené záhady, začal jsem studovat kroniky. Ale jediné, co jsem zpočátku našel, bylo jen jméno, které začínalo stejně – Cao. Protože jsem nic lepšího nenašel, zkusil jsem se zaměřit na tu dobu a pak jsem zjistil, že je to ta samá osoba. Byla to kamarádka krále Arthura a královny Anatoly ještě dřív, než začali vládnout, vyrůstali spolu. Arthur byl vlastně Creaganův dědeček, ale nikdy ho nepoznal, protože umřel dřív, než se narodil. V kronice se o ní moc nepsalo, jen to, že byla zrádkyní, neboť zaútočila na krále Augusta – to byl otec Anatoly. Pak se zabila a byla spálena – to se u nás nedělá, tělo musí být pohřbeno do země, vypadá to, že to byla nějaká cizinka, i podle jména. Nejvíc mě zarazilo, když jsem si pod tím popisem přečetl, že nemusí být všechno tak, jak se zdá být. Ale další vysvětlení už tam nebylo. Asi někomu na ní záleželo natolik, že chtěl její jméno zvěčnit navěky.“

      Chudák Caointiorn, tak dlouho po smrti a stejně se oficiálně neví, jak to opravdu bylo. I když je Aldorma svobodná, tak tato část pravdy je oficiálně skrytá. Ale dějiny píšou vítězové, a i když se mi nelíbí, že tady neznají příběh tak, jak jsem ho četla, musím to respektovat.

      „Kdo ví, jak to bylo. Kroniky píšou ti, co zvítězili a přežili, takže těžko se dozvíme, jak to objektivně bylo. Ale zní to zajímavě. Pomalu jsem dostala hlad, co kdybychom se vrátili zpátky?“ zeptala jsem se a zakručení v břiše podpořilo má slova.

      Vrátili jsme se ke koni a dece stejnou cestou jako jsme odešli. Poctivě jsme se rozdělili o jídlo – nejprve jsme snědli kuře, potom si dali jako zákusek koláčky a ovoce a zapíjeli jsme to vínem. Břicho jsem měla tak nacpané, že se mi vůbec nechtělo hýbat a víno způsobilo, že jsem se cítila rozverná a měla jsem tulivou náladu.

      Leželi jsme vedle sebe na dece, dotýkali se svými těly a potom mě začal něžně líbat. Bylo mi nádherně. Cítila jsem se zamilovaná a odmítla jsem řešit to, co bude. Chtěla jsem ho strašně moc. Rozum mi sice našeptával, že to není dobrý nápad, ale srdce vědělo, že si mě získal. Díval se na mě s roztouženýma očima, ale kromě líbání si nic nedovolil. A tak čas utíkal, ale já ho vůbec nevnímala. Beze slov jsme dávali a přijímali to, co nám tak moc scházelo. Objetí a doteky byly opojné a uzdravující. Nejspíš jsme na nějakou chvíli usnuli, s plným břichem a unaveni z nečekaných pocitů.

      Slunce začalo zapadat a okolní krajina se ponořila do rudých odstínů červánků. Byla to nádhera, romantika jak opsaná z červené knihovny. Takové klišé mě přece nemohlo potkat, pomyslela jsem si, ale náladu mi to nezkazilo.

      „Budeme muset jet,“ řekl Damián se zklamáním v hlase, „Přeci jenom je to hodina jízdy a než tam dorazíme, bude už tma.“

      „Je to škoda, je tu nádherně. Ten západ slunce je opravdu kouzelný.“

      Čekala jsem, že se teď vyjádří k našemu vztahu, že mi řekne, že ho přitahuju a že mě chce, ale on jen v klidu balil věci. Sice jsem věděla, že bych ho i přes krásné, společně strávené odpoledne odmítla, ale já věděla, že mě chce. Nechápala jsem, proč nic neříká, po tom, co jsme se líbali. Ale já přeci nechci žádného chlapa a vystačím si sama. Zvládla jsem to předtím, než jsem ho poznala a zvládnu to i pak. Jenže jsem si vzpomněla na chvíle v jeho objetí a musela si přiznat, že už to nikdy nebude stejné. Bylo to moc krásné, abych to jen tak hodila za hlavu. Dal mi tolik své pozornosti a nic za to nežádal na oplátku.

      Celou cestu zpět jsem jela schoulená v jeho náručí před ním na koni, mlčky, neboť se soustředil na to, abychom nesjeli z cesty a dojeli co nejdřív. Hlavou se mi honily dnešní vzpomínky a také zklamání předchozích měsíců ještě v našem světě. Tenkrát jsem se cítila tak zničená, že jsem už chtěla zůstat navždy sama. A teď se objevil muž, který vypadá, že by mohl stát za to. Jenže kdo by mi mohl zaručit, že takový bude pořád. Předtím to bylo stejné – zpočátku velká láska, a pak, po nějaké době, rozpory a velké zklamání. Tohle už jsem nechtěla riskovat. Ale před očima jsem měla stále jeho objetí a polibky.

      Když jsme dojeli do stájí, sesedli jsme, on mě pohladil po tváři, ale já jsem raději řekla jen ahoj a rychle mu proklouzla, neboť jsem se bála toho, jak by to mohlo skončit. Byl skvělý, a právě proto jsem mu nechtěla ublížit. Nemohli jsme být spolu.

      V noci jsem se jen neklidně převalovala, ale neusnula jsem ani na minutu. Přehrávala jsem si včerejší den a doufala, že jsem se rozhodla správně.


      Vydáno: 5.9.2016 18:28 | 
      Přečteno: 136x | 
      Autor: Mardom
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde