Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Drahokam srdce

      Drahokam srdce - Kapitola 15

      Drahokam srdce - Kapitola 15 Onen dlouho připravovaný okamžit nastává a do hradu se začínají sjíždět hosté. Ples, kde se má Michael seznámit s možnými snoubenkami ovšem nedopadne podle Creaganových představ. Jako na jiných akcích se i tady spřádají intriky a stávají nečekané události. Kdo si vytáhne Černého Petra, to už zjistíte níže.

      Ples

      Ve zbývajících dnech do plesu jsem ani nechodila do stájí. Mohla jsem se vymluvit na to, že tam nechci překážet, nebo že se chci připravovat, ale hlavní důvod byl Damián. Tedy ne že bych si to přiznala. Potřebovala jsem čas, abych si ujasnila, co k němu vlastně cítím. Jsem v cizí zemi, kterou pravděpodobně dříve či později opustím a rozhodně jsem nemínila nikomu zlomit srdce. Já bych rozhodně nechtěla milovat někoho, kdo mi po čase zmizí, to by mi opravdu vadilo. A i když jsem byla na opačné straně bariéry, nechtěla jsem ubližovat.

      Jenže na druhou stranu, být to v našem světě, neváhala bych ani chvíli a dala tomu šanci. Damián byl jedním slovem úžasný, a já si toužebně přála, abych ho potkala za jiných okolností. Nejspíš to nechám být, nebudu nad tím přemýšlet, nebudu nic dělat a snad to nějak dopadne.

      Nechtěla jsem se vzdát práce ve stájích, neboť jsem netušila, jak dlouho tu zůstanu, a nuda nepatřila k mým oblíbeným činnostem, ale řekla jsem si, že do plesu se tam neobjevím. Přeci jenom i tam bude více lidí než obvykle – většina rodin s sebou měla své sloužící, kteří se starali o ně i o koně. Všude byl shon a zmatek - toužila jsem po klidu předchozích dní, ačkoliv jinak jsem byla společenský tvor. Ani v našem světě jsem skoro nechodila plesy, takže už dopředu jsem se obávala toho, co se bude dít. Přeci jenom mělo přijet hodně šlechtických rodin a já nebyla zvyklá na velmi formální prostředí.

      Nebyla jsem jediná, kdo byl nervózní. Lucie na tom byla ještě hůř než já. A já dostala za úkol ji vše vysvětlit a uklidnit. Creagan za mnou přišel pět dní před plesem, aby mi vysvětlil, jak to bude probíhat. Chudák toho sám měl víc než dost. Díky tomu, že to nebyl obyčejný ples, ale jednalo se o svatebních smlouvách, předcházelo mu spoustu audiencí. Nejeden šlechtic chtěl přednést svou žádost případně dar, aby si zajistil příznivou budoucnost. I v den plesu se měl král zabývat návštěvami, hlavně ti z daleka využili toho, že mají možnost s králem osobně mluvit. Vzhledem k tomu, že budu představena jako královnina příbuzná, propůjčil mi Creagan titul baronky z Alturie s tím, že mi Leona řekne víc. Celé tohle setkání netrvalo ani půlhodinu a už musel běžet. Netěšila jsem se na setkání s Leonou, ale tušila jsem, že je nezbytné.

      Když jsem Lucii řekla, že budu na plese její doprovod, lehce se uklidnila. Díky jejím častým návštěvám Leony a krejčových už Michael tušil, že se něco děje, ale až s podivem se jí na nic nevyptával a spokojil se s tím, že se o to postarám já. Aspoň pro jednou nepoužíval svou horkou hlavu, za což jsem byla vděčná. Stačilo mi to, co už jsem řešila.

      Leona si na nás udělala čas tři dny před plesem, neboť hned další den se už měli sjíždět hosté, kteří žili daleko a neměli v Tristenolu svůj městský byt. Poslala pro mě i Lucii brzo po obědě, hned co vysvětlila personálu, čemu se mají věnovat. Wildaran musel vypadat dokonale.

      Ve chvíli, kdy si nás Leona všimla, na chvíli se zarazila.
      „Vítejte,“ pronesla s úklonou a než jsme ji stačily odpovědět, hned se dala do předem připravené řeči.

      „Bylo mi řečeno, že šaty jsou již hotové. Krejčí je dnes večer donesou do vašich pokojů. Co se týče plesu, vy Martino, budete uvedena jako má příbuzná a proto po celou dobu plesu budete v blízkosti mé rodiny,“ pronesla klidně, ale bylo poznat, že se jí to nelíbí. „Vás, Lucie, sice nebudeme oficiálně uvádět, ale zato se vám dostane cti zatančit si s králem a to hned při druhém tanci. Tím by se mělo zabránit nežádoucím rozhovorům ze strany šlechty. Vlastně vám tímto vyrobíme pověst neznámé cizinky, která se snaží udržet tajemství o svém rodu. Všichni samozřejmě budou předpokládat, že se jedná o šlechtický rod a my je v jejich iluzi necháme,“ nastínila nám opravdu brilantní strategii.

      „Program bude probíhat následovně. Po obědě, který tentokrát absolvujete ve svých pokojích, bude Creagan udílet audience vzácným hostům. Většina věcí už sice bude projednána, ale někteří hosté nemohou přijet dřív a je nutné vyřídit některá jednání osobně. Vašim úkolem bude zůstat ve vašich pokojích a nevycházet ven. V té době bude totiž přijíždět většina hostů, kteří dostanou přidělené pokoje, aby se mohli převléct a upravit. Nerada bych, abyste se mezi ně připletli dřív, než bude nutné. Mohli by se vás vyptávat na původ a náš plán by mohl dostat trhliny,“ řekla už o něco přívětivěji.

      „Jinak Lucie, bylo by dobré, kdybyste ty poslední dva dny bydlela v pokoji s Martinou, aby to bylo jednodušší.“

      „Samozřejmě,“ pípla potichu Lucie.

      „V pět hodin začne představování králi a poté budou hosté usazeni k večeři. Na tomto představení už budete, ale půjdete jako jedny z posledních. Po vás se usadí ještě Margarita s Trivetem, Valérie, Michael a já s králem. Na tuto večeři si oblečete ty jednodušší šaty z těch, co jsme vám dali ušít. Jsou společensky dostačující na tuto událost. Martino, vy budete představena jako lady Martina, baronka z Alturie a Lucie bude vaše svěřenka. Alturie je menší sídlo nacházející se na území mého otce, takže ho nikdo nebude znát. Navíc si myslím, že se budou řešit daleko důležitější věci,“ odmlčela se.

      Bylo na ni vidět, jak je utahaná, vypadalo to, jako by ji najednou došly síly, tak se posadila na nejbližší židli a snažila se klidně dýchat.

      „Není vám něco,“ zeptala jsem se a vzápětí jsem dodala, „můžu vám nějak pomoct?“ Bylo to pro mne zcela automatické, nehledě na vzájemný vztah.

      „Jen mi prosím podejte sklenku vody,“ zašeptala.

      Rozhlídla jsem se po pokoji a všimla si džbánu a několika skleniček. Na první pohled nebylo vidět, jestli je v něm voda nebo víno, ale po nalití bylo vidět průsvitnou tekutinu bez nějakého zápachu, tak jsem usoudila, že to bude voda a přinesla jsem ji Leoně.

      Naklonila jsem se k ní a tak, aby to Lucie neslyšela, jsem zašeptala: „Zkuste víc odpočívat, královno, já vím, že je organizace plesu náročná, ale pro vás a miminko je klid a pohoda velice důležitá.“ Dřív než stačila Leona odpovědět, odešla jsem zpátky k Lucii.

      Ani nevím, co mě to napadlo říct, vzhledem k tomu, že se nikdo nezmiňoval o tom, že by byla těhotná, ale něco v jejím chování tomu nasvědčovalo. Jak měla položenou ruku na bříšku, jak jsem minulý týden zaslechla služebné mluvit o tom, že je v poslední době nějaká náladová, její dnešní únava, to, že jsem ji poslední dobou neviděla na snídani. Navíc v mém světě jsem často v poslední době potkávala těhotné, tak jsem to měla trošku okoukané. Pokud byla těhotná, tak mohla být ve třetím nebo čtvrtém měsíci, neboť bříško ještě nebylo vidět a se zdejším zdravotnictvím se to dřív než ve druhém asi nedozvěděla. Když to jednou nedostane, tak už to může být měsíc, co je těhotná a až po druhém vynechání to začne být divné. No uvidíme, co mi na to řekne, jestli vůbec něco řekne.

      „Děkuji za vodu,“ poděkovala nahlas Leona a vzápětí pokračovala: „jestli chcete, sedněte si také a můžeme projednat zbytek programu.

      Sedli jsme si, protože bylo divné stát nad Leonou, navíc trvalo to dlouho, než jsme si zezačátku myslely.

      „Po večeři bude následovat pauza na slehnutí jídla, převlečení do společenských šatů, což bude trvat asi dvě hodiny. Na to máte ušité ty slavnostnější šaty. Budete mít na pomoc jednu ze služebných, která vám pomůže se do nich obléci. A ještě jedna důležitá poznámka. Jakmile přestane jíst král, nikdo další už nejí. Creagan to na Wildaranu zrušil, protože mu to přišlo divné, ale na akcích pro šlechtu nebo při návštěvách z jiných států se toto pravidlo dodržuje.“

      „Ani se mu nedivím, že tohle pravidlo zrušil. Já bych při mém tempu obědvání byla asi často hladem,“ dovolila jsem si hodnotící poznámku.

      Leona se pousmála a rukou si pohladila bříško, byl to takový bezděčný pohyb, ale její rysy se přitom uvolnily.

      „Uvítání na ples bude ve stejném pořadí jako na večeři. Herold vždy přečte jméno rodiny a uvede je do sálu. Král se mnou a Michaelem bude na trůnu a každému pokývne hlavou a přivítá rodinu. Pak jim pokyne, aby se postupně usadili na židle po jeho levé případně pravé ruce, postupně od něj až dozadu. Nejprve budou uvedeny vážené a vlivné rodiny a nakonec ti méně významní včetně vás dvou. Rozdělení na levou a pravou stranu je hlavně z důvodů, že se některé rodiny nemusí, tak aby nebyly nuceny sedět vedle svých nepřátel.“

      „To zní hodně rozumně,“ uklouzla mi poznámka, kterou ale nikdo neokomentoval slovy, jen úsměv Leony a Lucie byl jasným důkazem toho, že je to pobavilo. Jak je vidět, některé věci se dějí všude.

      „V rohu sálu, blízko ke dveřím, budou stát muzikanti, kteří budou hrát na plese. Jakmile bude představen poslední člověk, dá jim herold pokyn a oni zahrají fanfáru. Po ní bude mít Creagan úvodní řeč s přivítáním a poté bude následovat první zahajovací tanec. Toho se zúčastní jen král se mnou a Michael, jako následník trůnu se svou tetou Margaritou. Dříve to většinou bývala princezna z Tristenolu, ale po občanské válce je tamější situace problematická, takže je to tentokrát bez účasti Tristenolu.

      Druhý tanec bude Michael tančit se mnou a král, aby ti projevil úctu a také aby s tebou pak mohl Michael tančit, vás Lucie vyzve k tanci, takže se toho nebojte. Král je dobrý tanečník, takže tě povede. Tento tanec už je určený všem, takže nebudete tolik na očích. Dále je nutné, aby Michael absolvoval aspoň jeden tanec s každou svobodnou dívkou. Dostane seznam, který musí dodržet, sice spolu můžete tančit, ale rozhodně ne víckrát, než bude tančit s ostatními. Je mi to líto, Lucie, ale protokol je přísný a neradi bychom viděli znepřátelenou šlechtu. Snad to Michael pochopí, ale chci, abyste to věděla i vy a nesoudila ho díky tomu přísně. Má vás rád,“ dokončila svou myšlenku s obavami v hlase.

      „Já to chápu,“ řekla tiše Lucie, která až do této chvíle neřekla ani slovo. To já komentovala snad vše, i když občas jen pod nos, aby to Leonu neurazilo.

      „Jste hodná dívka, Lucie,“ zhodnotila Leona.

      „Tančit se bude ve velkém sálu, v přilehlém menším sálu budou k dispozici stolečky a občerstvení – různé druhy pití a také nějaké jednohubky, dále bude možnost navštívit balkonek a občerstvit se na čerstvém vzduchu a pánové budou mít k dispozici menší pokoj, kde mohou kouřit, hrát karty nebo diskutovat. Myslím, že to je prakticky vše, co potřebujete vědět k plesu. Odejít můžete samozřejmě kdykoliv budete chtít. Ples obvykle končí v časných ranních hodinách a některé rodiny hned po skončení odjedou do svých městských domů, některé zůstanou do dalšího dne, kdy se vydají na cestu. Omluvte mě nyní, prosím, musím ještě něco zařídit.“

      Rozloučili jsme se a odešly do svých pokojů, kde už byly přichystány šaty. Ještě stále jsem si nezvykla na to, že mi někdo cizí vstoupí do pokoje, když v něm nejsem, ale vzhledem k tomu, že jsem s tím nemohla nic dělat, už jsem to neřešila.

      K večeru se ke mně přistěhovala Lucie spolu se všemi věcmi, naštěstí jich neměla mnoho. Její pokoj měl být k dispozici některé z rodin.

      Sotva vešla, trochu se zarděla. „Nebudu ti tu vadit?“ jakoby už zapomněla, že jsme spolu sdílely pokoj i u jejího otce.

      Když začala skládat své věci, vypadala roztržitě. Hlavně na šaty bylo třeba dát pozor a ona vypadala, že má strach je vůbec držet v rukou.

      „To víš, že mi tu nevadíš. A nemusíš mít strach, nějak to dopadne. Král a královna to dobře vymysleli, takže všechno půjde hladce,“ říkala jsem přesvědčivěji, než jsem se cítila.

      „Když já nevím,“ reagovala okamžitě. „Samá pravidla, nesmíš tohle, nesmíš tamto. Jak se mi královna snaží vysvětlit, v které ruce se drží které nádobí, a která vidlička je na co, mám z toho všeho už v hlavě pěkný zmatek,“ zoufale se rozhlédla po místnosti. „A ke všemu ples. Taneční kroky a tak. Budu si muset hlídat s kým už tančil a s kým ne. A se všema těma dámami si nebudu ani mít co říct, jen s tebou,“ vychrlila ze sebe všechno, co za těch posledních pár dní neměla komu říct, protože toho na ní bylo moc. „A co když se mu tam zalíbí nějaká jiná? Co když někoho urazím? Už mě ze samých obav bolí břicho a nemůžu jíst,“ přiznala nakonec. „Vždyť si vezmi, že já neumím ani číst a psát, co bych to byla za budoucí královnu, i kdyby si mě Michael vzal?“ posadila se na židli a skryla tvář do dlaní. Jakoby se v momentě změnila z tiché uzavřené dívky na stejnou utrápenou Lucii, kterou jsem si pamatovala z domku jejího otce.

      „Takže hezky postupně. S těmi pravidly jsi na tom možná lépe než já. Mě to nikdo neučí, a pokud si to dobře nepamatuju, můžu udělat stejný problém jako ty. Ale nejlepší pravidlo je odkoukávat od ostatních. Když si nebudeš jistá, podívej se na okolní lidi a napodob je, tím nic nezkazíš. Můžu tě uklidnit, já tančit neumím vůbec a ani se to nehodlám učit. Pevně doufám, že mě k tanci nikdo nevyzve a pokud jo, tak je velká šance, že mu pošlapu nohy. Jsi dáma, tu tanečník vede a schopný tanečník umí vést, i když to dámě moc nejde. Navíc to je má jediná naděje, jinak bych musela zmizet velice rychle,“ vysvětlila jsem jí mé předpoklady a pokračovala jsem dál.

      „Pokud se mu zalíbí jiná, s tím nic neuděláš, ale lepší je to zjistit teď, než kdoví kdy. Michael není jediný mladý muž, který stojí za to. Stejně tak jako mladé dámy budou na plesy i mladí mužové, takže i ty si můžeš rozšířit možnosti a bavit se s jinými. Mluvit můžeš o všem – o počasí, o rostlinách, prostě cokoliv, co tě napadne. Buď zdvořilá, odpovídej, ale nezačínej sama povídat,“ snažila jsem se jí poradit něco, co by se jí mohlo hodit.

      „A až ples skončí, tak tě můžu začít učit číst a psát. Tohle jsem sice ještě nikoho neučila, ale společně to zvládneme. Každý den tomu věnujeme hodinu až dvě, přidáme ještě počítání a myslím si, že za nějakou dobu už budeš ostatním stačit,“ navrhla jsem s úsměvem.

      Zvedla hlavu už po prvních slovech, ale oči měla stále od slz. Ani v průběhu mluvení to nevypadalo, že bych jí dodala příliš nadějí do budoucna, ale když si pak otřela nos do rukávu a oči do dlaně, bylo jasné, že to nejhorší ze sebe už setřásla.

      „Jsi strašně hodná, víš to?“ vypravila ze sebe. „Nevím, co bych si bez tebe počala,“ pousmála se, i když měla oči stále ještě uplakané, už to nebylo čiré neštěstí, které se v nich dalo zahlédnout.

      „I tak si ale myslím, že to nemůže dopadnout dobře.“ Nadechla se a vstala. „Koukám, že jsem ti tu udělala pěkný nepořádek, počkej, uklidím to,“ začala ze země sbírat šaty a dávat je do skříně.

      „Nějak to dopadne a snad to bude dobře. Víš co, vzhledem k tomu, že máme zůstat v pokojích a tady nemáme co dělat, můžu tě začít učit číst a psát hned.“

      „Dobře, to by bylo fajn,“ odsouhlasila Lucie.

      Večeři jsme již dostaly na pokoj, takže jsme zbytek času strávily učením základních písmenek. Začala jsem samohláskami, kterých není tolik, ale můžu říct, že to byla dřina, i když jsem ji učila jen tiskací. To psací se může případně naučit později. Psací náčiní jsem měla na pokoji, horší to bylo s pomůckami na čtení, neměla jsem s sebou žádnou knihu, ale to se dá napravit po plese, zatím může číst to, co napíšu já.

      Tak jsme strávily čas, který zbýval do plesu, u jídla jsme si předříkaly protokol stolování, co a jak má následovat a také jsme zkoušely kroky tanců, jak jen nám to malý prostor dovoloval.

      Druhý den nás na chvíli navštívil Michael, který se vzdálil králi, když se mu snažil vysvětlit, co se od něj čeká. Jeho výbuch vzteku způsobil, že mu všichni řekli, že se sejdou za půl hodiny v rytířském sále a toho využil k naší návštěvě. V té chvíli však po jeho vzteku nebylo ani památky. Těsně předtím jsme s Lucií cvičili psaní, ale sotva Michael přišel, Lucie nenápadně schovala pergamen, na kterém si zkoušela písmena.

      Bylo vidět, že je znechucený z připravovaného plesu, ale na Lucii se usmíval a celou dobu ji držel za ruku a povídal si s ní. Snažila jsem se jim dát prostor, tak jsem se přemístila na druhou stranu pokoje a přemýšlela jsem o různých věcech. Za nějakou dobu vyběhl z pokoje, rozpustilý a bezstarostný jako vždycky.

      Ráno v den plesu jsem se probudila hodně brzo a od začátku jsem byla velice nervózní. Měla jsem chuť zmizet ke koním nebo kamkoliv jinam, jenom se nemuset účastnit takového cirkusu. Jenže jsem věděla, že pokud dám najevo slabost, tak se Lucie zhroutí. Takže jsem musela být silná i za ni.

      Ve snídani jsem se jen poňimrala, oběd dopadl podobně a ani Lucie, která neměla s jídlem obvykle problém, na tom nebyla lépe. Obě jsme si postupně dopřály velkou koupel ve voňavé vodě a před večeří přišly dvě služebné, které nám pomohly do šatů a s účesem.

      Naštěstí nebyly nutné šíleně složité účesy, takže jsme tím nestrávily tolik času. Když jsme se přiblížily místnosti, kde se měla podávat večeře, postávalo tam už několik rodin. Bylo lepší přijít raději o chvilku dříve než pozdě.

      Sluha, který nás sem přivedl, se uklonil a zmizel. Spočinulo na nás několik pohledů místní čekající šlechty. Dalo se docela dobře předpokládat, co se jim honí v hlavách. Nikdo nás neznal, a nikdo o nás nic nevěděl.

      Lucie byla nervózní a evidentně netušila co dělat. Bála se i posadit na některou z židlí. „Jak dlouho tu budeme čekat?“ zeptala se potichu, i když věděla stejně jako já, že až do doby než budeme vyzvány. A to jsme ještě měly přijít na řadu jako jedny z posledních.

      Ta chvíle v salónku se zdála nekonečná. Za tu chvíli kdy přicházely další a další rodiny hostů, jsem měla dojem, že se mi do paměti vyryl každý detail dvou gobelínů na stěnách, všech židlí, stolu i křesel, které zde byly, o obrazech nemluvě. Lucie na tom byla zřejmě podobně.

      Mezi hosty jsem poznala Margaritu a Valerii. O Trivetovi jsem se mohla jen domýšlet, že je to ten muž po jejich boku. Byl to hezký chlap, a ačkoliv jsem se s ním osobně nesetkala – jen jsem ho párkrát zahlédla, tak jsem o něm měla díky povídkám velmi dobré mínění. Margarita se na mě dívala zkoumavým pohledem a Valerie, jakoby nevěděla, co si o mě myslet. Teď ve vznešených šatech s krásnými účesy si byly obě velice podobné, ačkoliv Valerie měla rozhodně Trivetovi oči.

      A pak konečně přišel sluha s úklonou a slovy že jsme očekáváni k večeři. Konečně. Klid před bouří skončil a byl čas vrhnout se na samotnou akci.

      Všimla jsem si, že se lecjaký mladý muž podíval se zájmem na Lucii a i na mě byl upírán pohled jednoho ženatého muže, který mohl být o něco starší než já. Tedy díval se ve chvíli, kdy jeho manželka směřovala svou pozornost jinam. Tahle společnost mi přišla hodně podobná těm, co jsem potkávala v našem světě.

      Když herold vyvolal naše jména, rozbušilo se mi srdce, které jsem rychle uklidňovala, abych dosáhla toho, že budu vypadat naprosto klidně. Pokynula jsem Lucii a vešly jsme. Celou dobu jsem se uklidňovala tím, že tady o nic nejde, už jsem prožila tolik situací, ve kterých šlo o mnohem více, ale stejně jsem se nemohla zbavit toho divného pocitu. Nejhorší bylo, že se na nás pořád někdo díval. Rozesmál mě ovšem výraz v Michaelově tváři, když zjistil, že se účastním i já s Lucií. Vypadalo to, že mu to o dost vylepšilo náladu, vzhledem k jeho úsměvu od ucha k uchu.

      Byly jsme ostatním představeny, tak jsme se lehce uklonily a sluhové nás doprovodili k našim místům. Jak se později ukázalo, bylo to na druhé straně stolu, než seděl Creagan s Leonou. Margarita s Trivetem seděli po Creaganově levici, Michael a Valérie po jeho pravici. Podle toho, jaká byla zdejší šlechtická hierarchie, tak jsme seděly mezi barony a rytíři. Creagan povstal, pozvedl pohár, což značilo, že všichni zvedli i ty své a popřál všem dobrou chuť a na následném plese dobrou zábavu. Lehce shrnul, že se ples koná při příležitosti Dne stínů a také to, že podle zvyku by se měl následník trůnu do osmnácti let zasnoubit a toto setkání slouží také k poznání krásných a milých slečen, možných budoucích královen.

      Během večeře probíhala u stolu tichá konverzace. Neřešilo se nic důležitého, spíš se lidé ptali na zdraví rodiny, řešila se nedávná úroda zemědělských plodin a ceny některého zboží. Mládež se celkem nudila, ale poslušně mlčela, což mě překvapilo, neboť jsem spíš čekala vzpurnost podobnou té Michaelově, ačkoliv i ten teď mlčel. Možná si uvědomil, že na podpoře šlechty závisí i jeho budoucnost jako krále. Přeci jenom jeho otec byl u vlády pouhých sedmnáct let a předtím byla šlechta loajální k uchvatitelům po víc generací – přeci jenom, jak jsem si vzpomínala, byl to August, Arthur, Alexandr. Kdyby veřejně zostudil šlechtu, mohl by to být obrovský problém. Vzbouřit se proti otci, je přeci jenom něco jiného, i když je to král.

      Během celé večeře jsem byla napjatá a Lucie taky. Neustále jsme se rozhlíželi okolo a napodobovali ostatní. Naštěstí se nepodávalo nic z toho, co nejím. Přála jsem si, aby už to bylo za mnou, nejen večeře, ale i ples. Creagan si nejspíš myslel, že je to pro mě pocta, ale zatím to bylo spíš utrpení. Kdyby nebylo Lucie a toho, že ji mám doprovázet, tak bych s díky poděkovala a zůstala zahrabaná ve svém pokoji.

      Nejbližší sousedé u stolu se nás snažili zapojit do hovoru, ale většinou jsme neměli co říct, takže se nakonec rozhostilo ticho. Naštěstí už byla večeře pomalu u konce, král dojedl, ale i tak jsem měla dojem, že to zbytečně protahoval – asi chtěl, aby se najedli i lidé, kterým to trvá déle. Pomalu jsme s Lucií vstaly a zmizely do pokoje.

      Tam jsme si obě dvě hlasitě oddechly a začaly jedna mluvit jedna přes druhou. Lucie byla dobrý pozorovatel a tak si všimla i věcí, které mi naprosto unikly. Docela jsme se nasmály, když mi předváděla, jak se někteří šlechtici tvářili nebo jakým způsobem jedli. Vypadalo to, že i tady, stejně jako v našem světě, šlo hlavně o moc a peníze a lidi se tomu přizpůsobovali.

      Lehly jsme si na postel a odpočívaly po jídle. Nemůžu říct, že bych se přejedla, ale díky nervozitě byl můj žaludek sevřený, takže jsem byla ráda za chvíli klidu. Chvíli jsem se pokoušela usnout, ale hlavou se mi honila spousta možných variant, co se bude dít. Doufala jsem, že nebudu muset tančit, neboť jsem ze své zkušenosti věděla, že tančím jako dřevo – vypadávám z rytmu, jsem ztuhlá a neforemná. Ani Lucie nemohla usnout, ale protože jsme tušily, že budeme potřebovat všechnu sílu, nevyčerpávaly jsme se hovorem ani jsme se nestresovaly mluvením o tom, co bude následovat.

      Ozvalo se klepání na dveře. Na naše zavolání dovnitř vešla služebná, která nám začala pomáhat s šaty i s účesem. Musely jsme vypadat dobře a byly jsme vděčné za pomoc. Vlasy potřebovaly trochu uhladit a šaty rozhodně neměli jednoduché zapínání. Naštěstí jsem mohla při výběru asistovat, takže byly pohodlné na nošení. Jinak bych se na plese objevila stěží na pár minut. Ani boty neměly velké podpatky, takže mi nehrozila bezprostřední smrt zlomením vazu v případě, že bych v nich neuměla chodit.

      Cítila jsem se bídně. Odpočinek sice na chvíli odložil mou nervozitu, ale rozhodně nepřispěl k mé pohodě. Kdybych neslíbila, že budu na plese, raději bych šla spát. Navíc nás ještě služebná popoháněla, abychom se stihli obléknout a učesat. To je ta nevýhoda oficiálních akcí – vše je přesně nalinkované a předepsané a opozdit se znamená dost velký prohřešek.

      Vyšly jsme na chodbu a uviděly lokaje, který už nás čekal u dveří. Zdvořile se uklonil a řekl nám, abychom ho následovaly. Už na chodbě jsme potkávali hodně lidí, všichni byli oblečeni do slavnostních šatů a stejně jako my mířili do velkého sálu. Povětšinou si nás ale moc nevšímali, bavili se mezi sebou nebo hleděli přímo vpřed. Někteří se tvářili dost ufrněně, jiní byli zase skoro ještě děti. U dalších jsem již podle nadřazeného postoje usuzovala, že patří k vyšší šlechtě, zatímco opodál stojící lidé vypadali sympaticky. Dřív než se mi z toho mohla zatočit hlava, ozvalo se hlasité dunění. Všichni lidé zpozorněli, Lucie málem nechala otevřenou pusu, jak moc ji to překvapilo. Cestou jsme se nebavily, neboť jsme se co nejvíc snažily splynout s davem, přesně podle instrukcí Leony a teď se vše kolem utišilo, takže to ani nebylo vhodné.

      Herold, který stál na začátku sálu, držel v rukou nějakou listinu. Vzhledem k tomu, že jsem s Lucií stála celkem vzadu, jsem viděla a slyšela hůř, což mě na jednu stranu mrzelo, protože komu se tohle poštěstí vidět na vlastní oči, na druhou stranu jsem byla ráda, že nejsme centrem pozornosti.

      „Velectění hosté, mějte prosím chvilku strpení. Ples jeho veličenstva za okamžik započne, nyní budete uvedeni do sálu,“ promluvil k nyní již ztišenému davu.

      „Vévoda Trivet Veill z Dramonu spolu s manželkou Margaritou a dcerou Valérií,“ započal vyvolávat pozvané hosty. Chvíli posečkal, aby se mohli usadit na místo, na které je dovedl lokaj a pak pokračoval: „Vévoda Cormac Brangan z Raigaru s manželkou Lucií, synem Caledonem a dcerou Camelií. Zase následovala menší přestávka, než byli představeni další hosté. „Vévoda Severin Trant ze Simetu s manželkou Radanou a syny Sávou a Angusem.“

      Díky Michaelovi jsem věděla, že je tu pět vévodství plus královské území, jehož součástí je i Wildaran. Takže ještě zbývali dva vévodové a pak přijdou na řadu nižší šlechtici jako hrabata a baroni. My přijdeme na řadu skoro až na konci, takže času jsme měli spoustu.

      Triveta s Margaritou jsem od vidění znala, ten druhý vévoda vypadal sympaticky, zatímco posledně jmenovaný mi připadal roztěkaný, neustále otáčel hlavou, jako by něco nebo někoho hledal, ale pak zmizel v sále a herold už vyvolával další jména. „Vévoda Ladrin Kuvelt z Tollue s manželkou Elizabeth, syny Loqarem, Velvrikem, Roderickem a dcerou Lotrein.“

      Tak tenhle vévoda mi byl na první pohled nesympatický. Ani jeho jméno se mi nelíbilo a jména synů mi připomínala Nimanovce. Manželka mi přišla jako typická uťápnutá ženská, která může jen to, co ji manžel dovolí. I dětí tady měli zatím nejvíc, co jsem viděla. No myslím, že této rodině se raději budu vyhýbat.

      „Vévoda Karel Siloni z Dalmainu s manželkou Lunietou s dcerami Eponinou, Valentýnou, Leontýnou a Karolínou,“ byl představen poslední a po tolika ženských jménech jsem ho začala rovnou litovat. Vévoda Karel měl pohlednou a usměvavou tvář a jeho dcery byly ve věku na vdávání, takže touto rodinou bude Michael nejvíce ohrožen. Nicméně spíš tím, že ho děvčata budou obletovat než že bych čekala nějaké intriky. I když co já vím, zdání může klamat.

      „Hrabě Oskar Kristond z Donnelů s manželkou Tamarou se synem Orinem a dcerami Lisou a Viktorií.“

      V téhle chvíli jsem přestala vnímat jména úplně. Vévodové mě ještě zajímali, byli to přeci jenom hodně důležití lidé v Aldormě, ale všechny šlechtice i s jejich rodinami, co jsou tady pozvaní, si rozhodně pamatovat nemůžu. A ačkoliv je pravděpodobnější, že se budu bavit s nižší šlechtou, tak jsem přestala dávat pozor a raději pozorovala okolí. Dav kolem mě pomalu mizel dovnitř sálu a já si konečně mohla dobře prohlédnout herolda.

      Byl to statný muž, spíš menšího vzrůstu, trošku při těle, ale to mohlo být taky způsobeno oblečením, které měl na sobě. Připadal mi jako děkan na promocích nebo imatrikulaci. Měl dlouhý, vínově červený plášť, zdobený zlatými nitkami a stál vzpřímeně a jeho hlas zněl vznešeně. Lidí už bylo málo a tak jsem tušila, že nás brzo vyvolá a srdce se mi úplně sevřelo.

      „Baronka Martina z Alturie a její svěřenka Lucie,“ řekl a my vstoupily do sálu. Následovala jsem lokaje a snažila se nevnímat ty davy kolem a hlavně nepropadat panice. Pomalu kráčet, krok za krokem, hlavu vzhůru, nehrbit se, nezapomenout se v předepsané vzdálenosti poklonit králi a jít si stoupnout na místo opakovala jsem si potichu v hlavě a bez problémů jsem i s Lucií došla k určenému místu. Po nás byl vyvolán ještě zeman Rebane s rodinou a vypadalo to, že už jsme všichni. Nakonec vešel dovnitř herold, poklonil se králi a stoupl si na místo po jeho levici.

      Creagan, který dosud seděl na trůně uprostřed mírně vyvýšeného pódia, vstal a pronesl uvítací řeč. Snažila jsem se ho poslouchat, protože mezi jinými mluví o organizačních věcech – tedy, kde je co a pro koho nachystáno. Ale pravdou je, že mě skoro rozesmálo, jak sdělil, že se Michael bude seznamovat s urozenými dívkami v jeho věku, ze kterých by si měla být vybrána budoucí královna. Lucie na sobě naštěstí nedala nic znát a ani Michael nevypadal jako sopka těsně před erupcí.

      První tanec tančil Creagan s Leonou a Michael s Margaritou. Muzikanti hráli hezky, seděla jsem na židli, které byly postaveny podél zdí, vedle mě Lucie, ale ta okouzleně sledovala Michaela, a pozorovala jsem okolí. Bylo vidět, že králův kotník ještě není v optimálním stavu, že mu tanec nedělá dobře, ale snášel to statečně. Kromě tohoto úvodního tance musel absolvovat ještě ten s Lucií, jak nás informovala Leona, ale pak může odpočívat.

      Záviděla jsem mu, že nemusí tančit, věděla jsem, že tento tanec je jediný, kdy mi nehrozí, že budu muset na parket. V tom mi blesklo hlavou, že takový zvrtnutý kotník je ideální důvod, proč netančit a hlavně to nikdo nebude považovat za nezdvořilost. Jenže zatím mi nic nebylo a simulovat zranění kotníku zničehonic asi nepůjde. Jeden tanec prostě přežiju, teda jeho část, protože nehodlám celý odtančit.

      Úvodní tanec skončil a Creagan se vypravil směrem k nám. I ostatní tanečníci si už vybírali své partnerky, ale nejprve počkali, než bude jasné, s kým bude tančit král a princ. Michael vyzval Leonu – to se dalo očekávat, Margaritu vyzval k tanci Trivet a Creagan tančil s Lucií. Tentokrát jsem ještě netančila – ne všichni pánové šli hned tančit. V jednom rohu místnosti stáli tři šlechticové a o něčem debatovali. I ženy, které netančily, seděly blízko u sebe a o někom mluvily. Objekt jejich řečí jsem identifikovala relativně brzo. Vzhledem k tomu, že se postupně podívaly mým směrem, jsem to s velkou jistotou byla já. Ani se jim nedivím, byla jsem pro ně neznámá, baronka, kterou nikdo nikde ještě neviděl. Myslím, že nepotrvá dlouho a budou se ptát přímo mě. O Lucii jsem se nebála, byla mladá, hezká, ta bude tančit skoro nepřetržitě, ale já, když jsem se rozhodla předstírat zranění, budu vhodný objekt k rozhovorům. Možná tím lépe, kdoví, co by jim řekla Lucie. Já už si nějakou pravdu najdu. Když nelžu, musím improvizovat jinak. I pravdou může člověk říct spoustu lží, protože na rozdíl od příjemce informace zná okolní skutečnosti.

      Ucítila jsem na sobě čísi pohled. Byl to jiný pohled, než ty ostatní. Tenhle byl upřený, tázavý až z něj mrazilo v zádech. Jediný pohled mi prozradil, komu patřil. Vysoký muž, od pohledu slizký jako had. Připadal mi povědomý ale v té spoustě tváří a jmen co jsem ten večer slyšela a viděla, jsem si ho nedokázala k nikomu přiřadit.

      V tom mi zaclonil výhled Michael. Využil první příležitost, kdy se mohl utrhnout, aby mohl za námi přijít. Protože věděl, že ho každý sleduje, nevzal Lucii za ruku, jen se na nás obě usmál a spíš mluvil ke mně: „Jak se vám to líbí?“

      „Je to krásné,“ začala jsem, „ ale na mě příliš honosné.“
      „Řekla jsi to krásně diplomaticky,“ potichu se rozesmál Michael a bylo vidět, že s mým názorem souhlasí.

      Celkově jsme si docela rozuměli a vyměnili si několik velmi trefných postřehů. Neušlo mi, že po Lucii vrhl tu a tam vlídný úsměv. Mluvil sice se mnou, ale i tak bylo zcela zjevné kdo je skutečným objektem jeho zájmu. Muzikanti spustili další skladbu a v tom si Michale smutně povzdechl: "Omlouvám se dámy, ale povinnost volá." Jak odešel, všimla jsem si znovu onoho vysokého muže, který se k mému překvapení vydal naším směrem.

      Předpokládala jsem, že vyzve Lucii k tanci, ale k mému překvapení jsem to byla já, o koho měl zájem. Tohoto mi nebude líto, když si zvrtnu kotník při tanci s ním, připomněla jsem si v duchu svůj plán.

      „Dobrý večer, paní baronko. Tančíte ráda?“ Lehce kývl hlavou v náznaku úklony a přitom mě nepřestával upřeně pozorovat.

      „Neumím moc tančit, ale snad to s vámi zvládnu dobře.“

      „Bude mi ctí,“ odvětil. Pousmál se a nabídl mi ruku.

      Odmlčela jsem se, neboť jsem netušila, co říct a taky jsem se soustředila na tanec. Hráli něco, co mi připomínalo valčík, a měla jsem pocit, že chvílemi vypadávám z rytmu.

      Naštěstí byl můj společník zkušený tanečník, který dokázal vést i mě tak, aby to nebylo tak hrozné. Za úspěch se dalo považovat i to, že jsem mu nepošlapala špičky u bot.
      Uplynuly ale stěží čtyři doby, když opět promluvil: „Vy jste tedy ona záhadná baronka z Alturie. Příbuzná královny a přítelkyně krále.“ Znělo to jako konstatování, ale zároveň se z jeho řečí dalo cítit, že ještě zdaleka neřekl to, co chtěl. „Smím se otázat, v jakém přesně příbuzenském vztahu s královnou jste?“

      „Prosím, neberte to jako urážku, ale vaše pojetí příbuznosti je poněkud odlišné od té naší. Mnohem více rozlišujete krevní pouta než u nás. Takže bohužel vám nemohu přesně odpovědět.“

      Zdálo se, že mu ta odpověď není úplně po chuti, ale to se nedalo nic dělat. Chvíli mlčel. V tanci jsme se stačili otočit jednou dokola. Mezi námi zavládlo ticho plné očekávání.
      „Jistě, omlouvám se, za svou neznalost vašich poměrů,“ říkal to medovým hlasem. Naprosto zdvořile. A v tom právě byl ten háček. Říkal to tak zdvořile, až z toho bylo jasné, jak moc je mu to proti vůli.

      „Tedy jste z Vrchoviny, rozumím tomu správně? Vy a vaše mladá chráněnka… Povězte, baronko, váš pan manžel, kdepak je? Zesnul snad?“ ptal se se zájmem, ale mě už bylo jasné, že je jeho zájem jen předstíraný. Ostatně jsem pochybovala, jestli cokoliv z toho, co mi zatím ukázal, bylo upřímné. Tedy krom jeho zvědavosti.

      Věděla jsem, že cokoliv řeknu, může být použito proti mně, ale na druhou stranu jsem nehodlala lhát víc, než bylo nutné. Bohužel jsem neměla moc času k promýšlení, takže to, co se vzápětí přihodilo, bylo dílem spíš okamžiku.

      „Máte pravdu, že nejsem místní, vévodo. A kde jinde než na královském dvoře získá člověk rozhled nutný pro správu panství. Nejsem vdaná, zatím jsem nenašla muže, kterého bych chtěla a ač se vám to může zdát poněkud zvláštní, u nás to tak chodí. Žena není podřízena muži a může vést ostatní.“

      V té chvíli jsem se odmlčela a lehce posunula nohu tak, abych vzápětí. Vzhledem k tomu, že to vévoda nečekal, podařilo se mi spadnout až na parket, protože má slova ho poněkud rozptýlila a nesoustředil se plně na tanec.

      Všichni se po nás otočili a muzikanti přestali hrát. Vévoda se vzpamatoval jako první a galantně se ke mně sehnul.

      „Nestalo se vám nic, paní baronko?“ zeptal se dost nahlas, aby to slyšeli všichni okolo. Asi chtěl působit jako správný kavalír, ačkoliv mi oba již věděli své.

      „Snad ne,“ říkala jsem ve chvíli, kdy jsem se snažila postavit. Vzápětí jsem se zhroutila na zem a chytla se za kotník. „Vypadá to, že jsem si vymkla kotník,“ řekla jsem možná už zbytečně.

      Vévoda byl evidentně trochu na rozpacích, což se mu zjevně často nestávalo. Ona chvilička jeho bezradnosti stačila k tomu, aby si i Lucie všimla co se děje, odpoutala se od svého tanečního partnera a přiběhla ke mně.

      „Co se stalo, jsi v pořádku? Bolí to hodně?“ ptala se a pomáhala mi vstát.

      Vévoda stále zůstával na místě. „Bylo mi ctí s vámi tančit, baronko,“ řekl pak, když už mě Lucie odváděla a já předstírala kulhavý krok.

      Kdosi vyzval muzikanty k další skladbě a páry ať už obměněné, nebo stejné se opět pustili do tance.

      Díky tomu, že jsem se zbavila povinnosti tančit, získal pro mě ples zajímavější rozměr.

      Lucie chtěla zůstat u mne, ale rozmluvila jsem jí to, nepotřebovala jsem společnost, ráda jsem pozorovala lidi kolem sebe a taky jsem si všimla, že se jí tančení zalíbilo.

      Dívat se na lidi kolem bylo sice fajn, ale bohužel jsem si neměla s kým povídat. Lucie tančila tanec za tancem a vedle mě bylo prakticky neustále prázdno. Chtěla jsem sice zůstat co nejvíce nepovšimnuta, ale má přirozená komunikace si potřebovala aspoň nezávazně mluvit s kýmkoliv, kdo nebyl podobný slizoun jako ten vévoda, co se mnou tančil. Ještě teď jsem se otřásla při pomyšlení na něj. Asi si myslel, že ze mě dostane ty informace. To se ale přepočítal. Naštěstí i tady měli muzikanti přestávky na napití, tak jsem ve chvíli klidu požádala Lucii, aby mi pomohla dojít do sálu s občerstvením.

      Když jsem se s její pomocí dobelhala, uviděla jsem převážně samé muže, ženy tu byly spíš starší. Usoudila jsem, že to bude tím, že Michael je opravdu lákavé sousto k sňatku, takže matky s dcerami na vdávání budou spíš v sálu a tady budou ty ostatní. No a muži obecně netančili rádi, teda pokud to tady platí stejně jako u nás.

      Naložila jsem si trochu jídla na talířek, hlavně to, co vypadalo lákavě a ještě jsem to neměla vyzkoušené. Nemohla jsem si nechat ujít čerstvě upečený chleba a bylo tu i dost ovoce a zeleniny a také různé druhy masa.

      Téměř okamžitě jsem se stala předmětem zájmu zdejších mužů. Daly mi to najevo jejich upřené pohledy. Po jedné dvojici sobě podobných jsem se ohlédla a jeden z nich mi kývl hlavou na pozdrav a pousmál se s číší vína v ruce. Ten druhý se jen odvrátil očima a cosi prvnímu říkal. Byli dost daleko, abych je slyšela. Koho ovšem přeslechnout nešlo, byla jedna korpulentní starší dáma v křiklavě růžových šatech.

      „No opravdu, však vám to povídám drahoušku, a víte co ona na to?“ položila si dlaň v rukavičce na dekolt a odhalila tak hned tři zlaté náramky. Žena, které vyprávěla něco, co považovala zřejmě za velice vzrušující a důležité, se zdála odměřená a byla i mladší. Zřejmě jedna z matek, které se poštěstilo na okamžik opustit své místo gardedámy své dcery, či více dcer?

      „Prý, že je blázen, pokud si myslí, že si snad její dcery mohl někdo na plese všimnout, no řekněte, není to snad vrchol drzosti?" dopověděla starší z dam.

      Pak se zasmála zvonivým smíchem a bylo ji nejspíš jedno, kolik lidí ji slyší. Takové drby jsem opravdu nesnášela. Doufala jsem, že si jako další posluchačku nenajde mě. To by bylo ještě horší než se stát tématem jejího hovoru.

      Měla jsem štěstí, dříve než to stihla ona, tak ke mně přistoupil muž tak kolem čtyřicítky, představil se jako hrabě Oskar z Donnelu a byl mi příjemným společníkem. Nevyptával se na nic osobního, ani na Lucii. Spíše jej zajímalo mé zranění z tance a pak mne bavil vyprávěním o svých tanečních zkušenostech, které musím uznat, že stálo za to vyslechnout. Vyprávěl svižně a poutavě. Jeho historky měly vždy pointu a tak jsem se do zábavy s ním nemusela vůbec nutit.

      Šla jsem si vzít ještě něco k snědku, hezky pomalu, abych jako nezatěžovala nohu, když do mě vrazil nějaký vytáhlý kluk, tak tak, že mě tou rychlostí nesrazil na zem.

      „Otče, otče,“ volal celkem hlasitě a pátral oči v mém okolí, jako by si myslel, že tam bude.

      „Uklidni se, Filipe, co se děje? Něco se Sandrou? Nebo Kaillem?“ odpověděl mu a pak se otočil ke mně. „Není vám nic? Filip je trochu divočák a byl bych nerad, kdyby vám ublížil, myslím, že jedno zranění bohatě stačí na tak milou dámu.“

      „Jsem v pořádku, nic se nestalo,“ odpověděla jsem s úsměvem.

      „Otče, princ Michael tančí s tou cizinkou od baronky z Alturie,“ prohlásil významným hlasem, jako by právě objevil státní tajemství, když v tom mu nejspíš došlo, koho to právě málem srazil k zemi.

      „Půjdeme se podívat, co se děje v sále, můžu vám nabídnout rámě, baronko,“ zeptal se a rovnou nastavil svou paži, abych se mohla pohodlně chytnout.

      V tanečním sále právě končila hrát skladba, na kterou Michael a Lucie tančili, tak jsem si říkala, že právě skončilo mnoho povyku pro nic, ale Michael by nesměl mít svou vlastní hlavu. Místo toho, aby o tanec požádal nějakou princeznu, pokračoval na parketu s Lucií.

      Bylo vidět, že to vzbudilo velkou pozornost. Vévoda, který se mnou tančil, to pozoroval se zamyšleným výrazem a mnoho matek, které tu měly dcery na vdávání, začaly mluvit o podivné úrovni tohoto plesu a hledaly na Lucii kdejakou mouchu.

      Mezitím k nám přistoupil jeden z vévodů, pamatovala jsem si ho hlavně podle toho, že točil hlavou jako korouhvička. Bylo vidět, že si ples užívá, a že ho intriky nechávají chladným.

      „Buďte v klidu, oni nemají nic lepšího na práci, než trousit řeči a navíc je vaše chráněnka hezčí než většina jejich dcer,“ dodal směrem ke mně.

      Docela mi to pomohlo, protože se stalo něco, co jsem možná mohla ovlivnit. Kdybych seděla celou dobu vedle Lucie, tak bych Michaelovi nedovolila s ní tančit tak dlouho. Jenže copak by se mě ptal? On ji ani neodvedl ke svému místu, jen čekal, až zase začne hrát hudba.

      „Já jsem v klidu, myslím, že tanec je neškodná zábava a pokud se jim dobře tančí, já jim to přeju, sama nemůžu, tak ať si užijou, jsou mladí.“

      „Máte pravdu, baronko, i když vy jste taky ještě mladá.“

      Tím komplimentem mi trochu vyrazil dech, ale na rozdíl od mladších let jsem už dokázala říct aspoň odpověď. „Jsem ráda, že si to myslíte. Určitě se tak cítím.“

      Michael začal tančit s Lucií třetí tanec. Při pohledu na Creagana jsem tušila, že se schyluje k bouřce. Bylo vidět, že je naštvaný. S Leonou si něco vyjasňovali, aspoň co jsem mohla z té vzdálenosti odhadnout.

      Omluvila jsem se přítomným pánům a vyrazila směrem ke králi. Bohužel před ostatními lidmi jsem mu nemohla dávat rady, ale doufala jsem, že odchytnu aspoň Michaela. Neměla jsem štěstí. Kapela přestala hrát dřív, než jsem se stihla dobelhat na půl cesty. Tentokrát jsem fingované kulhání proklínala. V sále se rozhostilo ticho, neboť muzikanti zrovna měli pauzu na občerstvení. Michael doprovodil Lucii na místo a šel si sednout.

      Creagan přistoupil k Michaelovi a něco mu potichu řekl, pak se oba zvedli a šli lehce do ústraní. Mezitím jsem našla zkratku k místu, kam šli a už jsem si nedávala tolik záležet, jestli kulhám.

      Pak jsem zaslechla jejich hlasy. Nehádali se, naopak Creaganův hlas byl plný smutku. Neslyšela jsem začátek jejich rozhovoru, ale prvních pár vět mi stačilo, abych pochopila, že je zle.

      „Chápu, že tě obtěžuje tančit s jinými slečnami, které se účastní plesu, ale doufal jsem, že alespoň jednou budeš brát ohled na etiketu. Dostat sem Lucii bylo složité, a když vidím, jak se chováš, lituji, že mě to vůbec napadlo," pronesl tichým hlasem Creagan. Překvapivé bylo, že postrádal jakékoliv emoce.

      „Ty bys udělal to samé!“ vyhrkl Michael a chtěl pokračovat, ale zarazil ho dotek na lokti, jak jej uchopila Leona.

      „Nevím. Já jsem vyrůstal bez otce. Evidentně si teď přeješ, abys měl to stejné štěstí. Nechápu, kde se to v tobě bere. Víš co? Pokud mě nechceš poslouchat, nemusíš. Mně už je to jedno. Přestaneme si hrát na otce a syna,“ dodal Creagan potichu a všimla jsem si, jak ho bolí ta slova vyslovit. Nedal šanci Michaelovi zareagovat, otočil se a odešel na své místo a posadil se. Nereagoval ani Leonu, která jej zděšeným tichým hlasem oslovila.

      Ta najednou nevěděla, za kým dřív jít. Milovala Creagana a Michaela vnímala jako své dítě, které neměla.

      „Víš Michaeli, kdybys tančil s Lucií jeden tanec, bylo by to přijatelné, ale tři za sebou, to je urážka všech šlechtických rodin. Kdyby byla Lucie jednou z šlechtičen, tak by se to dalo tolerovat, všichni by usoudili, že sis vybral, ale takhle to bude skandál. Půjdu teď za tvým otcem, myslím, že mě potřebuje.“

      Byla asi v půlce cesty, na okraji sálu kde zrovna nikdo nebyl, když se chytla za břicho. Na tomto gestu by asi nebylo nic divného, nebýt toho, že vzápětí padla na zem. Zapomněla jsem na kulhání a běžela rovnou k ní, stejně jako z druhé strany Creagan.

      Když jsem se přiblížila, uviděla jsem krev pod jejíma nohama. Nevypadalo to dobře. Lidé, kteří byli poblíž, se přibližovali ve snaze zjistit, co se děje. Creagan poprosil o pomoc Triveta a rychle odnesli Leonu do soukromých pokojů. Margarita zatím odběhla shánět lékaře.

      Úlisný vévoda se podíval na mou nohu a polohlasně pronesl: „Jak vidím, nohu již máte v pořádku.“

      „Je mi lépe, děkuji,“ prohlásila jsem přesně v okamžiku, kdy si i muzikanti všimli, že se něco děje a tak má slova zněla hlasitěji, než bylo zamýšleno.

      „Mami?“ vykřikl vyděšeně Michael, když se vzpamatoval. Ozvěna jeho hlasu se nesla ztichlým sálem. Ples skončil…


      Vydáno: 5.9.2016 18:30 | 
      Přečteno: 170x | 
      Autor: Mardom
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Bůh stvořil člověka, když ho přestaly bavit opice. Na další pokusy už pak neměl nervy.“ Mark Twain