Drahokam srdce - Kapitola 16

Tohle se nemělo stát

Ve chvíli, kdy jsem se dostala k Leoně, už přicházel i lékař, kterého přiváděla Margarita. Margarita letmo položila Creaganovi ruku na rameno, aby mu vyjádřila podporu, kterou dával najevo i její účastný pohled.

"O ples se postarám, neměj starost," Ujistila jej a otočila se na Triveta, který uvolnil místo lékaři. "Půjdeš?"

Vévoda jen kývl, poplácal krále po rameni, věnoval ještě jeden pohled královně a mlčky odešel spolu s Margaritou, která naprosto nesmlouvavě uchopila přibíhajícího Michaela za límec a vysvětlila mu, že se musí vrátit s nimi a dokončit ples, neboť ještě netančil se všemi vznešenými dívkami a jeho další neúčast by mohla někoho urazit. Uměla jsem si představit, že vévoda Ladrin, by něčeho takového jistě zneužil.

To ale pro mě nebylo to nejdůležitější. Margaritě jsem věřila, že to s Trivetem zvládnou. Teď mě potřeboval Creagan čekající na výrok lékaře. Tak jako já.

Lékař se nejprve podíval na mě a potom na krále, který kývnutím dal najevo, že mu nevadí, když tam zůstanu. Byli jsme tam jen my dva, neboť jiné lidi nepustila stráž dovnitř.

Lékař chvíli mlčel, jako by nevěděl jak začít. Byl to už starší muž, a zdál se být bezradný.

„Nevypadá to dobře, výsosti,“ začal pomalu, ne zrovna povzbudivě. Mohl si podobnou řeč dovolit, ačkoliv stál blízko postele, neboť královna nebyla při vědomí. Přesto se zdálo, že se mu to neříká snadno a jen těžce hledá slova.

„Bude žít?“ zeptal se zoufale Creagan. Ještě nikdy, ani po hádce s Michaelem, jsem ho neviděla tak ustaraného.

Lékař rukou naznačil klid a nadechl se k dalším slovům: „Nebojte se, výsosti.“ Pousmál se, povzbudivě, ale z jeho tváře bylo znát, že zdaleka ještě neřekl všechno. „Královna sice utrpěla ztrátu krve, ale přežije to,“ ujistil nás.

„Ale?“ vycítil Creagan správně neúplnost lékařova sdělení.

Doktor si povzdechl. „Bohužel dítě zemřelo. A není jisté, jestli bude moci mít další.“ Sklopil pohled a já polkla. Vzpomněla jsem si, jak Leona mluvila se mnou a s Lucií, jak si sáhla na břicho, jak jsem pochopila, že je těhotná a teď. Těžko se tomu věřilo. Zdálo se, že se čas zastavil, jak myšlenky vířily hlavou a nejen tou mojí.

„Ona… Ona byla těhotná?“ zašeptal tiše Creagan, který vypadal naprosto zdrceně. Nevěřícně kroutil hlavou. Chytil se postele, až k němu lékař přiskočil, aby mu pomohl se posadit. Viděla jsem Creagana, srdečného muže, dobrého krále, jak schovává tvář do dlaní. A nevěděla jsem, co říct. Tohle byla chvíle, kdy se jen těžko hledala jakákoliv slova, protože žádná nemohla vypovědět o hloubce beznaděje a zmaru. Mlčeli jsme, dokud nevzhlédl. A když opět pozvedl zrak, podíval se přímo na mne.

„Ona mi nic neřekla,“ povzdychl si na hlas. Jeho oči tonuly v slzách, rty se mu chvěly. „Kdybych to věděl… Kdybych to byl věděl, tak bych jí to zakázal. Nikdy bych nedovolil, aby měla tolik práce, tolik starostí,“ vyčítal si. „Proč mi nic neřekla, Martino? Proč?“ ptal se mě. A na mně bylo utěšit ho. Jako bych snad mohla něco napravit.

„Creagane, netrap se tím,“ pokusila jsem se říci alespoň něco. „Co nemůžeš změnit? Až se Leona vzbudí, bude potřebovat tvou podporu,“ snažila jsem se přerušit jeho výčitky.

„Ano, bude potřebovat vaši podporu, klid na lůžku a dostatek jídla a spánku.“ Podpořil i lékař moji snahu. „Až se královna vzbudí, bylo by dobré ji podat posilující vývar. Teď ji nechte v klidu spát, předpokládám, že se probere tak za tři hodiny,“ doplnil svou řeč a začal si balit věci.

Teď už tady byl zbytečný. Jediným lékařem, který může Leoně pomoct, je čas. Nikdo ani nic nemůže zabránit jejím výčitkám, prosbám, lítosti a bolesti. Bude potřebovat pochopení lidí, na kterých jí záleží.

„Mohu odejít, veličenstvo?“ zeptal se zdvořile lékař, když měl brašnu sbalenou.

Creagan kývnul hlavou, že souhlasí a posadil se na postel vedle Leony, něžně ji chytil za ruku a pozoroval ji, jak spí. Vypadala bledá, ale jinak nic nenasvědčovalo dramatu, kterému jsme před chvílí byli svědky. Zato jeho obličej vykazoval známky únavy a stresu.

Ve chvíli, kdy lékař odešel, vklouzla do pokoje Lucie.

„Jak je královně? Bude v pořádku?“ lehce ji přeskočil hlas, když stála ve dveřích, nejistá, jestli tady může být a jestli ji nevyhodíme.

„Neboj se, bude v pořádku, akorát bude pár dní slabá,“ uklidňovala jsem ji a přemýšlela, jak skloubit čas, abych se mohla věnovat Creaganovi, který potřeboval uklidnit, ale také Lucii, která teď beze mne nevěděla, co dělat, jak se chovat a kde být.

Creagan s Lucií se moc neznali, nemohla jsem čekat, že jeden před druhým budou mluvit o svém strachu a bolesti, kterou pociťovali. Nemohla jsem ani starost o Lucii přenechat na Michaelovi, neboť jeho hlavním úkolem teď bylo odtančit všechny tance, které ještě neabsolvoval s jinými šlechtičnami, aby se nikdo neurazil. Margarita s Trivetem teď měli plné ruce práce s plesem a jediný, koho jsem znala a nebyl plně zaměstnán, byl Damián. A ten tu teď nemohl být. Uměl sice dobře naslouchat a Creagan mu věřil, ale je to jen chlap. Pokud se jedná o děti, většinou si neumí dobře poradit.

Hlavou mi ovšem pomalu uzrával plán. Bylo třeba zajistit vývar a další věci pro Leonu, také ji bylo třeba později přemístit do jejího pokoje, tenhle nebyl zrovna nejvhodnější, ačkoliv měl aspoň postel. A kromě nás tří v pokoji s Leonou nikdo jiný nebyl.

„Lucie, mohla bych tě o něco poprosit?“

„Ano, jistě.“ zeptala se s mírnými obavami v hlase.

„Lékař doporučil, aby královna poté, co se probudí, snědla vývar, který ji dodá sílu. Mohla bys dojít do kuchyně a říct kuchařům, aby připravili, co je potřeba? Řekni prosím, že je to žádost krále a aby vývar byl co nejsilnější a byl neustále připraven k rychlému použití. Víš, kde najdeš kuchyni?“ zeptala jsem se, neboť jsem netušila, jestli tam už s Michaelem byla.

Přikývla mi.

Bylo vidět, že ji těší, že má co dělat, neboť tohle byla zvyklá dělat, věděla, jak se zachovat, zatímco v neznámých oblastech tápala.

„A až to zařídíš, mohla bys prosím najít Damiána a poslat ho sem? Nemusí přijít hned, ale bylo by dobré, aby zbytečně neotálel.“

„Kde ho mám hledat?“ zeptala se bezelstně a já si až teď uvědomila, že nemá odkud ho znát. Já s ní za ním nechodila, jezdila jsem taky samostatně, a kde jinde se mohli potkat? Nebo se možná potkali, ale ona netušila, že je to zrovna on.

„Zajdi do stájí a někoho se zeptej. Oni tam vědí, kde se nachází.“

„Dobře, tohle taky nějak zvládnu. A co mám dělat potom?“

„Až tohle všechno zařídíš, přijď sem zpátky,“ usmála jsem se na ni, počkala, až zavře dveře a otočila jsem se zpět ke Creaganovi.

Konečně jsme s Creaganem osaměli. Vypadal tak strhaný.

„Děkuji ti, Martino,“ vydechl unaveně. „Jsi hodná, že jsi to zařídila.“ Znovu se zadíval na Leonu. V jeho očích bylo mnoho nevysloveného.

„Není za co. Tohle byla maličkost.“

Mlčela jsem a hlavou se mi honila spousta vět, ale o každé jsem si vzápětí pomyslela, že se nehodí. Co taky říct někomu, kdo má právě starost o svou partnerku.

Najednou začal Creagan vyprávět.

„Víš, vzal jsem si Leonu jako mladou dívku, bylo jí v té době osmnáct let. Zato já už měl přes čtyřicet a k tomu jsem měl ročního syna. Nechtěl jsem si ji vzít, stejně jako Michael jsem se vzpíral, ale šlechta mi dala najevo, že nejsem v situaci, kdy bych si mohl vybírat. Potřebovali jsme získat nové území, které její otec nabízel pro našeho dědice, jejich spojenectví, neboť šarvátky v pohraničí byly více než časté. Nakonec jsem ji začal mít rád. Trvalo to dlouho, neboť zpočátku mi připadala ještě jako dítě, ačkoliv byla vychovávaná tvrdě. Už jsme spolu sedmnáct let. A celou tu dobu se snažíme o dítě, protože našemu společnému dítěti bude patřit Černoříčí. Tedy nejde jen o území, Leona mi pomohla vychovat Michaela a zaslouží si vlastní dítě. Už několikrát ho čekala, ale pokaždé o něj přišla. Kdo ví, proč se tohle děje, ale rozhodně to není fér,“ postěžoval si.

„Ze všeho nejhorší ale je to, co si Leona myslí. S každým dalším neúspěchem,“ to slovo pronesl tak hořce, „si vše vyčítá víc a víc. Nedokážu jí vysvětlit, že já jí nic nevyčítám. Prostě si myslí, že mě zklamala. Ani nevíš, jak moc bolí dívat se jí do očí a vidět tam strach. Hrůzu z toho, že jednou vyslovím to, čeho se nejvíc bojí. Nevím, jestli mám dost sil si tím znovu projít. Ale ono je to jedno. Musím to zvládnout. Hlavně kvůli ní.“

„Musíš doufat, že příště už to vyjde. U nás by ti poradila medicína, tady ti musí pomoct víra. Ale ačkoliv další šance jsou malé, je důležité to zkoušet. Ona si tu naději zaslouží. Neříkala bych ji podezření lékaře, že už možná nebude mít dítě. Nevzdávejte to. Ještě je mladá a naděje umírá poslední,“ snažila jsem se ho podpořit.

„Naděje umírá poslední,“ zašeptal tiše. „Mám pocit, že v ní dnes zemřela. Ale možná je to tak dobře. Přijde mi, že si vzala do hlavy, že je její povinností mít dítě. Třeba ji ta myšlenka opustí.“

Zdálo se, že ho to znepokojilo. Odmlčel se a vypadal hodně zamyšleně.

Možná to není výmysl z její hlavy, pomyslela jsem si, možná je to diktát společnosti. V každé společnosti i době jsou to jiné ideologie, které bývají lidem podsouvány, proč by to tady nemohlo být to, že žena bez dítěte není žena. A to že je královnou, lidem na očích, to může vše jenom zhoršovat.

Ani v našem světě to nebylo jednoduché. Sice do třicítky se to už bralo jako normální, protože i ženy studovaly a dělaly kariéru, ale s každým dalším rokem už se každý ptal, kdy že to plánuje. Pokud si to žena vybrala, tak to většinou neřešila, horší to měly takové, které se sice o dítě pokoušely, ale bez úspěchu.

Výhodou našeho moderního světa bylo ovšem to, že pokud nemohli mít manželé dítě, zkoušelo se to léčit a díky umělému oplodnění měly šanci i páry, u kterých by to přirozeným způsobem nešlo. Ale co tady, kdy se za dobrý způsob léčení považuje pouštění žilou, kdy neznají antibiotika, operace a nějaká diagnostika, to je taky jen ve hvězdách. Spousta lidí tady umírala jen proto, že nebyly vhodné léky, včasný operační zásah. Když se někdo dožil padesátky, byl starý, když šedesátky, tak to už byl úctyhodný výkon a vzhledem k podmínkám to byli často šlechtici, kteří se toho dožili. Sedmdesát a víc, to už byla vzácnost, asi jako u nás století.

Proto se tady vdávaly a měly děti děvčata již okolo čtrnáctého, patnáctého roku, u těch vznešenějších to bylo až kolem osmnáctého roku. Kdyby měly stejně jako v mém světě čekat do třiceti, tak by se nedožily vnoučat a také by rodiny byly méně početné.

Bylo zvláštní sdílet ticho jednoho pokoje, když se vlastně blízko nás, v jiné místnosti, lidi bavili a tančili. Ale pro budoucnost země bylo nutné, aby ples pokračoval. Jaká ironie, neboť potomek královské rodiny byl zárukou pokračování tradice. Ačkoliv neoddiskutovatelným nástupcem byl Michael, vzhledem k vysoké úmrtnosti lidí bylo dobré mít více potomků, z nichž každý mohl vládnout.

Z toho, co jsem věděla o zdejších nástupnických pravidlech, tak korunu a titul krále získal většinou nejstarší syn, poté další synové, a pokud nebyli, tak až poté dcery. Dcera nemohla vládnout, musela se vdát a země pak měla za krále jejího manžela. Pokud král neměl žádného syna, ale jen dcery, mohl se rozhodnout, komu ze svých zeťů svěří vládu.

Naštěstí Michael vypadal zdravě, a pokud se ožení a zplodí dědice, královská linie zůstane zachována. Další tiché minuty pomalu plynuly, přemýšlela jsem, jak si Lucie poradí s úkoly, jestli vše klapne tak jak má. Ne že bych ji nevěřila, neboť v obhospodařování domácnosti byla víc než jen skvělá, uměla se postarat. Ale tady byla v cizím prostředí, všude chodila s Michaelem a najít Damiána, když ani netušila, jak vypadá, mohlo být taky náročné. Ale neměla jsem na výběr. Bylo lepší, když odešla ona, než kdybych to byla já. O tom, že by snad Creagan opustil své místo vedle Leony, jsem ani nepřemýšlela.

Mohla uplynout zhruba půlhodina, bez hodinek se mi špatně určoval přesný čas, když se ozvalo zaklepání na dveře. Creagan se na mě podíval a vyzval klepajícího ke vstupu.

Nejprve vstoupila Lucie následovaná Damiánem. Slušelo mu to, srdce se mi rozbušilo, ale on mě jen pokývnutím hlavy pozdravil a šel ke Creaganovi. Mezitím Lucie došla ke mně a začala mluvit, takže jsem nemohla jen stát a kochat se pohledem na Damiána.

„Co budeme dělat teď?“ zeptala se mě s nejistotou v hlase.

Nejspíš čekala, že to tam všechno zorganizuju. Sice jsem podobné věci dělala často a ráda, ale teď mi to přišlo nevhodné. Přece jenom nemůžu rozkazovat králi. To že jsem místo něj poslala pro Damiána, bylo jen proto, že byl v šoku. Přátelství v soukromí je jedna věc, ale král musí mít před ostatními respekt, když jsou u toho jiní lidé.

Proto jsem odpověděla s jistotou: „Počkáme, co nám řekne král a podle toho se zařídíme.“

V tu chvíli si Creagan uvědomil, že by měl říct, co se bude dít. Nejhorší šok už odezněl a bylo třeba, aspoň pro ostatní, zachovat dekorum.

„Damiáne, přiveď někoho schopného, kdo ti pomůže přenést královnu do jejího pokoje. Bude tam mít větší pohodlí než tady.“

Ten se tvářil, jako když ho nejvíc zajímá Creaganovo přání, ale nepochybovala jsem o tom, že si moc dobře uvědomuje i ostatní dění v místnosti.

Král se podíval k nám a pokračoval: „Vy se Martino prosím vraťte se svou svěřenkou na ples. Už tak kolem vás bylo dost rozruchu. Ostatně Trivet s Margaritou budou možná potřebovat pomoc, aby zvládli všechny ty vznešené hosty.“ Pokusil se o úsměv, ale stále na něm bylo znát, že je nyní více ustaraný muž, než král.

Přikývla jsem. Creagan zůstal na chvíli sám s Leonou, ale teď už to nevadilo. Uvědomil si, kým je a přestal se, teda aspoň nahlas, obviňovat. Zítra se zajdu podívat za Leonou, dnes už by to nebylo vhodné. Přeci jenom ples obvykle končí až k ránu a myslím, že po předchozích událostech budu unavená víc než dost.

„Jak to šlo, Lucie,“ zeptala jsem se, abychom nešly zcela potichu.

„Kuchyni jsem našla jednoduše, takže jsem během chvíle vyřídila, co si přeje král a běžela za Damiánem. Bylo tam hodně lidí a koní, někteří hosté zrovna odjížděli, ale když jsem se zeptala nějakého mladého kluka, tak mě nasměroval.

Když jsem ho viděla, tak jsem netušila, co mám říct, tak jsem mu řekla, že Leona je zraněná a že má jít za králem, co nejdřív to půjde. On že mu mám dát pět minut, že si jen umyje ruce a vezme vestu a pak šel se mnou až k vám. Ačkoliv chtěl vědět, co se děje, tak jsem neodpovídala, protože jsem netušila, co mu můžu říct.“

Sotva domluvila, podívala se na mne takovým prosebným pohledem, ve kterém byl vidět strach z toho, že něco neudělala správně. Potřebovala povzbudit a dneska rozhodně nebyla první.“

„Udělala jsi to správně. Král už mu vysvětlí, co je potřeba.“

Pomalu jsme došly do sálu. Lidi se dál bavili, jako by se nic nestalo, možná ani netušili, co se před chvílí událo. Bylo poznat, že Trivet s Margaritou jsou lidé na správném místě, neboť všechno šlapalo, jak bylo potřeba. No možná tušili, co se stalo, neboť Michaelův výkřik byl dost slyšet. Ale jako správní šlechtici na sobě nenechávali nic znát.

Vzápětí jsem uviděla Michaela. Nevypadal, že by se zrovna bavil, ale bylo vidět, že si uvědomuje, že teď otce opravdu nemůže zklamat. Trošku si oddychnul, když mě uviděl, asi si myslel, že bychom se nevrátily, kdyby se situace zhoršila.

Od chvíle, kdy jsem opustila taneční parket s cílem pomoct královně, uplynula tak půlhodina až hodina. Pozorovala jsem tančící páry a nechala plynout myšlenky. Nechtělo se mi o ničem přemýšlet, cokoliv řešit. Lucie znovu tančila s různými mladíky, ale ke mně naštěstí nechodili.

Cítila jsem prázdnotu, pocit zmaření a věděla jsem, že se této nálady do zítřka nezbavím. Bylo to jako bych celou tu bolest a smutek z toho, co se stalo, převzala na sebe, jako bych se snažila ostatní uchránit podobných pocitů. Lidé okolo mě mi splývali v barevný rej. Byla jsem tam tělem, ale duchem jsem byla mimo.

Ve chvíli, kdy Lucie tancovala, ke mně přišla Margarita. Podívala se okolo ostražitě, neboť nechtěla, aby jí někdo slyšel a tichým hlasem se zeptala: „Co říkal doktor?“

Stejně tiše jsem ji odpověděla. „Říkal, že bude v pořádku, ale o dítě přišla.“

Tiše, téměř neznatelně si povzdychla a na okamžik zavřela oči. „Dobře,“ hlesla pak. Mimoděk si sáhla na břicho, jako by tím dávala najevo svůj soucit s ní. Nebo si jen neuměla představit, jak to může Leona zvládat bez vlastních dětí.

„A bratr?“ Znovu na mne upřela pohled plný očekávání a nevyřčených obav. Neptala se na Creagana nebo na krále. Ptala se na bratra. O toho měla strach. Král to přejde s formálností sobě vlastní. Creagan je silný muž, který nedá nic znát, ale její bratr, to byl ten, který nyní seděl u Leonina lůžka.

„Vyčítal si, že o tom těhotenství nevěděl, že by jí tu přípravu plesu ulehčil. A hlavně se bojí o ni, protože ví, jak těžce to ponese. Snažila jsem se ho utěšit, ale stejně se tím bude trápit.“

Pokývala hlavou na znamení souhlasu. Na okamžik jí vystoupily vrásky na čele a kolem očí. Vrásky starostí a trápení, kterým si už za život prošla.

Pak ale vzhlédla, nadechla se a její tvář byla opět tváří silné ženy: „Měla bys za ním jít. Jsi mu teď blíž, než kdokoliv jiný tady. Michael už bude mít téměř splněno, a bude zapotřebí, aby král oficiálně ukončil ples. Jestli můžeš, přiveď ho tak za půl hodiny až hodinu. O Lucii se postarám, neměj strach,“ nabídla se, jakoby věděla kterým směrem se, mimo jiné, ubírají mé myšlenky.

„Zítra bude líp. Ráno moudřejší večera. Snad se i snáze budou hledat slova útěchy,“ poznamenala ještě tiše. Kývla mi na pozdrav a vydala se zpět za svým mužem, který právě odháněl od jejich malé Valerie nějakého mladého tanečníka.

Začala jsem trochu víc vnímat, co se kolem mne děje. Margarita mi ukázala, že umí být i laskavá a chápavá. Asi jsem si za tu dobu, co jsem tady, neudělala nic, co by jí vadilo. Bylo vidět, že její rodina je pro ni důležitá. Čas plynul celkem rychle, ale stihla jsem se dokonce zapojit do dvou debat – jedné o hospodářství a druhé o řízení lidí. Bylo vidět, že ples je nejenom společenskou událostí, ale také obchodní a ekonomickou. Věřila jsem tomu, že se tady uzavřelo hodně obchodů, přeci jenom se tady sešli všichni důležití lidé v království.

Asi po čtyřiceti minutách od rozhovoru s Margaritou jsem se zvedla a pomalým krokem zamířila ke královnině pokoji. Z dřívějška jsem věděla, kde se nachází, proto jsem se nikoho nemusela ptát na cestu.

Zaklepala jsem a chvíli počkala. Creagan osobně mi otevřel dveře a překvapeně se na mě podíval. Asi nečekal, že najde zrovna mě.

„Margarita tě prosí, abys přišel na ples a ukončil ho. Všechno proběhlo v pořádku,“ oznámila jsem mu, proč jsem přišla.

Chvíli se na mě díval, jako by přemýšlel, co říct, ale nakonec přikývl.

„Mohla bys tady zůstat s Leonou, než se zase vrátím? Já vím, že tu je dost sluhů, kteří by se o ni postarali, ale chci, aby tu s ní byl někdo známý, nějaký přítel, kdyby se náhodou probudila. Už tak to pro ni bude šok.“

„Zůstanu tu, nemusíš si dělat starosti,“ souhlasila jsem.

Pozorovala jsem spící Leonu, která vypadala, jako by se nic nestalo. Ale co bude, až se probudí, jsem si nedokázala představit. Po tolika letech toužení a čekání další zklamání. A přitom vypadala tak šťastná a spokojená. Vzpomněla jsem si, jak něžně hladila bříško a uvědomovala jsem si, že bude potřebovat hodně pochopení a přátelství. Musím zapomenout, že mi chtěla křivdit kvůli Lence a slíbila jsem si, že ji budu každý den navštěvovat a rozptylovat. Najednou jsem měla pocit, že se následující dny nezastavím. Ráno práce ve stájích, po obědě vyučování Lucie a odpoledne návštěvy Leony. To byl ten pro mě ten správný směr, konečně jsem měla pocit, že jsem tu správně, bohužel okolnosti nebyly zrovna takové, jaké bych si sama vybrala.

Ozvalo se lehké zaklepání a vešel Creagan.

„Lucie tě čeká ve vašem pokoji. Ples už skončil, takže můžeš jít rovnou tam. Já už to tu zvládnu sám,“ řekl tak, že mi bylo jasné, že nemá smysl odporovat.

„Dobrou noc, pokud půjdeš spát,“ odpověděla jsem.

„Dobrou noc,“ ozvalo se tichým monotónním hlasem.

Velká událost byla za námi, měla jsem ovšem pocit, že to, co bude následovat, je mnohem důležitější.