Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Drahokam srdce

      Drahokam srdce - Kapitola 9

      Drahokam srdce - Kapitola 9 Další díl přišel dřív. S Jackie se neustále hecujeme k napsání dalších pokračování. Tentokrát ji to vyšlo a doufám, že to bude vycházet i dál. Martina se ráno dostavila do stájí. A co ji tam čeká, to najdete v téhle kapitole.

      Kdo z nás dvou je na koni?

      Ve chvíli, kdy mě ráno budila služka, jsem si přála cokoliv jiného, jen ne vstávat. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že se na to vykašlu, ale pak jsem si uvědomila, co by na to řekl on. Ten tajemný člověk pracující ve stájích. Nemůžu se nechat zahanbit. A tak jsem se jen velmi neochotně zvedla a oblékla si připravené oblečení vhodné do stáje a vyrazila hledat člověka, kterého jsem se ani nezeptala na jméno.

      Najít stáje nebylo nic složitého, už od prvního dne jsem věděla, kde se nachází. Před nimi samozřejmě nikdo nestál, tak jsem vešla dovnitř a doufala, že tajemného muže uvidím dřív, než si mě všimne někdo jiný. Asi těžko jsem si přišla vybrat koně na projížďku v tuhle ranní dobu, ačkoliv i to by mi mohlo projít.

      Všude byl až nezvyklý klid, chvilku trvalo, než jsem vůbec někoho zahlédla. Ve stájích panovalo přítmí a kromě koňských hlav se tu nedalo nikoho pořádně zahlédnout, než si mé oči přivykly. Nakonec jsem přeci jen někoho zahlédla, ale bohužel můj včerejší člověk tam nebyl. Přemýšlela jsem, že se otočím a půjdu zpátky, když mě někdo oslovil: „Vy jste paní Martina?“

      „Ano, jsem.“

      „Damián musel odejít, nastaly komplikace při porodu jedné klisny, tak ho zavolali. Vzkazuje vám, že pokud to myslíte vážně, tak můžete převzít jeho denní práci a vyčistit box Bouře a Kelzan. Každý tady má na starosti jiný box, kdybyste potřebovala poradit nebo něco hledala, můžete se kohokoliv zeptat,“ vyřídil mi vzkaz.

      Neváhala jsem ani minutu, přitakal jsem tomu muži a dala se do práce. Všechno bylo nachystáno poblíž, takže jsem to nemusela hledat. Vidle, kolečka, sláma, všechno to bylo jako u nás, tak jsem pracovala skoro popaměti a přemýšlela nad různými věcmi. Takhle ráno, ještě rozespalá, jsem se uchylovala do světa fantazie. Nejvíc jsem přemýšlela o Lucii. Připadalo mi nereálné, že se tak rychle do sebe s Michaelem zamilovali. U nás, kde se randilo i několik měsíců, ba i roků, než se dva lidé vzali a tady se ti dva chtějí brát po čtrnácti dnech. Ne že bych i v našem světě neznala zamilované blázny, kteří prohlašovali, že spolu budou navždy po velice krátké chvíli, ale většinou měli možnost spolu být aspoň celý den a ne jen pár hodin a pak se nějakou dobu nevidět. Ale možná to bylo jen mou skepsí k zamilovanosti na první pohled. Jo, sympatie vzniknout mohly, ale co dál? Možná to u nich bylo východisko z jejich situace. Michael se cítil zahnaný do kouta Creaganem, a tak využil první možnosti svobodně se rozhodnout, s kým chce žít a Lucie, ta byla neustále sama. Neznala nic víc, než práci, starost o sourozence a otce a zábava musela jít stranou. V našem světě jsem neznala holky jejího věku, aby tak tvrdě dřely. Není divu, že postrádala spřízněnou duši.

      Protože jsem naložila všechen hnůj do kolečka, vzala jsem čistou slámu a udělala koním hezkou podestýlku. Vyvézt kolečka plně naložená bych nejspíš bez předchozí dřiny u Lucčina otce jen tak nedávala. Už to bylo dávno, kdy jsem tohle dělávala pravidelně a ačkoliv mi svaly zůstaly, tak už to nebylo jak dřív. Když jsem jela kolečkem kolem dalšího stájníka, tak jsem se zeptala, kde můžu vysypat hnůj. Nebylo to daleko a já se vrátila do boxů, abych vyčistila koně.

      Přišlo mi, že sňatky v Aldormě připomínají situaci u nás před sto lety. Byly domluvené a sem tam se někdo vymykal tím, že se zamiloval. Děvčata přicházela o věneček většinou o svatbě, i když jisté výjimky se taky našly. Ale rozhodně nebylo běžnou realitou to, že spolu páry žijí ještě před svatbou. Není to tak dávno, co jsem přemýšlela, jestli by domluvené sňatky byly lepší i v naší době. Rodiče, kteří netrpěli zamilovaností, viděli vlastnosti obou snoubenců jinak, než oni sami a díky tomu, že se nešlo tak snadno rozvést, tak se manželé zkoušeli domluvit. Dnes v naší době, když je celkem jednoduché rozvést se, kolikrát ani k domluvě nedochází.

      Zkusila jsem se podívat na Lucii a Michaela tímto pohledem, jestli bych jako nezúčastněná osoba doporučila jejich sňatek. U Michaela jsem trochu tápala, moc času jsem s ním nestrávila, což bych měla určitě napravit. Všimla jsem si, že je milý, pozorný, usměvavý a obětavý, ale také tvrdohlavý a neústupný. Což někdy není na škodu, ale občas je lepší taktizovat. Ale zatím mě nenapadaly žádné negativní vlastnosti. To ale neznamená, že nějaké nemá.

      Lucii jsem stihla za těch čtrnáct dní poznat o něco lépe. V Hůrce jsem si myslela, že je hodně plachá, ale ve chvílích, kdy se cítila v bezpečí, hodně pookřála a dokázala se rozpovídat. Líbilo se mi, jak je milá a usměvavá a všimla jsem si její obětavosti a houževnatosti. Nenechala se odradit, i když byla cesta k cíli složitá. Na své povinnosti u otce si ani jednou nepostěžovala, brala to jako svůj úděl a ačkoliv snila o lepší budoucnosti, dál plnila to, co měla až do mého příchodu. Její trpělivost mě neustále udivovala, protože tuhle vlastnost jsem získala až v dospělosti a musela jsem na ní tvrdě zapracovat. Ač pocházela z vesnice, uměla číst a psát a projevovala zájem o to, co se kolem dělo. Na všechno si vytvářela svůj názor, který si uměla obhájit.

      Vzhledem k těžké práci však snila o tom, že se do ní zamiluje nějaký krásný a bohatý muž, který ji z toho osvobodí. Doufala v lásku na první pohled plnou romantických gest a krásných chvil. Tak moc toužila dostávat lásku, až si to zidealizovala. Už kvůli ní jsem byla ráda, že potkala Michaela, neboť ten ji z velké části mohl dát to, o čem snila. Kdyby ji sňatek domluvil její otec, mohlo by se stát, že by se její laskavé srdce zatvrdilo, neboť každá květinka, která nedostává dostatek lásky, postupně uvadá.

      Pochopila jsem, že osud chtěl tyto dva dát dohromady a že bych měla jejich vztah ochraňovat. Michael potřeboval vedle sebe někoho, kdo se o něj bude s láskou starat, neboť mu chyběla náruč milující maminky, někoho, kdo svou trpělivostí dotáhne jeho záměry do konce a zjemní jeho způsoby. A on jí mohl nabídnout svou lásku, což bylo víc, než od smrti mamky kdy od koho dostala. Jak byly v tomto jejich osudy podobné a přitom jiné.

      Nakonec byli koně hezky vyčištění, takže mi už zbývalo poslední – vyčistit kopyta. Na to jsem se musela soustředit, neboť rána do hlavy nebo případné šlápnutí na nohu rozhodně nebylo nic příjemného. Ale klisny byly hodné a ochotně podávaly nohu, takže všechno bylo hotové za chvilinku.

      Přemýšlela jsem co dál, chtěla jsem se vidět s Damiánem, byla jsem pyšná na svou práci, která mi hezky vyjasnila myšlenky a cítila jsem se svěží a odpočatá. Venku bylo krásně, ještě ne moc teplo, tak akorát na vyjížďku. Než jsem však stihla cokoliv udělat, uviděla jsem přicházet Creagena. Asi se šel projet.

      Měl na sobě dlouhé volnější kalhoty pohodlného střihu a bílou nabíranou košili, bez složitých zdobení či krajek. Jeho jezdecké oblečení doplňovala kožená čelenka poutající mu delší vlasy, kožený pevný opasek a maličké ostruhy na vysokých botách. Když vešel do stájí, zastavil se s nečitelným výrazem ve tváři. Byl to obdobný výraz, jaký jsem u něj viděla poprvé. Rozhlédl se a nezdálo se, že by bral příliš na vědomí, jaké pozdvižení svým příchodem způsobil. Tentýž muž, který mi vyřizoval vzkaz od záhadného Damiána, okamžitě přestal s právě prováděnou činností a úslužně vykročil ke svému králi a vladaři, jehož pohled však po letmém přezkoumání stájí skončil právě na mně.

      „Přejete si, Vaše veličenstvo?“ ptal se ho ten muž s úklonou. „Osedlejte mého koně, Sávo, vyjedu si na projížďku.“ oznámil mu Creagan, aniž by se na něho nějak dlouze zadíval. Stále si mě držel v zorném poli a mě připadalo, že si mě prohlíží víc než by bylo nutné.

      „Dobré ráno, Martino, taky jste si vybrala dnešní ráno pro vyjížďku?“ oslovil mne, když se zdejší stájník vydal osedlat jeho koně.
      „Dobré ráno, zrovna jsem si říkala, že je pro ni venku počasí jako stvořené,“ odpověděla jsem tak nějak automaticky.

      „A smím vědět, co jste zde tedy dělala, pokud jste neměla v úmyslu si vyjet?“ zeptal se s pohledem upřeným na hák, kterým jsem čistila kopyta.

      „Starala jsem se o Bouři a Kelzan. Mám ráda koně a mám s nimi jistou zkušenost.“ Neměla jsem důvod mu lhát, beztak mi přišel jako tip člověka co by tak průhlednou lež prokoukl, jen jsem mu neřekla všechno. Ostatně o mé úmluvě s Damiánem vědět nemusel.
       

      „Inu, pokud opravdu zvažujete projížďku, po dobře vykonané práci, smím vás požádat, zda byste mne doprovodila? Chtěl bych navštívit několik usedlostí tady v lese, zda je všechno v pořádku. Předpokládám, že do oběda bychom byli zpět,“ navrhnul mi, ale to už mu stájník přiváděl nádherného ryzáka.

      Souhlasila jsem. Ačkoliv jsem to uměla, nechala jsme si osedlat Bouři, přišlo mi jednodušší nechat to na ostatních. Ostatní stájníci se na mě dívali trošku s údivem, neboť nečekali, že bych si někam vyjela s králem, zvlášť poté co jsem tu předvedla tvrdou manuální práci jako bych jim byla rovna, ale mlčeli a uctivě nám otevřeli dveře ze stáje. Vyrazili jsme lehkým krokem, aby se koně zahřáli.

      Vyjeli jsme branou z vnitřního nádvoří, pokračovali přes most a dál po velké dlážděné cestě k Telmiru kudy nás sem předtím vezl Michael.  Mlčeli jsme a vychutnávali si pomalý krok. Byl krásný slunečný den. Na obloze se jen tu a tam vznášel nějaký ten mráček a vál takový příjemný lehký vánek. Listnaté lesy kolem, kde jen velmi zřídka byl k zahlédnutí nějaký ten jehličnan, tvořily jakousi přírodní alej kolem cesty, na níž se klapot kopyt zdál neúměrně hlasitý. Takto brzy po ránu jsme byli na cestě jediní. A to mi také připadalo zvláštní. Nedalo mi to a zeptala jsem se: „A to jedete jen takhle sám, bez doprovodu? Já si vždycky myslela, že jezdí celá družina.“

      Creagan se trochu pousmál. „Pokud jde o oficiální návštěvu, tak ano, ale tentokrát se chci hlavně projet a protože nerad jezdím bezcílně, tak se zastavím i na těch usedlostech.“

      Byla z něho cítit dobrá nálada a bezstarostnost a já zjistila, že se usmívám a užívám si hezké chvíle. „To zní fajn. Taky dělám nerada věci bezdůvodně. Ale zjistila jsem, že občas je to fajn, jen si takové chvíle často nedopřávám.“ Ani mi nepřišlo, že mluvím s králem. Jakoby Creagan byl jen docela obyčejný muž, který má náhodou se mnou společnou cestu. Pojednou mne napadlo, jak často se mu asi stává, že by s ním někdo takhle mluvil, ale nedal mi čas rozvést dalekosáhleji vlastní myšlenky.

      „A z jakého důvodu?“ Zajímal o můj postoj.

      „Vždycky si říkám, že je spoustu věcí, které je potřeba udělat. A času je málo, abych ho nechala zbytečně plynout mezi prsty. Ale tady mám najednou času víc, než jsem kdy měla.“ Nemohl tušit, že tím tady nemyslím jen pobyt u něj v paláci ale celkové svou přítomnost v Aldormě a jejím světě.

      „S tím se dá něco udělat,“ poznamenal přátelsky s šibalskými jiskřičkami v očích, ale jeho tvář se zdála stejně bezstarostně vážná, jako byla i předtím v těch stájích, když mluvil k Sávovi. „Popřemýšlím o tom.“ Podíval se opět na cestu a já následovala jeho příkladu. „Můžeme zrychlit, myslím, že koně už jsou připravení. Teď pojedeme cestou do Telmiru, kde vede hezká a rovná cesta a později odbočíme do lesa a pojedeme menšími cestičkami a tam už to rychle nepůjde.“

      Přešli jsme do klusu, u kterého jsem se musela víc soustředit, takže už nebyl čas na povídání.

      Tentokrát jsem na nic nemyslela, užívala jsem si svištění větru ve vlasech, rychlosti i krásy okolní krajiny. To, co mi Creagan popsal jako hezkou a rovnou cestu, byla trochu větší pěšina mezi dvěma lesy. Co do šířky si myslím, že by se tu vyhnul maximálně kůň s vozem, ale dva vozy určitě ne. Ale nejspíš tu moc vozů nejezdilo. Jednou za čas byla cesta rozšířena, to nejspíš, kdyby se potkaly dva vozy, ale nechtěla bych s těmi vozy couvat k nejbližšímu rozšíření.

      Mohli jsme klusat přes půl hodiny, když Creagan zpomalil. Hledala jsem kolem sebe důvod tohoto zpomalení, ale odpověď jsem slyšela vzápětí: „Za chvíli odbočíme do lesa, tam už musíme jet krokem, aby se nám nic nestalo.“

      Přikývla jsem, slova byla zbytečná. Mohli jsme zatím ujet asi tak deset kilometrů a vzhledem k pěknému počasí to byla skvělá vyjížďka. Byla jsem ráda za Creaganovu nabídku. Těžko bych se mohla projíždět takhle po okolí bez průvodce. Zdejší kraj jsem neznala a bylo snadné zabloudit. Nevěděla jsem, co si o něm myslet. Pořád jsem musela skutečnost konfrontovat s mou idealizovanou představou, kterou jsem si utvořila z Lenčiných povídek. Ale jaký ve skutečnosti byl jako král, jako otec, jako člověk? To jsem teď nedokázala soudit. Na jedné straně jsem viděla přísného, nekompromisního otce, ale to spíš díky tomu, že Michael byl v pubertě a nedělal vše podle jeho představ, na druhé straně mi přišel laskavý a hodný, jeho poddaní ho respektovali, ale nebylo to vynuceno silou.

      Cítila jsem z něj hluboký smutek, který se snažil nedávat najevo, ale který byl vidět díky vráskám v jeho obličeji a dlouhých chvílích, kdy se díval bez pohnutí stále jedním směrem. Tušila jsem, jak se může cítit, vzhledem k tomu, že i já přišla o lásku, ačkoliv to nebylo ukončeno smrtí, ale i tak se člověk trápí tím koncem, ale u něj to trvalo roky. A tak by to být nemělo. Člověk by se měl po čase naučit žít i bez toho druhého, vždyť měl teď Leonu, ta si zasloužila jeho lásku. No možná se k ní o samotě chová lépe, ale pochybovala jsem o tom. Nejspíš si ani neuvědomoval, že svým chováním někomu ubližuje, možná byl zahleděn pouze do své bolesti a emoce druhých mu byly vzdálené. Musím si brzo promluvit s Leonou a zjistit, zda mé myšlenky jsou jen iluzí nebo mají pravdivý základ. Pomyslela jsem si a založila to do dlouhého pomyslného seznamu toho, co zde ještě musím udělat.

      Ve chvíli, kdy jsme uviděli odbočku do lesa, jsme si před námi všimli krytého vozu, který se snažili dva muži vytlačit z bahna zpátky na suchou cestu. A díky tomu jsem mohla posoudit další Creaganovu vlastnost – šlechetnost. Král, nekrál, sesednul z koně a šel mužům pomáhat vyndat vůz. Nevěděla jsem, jestli mám sesednout a jít jim pomoc. V našem světě bych neváhala, byla jsem zvyklá pomáhat chlapům v jejich práci, ale tady jsem nevěděla, zda bych se neprovinila proti etiketě. Tak jsem zatím vyčkávala. I když po tom co jsem předvedla ve stájích, to možná bylo tak trochu zbytečné.

      Bylo vidět, že další dvě ruce jsou dost platné, vypadalo to na rychlé vysvobození kola. Stačilo párkrát pořádně zatlačit a vůz byl zpátky na suché zemi. Ale při tom posledním zatlačení Creaganovi podklouzla noha a ve chvíli, kdy se na ni zkoušel postavit, se mu podlomila.

      To už bylo jasné, že je mě třeba. Sesedla jsem a šla blíž. Creagan se mezitím odkulhal ke kraji, kde si sedl. Muži dokončili vytažení vozu a zdálo se, že neví, co se přesně stalo, nebo co dělat, jak se chovat…

      „Můžu se na to podívat?“ zeptala jsem se ho, když jsem přišla blíž. Seděl tam a držel se za nohu.

      „Vy tomu rozumíte?“ ptal se, se zjevnou bolestí v hlase.

      „No doktorka nejsem, ale snad si poradím."

      „Vy ale umíte muže uklidnit, jen co je pravda,“ řekl s lehkou ironií a vyhrnul nohavici.

      Když jsem kotník uviděla, pochopila jsem, že to není dobré. Začal lehce otékat a na dotek byl velice bolestivý. Výron kotníku vyžadoval dlouhý klid a to jsem netušila, jak moc jsou vazy poničené. Laicky jsem pouze vyloučila zlomeninu.

      „Myslím, že váš kotník bude potřebovat dlouho klid, chladit a nenamáhat, aby se to dobře vyléčilo. Myslím, že dnešní návštěvu byste si měl rozmyslet. Není dobré moc chodit. Jízda na koni sice není tak namáhavá, ale na klus bych to neviděla. A vzhledem k tomu, jak jsme daleko, tak když pojedeme krokem, tak možná stihneme ten oběd.“


      Vydáno: 5.9.2016 17:56 | 
      Přečteno: 128x | 
      Autor: Mardom
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Láska vdaných žen je nejcennější na světě, manželé o tom ovšem nevědí.“ Oscar Wilde