Dračí bolest - Kapitola 6

Kapitola 6

„Nikdy neříkej, že něco nejde, protože vždycky může přijít nějaký tupec, který neví, že to nejde a udělá to.“

Rozhodně to nebyl dobrej nápad…, ujistila jsem se. Byla jsem tak v šoku, že by se ve mně krve nedořezal. Ne, že bych to chtěla zkoušet. Měl zuby veliké a ostré jako tesáky. To, co ještě před chvílí bylo roztomilou tlamičkou, teď budilo hrůzu. Bylo to jako stát tváří v tvář tyranosaurovi. Lesklé šupiny po jeho těle vrhaly v záři slunce celou škálu modrých odstínů. Ocas při každém švihnutí vzduchem zněl jako velmi vzdálené hřmění. A ty mohutný tlapy!

Měl drápy zaryté do země, jakoby se bál pustit, tak veliké, že v místě, kde vyrůstaly z masa, mi sahaly ke krku. Chtělo se mi omdlít. JÁ jsem chtěla omdlít! Ale jako na potvoru, když by o ztrátu vědomí člověk stál, se dle Murphyho zákona kýžený stav nedostaví.

O posuzování jeho výrazu v té chvíli opravdu nemohla být řeč. Myš zahnaná do kouta taky na kočce nepozná, jestli není náhodou smutná nebo překvapená. A přesně tak jsem se cítila. Jako kořist zírající do tlamy všehoschopného predátora.

Sem kráva! Kráva, kráva, KRÁVA! Přistihla jsem se, jak od něho couvám. Zastavil mě až kmen břízy. Do hnědočerných vlasů mi dopadlo několik jejích podlouhlých zahnědlých květů.

Myšlenky se rozplynuly. Zůstal jen hmatatelný strach. Strach tak veliký, že jsem se nedokázala ani dát na útěk. Už nezáleželo na tom, jestli jsem v Aldormě nebo ne. Kdy se vrací manžel z práce a děti ze školy a školky. Ani na tchýni, prádle na šňůře, žízni či hladu. Nezáleželo na ničem jiném, než na životě. A ten můj byl právě ve smrtelném nebezpečí!

Fakt, že jsem před pár hodinami už vlastně jednou „umřela“ mi nedodával odvahy, zažít to znovu. Vlastně jsem si ho ani neuvědomila.

Jak mě vůbec mohlo napadnout, že bych na něm mohla letět? Bezmocně jsem kroutila hlavou bílá jako kůra stromu za mými zády.

A Frundor mlčel.

Upíral na mě své duhové rohovky, ze kterých jsem nebyla schopná číst vůbec nic. Zavřel tlamu. Ale i když zmizel výhled na jeho děsivý chrup, necítila jsem se o nic líp. Velmi pomalu se předklonil polovinou těla a položil si hlavu do trávy u kraje lesa. Kolik metrů nás dělilo, nedokážu říct. Vzhledem k jeho náhlé velikosti, mi každá vzdálenost připadala nicotná.

Netrvalo dlouho a lehl si celý.

Co ode mě chceš? Slzy mi vhrkly do očí. Sesula jsem se podél kmene a schoulila se. Rukama jsem pevně objala kolena a zabořila tvář do rukávů. Veškeré hrané sebeovládání a rozhodnost vzali definitivně za své. A co hůř, bylo mi to jedno. Proč jsi mi to udělal? Proč jsi mě sem vzal?

„Ještě pořád chceš letět?“ vypravil ze sebe konečně mnohem silnějším a hlubším hlasem, než kterým mluvil, ve své předchozí velikosti. Slyšela jsem ho. Sice jakoby vzdáleně, ale slyšela. Rozuměla jsem mu. Jenže odpověď na tu otázku nebyla vůbec jednoduchá!

„J-jen se p-přiznej,“ hlesla jsem koktavě, „ž-že t-ty se t-těšíš, až mi ř-řekneš, v-vlez mi na z-záda?!“ uchechtla jsem se po zcela iracionální myšlence vyslovené nahlas. Otřela jsem si slzy a jen koutkem oka na něho pohlédla. Můj smích se prohluboval. Připadalo mi totiž, jakoby mu spadla čelist. Jen na mě zíral, oči rozevřené dokořán.

To je na fotku, normálně! Smála jsem se nahlas.

Frundor nejspíš nechápal.

Nedivím se, sama jsem si nerozuměla. I v normálním životě jsem velký uzlíček nervů střídající kolikrát nálady od jednoho extrému ke druhému, ale když jste sami, ztracení na cizí planetě, tak se to obvykle vůbec nehodí!

„Promiň,“ vypravila jsem ze sebe, když mě ten záchvat přešel. „Hele, Fru, možná to lítání fakt nebyl dobrej nápad. Nikdy jsem neletěla ani v letadle a ty navíc nemáš žádný bezpečnostní pásy!“ ohradila jsem se, jakoby šlo o zcela všeříkající argument.

Drak naklonil hlavu lehce na stranu a z jeho hrdla vyšel hrdelní tázavý zvuk bez snahy o jakákoliv slova.

„Seš velkej jak panelák!“ rozhodila jsem rukama.

Pořád ten pohled.

„Co když mě shodí vítr? A to nemluvím o hustotě vzduchu a chladu tam nahoře. Buď spadnu, udusím se nebo zmrznu!“

Bez reakce.

„Vždyť já se na tebe bez žebříku ani nevydrápu!“ To už mě hlas zklamal a přeskočil o oktávu výš. Po těle jsem se celá třásla. Jakýsi racionální hlásek uvnitř se mi vysmíval, že nemám na výběr a že si za to můžu sama, protože jsem ho k tomu vyprovokovala. On evidentně překonal sám sebe a své možnosti. Alespoň ty domnělé… Teď je řada na tobě!, říkal mi. Nemělo by alespoň mé vnitřní JÁ stát při mě?

Pokud ho trápily tytéž otázky jako mě, nedal to najevo.

„T-tak jo…“ rezignovala jsem. „J-já už… j-já… Už jdu…“ Pokusila jsem se zvednout na nohy, ale připadaly mi jako z gumy. Modrý drak se také začal pomalu zvedat.

To je zlý… Žaludek mám jako na vodě a to pořád stojím na zemi, No „Zemi“… Tím, že zdejší příroda vypadala prakticky stejně, jako u nás bylo mé vnímání změny světa do značné míry otupeno. Kdybych si nepamatovala, že u nás byla zima, až praštělo, tak bych snad ani nepostřehla, že jsem jinde. Já tedy normálně stěží poznám rozdíl mezi smrkem a borovicí (vesničanka jak noha, já vím), ale břízu si nespletu.

„Nemusíme letět,“ navrhl drak svým hlubokým hlasem.

No to je vážně skvělé, Fru! A nechceš mi říct, jak se tam tedy dostanem?! No jako sorry, já se tu přemáhám jako idiot, ze všech sil se nutím na něj nasednout a on mi pak řekne, že teda jako nemusím?

„A uděláme to jak, ty chytrej, vykouzlíš mi portál?!“ Ne, že by se dračí magie v Aldormě dala srovnávat zrovna s magií kouzelníků z Dračího doupěte, a ne že by Frundor mohl vědět, o čem mluvím, ale to nebylo to, na čem mi v dané chvíli záleželo!

A tím, že se ve své nové velikosti před mým zvýšeným hlasem Frundor přikrčil, to ten drak opravdu nevylepšil…

Opět se to ve mně mísilo. Litovala jsem ho. (Čím vším si musel projít, aby skončil v takovém stavu?) Litovala jsem sebe. (Sama, v cizím světě, v odlišném čase, než který jsem znala, bez naděje na návrat, osamělá bez svých dětí a manžela, bez přátel…) Byla jsem bezradná. (Neustále se o mě pokoušela panika.) Měla jsem vztek! (Protože já vážně nejsem odvážný a dobrý člověk, neumím řešit problémy ostatních, obvykle neumím řešit ani své problémy a ve vypjatých situacích jednám zkratkovitě a on mi vůbec nepomáhal!) Pořád z něj ale taky šel strach, i když upozaděn všemi ostatními pocity, které nabraly na síle. A to nemluvím o fyzickém strádání těla, k jehož vyřešení, jsem stále nebyla o nic blíž.

„Víš ty co?! Je mi jedno, jak to uděláš, ale dostaň mě tam!“ rozkázala jsem panovačně. Moje frustrace prostě musela ven jakýmkoliv způsobem…

A Frundor mě překvapivě POSLECHL!

Nazvedl se, natáhl ke mně jednu ze svých mohutných tlap, uchopil mě, že všude kolem byla najednou tma a mé oči se v reakci na to rozšířily úžasem. Co to děláš? Skrze jeho velké šupinaté, říkejme tomu třeba prsty, prosvítalo jen minimum světla. Neblbni, já ještě nechci umřít! Zaslechla jsem mohutné rány, jako švihání bičem a ucítila pohyb.

„Ne!“ zakřičela jsem v jeho hrsti a v sedu si bojácně objala kolena.

Drak nejen že můj rozkaz vzal vážně, ale navíc si ho evidentně vyložil po svém…