Já, princ Aldormský - Kapitola 1

Velký bratr (Fiona Clemensová-Halimová)

Byla jsem malá holka, vyděšená po tom, co vyslechla hádku mezi sestrou a otcem. Rebeka se sebrala a odešla. Nechápala jsem, proč a kam šla, ale byla jsem dost stará na to, abych pochopila, jak hrozné věci si s otcem řekli. Nikdo mi nic nevysvětlil a já jsem z ničeho nic onemocněla. Báli se o mě a starali se o mě.

Až když od Rebečina odchodu uplynul jeden úplněk, dovolili mi vyjít do zahrady a Angus si vymínil, že mě bude doprovázet. Věděla jsem, že je to ten nejlepší bratr na světě, a tohle mě v tom jenom utvrdilo. Nechtěla jsem mluvit s otcem, od té doby, co jsem slyšela, jak křičel na Rebeku, jsem se ho bála. Měla jsem hrůzu z toho, že by na mě taky tak křičel. Maminka vypadala dost zničená a nechtěla jsem jí přidělávat starosti. Potřebovala jsem jen svého velkého bratra.

Pomaličku jsme došli až k zahradnímu altánku, kde jsme se posadili na lavičku. Chvíli jsme seděli mlčky, když se ozval dětský smích. Angus se zuřivě rozhlédl, když uviděl kousek od nás kluka asi v jeho věku. Seděl na nejnižší větvi, v ruce držel koláč a smál se nám.

„Co chceš?“ vstal Angus a změřil si ho svým „princovským“ pohledem.

„Ty se bavíš s malýma holkama?“ hihňal se kluk hloupě. „To jsem nevěděl, že je náš princ malá holka.“

„To je moje sestra a je nemocná. Zato ty jsi hrdina, když se posmíváš z větve!“ oplatil mu posměšek. Byla jsem mu vděčná, že mě brání.

„Cha! Holka sem nedokáže vylézt a nabančit mi?“ Kluk na větvi nonšalantně spolkl poslední kus koláče.

Angus už na nic nečekal a vyškrábal se na strom. Kluk se ovšem nehodlal nechat shodit a raději pěkně rychle seskočil na zem. Chtěl utéct pryč, ale Angus ho doběhl a povalil na zem. Krátký, ale zuřivý zápas skončil tak, že kluk ležel na zádech na zemi a Angus, který si odnesl válečné zranění v podobě dvou škrábanců na tváři, mu obkročmo seděl na břiše a svíral jeho zápěstí.

„Tak kdo je tady holka?“ vyrazil ze sebe udýchaně.

„No jo,“ zabručel kluk. „Prát se umíš, to se musí nechat. Ale vsadím se, že nevíš, jak štípnout z kuchyně koláčky s rozinkama a tvarohem.“

Angus z něj slezl a střelil rychlým pohledem ke mně.

„Teď ne,“ řekl. „Ale někdy mi to musíš ukázat. Mě asi znáš, co? A jak se jmenuješ ty?“

„Eric Rawne, jsem panoš u Loqara Nimana,“ odpověděl kluk.

„Tak já ti někdy řeknu o ty koláčky, jo? Ale teď mám důležitou práci,“ pokývnul hlavu směrem k altánku.

„Ty se vážně bavíš s malou holkou?“ zavrtěl Eric nevěřícně hlavou.

„Je to moje sestra a byla nemocná,“ zopakoval Angus, otočil se a vrátil se ke mně. Byla jsem nadšená. Mohl se jít bavit s Ericem, ale vybral si mě. Vážně mě měl rád.

„Věděla jsem, že vyhraješ,“ oznámila jsem mu spokojeně.

„Ale jdi, ty brepto,“ usmál se na mě. „Nemohla jsi to vědět, mohla sis to nanejvýš myslet.“

„Tak jsem si to myslela. Ale myslela jsem si to dobře,“ pokrčila jsem rameny.

Angus se znovu usmál a já jsem věděla, že ať se stane cokoliv, můžu za Angusem přijít. Vždycky tam bude, aby mě ochránil. Vždycky. Najednou jsem si uvědomila, že se dívá tak nějak nepřítomně. Určitě zase přemýšlel o Rebece.

„Na co myslíš?“ zeptala jsem se ho.

„Na nic,“ odpověděl. I když jsem byla jen malá holka, poznala jsem, když lhal.

„Řekni mi pravdu,“ dožadovala jsem se. To bylo to, co mi nikdo nechtěl říct. Slyšela jsem spoustu pomluv, ale nevěděla jsem, čemu věřit. Říkali, že Rebeka bude mít miminko, ale o ničem takovém s otcem nemluvila. Taky říkali, že odešla, protože otec chtěl, aby si vzala Loqara Nimana, ale ani o něm nemluvili. Mátlo mě to a doufala jsem, že Angus mi lhát nebude. Kdybych nemohla věřit jemu, nemohla bych věřit nikomu.

„Pravda nebývá nic příjemného,“ řekl zamyšleně. „Někdy je lepší ji neznat.“

„Ale ty mi říkáš pravdu, viď?“ Musela jsem si být jistá. Prostě musela.

„No jasně,“ usmál se, jako by se právě probudil a já měla radost, že to zamyšlení konečně přešlo. „A říkáš ji ty mně?“

Horlivě jsem přikývla. Jak si mohl myslet, že bych mu lhala? Jemu nikdy. Občas jsem zalhala rodičům nebo chůvě, ale Angusovi nikdy.

„Tak víš co?“ pokračoval. „Zahrajeme si takovou hru. Budeme si dávat otázky a ať to bude, co to bude, musíš odpovědět pravdu. Tak já začínám. Kterou panenku máš nejradši?“

Měla jsem radost, že si se mnou Angus bude hrát. Musela jsem nad jeho otázkou přemýšlet. Melelie byla nejhezčí, s dlouhými havraními vlasy jako maminka a Rebeka, ale Rosalii jsem měla nejdéle. Dala mi ji moje první chůva a i když byla jen hadrová a nebyla ani zdaleka tak krásná jako Melelie, musela jsem si vybrat ji.

„Asi Rosalii. Co nejradši jíš?“ vyzvídala jsem. Já jsem spoustu jídel jíst nemohla, protože mi po nich bylo špatně, ale Angus si mohl vybírat.

Teď musel uvažovat on. Hra pokračovala ještě hodně dlouho. Oba jsme se bavili vymýšlením čím dál tím bláznivějších otázek. Ukončila ji až chůva, která se objevila na obzoru.

„Musíme končit,“ řekl Angus. „Už si pro tebe jde Vilma.“

„Ale ještě jsme nedohráli,“ protáhla jsem obličej.

„No jo, ale jak poznáš, kdy tahle hra skončí?“

„Neskončí nikdy! Budeme jí hrát pořád!“ rozsvítily se mi oči nadšením. Představa, že si s Angusem budu hrát už napořád, se mi moc líbila.

„Jenže to nejde. Musíš taky někdy jíst a spát a tak. Ale můžeme v ní vždycky pokračovat,“ navrhl.

„A nikdy nepřestaneme!“ zatleskala jsem.

„A co až budeš velká a budeš mít děti a všechno? To si taky budeš chtít hrát?“ zvedl pochybovačně obočí. Nechápala jsem, o čem mluví. Jak bych si mohla nechtít hrát se svým velkým bráškou?

„S tebou vždycky,“ ujistila jsem ho.

„Tak dobře. Jsi příště na řadě, ale teď běž s Vilmou, ano?“ napomenul mě a postrčil mě k chůvě.

Ten slib jsme splnili. Naší hru skončila až jeho smrt. Musela jsem mu přiznat, že jsem si nechtěla vzít Darena, on byl první, kdo věděl, že jsem těhotná, protože se mě na to zeptal. Já jsem se zase dozvěděla jako první, že se setkal s Rebekou, a věděla jsem dřív než všichni ostatní, že se rozhodl neoženit se s dívkou, kterou mu rodiče určili. Teď je na řadě on. Už navždycky. Možná proto mi neodpovídá, když teď přeskakuji pořadí a ptám se já.

Protože on byl můj velký bráška. Nikdy mě neopustil. Říkal mi, co jsem chtěla vědět, i když se mi to ostatní báli říct. Věřil mi, jako jediný. Rozuměl mi líp než můj vlastní manžel, líp než rodiče. Když jsem ho potřebovala, byl tam. Vždycky.

Vím, že teď je s otázkou na řadě on, ale přesto se ptám já jeho. Křičím svou otázku beze slov k noční obloze a doufám, že ji uslyší. Moje poslední otázka zní: „Proč?“