Panenka z porcelánu - Kapitola 1

Kůrky pro štěně

 

      Byla zima. Vítr se proháněl uličkami a opíral se do prokřehlých těl všech lidí, kteří z nějakého důvodu nemohli zůstat v teple vlastních domovů.

      Co teď? Položil si desetiletý černovlasý chlapec základní otázku. Zahnuli už za dva rohy a blížili se k hlavní ulici, po které právě projel černý kočár.

      Zastavil se. Kolem nich spěšně prošel jakýsi bohatší pár. Dáma zachumlaná v kožešině a muž s kloboukem a pevným pláštěm. Chlapec se jen ušklíbl. Bohatí, nebo chudí, prší na každého stejně, že?!

      „Kolgale?“ zatahala ho sestřička za rukáv. Co je?! Ohlédl se po ní zlostně, až se nahrbila, zahanbeně sklopila pohled a líčka jí znachověla. Zatvářil se otráveně. No dobře… Nesnášel, když se Termie chovala jako vyplašené štěně. Na druhou stranu musel uznat, že ona nemůže za jejich současnou situaci, ani za jeho vlastní nervozitu a momentální nerozhodnost.

      „KolgaRE,“ opravil ji, „ tak co je?“ zeptal se pak trochu netrpělivě. Holčička nesměle zvedla hlavu.

      „Kam deme? A co táta? Psíde?“

      Kam deme? A co táta?! U všech draků, copak nemůžeš bejt aspoň chvíli zticha a přestat myslet na “tatínka“? My už žádnýho otce nemáme! Podíval se směrem, kterým přišli, a viděl jen několik lidí, kteří se spěchali schovat. Nezajímali ho.

      Ne, já otce nemám! Otočil se zpět k sestře.

      „Deme si hrát, jasný?!“ řekl tvrději, než chtěl. Nečekal na odpověď. Hrát, hrát… Ale tohle přece není žádná hra.

      To nemusí vědět.

      Dojde jí to.

      Do tý doby něco vymyslím!  Okřikl se v myšlenkách. Děvčátko přikývlo, ale chlapec už se rozhlížel po okolí.

      „Kolgare! Termie…!“ zaslechli z velké dálky otcův hlas. Tvář se chlapci zkřivila odporem. Musíme jít. Popadl sestru za ruku a vedl ji dál k hlavní ulici.

      „Ale, Kolgu,“ chtěla Termie něco namítat.

      Nenechal ji.

      „Zahrajeme si na schovávanou, jo? Musíme najít skrýš, kde se schováme, aby nás “táta“ nenašel, ano?“ opět byl tázací tón jen jakýmsi prostředkem pro uklidnění holčičky, kterou téměř bezvládně vláčel za sebou.

      Přiblížili se větší ulici. Kolgar se soustředil pouze na svou cestu. Věděl, že se potřebují dostat někam, kde budou “jako“ schovaní a kde bude moci v klidu přemýšlet, co dál…

      Mnohokrát si představoval, že od otce odejde, ale vždycky byla právě Termie důvodem, proč to nakonec neudělal. A kdyby už by odcházel, měl být takový útěk zahalen pláštěm temné noci a předem promyšlený a připravený. Dnes na vlastní kůži poznal, jak snadné je změnit plány.

      Snadné… To jo, teda…! Hořce si uvědomil, že vzhledem k okamžitému rozhodnutí, není ve výsledku připraven vůbec na nic.

      Aniž by se zastavil, vedl čtyřletou dívenku za ručičku do davu spěchajících lidí směrem z tržiště. Pokud se potřebovali ztratit, bylo tohle ideálním řešením, i když ne na moc dlouho.

      To bude problém. Mohl bych jít k Valenovi. Ne, to ne. Jeho otec je jeden z městských biřiců, to nejde. No dobře. Pro teď stačí cokoliv, kde se dá na chvíli zastavit. Ale co sestra? Myslí si, že si hrajeme na schovávanou…

      O tři křižovatky dál sešli z hlavní ulice a zamířili k řece. Nedaleko byla dřevěná lávka. Znal to místo velice dobře. Chodíval tam s matkou krmit kachny. Tehdy ještě Termie nebyla na světě a mezi ním a matkou nezela ona bezedná propast smrti…

      Tady ne, pomyslel si při té vzpomínce. Tak kde? Chce to místo, kde nebude pršet. Taky to musí bejt někde, kde nás nebude nikdo hledat.

      Díra! To byl ten spásný nápad. Chytil sestřinu ruku pevněji a vydal se přes lávku. Díra bylo místo v Dolné, jedné ze sousedních čtvrtí města, kde dříve stával nějaký dům. Údajně se v něm stalo neštěstí a zemřela tam celá rodina i s malými dětmi. Před časem mu kamarád ten příběh vyprávěl. Lidé uvěřili, že je dům prokletý a nikdo už ho nechtěl koupit, až ho nakonec zbourali a na jeho místě zůstala jen díra v zemi, která pomalu zarůstala různým trním a plevelem. Kolgar samozřejmě na takové povídačky nevěřil. Ostatně to co se stalo, se událo dávno a všichni byli mrtví. Démoni minulosti toho místa jej netrápili. Jednou už tam byl, a proto věděl, že dům, který s tím původním sousedil, je také neobydlený. Z Díry vedl v jednom místě vstup do jeho sklepení…

      Vnořili se opět do městské zástavby. Pršelo čím dál tím víc. Oblečení se na ně lepilo, voda z vlasů jim tekla proudem a nohy v botách pleskavě šplouchaly.

      „Kolgu, uš nemůšu…“ zadýchaně škemralo děvčátko. Bratr se zastavil a zpražil ji chladným pohledem. Nesnášel, když mu říkala Kolgu a ještě k tomu ho zdržovala od cíle, který si pro teď vytyčil, než bude moct vymyslet nějaký plán. Už jen fakt, že žádný neměl, jej znervózňoval. Teď litoval, že ji vzal s sebou. Sestra ho jen zdržovala, omezovala, znamenala břímě, závaží, starosti… Že sem se tě tam radši nenechal! – „Ochraňuj svou sestřičku… Slib mi, že na ni dáš pozor…“ – Žádala jej matka před svou smrtí a on jí samozřejmě svůj slib dal. Ještě před chvílí mu přišlo jako nejlepší řešení odvést ji od otce, teď však cítil jisté pochybnosti.

      „Fajn, odpočnem si támhle,“ ukázal na konec ulice, aniž by na sobě dal cokoliv znát. Znovu ji pobídl k chůzi a dovlekl až na zmíněné místo, kde se schovali před deštěm do podloubí, kolem malého náměstíčka, kde tak jako oni, postávalo i několik místních lidí.

      Alenino náměstí bylo skutečně jen malým dlážděným pláckem mezi domy, jehož středu dominovala studna s černou mříží. Podloubí po všech jeho stranách krylo vstupy do domů, krčmy, ke krejčímu, ševci a do pekárny, odkud se linula teplá vůně čerstvého pečiva a vzduch kolem sládl po koláčích, až se jim ve vteřině začaly sbíhat sliny. Ze všech dveří, u kterých se můžeme schovat, si musím vybrat zrovna pekárnu… Povzdechl si naštvaně. Horší narozeniny ještě nikdy neměl.

      Termie dýchala ztěžka, ale ani to jí nezabránilo, aby nahlédla do okna vedle dveří. Stalo se přesně to, co mohl v této situaci očekávat…

      „Jůůů… to klásně voní, viď? Koupíš mi něco, plosím? Še mi něco koupíš, še jo bláško?“ škemralo děvčátko a upřelo na něj své velké modré oči. Uvnitř právě nakupovalo a o něčem diskutovalo s pekařkou šest lidí.

      Cože? Koupím? To snad… Ne! To nemyslíš vážně…! Zatvrdil se a polknul sliny. Fakt, že sám má hlad, okázale ignoroval.

      „Ne.“

      „Ale já mám hlad…“ smutně se ohlédla dovnitř a zakručelo jí v břiše.

      Bratr svěsil ramena. To snad není možný! Jak si to představuje? Přes tvář se mu mihl stín a v očích se zalesklo. Musí něco sníst. Dneska měla jen snídani a to ještě jen kus chleba, od Valena… Uvědomil si a chtěl přitakat, ale oni si nemohli nic koupit. Bez peněz to nešlo.

      Při nejlepším nás to jen zdrží, ale při nejhorším skončíme v šatlavě! Logicky ho napadl jediný další způsob, jak by mohli získat něco k jídlu a to byla krádež.

      Ne. Při nejhorším nás vrátí “otci“! Ta představa jej zadržela.

      Ne… To nejde.

      Ale proč vlastně?

      Krást není dobrý!

      A všechno to co dělali lidi mě, to špatný nebylo? Mlátili mě, ponižovali, smáli se mi. To co nám udělal otec? Připravil nás o všechno, co vám zbylo po mamince, o budoucnost i střechu nad hlavou. I tu pitomou panenku nechal tomu darmožroutovi…! To nebylo nic? To bylo v pořádku?

      Ne…! Krev se v něm téměř vařila potlačovanou zlostí na celý svět i sám na sebe. Termie ho ještě stále pozorovala a oči se jí naplnily slzami.

      Dobře. Vypadá to, že mi nic jiného nezbude. Ale teď se nehodí něco krást. Mohli by mě vidět a s Termií bych neutekl. Taky nechci, aby viděla, že kradu…

      Stejně se to dozví, pokud to uděláš…

      Jo, ale ne hned. Až se to dozví, už bude schopná to pochopit. Rozhodl se.

      Naklonil se k sestře blíž a tiše k ní pravil: „Dobře, za chvilku, jo? Teď je tam moc lidí…“ Budu muset počkat až ty lidi odejdou. Pak požádám pekařku o kůrky pro psa, ty by mi mohla dát…

      Ale co když bude chtít vidět psa?

      Řeknu, že jsem ho nechtěl brát dovnitř…

      „Počkej tady na mě,“ zašeptal.

      „Emhm…“ přikývla.

      „Až uvnitř bude jen jeden člověk, tk tam půjdu a něco seženu, ano?“ Opět přikývla.

      „Nikam nechoď,“ dodal ještě. Zadíval se dovnitř, pak se i se sestrou stáhl kousek stranou, rozhlédl se po náměstí, aby se ujistil, že nejsou středem přílišné pozornosti a jen tiše čekal, až bude možné provést plán.

      Dešťové kapky bubnovaly o dláždění svou tesknou melodii. Lidé se v podloubí střídali či spolu občas prohodili několik slov a z pekárny postupně kupující odcházeli. S každým otevřením dveří se blížila Kolgarova chvíle. Cítil, jak mu srdce v hrudi bije na poplach. Nešel krást, ale přes to se necítil ve své kůži. Pekařka mu mohla klidně odmítnout dát kůrky pro psa. Mohla chtít pejska vidět. Těžko by pak vysvětloval svou malou lež a přímo prosit o jídlo pro sebe a pro sestru nechtěl. Nechtěl klesnout tak hluboko, aby vyloženě žebral, příliš by sám sobě připomněl vlastního otce, kterého nenáviděl už jen za to, co musel teď udělat, když by opomněl všechno to, co bylo předtím…

      Dveře pekárny se otevřely a ven vyšla starší paní s prošedivělými vlasy. Zastavila se na kraji podloubí a rozhlédla, jakoby tím mohla utnout ten déšť. Tak teď… Nakoukl dovnitř, přikývl sestře a sám vešel dovnitř, co nejledabyleji dokázal.

      „Brý odpoledne, přeji,“ prohodil nesměle. V jednání s lidmi byl trochu pomalejší, ačkoliv teď tak nějak tušil, že by mu to nemuselo být úplně na škodu. Pekařka si ho prohlédla.

      „Dobré odpoledne, chlapče,“ pozdravila.

      „Co ste to? Ach ano, já opravdu nevím, Doris, říká se to, ale to víte, nemůžete věřit všemu, že?“ vrátila se pekařka k předchozímu rozhovoru se svou zákaznicí. Kolgar měl dojem, že mu místo krve v žilách koluje led.

      Pokud vůně před pekárnou byla lákavá, tak uvnitř, jí byl vzduch přímo přesycený. Sladká se mísila se slanou a ty všechny útočily na chlapcovy smysly a nabuzovaly jeho chuťové pohárky téměř k nevydržení. Kdyby mohl, dal by si ode všeho něco. Vzhledem k prázdnému žaludku měl dojem, že by to mohl skutečně všechno sníst. Vypadalo to tak lákavě a chutně…

      „Zatím naschle, Doris, a nezapomeňte na mě.“

      „Nebojte, teta, o všechno se postarám,“ usmála se ještě zákaznice a pak už se vydala ze dveří.

      „Přeješ si, chlapče?“ usmála se na Kolgara kyprá pekařka a on si tak znovu uvědomil, proč vlastně přišel a jaký byl jeho plán.

      „Já, no…“ polkl. „Přišel… Myslel jsem… Nemohla byste…“ Aniž by chtěl, jeho jindy bledé tváře zrudly a musel se plně soustředit, aby se jí dokázal dívat do očí. No tak… Klid! Zeptám se jí na ty kůrky. Jo přesně to udělám, hlavně nekoukat… Nedat najevo hlad…

      „Chtěl sem se jen zeptat, zda byste mi nemohla dát nějaké kůrky pro psa, prosím.“

      „Ty máš pejska?“ zeptala se dobrosrdečně pekařka.

      „A-ano… Venklu“ vyhrkl možná až příliš rychle. Obvykle nebýval tolik nervózní, ale dnes jako by to snad ani nebyl on.

      „To víš, že ti dám nějaké kůrky, počkej, chvilku, ano?“ Jako by to snad bylo tak jednoduchý…!

      „A-ano a… D-díky…“ zakoktal se. Ruce měl sevřené v pěstích, aby si ulevil. Pekařka zašla dozadu.

      „Ale to nemusíš děkovat, chlapče, kdo vlastně jsi? Nějak si tě nepamatuju, viděli sme se už někdy? To víš, já znám skoro všechny tady z okolí…“ rozpovídala se, takže ve výsledku nemusel odpovědět na jedinou z vyřčených otázek, za což byl rád. I tak mu čekání připadalo nekonečné. Ohlédl se a viděl, jak se někdo za oknem sklonil k Termii, která na něho poctivě čekala. To ne… Jeho plán se bortil jako domeček z karet. Co mám dělat?

      Za chvíli přinese ty kůrky.

      Co, když jí ten člověk ublíží?

      Ne, to nemůže, je tam moc lidí…

      Tolik už ne a i kdyby, bude jim to jedno. Lidem je vždycky všechno jedno! Stál jako na trní a očima hltal každý pohyb siluety za oknem. Víc než tu siluetu na pozadí šedého nebe a stínů v podloubí neviděl. Co když mu řekne, kdo sme? Může to bejt “otec“…

      „Tady to máš, hochu,“ podávala mu pekařku proutěnou ošatku plnou kůrek. A jak to mám asi odnést?

      Kašli na to, musíš rychle! Vzal ošatku, zablekotal slova díků a vyrazil ze dveří.

      „Tu ošatku mi pak přines…!“ zaslechl za sebou ještě, ale to už stál venku.

      „Kolgale,“ zaradovala se holčička. Na muže, který jí do teď věnoval pozornost, už nemyslela. To Kolgar si ho všímal dobře. Měřil si ho nevlídným pohledem, jako by se ho snad chystal tady na místě zabít za tu drzost, že se byť jen přiblížil k jeho sestře.

      „Ty si ten její bratr?“

      „Ano,“ odvětil zdrženlivě a ochranitelsky položil sestře ruku na rameno. Cítil, jak mu srdce rychle bije a byl připravený se dát na útěk, i kdyby je to mělo stát všechny právě lstí vyzískané chlebové kůrky.

      „Tos jí nemohl vzít dovnitř s sebou?“ ptal se ten člověk.

      „Jo, no. Příště se polepším.“ Jo, žádný příště NEBUDE! Rozhlédl se a zjistil, že ten muž není jediný, kdo si jich nyní všímá. Musíme zmizet. Ošatku vrátím později.

      „Poď, deme domů,“ pobídl svou sestru tak nahlas, aby to ostatní kolem stojící dobře slyšeli a pak vyrazil i se sestrou hlouběji do Dolné. To bylo o fous. Tohle už víckrát neudělám. Stačí, že se tam budu muset vrátit i s tímhle krámem. Zlostně sjel pohledem ošatku a pak se zadíval na Termii, kterou vedl za ruku.

      „Co to mělo znamenat? Řikal sem ti, že s cizíma lidma se nemáš bavit!“ rozčilil se.

      „Ale já… “

      „Když se na něčem dohodneme, tak to platí, jasný? A s cizíma se nebav. Alespoň pokud ti to neřeknu, nebo nedovolím.“ Tak klid… Už je to za náma, teď dojdem do Díry a pak se uvidí jak dál.

      „Uš deme domů?“ Cože?

      „Ne…“

      „Ale ty si šikal…“ Aha…

      „Jo řikal sem to, ale to jen proto, aby nám ten chlap dal pokoj, jo? Pořád hrajem na schovku.“ Tiše si povzdechl. Už teď toho lituju…

      „Aha… Co si koupil?“ Tak tohle sem čekal. Nic sem nekoupil. Nemám peníze, “tatínek“ všechno prohrál, takže ti to musí stačit i kdyby to nestačilo. Jo a co neprohrál, to prochlastal a za chvíli by vsadil i nás…

      „Nic, moc. Jen pár kůrek pro teď, nemůžeme se moc zdržovat.“ odpověděl. Takhle to bude lepší. Podal jí celou ošatku s nákladem, který obdržel, a spolu s ní se schoval pod střechu k velkým, zavřeným dveřím do dvora nějakého domu, který neznal, aby na ně tolik nepršelo. Termie se podívala do ošatky a chvíli hleděla zklamaně na její obsah, než se hladově zakousla do jedné kůrky.

      Kolgar nedal nijak najevo, že ho bolí její zklamání. Sám se cítil zklamaný, že jí nedokázal obstarat něco víc. Pro teď to musí stačit. Nedá se nic dělat. Snažil se sám před sebou obhájit. Termie hladově hltala jednu kůrku za druhou a on ji pozoroval. Sám měl hrozný hlad. Vlastně už to bylo druhý den, co vůbec nejedl. Napřed se musí najíst ona, já si vždycky něco najdu, i kdybych měl žrát krysy… Vyhlédl na prázdnou, deštěm kropenou ulici a Termie se v jídle zastavila.

      „Je ti něco, Kolgu?“ zeptala se svým nevinným, smutným hláskem.

      „Ne,“ procedil skrze zuby.

      „Máš hlad?“ nabídla mu kůrku.

      „Ne,“ odmítl. To mě musíš pořád pokoušet? Nemůžeš to prostě sníst a mlčet?!

      „Lšeš… Pošád jen lšeš…“ Popotáhla. „Ploč mi to nešekneš?“ Sevřel ruku v pěst. Při Gretiemovi, je to dítě normální?! Co si vlastně myslí? Že jí snad budu všechno vysvětlovat? Ne! To teda rozhodně nebudu!

      „Měla by ses najíst, musíme jít dál.“ Vlastní hlas mu zněl dutě. Děvčátko se podívalo po něm, a pak zpět do ošatky, kde ještě několik posledních kůrek zůstalo. Kolgar věděl, že má ještě hlad. Bylo víc než jasné, že jej má. Přesto se na něj sestřička vlídně podívala s dětskou naivitou v očích a tiše pravila: „Na… Taky si vem…“

      „Dík, nechci.“ Zalhal znovu.

      „Jen si vem, já uš stejně nemůšu…“ Pohladila ho po ruce a on ucukl. Pozvedla obočí a vypadala, že se co nevidět rozbrečí. Jestli to takhle pude dál, strčim tě do sirotčince a bude! Dobře však věděl, že něco takového by nikdy neudělal, pokud by měl jakoukoliv jinou možnost.

      „Tak dík.“ Nabral si hrstičku a jednu po druhé pak pomalu začal žvýkat. „Musíme jít,“ vykročil, „a ani slovo o “tátovi“, jasný?!“ Přikývla. Aspoň, že sme získali něco k jídlu…