Panenka z porcelánu - Kapitola 6

Útočiště

      Když se následujícího rána Kolgar probudil, připadal si otupělý. Ležel na posteli a z nějakého zcela nelogického důvodu nechtěl otevřít oči.

      Dokud je měl zavřené, mohl se nechat unášet zdánlivým klidem, který mu poskytoval jakýsi snový pocit z událostí včerejšího dne. Věděl, že je to jen iluze, způsobená polospánkem před okamžikem konečného probuzení. Ale ani toto vědomí jej nepřimělo, aby zpřetrhal proud myšlenek, jimiž se zabýval. V hlavě si přehrával vše, co se od včerejšího rána stalo. Po kolikáté už? A i když věděl, že to nebyl sen, připadalo mu nereálné, že by se po něčem takovém mohl probudit z klidného bezesného spánku, který jej v noci zastihl zcela nepřipraveného.

      Vždyť když se nad tím zamyslel, tak hned ráno se setkal s Valenem a ten mu přinesl krajíc chleba. S tím se pak vrátil do domu a položil ho na talířek pro Termii, až se vzbudí, aby neměla hlad. Spolu s kamarádem pak vyrazil ke škole, kde jako obvykle poslouchali pod okny. Byl na řadě Valen, ale Kolgar nechtěl být na svoje narozeniny doma. Jen by měl hlavu zbytečně plnou vzpomínek na matku a stesku, kterému se jinak snažil vyhýbat, protože mu obvykle bránil přemýšlet a zatemňoval mysl.

      Zatímco u Termie se snažil vždycky alespoň nějakou improvizovanou oslavu vymyslet, u sebe se už nároku na narozeniny vzdal a nechtěl riskovat, že by si na ně nějakou náhodou třeba jejich otec vzpomněl. Svým způsobem v to každý rok, od matčiny smrti tajně doufal, ale pokaždé byl potom zklamán. Letos nechtěl čekat na zázrak, který se neměl dostavit. Raději předpokládal, že to bude tak jako každý rok a ve snaze neriskovat, že by se snad mohla tato maličkost v jeho životě jakkoliv změnit, se vzdálil z domu. Nenáviděl svého otce za jeho nezodpovědnost, nevšímavost a slabost a nechtěl mít jediný důvod měnit svůj názor na něj.

      Jenže to dopoledne byl nějaký nervózní. Měl zvláštní pocit, že něco není tak jak má. Nechápal to a dlouho se snažil tomu pocitu odolávat, ale když se blížilo poledne, seskočil ze svého místa pod oknem a Valenovi vysvětlil, že dneska už půjde domů, protože se stejně nemůže soustředit. Nelhal mu. Neměl k tomu důvod. Zároveň mu ale ze stejných pohnutek, neřekl o svém divném pocitu. Valena se to přeci netýkalo a stejně by mu kamarád nemohl nijak pomoct, proč by mu to měl tedy říkat?

      Vyrazil domů a nevnímal nic z města a lidí kolem, dokud nezahlédl pana Martena a jeho dva opálené poskoky. Nechápal to. Toho muže znal z hospody, odkud vyzvedával svého otce, ale ty dva viděl poprvé. K domovním dveřím došli ve stejnou chvíli. Pan Marten se ho jen zeptal, zda je otec doma a on popravdě odpověděl, že neví, protože se o otce ve dne většinou nezajímal a toho rána už vůbec ne. Ptal se tedy, proč přicházejí a on mu ukázal dlužní úpis dle kterého otec ztrácí nárok na dům a všechen rodinný majetek. Jakoby se snad dalo o nějakém majetku mluvit… Četl ještě pomalu a písmo, kterým byl dokument sepsán. se četlo těžce, přesto si něco málo domyslel, něco přeskočil a ve výsledku pochopil, oč tu běží. Nemohl věřit vlastním očím. Věděl o otci, že je budižkničemu, ale nikdy si nemyslel, že by byl schopen něčeho takového… Šokovalo ho to. Nepamatoval si přesně, jaké argumenty v hádce s panem Martenem použil, ale věděl, že se s ním pustil do nějaké zoufalé a zbytečné pře. Nechtěl to přijmout. Nemohl. Následky takové skutečnosti by měly nedozírné následky pro něj, Termii i jejich otce. V hlavě se mu hned vyrojil bezpočet otázek. Kam půjdou, kde budou bydlet, co budou jíst…? Zabránit, aby vešli do domu jim ale nemohl.

      Sotva se ocitli v malé chodbičce, se odněkud vyřítila uplakaná Termie a objala ho. Nechápal, co se jí stalo, ale neměl čas to zjišťovat, jen zcela instinktivně ztuhl a vyhekl, protože ho málem povalila na zem.

      Pak se jako stín kdysi známého a uznávaného koželuha z Řemeslnické čtvrti, objevil na chodbě zdánlivě oněmělý Amauter Ladog. Kolgar se přistihl v očekávání nějakého zázraku, které se změnilo na pouhé dožadování se odpovědí pohledem, ale nikdo si jeho ani Termie už nevšímal.

      Pan Marten sdělil jejich otci, že si jde pro výhru z karet, která mu právem náleží a ukázal mu stejný doklad, který ukázal před chvílí i Kolgarovi. Amauter na to nedokázal nic kloudného říct a tak je všechny pan Marten vykázal ven. Oči otce a syna se naposledy setkaly a Kolgarovi bylo jasné, že je to pravda, a že se od otce žádného rozumného vysvětlení nedočká. Snad tedy doufal, že se k tomu co udělal, alespoň postaví čelem, vymyslí nějaké řešení, byla to přeci jeho povinnost, ne? Jako otce… Ale ne. Jeho otec byl slaboch a slabochem zůstal i ve chvíli, kdy vlastní vinnou přišel o všechno, kdy klesl na úplné dno…

      Jak Kolgar stál před domem v dešti, který se právě zpustil z mraků a sledoval podlézavé a prosebné chování otce, šok v něm pomalu odezníval a nahrazovalo jej hluboké pohrdání. Nesměl nijak zasáhnout a na rozdíl od sestřičky si to uvědomoval, ale také to na rozdíl od otce, nesl s patřičnou hrdostí, kterou si jako syn zbabělé trosky člověka, ještě mohl zachovat. Sledoval jak Karol, panenka jeho matky, která měla připadnout Termii, mizí v pevných rukou pana Martena. Dlaň, kterou měl volnou, sevřel do pevné pěsti až mu zbělely klouby, zatímco tou druhou zadržel Termii, aby se k nim nerozběhla a nedožadovala se své panenky zpátky.

      Svět se s ním několikrát zatočil. Chtěl se rozběhnout a alespoň tu panenku si vzít. Bušil by do toho muže třeba celý den, jak mu na tom záleželo. Pro Termii, pro matku… Ale neučinil tak. Dokud tu stál, byl sám sebou. Dokud tu stál, byl lepší než jeho otec. Nechtěl udělat tomu tlustému muži radost, aby se doprošoval nebo dokonce pokoušel prát. Ne. K něčemu takovému se snížit opravdu nehodlal. Věděl jediné, tady nesmějí zůstat. Musejí pryč. Pryč od otce, s kterým už odmítal mít cokoliv společného a usoudil, že i pro Termii bude lepší, pokud se obejdou bez něho. Ne, že by snad v té chvíli věděl, jak to hodlá udělat. Prostě chtěl pryč, i kdyby jen pro to, aby se na to nemusel dál dívat…

      A pak už to šlo ráz na ráz. Aniž by mohl cokoliv nějak dopředu rozmýšlet vedl Termii do Dolné, pak musel vyzvednout kůrky v pekárně, aby měla co sníst, následně samotná cesta do Díry a prohledávání starého domu… Všechno se mu to vracelo. Večer, kdy se rozhodl navštívit nejpodivnější místnost v domě a prohledat šuplík ve stole. Co vlastně doufal, že tam najde? Sám nevěděl…

      A potom už ta fronta kluků a přímá konfrontace s Otrokářem. Když nad tím teď uvažoval, mohl být v podstatě spokojený. Vždyť dokázal téměř nemožné… Jiný by na jeho místě skončil zakopaný v Díře. Jenže on spokojený nebyl. Vzal na sebe těžké břímě odpovědnosti a připadalo mu, že ať se snaží sebevíc, nikdy mu nemůže dostát. Byl vlastně překvapený tím, jak dokázal zcela instinktivně reagovat, přizpůsobit se pouliční mluvě a chladně přemýšlet ve vypjaté situaci. Na okamžik znovu pocítil zadostiučinění a pocit nadřazenosti, když si vybavil, jak stál s bičem v ruce nad bezbranným chlapcem. Byl to opojný pocit. To vědomí, že něčí život závisel jen a jen na něm. Ne, jako u Termie. Tohle bylo jiné a svým způsobem lákavé, hrozivé, špatné… Přemýšlel, jaké by asi bylo, kdyby to byl udělal, jak mu bylo nakázáno…

      „Nesmíš oplácet zlo zlem, Kolgare. To nikdy nikam nevede…“ Bodlo ho u srdce. Vždyť kdyby matka žila, takové myšlenky by mu nikdy neschválila. Věděl, že by je neměl mít, jenže ony se dostavily s takovou přirozeností a naléhavostí, že snad nebylo možné, aby to bylo všechno tak špatné…

      Raději, než by nad tím dál dumal, přesunul se ve vzpomínkách dále…

 

***

 

      Když si Otrokář stáhl kápi a Kolgar konečně pochopil, kde už ho viděl, svět se s ním zatočil. Bez okolků a přemýšlení projevil, že nechce mít se svou “rodinou“ nic společného, když se ho zeptal. Samozřejmě měl na mysli otce, matka už byla mrtvá a Termie by se nezřekl nikdy. Vzpomínky na setkání před pekárnou mu na okamžik zcela zatemnily mozek.

      „Kde máš to svý malý štěně?“ A je to tu…, pomyslel si hořce.

      „Schovaný.“ Snad si nemyslíš, prevíte, že ti to povim, ne?! Celý se roztřásl vztekem. Nechápal, jak tohle mohl dopustit, ale přemýšlet nad tím neměl čas.

      „Dojdi pro něj, Ranař pude s tebou.“ Jak je možný, že mi to nedošlo? Měl sem hned poznat kdo to je!

      To by k ničemu nebylo.

      Co teď? Zabijou nás oba?

      Ne… Řek, že maj novýho do party, teď tě nezabijou, a kdyby zabili Termii, nic by z toho neměli. Je moc malá a jemu musí bejt už teď jasný, po tom divadýlku na Alenině náměstí, že na sestru nedáš dopustit, kdykoliv tě přes ní bude mít v hrsti, byl by blbej vzdát se něčeho takovýho.

      A blbej není…, to už Kolgar poznal. Jen to vědomí, že se ocitl v pasti, mu nepřestávalo stahovat hrdlo.

      Termii našel přesně tam, kde ji očekával. Seděla schoulená s bosýma nožičkama přitaženýma k tělu, čelo opřené o kolena a celá se třásla strachem a chladem až mu jí bylo líto. Uvědomil si, že i jeho pěkně zábnou nohy. Jo zouvat se bylo fakt chytrý…! Napomenul se.

      Kousl se do rtu. Přemohl tak zlost i nutkání okamžitě k ní starostlivě klesnout na kolena obejmout jí a projevit své do teď potlačované emoce. Bolest jej probudila a vrátila do reality.

Pořád ještě je tu ten chlap, nesmí tě vidět slabýho! Ano, slabý on opravdu být nechtěl.

      A ona taky ne!  Přesto však musel udělat něco, aby Termii uklidnil a to ještě sám neměl jistotu, že ji nebude uklidňovat jen pro to, aby jí posléze Otrokář a jeho lidi neublížili…

      Nemůžu dělat nic jinýho…, povzdechl si. Nenáviděl bezmoc, ale teď bezmocný byl stejně jako v to poledne… Jako by se snad ten pocit stal jeho lítým a nelítostným nepřítelem. Vykročil k sestře, přidřepl k ní a pohladil ji po vlasech...

 

      Netušila jak dlouho tam jen seděla a plakala. Nezáleželo na tom. Třásla se, měla strach a Kolgar pořád nešel. Netušila co se odehrávalo v místnosti dále v chodbě a vlastně to ani nechtěla vědět, jediné co chtěla, bylo, aby se k ní bráška co nejdřív vrátil a odvedl jí odtud. Kamkoliv ale pryč odtud. Přála si být doma. Stýskalo se jí po posteli, otci, bezpečí, jídle… Uvědomila si, že má hlad, ale i kdyby teď seděla v přeplněné pekárně, kterou ten den míjeli, nedokázala by do sebe vpravit ani sousto, jak se bála a byla smutná.

      Kdosi jí pohladil po vlasech a ona s sebou poplašeně škubla, přitiskla se na zeď a vzhlédla.

 

      Upřela na něj své vyděšené modré oči zrcadlící světlo hvězd, které do místnosti pronikalo prázdným oknem. Na okamžik jako by byl zcela prázdný…

      U všech draků, co sem to proved?

      Polkl.

      „Term? Termie, slyšíš mě…? To jsem já, tvůj bratr, Kolgar, slyšíš mě?“ Samotnému mu zněl vlastní hlas vzdáleně a více naléhavě než by dal normálně najevo. Vidět podruhé v jediný den sestru v takovém stavu mu rvalo srdce.

 

      Pro Termii byl bratrův hlas světlem v temnotě smutku, samoty a strachu. Dívala se na něj a necítila slzy na svých tvářích. Už jen to, že tu byl, seděl před ní, položil jí ruce na ramena, to všechno bylo nadějí, že ještě existuje světlo, že teď už bude všechno zase dobré…

      „Bláško…“ Objala ho. „Měla jsem takový stlach… Myslela…, myslela jsem še tě sešlal bubák…“

 

      Její slzy mu smáčely do té chvíle relativně suché oblečení. Jo jasně, jen breč víc, sem dneska promoknul málo…, pomyslel si trpce, ale ulevilo se mu, když cítil její blízkost a slyšel ten dětský hlásek, který mu jindy toho dne, tolik drásal nervy. Tohle byla zase jeho malá sestřička. Neochotně, ale také ji objal a zvedl do náruče. Byla těžká, ale uznal, že to bude lepší než jí teď něco vysvětlovat a vodit jí po zemi. Že neměl boty on, dobře je blbej, ale že je nemá ona, jen zvyšovalo už tak vysoké riziko nachlazení a přesně to si teď nemohli dovolit.

      „Můžem jít.“ Otočil se na Ranaře, který je po celou tu dobu nespustil z očí.

 

      Bratr jí vzal konejšivě do náruče a někam nesl. Nerozuměla slovům která řekl ani nevěděla, jestli patřila jí, ale nezáleželo na tom. Byl tu a byl živý a zdravý a to znamenalo, že ať se stane cokoliv, on jí ochrání…

 

      Vrátili se kolem zástupu chlapců do místnosti, kde na ně již čekal Otrokář vybírající lup od předposledního z chlapců. Druhý kumpán, který spolu s Ranařem tvořil doprovod zdejšího vůdce, zastal úlohu strašáka velmi dobře i sám, obzvlášť po tom, co jednomu z nich uštědřili takovou lekci a po Kolgarově výstupu. Nikdo si zdá se netroufal jakkoliv zdržovat, nebo se čemukoliv vzpírat jakoby to chtěli mít co nejrychleji za sebou a Kolgar se přistihl, že je chápe. Sám už si přál být někde jinde…

      Tak dělejte sakra, pomalejš by to nešlo?! Jeho myšlenky však jakoby vyvracely, co viděl. I když se všichni chlapci poctivě snažili skončit s tím co nejdříve, jemu to připadalo jako věčnost…

      A pak už byl konec a Otrokář zavelel k rozchodu. Učinili tak. Několik z nich se ještě po Kolgarovi a jeho břemeni ohlédlo, ale pak už se vytratili, jakoby nebyli více než jen pouhé stíny skutečných kluků.

      Zůstal tam s Termií sám. Svíral ji pevně v náručí a vzpurně hleděl Otrokáři do očí. No… A co bude teď?, ptal se sám sebe i jeho ve svých myšlenkách, ale ta otázka, jediná možná, se zrcadlila v jeho očích.

 

      Otrokář dobře poznal otázku v očích černovlasého chlapce. Sám si totiž kladl stejnou po celou dobu jeho nepřítomnosti. Rozhodně ho nemínil vzít k sobě domů. Přeci mu neprozradí, kde bydlí, ne? Zároveň ho však nechtěl nechat tady. Hrozilo, že by utekl, a i když se zdálo, že nemají kam jít, už v tuto chvíli mohl být nebezpečný, kdyby se rozhodl jít za strážemi. Nesměl riskovat. Existovala možnost, vzít jej přímo do sídla cechu ale i když mu mohl zavázat oči, nemyslel si, že je to dobrý nápad. Ne… Něco takovýho musim nejdřív probrat s Císařem… Rozhodl se pro jiné místo. Ostatně mu tak říkali, ne? Poslední útočiště. A přesně to pro ty dva prcky hledal. Místo, kde můžou strávit zbytek noci, sehnat něco na sebe, umýt se a najíst. Kdyby byl obyčejným Telmirským měšťanem zavedl by je do Sirotčince královny Valerie, ale on obyčejný nebyl a oni už teď taky ne.

      Když se vrátili a stanuli před ním, poznal, proč měl zprvu problém vzpomenout si, kde toho kluka už viděl. Měli jiné oblečení, starší a mnohem větší, které na nich vzbuzovalo soucit stejnou měrou, jakou vybízelo ke smíchu. On se ale nesmál.

 

      Otrokář vstal a přešel k nim blíže. Tak už se vymáčkni, laskavě, jo?!

      „Dneska v noci přespíte, kde vám řeknu.“ Máme snad na výběr? „Půjdete teď se mnou!“ rozkázal ten muž. Ne, zůstaneme tady, ty dračí pukavče. Zatvrdil se Kolgar, povysadil si Termii výš a s novým nádechem, vykročil se sestrou v náručí za odcházejícím mužem.

      „To bude dobrý, Term, za chvíli už budeme zase spát v klidu, jo?“ A při troše štěstí budeme spát i jinde než v Díře nebo na hřbitově… Sestřička tiše souhlasně přitakala a ještě pevněji se ho chytila.

 

***

 

      Ležel v klidu, a jak vzpomínal, pomalu se čím dál tím víc probouzel. Termiiono tiché oddechování někde vedle něj, mu měřilo zbývající čas do probuzení a sluneční paprsky útočily na jeho oční víčka. Leželo se mu divně. Uvědomil si, že spal na boku. Zvláštní mu však připadalo, že si ne a ne vybavit okamžik, kdy usnul.

      Trochu pevněji sevřel víčka, aby zadržel světlo tolik se snažící získat si jeho pozornost a ponořil se znovu do víru vzpomínek na minulý večer.

 

***

 

      V noci se snažil zapamatovat si cestu, kterou jej Otrokář vedl, ale byl už unavený. Kvůli sestře měl jen malé zorné pole a vlastně veškeré své soustředění věnoval jen tomu, aby vůbec Termii nesl a šel stále kupředu. Připadalo mu všechno marné a jen ty kroky měly ještě nějaký smysl.

      Zastavili se. Dům s lucerničkou, jejíž skla vrhala do ulice červené světlo, mu před očima vyvstal z prázdnoty okolních prostých a tichých budov. Netušil kde se ocitl, ale věděl, že tenhle dům může velmi dobře brát jako orientační bod až bude zjišťovat, kde že se to ocitli. Tedy pokud k tomu vůbec dostane příležitost…

      Když vešli, ze všeho nejdříve udeřil Kolgara do nosu štiplavý kouř tabáku, který přebíjel i nesčetnou vůni voňavek a parfémů, které se spolu mísily a přebíjely. Neznal ty vůně a vlastně mu vůbec jako vůně nepřipadaly. No fuj!

      V odporu nakrčil nos. Tady to smrdí hůř než v tom baráku… Zvedl se mu žaludek, protože na jeho smysly zaútočilo krom toho ještě nesnesitelné horko, dusno a pach zpocených těl…

      Zadržel dech a otřel si zvlhlé oči o Termiino rameno. Slzely mu oči z toho kouře. Konečně ale mohl vidět místnost, kde se ocitli. Nebyla nijak zvlášť velká, co do rozlohy nedosahovala ani sálu hospody, kde vyzvedával otce. Co však uviděl jako první, byly schody do patra s nádherným, ozdobným, vyřezávaný zábradlím, a na schodech ženu. Byla to v celku tuctová žena, jakých mohl na ulici vidět bezpočet, ale přece byla jiná. Měla na sobě šaty, jaké by na sebe žádná slušná měšťanka nikdy neoblékla. Byly rudé jako krev, dosahující téměř k zemi, v hlubokém výstřihu odhalujícím téměř celá její ňadra měly našitý slabý pás kožešiny a rozparek na boku odhalující při každém kroku celou nohu až do půli zadnice.

      Ještě nikdy v životě nic takového neviděl a po dnešním dni ani nevěděl, co by si o tom měl myslet, jen ho to šokovalo. Po celou cestu sem měl prázdnou hlavu, protože nedokázal nad ničím přemýšlet a musel se soustředit, aby sestru udržel, a teď měl zase hlavu přeplněnou a to ani nevěděl čím

      „Á…! Kdopak nás to poctil svou návštěvou, co? Oto, tebe bych tu dneska nečekala, už si tu dlouho nebyl, ty packo prohnaná!“ zvolala ta žena přímo proti nim. Oto? Na koho to…? Rozhlédl se. Několik místních se po nich zvědavě otočilo, ale hned se zase odvrátilo.

Kdosi do něj strčil. To ho Otrokář postrčil kupředu, aby mohl zavřít dveře, kterými dovnitř pronikal chlad noci, ale zároveň i jediný čerstvý vzduch.

      „Sasi, zlatíčko, sem rád že tě vidím.“ Pronesl Otrokář na uvítanou přehnaně vřele. Oto, je Otrokář?

      Rozhodně to ale není jeho pravý méno…

      „Ále, ani se neptej, něco od tebe potřebuju, a kdybys snad měla něco novýho, snad by se dalo mluvit i o kšeftu, co řikáš?“

      Něco novýho? O kšeftu? Jestli nás hodlá tahat po celym Telmiru, tak mi to taky moh říct, bysme se vrátili do sklepa aspoň pro ty boty…, povzdechl si Kolgar.

      „Novýho? Děláš si legraci? Jsi snad můj nejnáročnější zákazník, Oto. Ani se nedivím, že něco potřebuješ, to ty bys totiž jinak ani nepřišel, znám tě už moc dobře, víš? Tak copak to je tentokrát, co? A Kohopak to máme tady?“ Zatímco mluvila, sešla žena až do přízemí, kde stáli, a překonala vzdálenost, která ji od nich dělila. Ostatně jí Otrokář vyšel vstříc a obě děti nechal za sebou. Nemusel se bát, že by se pokusili o útěk, když Ranař a jeho kumpán čekali venku.

      Kolgarovi se to tam vůbec nelíbilo. Hlasy Otrokáře a místní majitelky jej znepokojovaly svojí hrou slov, které nerozuměl. Když se rozhlédl pořádně, uviděl, že stěny jsou do zhruba výšky jeho ramen pobyté dřevem a nad touto výzdobou jsou, na každé stěně jeden, upevněny svícny se svíčkami. Místnost byla laděná do růžové a hnědé. U zdí byly rozmístěny divany a v sále několik stolů a dalších polstrovaných stoliček, na kterých seděly dámy podobně oblečené jako místní “Paní“. U některých dam seděli i muži, kteří, jak mohl Kolgar pozorovat, těm dámám sahaly do míst, kam by slušný muž nikdy neměl sahat. Někteří dokonce zajížděli dlaněmi i pod oděv těch žen a ty se rozpustile smály, až se mu z toho zatočila hlava.

      Posadil se.

      Termie povolila své sevření a lehce rozespale se na bratra podívala.

      Přinutil se soustředit se na ni. Teď ne…! Teď ne!, přikázal si. Nesměl dopustit, aby jej přemohla únava a hlad, aby podlehl té náhlé slabosti, které nerozuměl. NE! Měl zodpovědnost za svou sestru a ještě pořád tady byl Otrokář a ta divná ženská. Spoustu divných žen a mužů. Jeho malá sestřička tu nemůže zůstat zcela bez jeho ochrany…

      Ani si nevšiml, že se pohledy přítomných stočily právě k nim a tichý šum hovoru utichl.

 

      Termii byla zima ale i přes to v bratrově náručí již téměř klimbala, když přišli do zakouřeného vydýchaného prostředí, kde jí těžký vzduch vytrhl ze sladkého polospánku. Sotva si začala pomalu uvědomovat svět kolem sebe, Kolgar prudce usedl. Podívala se na něj.

      „Je ti dobše, bláško?“ zeptala se ho.

      „To víš, že jo,“ odpověděl pouze. Několikrát zamrkal, ale pak už se díval jen na ni a dokonce se pousmál.

      Uklidnila se. Znovu ho objala, ale jen pro to aby ho vzápětí zase pustila a zvědavě se rozhlédla.

      „De to sme?“ Nechápala. Tady to vůbec nevypadalo jako ten dům, který si pamatovala naposledy. Dům, kde zůstala deka, botičky a ošatka z pekárny… Tohle místo bylo jiné. Bylo tu přítmí rušené jen světlem svíček, teplo a spousta lidí, kteří se na ně zvědavě dívali. Termie jim ten pohled bázlivě oplácela…

 

      Reginald nepochyboval o své volbě zavést děti do Útočiště. Věděl, že mu Sasi neodepře tuto malou laskavost, pokud se zase on jí, revanžuje dobrým obchodem a to měl v plánu. Po dnešním dni si nějaké to rozptýlení zasloužil a dovolit si to také mohl.

      Ostatně všechno šlo podle plánu. Sasi ho přivítala, jako obvykle si vyměnili několik “zdvořilostních“ frází a pak měl v úmyslu odvést jí, i děti, někam stranou a vysvětlit jí co potřebuje. Jenže ona se zeptala na děti už v sále a všichni hosté i zdejší dívky se po nich otočily. Někteří si jich všimli již v okamžiku, kdy vstoupili, ale protože se jich ujala zdejší Paní, nikdo se k hostům nepřiblížil. Teď patřili Sasi. Jenže její otázka vše změnila.

      Děti se posadili. Reginald nepochyboval, že jsou oba velmi unavení. Musel jednat. Naštěstí měla Sasi tolik duchapřítomnosti, aby své dívky poslala s přítomnými pány nahoru. Zůstalo zde jen několik žen, které ještě partnery pro tuto noc neměly. Teď byla řada na něm. Uchopil Sasi za ruku a odvedl ji dveřmi do vedlejší místnosti, kde ji opět pohotově pustil a rukou si nervózně prohrábl vlasy. Teď si nemohl dovolit žádný neřešitelný problém.

      „Tak dobře, Oto, o co jde?“ zeptala se ho Sasi věcně a velmi svůdně se opřela o stůl v místnosti sloužící jindy jako jídelna. Na nic už nečekal.

      „Potřebuju je schovat.“ Kývl hlavou ke dveřím, aby naznačil o kom mluví, kdyby to snad nebylo náhodou jasné, a přinutil se odtrhnout oči od jejího výstřihu.

      „Ále… To snad ne…“ Její hlas zněl hravě, ale na to přesně teď opravdu neměl náladu. Zadíval se odtažitě.

      „Oto… To snad nemyslíš vážně… Tohle není sirotčinec, jasný? Tohle je dům rozkoše. Nemůžu se starat o dva haranty, co nemaj kam jít. Jsou od tebe? Tak fajn, postarej se o ně. Našels je? Dobře, ať složí hlavu v sirotčinci královny Valerie, ale sem mi je necpi, jasný?! Nejsem chůva. A seš už druhej, kterýmu to musim tenhle tejden řikat…“ odfrkla si, schovala svůdně vytrčenou nohu pod sukni a přestala se opírat.

      Reginald ji trpělivě poslouchal. Chápal její výbuch. Bylo přirozené, že se bude cukat, nic jiného ani nečekal. Ale něco v jejích slovech jej přece přimělo, aby zpozorněl. Informace měly mnohdy cenu zlata a to jako dobrý člen cechu věděl velmi dobře.

      „Druhej?“ změnil krátce téma hovoru. Ostatně se hodilo, že Sasi bude moct trochu vychladnout než jí svůj požadavek přednese znovu.

      „Jo…“ pronesla otráveně. „Druhej, no a?“

      „Kdo byl ten první?“ Nedal se odbít.

      „Ale… Taková jedna ženská. Potřebovala prachy a někdo jí řek, že tady by si možná mohla něco vydělat. Jako nebyla špatná, měla už nějaký zkušenosti a určitě by uměla chlapa potěšit, to jo, ale měla taky dva malý haranty, který neměla kam složit. Řekla sem jí totéž co teď tobě, že nejsem žádná chůva ani sirotčinec a pokud chce mít u sebe děcka, že může makat doma akorát jí tam občas někoho pošlu, aby neměla nouzi a bude to. Doporučila sem jí jeden dům, ve stříbrný ulici.“ Odfrkla si a začala se rozhlížet po nějakém tabáku, který jí už zřejmě chyběl. Takže přeci jen máš někoho novýho, tak fajn uděláme dohodu…

      „To zní zajímavě…“ pronesl ledabyle a vytáhl váček s tabákem, který jí pomohl napěchovat do její úzké dýmky. „Podle toho co řikáš, bych jí mohl vyzkoušet, co myslíš? Stejně nejsem moc na přeplný domy jako je tenhle,“ zasmál se vlastnímu vtipu a vykřesal jiskru. Sasi potáhla, uvolnila se a vydechla kouř.

      „Jo, to moh… Zatím si nikdo nestěžoval…“ usmála se. „Ani já ne… Platí včas a to se mi líbí.“ Dlouze se na něho zadívala.

      „I kdyby to šlo… Tak jen na jednu noc, jasný? Je mi fuk co je mezi tebou a Císařem, ale ty děti tu přespí dneska a zejtra vodtáhnou, souhlas?“

      „Nic jinýho sem ani nečekal.“ Ušklíbl se.

      „A něco mi za to dáš…“ Znovu potáhla.

      „Vážně? A co jako?“ Věděl to. Přistoupil k ní a hravě uchopil mezi prsty jednu z kadeří jejích černých vlasů…

 

      Kolgar nemohl věřit svým očím. Během okamžiku se ženy s muži zvedly a odešly kamsi po schodech. Zdejší Paní odešla s Otrokářem do vedlejší místnosti a oni tam s Termií zcela osaměli se třemi dalšími ženami, které si k nim okamžitě přisedly a začaly cosi švitořit svými hlásky.

      „Jůůů, to je ale rozkošná holčička…“

      „Jakpak se menuješ, maličká?“

      „A co je to tady za velkýho chlapáka co?“ Kolgar se zlostně otočil na hnědovlásku, která mu položila ruku na hrudník a sjížděla níž a níž až k jeho rozkroku. Nelíbilo se mu to, i když musel přiznat, že takhle se ho ještě nikdo nedotýkal a není mu to zcela nepříjemné. Cítil neodbytnou potřebu vstát a vymanit se hrozivého sevření těch dam. Vůbec ničemu nerozuměl a potřeboval vstát. Jedna z žen si posadila Termii na klín a než její místo mohla zaujmout místní hnědovláska, se Kolgar postavil a otočil se čelem k nim jakoby očekával nějaký zlý útok té podivné šelmy v ženském těle.

      Co se to tu děje? Kde to, u všech draků, sme?

      „Bláško?“ pípla Termie a nespouštěla ho z očí. Věděl, že by měl něco udělat, nějak jí zachránit…

      „To je tvůj bráška, jo?“

      „No to je roztomilý...“

      „Jak se jmenuješ, povídej…“ vybízela ji znovu ta stejná, co se jí na jméno ptala již poprvé.

      „J-já…? J-já s-sem T-telmí…“ Copa se to R nikdy nenaučí?

      „Termie! Termie!“ opravil ji káravě a její tvářičky znachověly. Nechtěl na ni tak vyletět, ale byl nervózní a měl strach.

      „Termie? Ale to je moc hezké jméno…“ rozplývaly se ty ženy.

      „Nechceš něco k pití? Nemáš hlad, co?“ ptali se jí a Termie se sice po bratrovi ohlédla, ale ten si mohl jen povzdechnout a přikývnout. Pokud jí chtěly dát najíst a napít, nemohl jim bránit, když to bylo přesně to, co jí on nabídnout nemohl. Jen byl o to víc naštvaný. Ustoupil několik kroků ke zdi vedle dveří, kde zmizeli Otrokář se Sasi a slyšel jak si povídají. Cosi o nějaké ženě s dětmi a domu a pak i o nich, že tu smějí zůstat jen dnešní noc a pak už jejich slova poztrácela nějaký konkrétní význam a hlavně byla jejich řeč přerušována občas nějakou tou ránou, vrzáním stolu a taky hekáním a jejich těžkým dechem.

      Co tam ksakru dělají? To se nemůžou vrátit?! Mračil se, když sledoval, jak jedna z dívek zašla dovnitř pro něco k jídlu a k pití zatímco Termie putovala z náruče do náruče, jako by tyto ženy zkrátka měly v popisu práce o někoho pečovat. Raději než by to sledoval, nahlédl dovnitř do kuchyně.

      To co uviděl, ho však zcela přikovalo na místě. Zády k němu stál Otrokář. Kalhoty měl spuštěné u kotníků. Sasi seděla před ním a nahýma nohama obepínala ty jeho a oba dva se hýbali a těžce dýchali. Sasi Otrokáře kousala do krku a zarývala mu prsty do kůže na zádech, zatímco on se občas shýbl a dlaněmi či ústy laskal její ňadra.

      Kolgar tam stál a v ústech měl sucho. Všechny myšlenky se zcela vytratily, když to sledoval. Nedokázal na nic myslet, nic udělat…

      Žena, která šla Termii pro jídlo a pití, se na dvojici milenců ani nepodívala. Prošla kolem jakoby to pro ni nebylo nic nového, jakoby se jednalo o rutinu všedních dní. Pokud Kolgar před tím pocítil slabost, teď mu připadalo, že má nohy jako z pergamenu.

      Dveře se zavřely a zakryly mu výhled. Dívka se na něj úkosem podívala a ustaraně mu položila dlaň na rameno.

      „Je ti dobře, chlapče? Si celý bledý…“ Vzhlédl, ale nebyl schopen slova. Hrozně jej rozbolela hlava a všechno na něj padalo. Dáma ho dovedla k pohovce, kde předtím seděl a pomohla mu, aby se usadil.

      „Kolgu, bláško!“ vymanila se Termie z objetí místní ženy a přicupitala k bráškovi. Tak-tak se zmohl na to, aby se na ni podíval svým prázdným pohledem a nepřítomně se pousmál. Byl to falešný úsměv, maska, kterou hyzdil jeho pohled i slabost doteku, kterým ji pohladil po vlasech.

      „Bláško, co je ti?“ zeptala se ho přehnaně rychle.

      „Nic…“ vydechl.

      Z místnosti vedle se ozval podivný úlevný výkřik, až s sebou instinktivně škubl a zpozorněl. I Termie se ohlédla, ale když to jedna z místních dam uviděla, rozesmála se. Další nad tím jen mávla rukou a třetí se uchechtla.

      „Za chvíli už si pro vás přijdou…“  ujistila je, vřele a pobaveně se usmála a podala Termii jablíčko a několik tvarohových buchet. Děvčátko se do svého přídělu hladově zakouslo. Kolgar se raději zadíval do země. Sám měl hrozný hlad a nechtěl, aby to věděla. Potřebovala se najíst. Na rozdíl ode mě! Kázal si přísně.

      „Na, taky si vem buchtu.“ Nenechala ho tiše závidět jedna z žen. Cosi se v něm zmítalo a říkalo mu, aby odmítl, že má přece svou hrdost, ale vzpomněl si na další rčení své matky: „Hloupej kdo dává, hloupější kdo nebere.“ Vlastně to bylo rčení jejich otce, ale on by se přeci neřídil ničím, co mu kdy řekl jejich otec, ne? Bylo snazší si nalhávat, že to slyšel od matky.

      Zakousl se do buchty. Její chuť se mu okamžitě opojně rozlila po jazyku. S prvním polknutým soustem, které ani pořádně nerozžvýkal, mu žaludek slastně zamručel a popoháněl ho naléhavým kručením, aby v jídle pokračoval. Jedl tedy rychle a hladově. Ženy se mu smály, ale teď mu to bylo jedno. On skutečně skoro nejedl už pár dní a vlastně i několik předtím a popravdě už ztratil pojem o tom jak dlouho…

      Ani se nenadál a ruce měl prázdné. Najedl se ale břicho, které by mělo být spokojené, ho začalo bolet.

      V tom se ve dveřích od kuchyně objevila Sasi následovaná Otrokářem. Oba se něčemu smáli a jejich pohledy padly na děti v obklíčení zdejších žen.

      Kolgar se z posledních sil postavil. Sice věděl už, že zde dnešní noc zůstanou, ale očekával nějaké vysvětlení, nebo alespoň instrukce. Přece nám ten chlap musí něco říct, ne? A Otrokář si to k nim skutečně namířil.

      „Dneska přespíte tady, zejtra ráno tě vyzvedne Ed, ten cos ho měl zbičovat, i s Mlátičkou. Čeká tě zkouška. Když uspěješ, postaráme se o tebe, jasné?“

      Přikývl. Neměl sílu se přít, mimoto instrukce, které obdržel, zněly jasně. Tedy až na jedinou věc.

      „A co Termie?“ snažil se, aby jeho hlas zněl odměřeně a vůbec tak naléhavě jak to nakonec vyznělo. Otrokář se na jeho sestru zahleděl, pak se velmi důležitě rozhlédl kolem po místnosti a pak zpátky na něj.

      „Co myslíš?“ zeptal se a nehezky ušklíbl. „Všechno záleží jen na tobě…“ Kolgarovi jen vlastní hrdost nedovolila, aby znovu poklesl.

      Co myslíš?

      To jako, že zůstane tady?

      Všechno záleží jen na mě?

      To jako že když neuspěju, Temie…

      TADY? V jediném okamžiku si představil dospělou Termii jako věrnou kopii jejich matky jak tu posedává ve stejných šatech jako zdejší ženy jak se jí nějací cizí muži dotýkají a jak s ní pak někdo dělá to co Otrokář dělal se Sasi. Ta vidina byla tak jasná, že zbledl ještě více, pokud to ještě vůbec šlo, a zvedl se mu žaludek.

      Otrokář odešel. Kolgar se za ním díval a vše kolem jako by se mu rozmazalo před očima. Šel jako tělo bez duše, když ho nějaká žena i s Termií odváděla nahoru a společně je přivedli do jednoho z prázdných pokojů, který jim někdo zřejmě uvolnil. Nerozhlížel se, aby viděl, jak pokoj vypadá. Prostě se posadil na postel, řekl jen, že Termii uloží sám a počkal, až se za tou ženou zavřou dveře. Termie chodila po pokoji a pořád se ho na něco ptala. Nepamatoval si na co všechno. Nebylo to důležité. Většinou jí něco jen tak přitakal. Konečně byli v bezpečí a mohl si tedy odpočinout, i když takhle si to tedy rozhodně nepředstavoval. Ještě naposledy se v něm ozval jakýsi hlásek zodpovědnosti, který mu říkal, že by měl nejdřív uložit sestru, jenže na to mu už nezbylo dost sil. A pak mu víčka klesla tažena mocnou silou spánku a jeho obklopila všeobjímající temnota.

 

***

 

      Když na to teď vzpomínal, připadal si stejně prázdný jako minulého večera.

      Termie se zavrtěla.

      Je čas vstávat. Připomenul si. Jenže si pojednou uvědomil, proč ještě stále leží v posteli, přesto, že jindy už by byl dávno na nohou. Byl to velmi dětinský důvod, když se nad tím tak zamyslel. Věděl, že jakmile teď otevře oči, uvidí pokoj ve vší jeho “kráse“ a nezbude mu, než muset přijmout události včerejšího dne a večera jako holý fakt. Události, ale i odpovědnost a osud, který hrozí sestře, pokud by ve zlodějské zkoušce, která ho dnes čeká, neuspěl…

      „Bláško?“ A je to tu…

      „Hm…?“

      „Spíš?“ Jo jasně proto ti vodpovídam!

      „Ne…“ vypravil ze sebe a s povzdechem pomalu otevřel oči.