Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Příběhy neobyčejných lidí

      Chladné zlato koruny

      Tak jsem upravila svoji první jednorázovku z Aldormy a doplnila několik informací, které jsou důležité pro správné zařazení povídky do děje, byly zmíněny v jiných povídkách, jako třeba Drak v mém srdci.

      Povídka je jakýmsi souhrnem Lautusova života až po jeho korunovaci a vpád do Telmiru. Může i tyranský král mít srdce?

      Plavovlasý chlapec Lautus seděl na podlaze velkého sálu paláce panství Dramon, kde nyní sídlil panovník Aldormy. Bylo mu osm let. Čerstvých osm let… Včera oslavil své narozeniny, i když oslavou by se to nazvat zrovna nedalo. Jeho otec se svému druhorozenému synovi příliš nevěnoval.

      „Copak bráško, nudíš se?” Hlas staršího bratra ho vytrhl ze smutných vzpomínek na včerejší den. Luthomar měl právě hodinu tance s jednou z dvorních dam. Byla to mladá a krásná dívka. Tak krásná, že dokázala poblouznit Lautusova otce i bratra.

      „Soustřeď se…” napomenula Luthomara Elisa. Lautus sklopil pohled na své vojáčky s nimiž si hrál. Nemusel a ani nechtěl sledovat polibky, které si ti dva vyměňovali.

      ***

      Seděl u psacího stolu svého otce a vedle něj ležela dýka. Jeho otec třímající v rukou bič kráčel stále dokola jen sem a tam za jeho zády a znervózňoval tak Lautuse na nejvyšší možnou míru. Luthomar už před dvěma lety utekl s Elisou do království Tristenol. Lautus je kryl. Neřekl o nich otci. Nikdy. A tohle mu bylo odměnou. Sklízel to před čím Luthomar utekl. Otcův hněv…

      „U-už t-to mám otče,” poslední slovo jen stěží procedil skrze zuby. Otec mu nakoukl přes rameno a shlédl na napsaný text svého syna. Starý Lidran Niman vládce Aldormy se napřáhl a práskl svého syna bičem. Lautus ani nic jiného nečekal. Jen zadržel výkřik. Nechtěl udělat otci tu radost aby ho viděl slabého. Aby ho prosil o konec toho trápení. Jednou to udělal. Jednou ho odprosil, ale jeho trest pak byl mnohem horší. Celý měsíc mu dělal toho nejposlednějšího sluhu v paláci. Kuchařka Berta i jiní sluhové ho litovali, ale Lautus nechtěl jejich lítost. Chtěl jen to o co byl oloupen. Dětství jaké mělo každé jiné dítě v království. Jenže to nebylo možné. Byl teď jediným princem Aldormy a musel být připraven jednou převzít vládu nad zemí svého otce, ačkoliv ten pořád doufal v návrat svého staršího syna.

      Nenáviděl svého otce a nenáviděl svého bratra, kterého ale zatím stále kryl. Neprozradil svému otci jejich úkryt u dvora Krále Gromola, krále Tristenolu, východní země. Neprozradil nic. Nedělal to ale už z oddanosti k bratrovi ale jen z hrdosti. Nemohl by se na sebe ani podívat kdyby to prozradil. A také tak nějak doufal, že až jejich otec zemře Luthomar mu bude vděčný a třeba mu přenechá otcův palác.

      Lautus netoužil po tomto místě. Nenáviděl ho. Ale přece by zde rád zůstal po otcově smrti kterou si stokrát představoval. Dalo by mu to alespoň postavení, které by jinak náleželo jeho bratrovi. Měl velké ambice. Chtěl všechno to co mu bylo odpíráno. Doufal že coby král, konečně pozná taky trochu toho štěstí…

      „Znovu!” rozkázal jeho otec. A Lautus psal.

      ***

      Lautus už byl dospělý. Za ta léta hodně zahořklý a plný neukojené nenávisti a hněvu. Nyní už na tom ale nezáleželo. Brzy bude svobodný. Seděl u stolu svého otce. V celém sále byli jen oni dva. Lautus sledoval svýma černýma očima svého otce a věnoval mu obzvlášť ošklivý nenávistný pohled.

      „Ale copak, synu?” ptal se jeho otec s nádechem ironie ve svém hlase.

      „Nic otče, já jen, že už jsi mne dlouho nedal zbičovat…” odvětil Lautus a upil ze své sklenice trochu vína přičemž na otce upíral své pronikavé černé oči. Měl hodně rysů svého otce. Vlasy, vystouplé lícní kosti, bledou pleť… Jen oči měl jiné. Snad po matce, kterou ale nikdy neviděl.

      „No vidíš… To bych to měl napravit,” usmál se jeho otec a také připil ze své sklenice. To už se Lautus nemusel bát. Věděl, že právě začal u jeho otce proces, kterému se říkalo umírání. Jed, který mu dal do sklenky měl jeho tělo pomalu pohlcovat celý měsíc než mu konečně plamen horečky stráví tělo.

      ***

      „Mladý pane… Mladý pane…” sluha Dároš za ním chodil snad už deset minut, ale Lautus si ho nevšímal. “Ano?” řekl konečně skoro ledabyle.

      „Váš otec, váš otec je mrtvý…” Na mladíkově tváři vykvetl úsměv. „Já vím…” ten úsměv ne a ne pohasnout. Konečně byl svobodný…

      Dároš se mimoděk otřásl. Viděl Lautuse vyrůstat a spolu s ostatními sloužícími ho pozoroval, jak se z něj pomalu ale jistě stává bezcitný tvor. „Víte možná… Možná byste se měl ihned ujmout vlády. Totiž Město Telmir tone v bídě…” Dároš pořád doufal, že mladý princ, není tak zlý jak se občas choval. Doufal že je to jen jeho maska… Lautus ho zarazil tvrdým pohledem a pohybem ruky. „No, a?”

      „Pane… váš otec dal město uzavřít a odříznout ode všech…”

      „Proč to udělal?” ptal se, nyní již mladý král Aldormy s čirou zvědavostí.

      „Protože tam byli odhaleni ti, kterým se říká zrádci, pane…” hlas sluhy se třásl. Lautus ho chtěl odbít, ale pak si řekl, že tohohle už bylo dost. Vlastně měl jen kusé informace o zrádcích…

      „Nech otevřít město. Kde se mohu dozvědět víc o Zrádcích? Chci o nich vědět vše…“

      „Od kohokoliv, pane,“

      „Dobrá, až předáš můj rozkaz, přijď ke mně a vše mi vysvětlíš.“ Sluha tedy odešel a Lautus se odebral do královských komnat.

      ***

      Seděl v křesle svého otce. Starý Lidran měl být pohřben v hrobce králů a jeho tělo tedy bylo pečlivě nabalzamováno a uchováno. Když už Lautus přestal doufat, že by se snad jeho bratr dostavil Luthomar přijel. Přijel sám jen s družinou bojovníků. Jakoby se bál, že je to na něj nastražená léčka.  Ne, že by o tom snad Lautus neuvažoval, ale nyní ho nechtěl zabít. Bylo mezi nimi ještě něco. To něco co hodlal právě ten den ukončit.

      „Vítej, bratře,” pozdravil ho když se Luthomar objevil ve dveřích.

      - „Obdržel jsem tvůj list, Lautusi,”

      „Ano, otec je mrtvý…” ponechal Lautus svou větu neukončenou.

      - “Co se stalo?”

      „Otrávil jsem ho,” odpověděl na rovinu. Neviděl důvod proč to tajit. Ne, před ním. Doufal, že s ním bude jeho bratr souhlasit. Kdesi v Luthomarově srdci tomu snad tak bylo, ale když to Lautus jen tak řekl bylo to jiné. Díval se do temných hlubin jeho očí a viděl až příliš velkou podobnost mezi otcem a tímto mladým mužem.

      - „Co se to s tebou stalo?” ptal se Luthomar zaraženě.

      „Coby?” Když jsi odtud utekl a nechal mě tu napospas otcovu hněvu musel jsem nějak přežít. Nebo by ti bylo milejší kdybych zemřel já?”

      - „Ne.. to ne…” vydechl. Věděl, že udělal chybu když tu svého bratra zanechal. Ale až nyní když mu to Lautus vyčetl zpříma do očí, pochopil jak moc velkou chybu.

      „Nech toho, ano?! Neprosím se o soucit.”

      - “Jistě…” sklopil Luthomar pohled. Lautus vstal a otočil se k němu zády. Díval se z velkého okna a usmíval se. Věděl, že má bratra v hrsti. Že nyní mu stačí jen položit jednu otázku…

      „A co bude teď bratře?”

      - „Inu… Otec je mrtvý a Aldorma potřebuje krále… já nyní žiji v Tristenolu. Oženil jsem se s Elisou a čekáme již druhé dítě. Nevím, jestli bych zvládl být tamním vévodou a zdejším králem… Možná by ses toho tedy mohl ujmout ty, bratře.”

      Přesně tohle chtěl Lautus slyšet. Luthomar tušil, že to tak je. Že je Lautus stejně vypočítavý jako byl jejich otec, ale i když pocítil chuť ho také zabít, nemohl… Byl odpovědný za to co se z něj stalo. V tomhle měl jeho bratr pravdu i když by to býval raději nikdy neslyšel.

      „Jak si přeješ, bratře,” Lautus se otočil od okna a podíval se mu do očí. Byl to odměřený a chladný pohled. V ten okamžik se veškerá jejich bratrská pouta zpřetrhala. Věděli to oba.

      Tehdy Luthomar naposledy viděl hrad a město Dramon a Lautus hned druhý den začal s přípravami na vlastní korunovaci.

      ***

      Seděl v pracovně a před sebou měl štos pergamenů. Nedokázal ale začít psát. Měl korunu na své hlavě. Celá zem mu patřila a on mohl prakticky všechno, co si umanul. Ale najednou poznal něco, co si do té doby nepřipouštěl.

      Právě se vrátil z výpravy. Sluha mu vyprávěl o Zrádcích a on poslouchal. Když ale sám pak pronesl, že by měli všichni zrádci zemřít, sluha se neudržel a prozradil mu, kdo byla jeho matka. Že byl synem zrádkyně, ačkoliv to král ani jeho bratr nevěděli. Ten sluha už byl mrtvý. Každý ze sloužících, kteří měli s výměnou dětí co společného. Výbuch hněvu byl pro něj samotného tak silný, že nejen, že dal všechny sloužící, kteří o tom věděli nebo na tom nějak nesli vinu popravit, ale vzal družinu vojáků a vyjel do Telmiru. Padlo mnoho nevinných lidí. Pozabíjeli snad půlku města.

      Dnes byl ale unavený. A když se díval na své ruce, cítil se prázdný. Chladné zlato královské koruny ho pojednou tížilo a pouze umocňovalo jeho samotu. Poprvé po tolika letech měl zase chuť plakat jako malý kluk a nebyl nikdo, kdo by ho přišel utěšit. Všechny od sebe odehnal nebo zabil.

      Zůstal sám…


      Vydáno: 7.9.2016 17:48 | 
      Přečteno: 160x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Na světě je zavedeno, že spousta hloupých si hraje na chytré. Z chytrých, kterých je na světě nedostatek, jen ti nejchytřejší si hrají na hloupé.“ Jan Werich