Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      qUl9di <a href="http://eepyhzblvtad.com/">eepyhzblvtad</a>, [url=http://lmmbqovhejvj.com/]lmmbqovhejvj[/url], [link=http://lvlwopylxobe.com/]lvlwopylxobe[/link], http://lgvhnkylcvld.com/
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...

      Odkaž sem

      Kategorie: Příběhy neobyčejných lidí

      Leona

      Příběh vyprávějící o prvních měsících života Leony v Aldormě. Každá část popisuje jeden její měsíc (podotýkám, že se jedná o měsíc Aldormský).
      Postavy a jejich věk: Creagan 43, Margarita 41, Trivet 33, Leona 26, Michael 9

      Část I – Pochopení

       

      Od svatby uplynuly dva týdny. Leonina rodina se vrátila do Tristenolu a ona osaměla. Ač po první noci doufala, že by mezi ní a jejím mužem mohlo vzniknout určité pouto, brzy zjistila, že se mýlila. Král splnil svoji manželskou povinnost o svatební noci, ale dál po ni nežádal, aby mu byla manželkou. Prokazoval ji úctu, měli společnou ložnici. Přesto jí připadalo, že je rozdělena na dvě samostatná území. Jeho část byla Aldormou, její Tristenolem. A mezi nimi byla neviditelná hranice, kterou ani jeden z nich nedokázal překonat. Leona si však byla jistá, že on o to ani nemá zájem.

      Každý večer pozorovala nejprve jeho záda. Až když usnul a přetočil se na druhý bok, měla možnost sledovat jeho obličej. Ano, její manžel byl mnohem starší, přesto na něm bylo něco, čím ji přitahoval. Kolikrát už se přistihla s rukou nataženou kousek od jeho obličeje. Toužila jej pohladit, ale bála se, že by ho probudila. Nechtěla vidět v jeho pohledu ten rezervovaný odstup, který tam neustále byl. Tedy, pouze když byl s ní. Kolikrát si všimla, jak se celý proměnil, kdy si hrál se svým synem. Nebo když byl se svoji sestrou a švagrem. Ale jakmile přišla ona, uvolněná nálada zmizela a všichni se začali chovat podle etikety. Byla členem jejich rodiny, minimálně podle zákona. Ale to bylo tak vše.

      Jediný, kdo ji přijal, byl Michael. Chlapci bylo devět let a očekávala od něj pouze podezíravost a nenávist. Vždyť přeci byla cizinka, která zaujala místo, jež mělo patřit jeho matce. Ale on ji překvapil.

      „Asi bych ti měl říkat mami, že?“ zeptal se jednoho dne, když na něj narazila uprostřed zahrad. Visel za nohy na dubové větvi a usmíval se od ucha k uchu.

      „Proč bys měl? Nejsem tvá matka a nikdy bych to po tobě nežádala,“ pousmála se a cvrnkla ho do nosu. Došlo ji, že to od ní bylo troufalé, ale Michael jí připomínal nejmladšího bratra.

      „Jsi tátovo žena. Tak proč bych ti tak nemohl říkat?“ zeptal se, seskočil na zem a upravil si košili.

      „Ty bys o to stál?“ zeptala se překvapeně Leona. Chlapec jí svojí bezprostředností překvapoval.

      „Žádnou jsem nikdy neměl,“ pronesl smutně Michael a rychle si otřel slzy deroucí se do očí.

      „No tak. Matku máš. Každý ji máme. Jen ty si měl tu smůlu, že si ji nemohl poznat,“ chlácholila ho Leona a odvážila se ho obejmout. Byla trošku překvapena, že se nechal, ale chápala, že tohle bylo to, po čem už dlouho toužil.

      „Já vím. Matka byla dokonalá. Obětovala se, abych se jednoho dne mohl stát králem. A to dokonce dvakrát. Jo, měl bych být vděčný!“ odsekl Michael, ale zároveň pevně sevřel Leonu kolem pasu.

      „Michaeli, nikdo po tobě nevyžaduje vděčnost,“ pronesla přísně, vymanila se z jeho objetí a donutila ho, aby se jí zadíval do očí. „A já nehodlám být jen její náhradou. Pokud chceš, abych ti byla matkou, tak jí budu ráda. Ale jen pokud si to přeješ ty sám. Nehodlám žít v jejím stínu.“

      „Jenže to je to, co tě čeká,“ pronesl smutně Michael. „Věř mi. Znám to. Neustále budeš kolem sebe mít připomínku dokonalé Lenky, které nesaháme ani po kotníky.“

      „Nemluv tak o své matce,“ poprosila ho Leona a Michael po chvíli váhání kývl na souhlas.

      „Jenže oni tak o ní pořád mluví. Kdyby nebylo Lenky, nebyl by můj otec král. Kdyby se jako dračice neobětovala, došlo by v Aldormě k válce mezi otcem a tetou. Všichni jsou jí za to vděční, ale já jí nenávidím. Mohla být se mnou, tak jako je Frundor, ale jí bylo pitomé království přednější!“ vykřikl Michael a utekl pryč. Leona zůstala stát na místě. Jako by jí nohy vrostly do země.  Tehdy se rozhodla, že už se víckrát s chlapcem o jeho matce bavit nebude. Udělá cokoliv, aby byl šťastný. A tak se mu denně věnovala. Hrála si s ním stejné hry, které miloval její bratříček. Některé znal, jiné pro něj byly nové. On ji na oplátku popisoval lumpárny, které ho naučil dědeček Tran. Nebylo dne, kdy by se spolu nesmáli.

      „Jsem vám vděčný za to, jak se staráte o mého syna,“ pronesl jednoho večera před spaním Creagan.

      „Mluvíte o tom, jak by to byl jen úkol, který mám na starost. Já s ním však ráda trávím volný čas,“ odpověděla mu Leona klidně a dál si rozčesávala vlasy.

      „Čím si získal vaši přízeň?“ zeptal se překvapeně Creagan.

      „Nepovažuje mne za Tristenolského špeha,“ odpověděla Leona a když ji došlo, že myšlenku, která ji trápila od prvních dnů, řekla nahlas, ztuhla. „Omlouvám se,“ dodala tiše a opatrně se zadívala na Creaganův odraz v zrcadle.

      „Nikdo vás nepovažuje za špeha,“ odpověděl ji Creagan překvapeně.

      „Když to tvrdíte, můj pane,“ odpověděla Leona s lehkým pokrčením ramen. „Pravdou však je, že mi Michael připomíná mého mladšího bratra. Když jsem s ním, zapomínám na to, že jsem musela opustit rodinu a že jsem zde sama. S ním mám pocit, že mám alespoň nějakou rodinu.“

      „Vy tu ale máte rodinu. Možná nás nepovažujete za její součást, ale jsme jí,“ podotkl klidně Creagan.

      „Rodinu, která o mne nestojí. Řekněte mi, můj pane, proč jste si mne bral za ženu? Vidím ve vašem pohledu neustálý odstup, někdy mi přijde, že až odpor. Ano, vím, je mezi námi velký věkový rozdíl, přesto to nechápu,“ odpověděla Leona a rozhodla se, že když už mají tento rozhovor, pokusí z něj vytěžit co nejvíc.

      „Budu k vám upřímný. Se sňatkem jsem souhlasil, protože mi nic jiného nezbývalo,“ odpověděl Creagan a pokud se cítil nepříjemně, když ona slova musel vyslovit, nedal to na sobě nijak znát. Leona cítila, jak se jí sevřelo srdce.

      „Ráda bych vám připomněla, že jste král. Z nás dvou jste vy byl jediný, kdo mohl odmítnout,“ odpověděla prudce, čímž ho překvapila.

      „Potřebovali jsme stvrdit přátelství s Tristenolem. Další možností bylo, dle vašeho regenta, dohodnutí sňatu mého syna. A nikdy bych mu nic takového neudělal. Lenka by mi nikdy neodpustila, kdybych našemu synovi dohodl sňatek s neznámou ženou, kterou nemiluje a se kterou by byl nucen strávit celý svůj život.“

      Leona konečně pochopila, co Michael myslel tím, žít ve stínu své matky. Bolelo to. Doteď si myslela, že by mohla postupně získat náklonost svého manžela. Ale teď pochopila, že on o to nestojí. Že o ni nestojí. Cítila, jak se jí hrnou do očí slzy.

      „Kdybyste mne omluvil,“ zamumlala a vyběhla z ložnice. Bylo jí jedno, že je pouze v županu a že by mohl kdokoliv vidět její slzy. Potřebovala utéct pryč. Dostat se na vzduch. Zdi Wildaranského paláce ji svíraly a dusily. Cestou do někoho narazila, ale nezastavila se, aby se omluvila. Nereagovala na zvolání onoho páru. Doběhla k dračí fontáně, kde jí nohy vypověděly službu. Zhroutila se na lavičku a dala se do pláče.

      „Vaše výsosti?“ ozval se po chvíli vedle ní nesmělý ženský hlas. Leona se pokusila setřít slzy z tváří a zadívala se na ženu po své pravici, v níž poznala Margaritu Elatu. „Povězte, co se stalo?“ zeptala se soucitně.

      „Jen jsem si konečně přiznala pravdu. Jsem zde cizinkou, kterou její manžel pohrdá,“ zašeptala Leona a znovu se dala do pláče.

      „Jak jste na to přišla?“ zeptala se zaraženě Margarita. „Creagan takový není.“

      „Co bych mohla čekat od jeho sestry jiného, než že ho bude hájit. Prosím vás, nechte mě o samotě. V hloubi duše jsem sama již dlouhou dobu. Nemusíte si na nic hrát. Moc dobře vím, za co mne považujete. Jsem jen prostředek k dosažení míru. Nemusíte se o mne bát. Jsem z rodu Derwů. Se svým osudem se dokážu poprat.“

      Margarita seděla mlčky a netušila, co by měla říct. Se zoufalým pohledem prosícím o pomoc se zadívala za Leonu. Ta se otočila a všimla si Triveta stojícího opodál.

      „Vaše výsosti, chápu, že se tak cítíte. Ale nejste jediná. Tytéž pocity má i váš manžel,“ pronesl, když k nim došel.

      „Jistě. On se musí obětovat pro svého syna. Vždyť už to udělala Lenka a tak je to jeho povinností,“ odsekla Leona prudce. „Já to chápu. Jsem jen náhrada. Náhrada za královnu a manželku, kterou by si přál. A navíc jsem si dovolila být tak neskonale drzá a hrát si na náhradní matku Michaelovi. Jak jsem si jen na malou chvíli mohla myslet, že jsem něco víc? Michael měl pravdu a konečně chápu jaké to je žít ve stínu oné Lenky.“

      „Vaše výsosti,“ začal Trivet, ale hned se zarazil. Došlo mu, že Leonin stav má na svědomí i on a Margarita. Svým přístupem, tím jak s ní mluvili, si udržovali odstup, čímž ji, ač neúmyslně, ubližovali. „Leono,“ opravil se v oslovení a nedbal na její překvapený pohled. „Vy a Michael si připadáte, že žijete ve stínu Lenky. Ale ani jeden z vás o ní nic neví. Michael odmítá poslouchat, ale prosím vás, abyste si vyslechla příběh o ženě, kterou nenávidíte. Neříkám, že změním váš názor na ni, ale možná pak pochopíte naše chování.“

      Trivet se dal do vyprávění. Sem tam ho Margarita zarazila, aby řekla svoji verzi příběhu. Leona byla v šoku. Margarita před ní otevřeně mluvila o nenávisti, kterou k té ženě cítila. Co vše byla schopná udělat, aby se jí pomstila. A jak moc se v ní mýlila a litovala svých činů. Trivet se pro změnu snažil vysvětlit Lenčin pohled. Pokud dobře chápala, zbyly po ní deníky, ze kterých vycházel. Leona si pomalu začínala uvědomovat, že Lenka byla obyčejnou ženou s mnoha chybami, se kterými se však uměla poprat a nakonec udělala to, co považovala za nejlepší. Neměla šanci si vybrat a k jejím rozhodnutím vedla trnitá cesta, která jí zanechala hluboké šrámy na duši. Svým způsobem jí byla Lenka podobná. A Leona pochopila, že právě to je ten kámen úrazu. Měli mnoho podobného a Creagan v ní vždy bude vidět jen Lenčinu náhradnici.

      Byla již hluboká noc, když Trivet zakončil vyprávění a doprovodil Leonu do královských komnat. Před dveřmi ji však zastavil.

      „Leono, nemusíte si připadat osamělá. Máte zde rodinu. Pokud o ni budete stát. Nemohu mluvit za Creagana, ale za svoji rodinu si to troufnu. Pokud to budete potřebovat, jsme zde s Margaritou pro vás,“ nabídl ji.

      „Děkuji vám, pane Veille. Vážím si vaší nabídky a ráda ji využiji,“ usmála se Leona.

      „Jak jsem již řekl, jsme rodina. A ta by si měla tykat. Příště doufám, že mě a mou ženu budeš oslovovat Trivete a Margarito,“ dodal, objal Leonu a popřál ji dobrou noc. Když poté vešla do ložnice, všimla si Creagana napjatě stojícího před dveřmi.

      „Sledoval jsem vás z balkonu. Neodvážil jsem se za vámi jít,“ pronesl rozpačitě a i když se snažil, nedokázal se Leoně zadívat do očí.

      „Byla se mnou vaše sestra a váš švagr,“ odpověděla mu stejně rozpačitě Leona.

      „Vím, viděl jsem je,“ odpověděl Creagan.

      „Omlouvám se, neměla jsem utíkat,“ zašeptala Leona, svlékla župan a ulehla do postele.

      „To já bych se měl omluvit za slova, která vás k tomu dohnala,“ pronesl Creagan a konečně pohlédl na Leonu.

      „Nemusíte, můj pane. Neřekl jste nic jiného než pravdu. A i když mne ta slova ranila, jsem vděčná, že jste mi nelhal,“ přerušila ho Leona a popřála mu dobrou noc.

      Creagan stále stál a sledoval mladou dívku usínat. Až když si byl jistý, že opravdu spí, sám se odhodlal ulehnout do společné postele a usnout.

       

       

      Část II – Nedorozumění

       

      Ten večer něco změnil. A nedalo se říct, že by to byla změna k lepšímu. Leona se snažila získat co největší znalosti o Aldormském království a svůj čas tedy dělila mezi společná studia s Margaritou v archivu a hrami s Michaelem. S Creaganem se tedy setkávala vždy jen ráno a večer, případně, pokud se nezapomněla v archivu, na společném obědě. Jejich rozhovory se smrskly na krátké věty – většinou pouze přání dobrého rána a dobré noci. Leona však zjišťovala, že se tím již netrápí. Ve společnosti Triveta a Margarity se cítila příjemně a těch pár chvil, které trávila se svým manželem, se dalo vydržet.

      Navenek by však nikdo nepoznal, jaké vztahy jsou mezi ní a Creaganem. Na veřejnosti byl Creagan vždy dokonalým gentlemanem, který se věnoval své manželce. A Leona, ač mladá, zdála se být vhodnou královnou. Při zasedání královské rady se zdála být jen na ozdobu. Ale to jen do chvíle, než se začal řešit obchod. Vévodové tehdy rychle pochopili, že si od svého otce přinesla hluboké znalosti a její připomínky se stávali podnětem pro hlubší zamyšlení se nad danou situací.  Leona si tak postupně získala úctu všech vévodů. A jak pochopila, minimálně u Ladrina Kuvelta šlo o něco, čemu by se dalo říkat zázrak.

      Byly však stále chvíle, kdy až zoufale toužila po náručí svého muže. Nedokázala zapomenout na první, a jedinou, noc, kterou společně strávila a díky které se z ní stala opravdová žena. Stále na sobě cítila jemné doteky Creaganových dlaní. Říkala si, že to pro něj mohla být pouhá povinnost, přesto se k ní choval citlivě a snažil se, aby zahnal její strach. Ty večery litovala, že nemá odvahu udělat první krok. Byla si jistá, že i když ji nemiloval, na projevený zájem by reagoval kladně. Přeci jen byl muž a věděla, že neudržuje poměr s jinou ženou.

      Pokud se něčeho odvážila, jednalo se pouze o uchopení jeho dlaně. Někdy ucukl, jindy ji nechal. Výjimečně opětoval její stisk a lehce ji pohladil palcem po hřbetu ruky. Leona v tu chvíli vždy pocítila mravenčení po celém těle a přála si, aby z jejích očí vyčetl touhu, kterou cítila.

      Uplynul skoro měsíc a Leona se rozhodla, že musí najít odvahu a udělat onen první krok. Nechala si ušít noční košili, která sic zakrývala její tělo, ale zároveň byla z průsvitné látky, čímž vše zahalené současně dávala na odiv.

      Když Creagan vešel do místnosti, seděla u kosmetického stolu a rozčesávala si vlasy. Odložila tedy hřeben, vstala a šla svého muže přivítat. S úsměvem a lehkým ruměncem na tváři k němu došla a políbila ho na tvář. V duchu si nadávala, že neměla odvahu jej políbit na rty. Viděla však, že její úsilí nevyšlo na zmar. Creagan měl co dělat, aby se jí díval do očí. Zhluboka dýchal a bylo vidět, jak je celý napjatý a snaží zůstat v klidu.

      „Vypadáte, že byste potřeboval masáž, můj pane,“ pronesla Leona, donutila Creagana usednout na postel a pomohla mu vysvléct košili. Poté se posadila za něj a začala mu masírovat ramena. Po chvíli si dodala odvahy, objala ho, začala hladit na prsou a políbila jej na krk.  S potěšením sledovala, že její dotyky mu nejsou lhostejné. Pod rukama cítila, jak mu srdce začíná zrychleně bušit.

      „Měli bychom si promluvit,“ pronesl ve chvíli, kdy ji pevně uchopil za obě dlaně. „Jste moji ženou a máte určité potřeby. Rozumím tomu. Ale omlouvám se. Nemohu,“ zašeptal, ale Leona mu nevěřila mu. V jeho hlase slyšela tutéž touhu, kterou sama cítila.

      „Vaše tělo tvrdí něco jiného,“ pronesla s odvahou, o které netušila, že ji má.

      „Mrzí mne to,“ odpověděl, zvedl se a poodstoupil k oknu.

      „Ne víc, než mne,“ zašeptala zlomeně Leona. Creagan se k ní vrátil, klekl si na zem a donutil ji, aby se na něj podívala.

      „Nechtěl jsem vás znovu ranit. Vím, že jakožto váš manžel mám určitě povinnosti, které bych měl plnit. Ale, Leono, vy si neuvědomujete ten propastný rozdíl mezi námi,“ pronesl a Leona, ač mu chtěla odpovědět, nedokázala. Tak moc ji překvapilo, že ji oslovil jejím jménem. „Jste o sedmnáct let mladší.“

      „A vy ve mně vidíte pouhé dítě,“ dokončila za něj větu, kterou nedokázal vyslovit. „Měl byste si však uvědomit, že jsem již ženou. A to díky vám.“

      „Zasloužila byste si muže, který je schopen opětovat vaše city. Vkládáte do mne důvěru, kterou nemohu naplnit,“ pokračoval Creagan.

      „Nemůžete nebo nechcete? To jsou dvě rozdílně věci,“ pronesla prudce Leona a oblékla si župan. Najednou si před ním připadala nahá a ten pocit se jí nelíbil. „Povězte mi, kam tímto rozhovorem míříte? Má-li mít nějaký důvod, zanechme těch trapných frází a řekněte na rovinu, co si žádáte.“

      „Chtěl jsem vám tím naznačit, že pochopím, pokud byste své srdce věnovala jinému muži. Nikdy bych vám nic nevyčítal,“ prohlásil Creagan. Leona prudce vyskočila.

      „Co jsem vám udělala, že se mne snažíte takto urazit?“ zeptala se nevěřícně. „Tvrdíte, že se mnou nemůžete mít vztah, ale nikdy jste mu nedal šanci. Litujete se, že jste se obětoval pro království, jen proto, že by si to vaše milovaná Lenka přála. Ale přehlížíte, že já sama jsem musela opustit celý svůj svět a odejít do neznámé země, kde jsem se stala jen pozlátkem, ozdobou vedle krále. Ale upřímně, co to je. Vždyť Lenka překonala hranice nekonečna a byla dokonce z jiného světa. Já si přeci můžu rodinu pozvat, to ona nemohla. Navíc obětovala svůj život. Jak se ji mohu kdy vyrovnat?“ vyčítala mu a s každou další větou její hlas nabíral na intenzitě. Netušila, že svým křikem mu Lenku připomíná ještě víc. V tu chvíli si byly obě dvě ženy tak podobné, že jen barva jejích vlasů mu připomínala, že před ním nestojí Lenka. Creagan se pokusil Leonu uchopit za ruce, ale vysmekla se mu.

      „Možná jsem udělala chybu. Myslíte si, že jsem vám nabízela jen své tělo. Ale nešlo jen o něj. To však nemůžete spatřit. Vy totiž všude vidíte jen vzpomínku, kterou jste si postavil piedestal, a nehodláte uznat, že Lenka byla jen obyčejnou ženou. Trivet mi o vás vyprávěl. Vzpomeňte se ji na poslední měsíce plné nepochopení. A co z toho vzešlo? Zlomený muž, který opakuje své chyby a stále nevědomky ubližuje ženě, která netouží po ničem jiném, než mu věnovat své srdce," pokračovala, tentokrát již klidným hlasem. „Nikdy jste se nepokusil mě poznat. Hned první den jste si udělal obrázek, který vám stačil. Měl jste půl roku na to, abyste zjistil, že jste se spletl. Ale to bych vám za to musela stát.“

      Creagan ji nechal pokračovat. Mohl ji kdykoliv zarazit a Leona doufala, že to udělá. On však stál a nechal ji, aby ho zahrnovala oprávněnými výčitkami. Nebránil se. Nesnažil se nic vysvětlit. Pochopil, že to ze sebe musí vše dostat. Pohnul se až ve chvíli, kdy Leona přestala mluvit a začala plakat. Pevně ji objal a hladil po zádech, dokud se neuklidnila. Poté ji uložil do postele, lehl si naproti ní a uchopil ji za ruku. Leona se pokusila vytrhnout, ale nedovolil jí to. Leželi proti sobě a mlčky si hleděli do očí. Leonu však po chvíli zmohla únava a upadla do bezesného spánku. Neviděla tak Creaganovi slzy, kterým konečně dovolil, aby si našly cestu po jeho tváři.

       

       

       

      Část III - Porozumění

       

      Leoně nastal třetí měsíc nového života. Od hádky s Creaganem uplynulo již řadu dní a ani jeden se k tomu večeru nevracel. Nadále společně usínali bok po boku, aby se ráno každý zvedl na své straně postele, mlčky se oblékli a poté šli plnit své povinnosti. Jediným rozdílem ten den bylo, že se probudila a byla v místnosti sama. Pocit prázdnoty, který ji denně tížil, se ještě víc prohloubil. Z chmurných myšlenek ji vytrhlo jemné zaklepání na dveře.

      „Vstupte,“ pronesla a s radostí si uvědomila, že její hlas zní klidně. Rychle přes sebe přehodila župan. Host ještě chvilku vyčkal, než vstoupil do dveří.

      „Dobré ráno, doufám, že nejdu nevhod,“ pozdravil ji Trivet ve dveřích.

      „Dobrá ráno. Bohužel Creagan zde není. Ráda mu vyřídím tvůj vzkaz, ale myslím, že se s ním setkáš dřív než já,“ odpověděla mu popravdě a ani se nesnažila skrýt svůj smutek. Před ním a Margaritou nemusela.

      „Právě naopak. Dnes budeš jediná osoba z tohoto paláce, která jej spatří,“ pousmál se a podal ji balíček. „Oblečení vhodné pro dnešní den. Na nic se neptej, prosím. Mám zakázáno ti cokoliv říct. Sama brzy pochopíš.“

      Trivet odešel na chodbu a Leona opatrně rozvázala hedvábnou stužku, kterou byl svázán balíček. Uvnitř našla prosté oblečení – režnou sukni, bavlněnou košili a rudou stuhu na svázání vlasů. Nevěřila vlastním očím. Nechápala, proč by si to na sebe měla obléct. Ale bylo ji jasné, že i kdyby se zeptala, Trivet by ji neodpověděl. Dala se tedy do převlékání a celou dobu se jí honilo hlavou, co to vše má znamenat. Jakmile byla hotova, vyšla ze dveří.

      „Sluší vám to, veličenstvo,“ pousmál se Trivet a podal ji plášť. „Ale nechceme, aby tě takhle oblečenou někdo viděl.“

      Leona s povděkem přijala plášť. Nikdy na sobě neměla takové oblečení a připadala si v něm nevhodně. Navíc v postavení, jaké teď měla. Trivet ji mlčky vedl do trůnního sálu, který byl v tuto ranní hodinu, jako obvykle, prázdný. Následovala ho za trůn, kde se zarazil u obrazu skrytého za závěsem. Všimla si, že obraz je roztrhaný a kus v něm schází. I tak ale poznala, kdo na něm byl namalován. Opět ona. Žena, kterou nepoznala, přesto k ní cítila nesmírnou zášť. Jen jí připadalo divné, že za dírou neviděla zeď.

      „Teď ti ukážu cestu, o které ví jen lidé původně žijící v Talronu. Nahmatal skrytou pojistku a pohnul rámem obrazu, jako by se jednalo obyčejné dveře. Leona oněměla úžasem. Trivet ji nabídl ruku a ona ji bez váhání přijala. Bála se vejít, ale zároveň jí cloumala touha zjistit, proč ta všechna tajemství.

      Netušila jak dlouho šli tmou. Najednou však spatřila světlo a všimla si schůdků vedoucích ke stropu. Zřejmě byli na konci tajné cesty. Trivet vyběhl po schodech a poté se naklonil, aby ji uchopil za ruku. Zábradlí u schodů nebylo a poprvé bylo vždy složité po nich vyjít. Proto se rozhodl ji přidržovat.

      „Trivete, co to všechno má znamenat? A kde to u všech draků jsme?“ zeptala se překvapeně, když si všimla, že ji obklopuje kmen nějakého stromu.

      „Vydrž. Brzy všechno pochopíš.“ Vyvedl ji ven, kde stál starší muž. V rukou držel otěže dvou koní.

      „Už jsem se bál, že tu zakořením i já,“ pronesl zvesela. „Tran, jméno mé. My dva se zatím neznáme, ale jsem otcem toho darebáka, který vás táhnul tunelem.“ Leona překvapením zalapala po dechu. Věděla, že Trivet nebyl ze šlechtického rodu, sám jí to řekl. Ale tohle pro ni byl šok. Musela však uznat, že příjemný. Tran se jí zamlouval svojí veselou povahou.

      „Otec se o tebe postará. Já se musím vrátit. Brzy se někdo bude shánět po králi a královně a já s Margaritou budeme mít práce až nad hlavu, abychom je uchlácholili.“ Narychlo se objal s otcem, políbil Leonu na tvář a zmizel zpět do starého vykotlaného dubu.

      „Tak co, děvče? Vyrazíme?“ zeptal se Tran a podal ji otěže. Leona mlčky vyskočila do sedla a nechala se vést dalším mužem z rodu Veillů.

      Cestou se kochala přírodou a tak si nepamatovala, kudy přesně jeli. Tran zastavil a Leona se přestala rozhlížet. Všimla si, že stojí u vesnice, která byla skrytá v lesích.

      „To je Talron?“ zeptala se tiše. Tran jen kývl na souhlas.

      „Už není tak obydlený jako dřív. Ale pár rodin se vrátilo. Holt doma, je doma,“ seskočil z koně a počkal, až ho Leona napodobí. Převzal si od ní otěže a kývnutím jí naznačil, kudy se má vydat.

      Leona chvíli váhala, ale nakonec překonala svůj strach a vyrazila. Všímala si těch pár lidí, kteří zde žili. Viděla jejich prosté oblečení a najednou si připadala ve svém plášti nemístně. Rychle jej shodila z ramen a přehodila přes ruku. Přišlo jí zvláštní, že si jí nikdo nevšímá. Vždy jen na chvíli zvedli zrak, s úsměvem pozdravili a hned se vrátili k rozdělané práci.

      Najednou se zarazila. Uprostřed cesty stál muž. Byl k ní otočený zády, měl na sobě prosté oblečení, a přesto to byl on. Její manžel.

      „Můj pane?“ zašeptala nesměle.

      „Od té noci jsem o všem přemýšlel,“ pronesl potichu, ale přesto slyšela každé slovo. „Všechny ty výčitky byly opodstatněné. O tom se nehodlám přít. Jen k jedné mám připomínku.“ Otočil se a zadíval se jí do očí. „Říkala si, že jsem ti nedal možnost tě poznat. Že netuším, kdo doopravdy jsi. Máš pravdu. Netuším. Ale ani ty mě neznáš. Znáš krále, který byl donucen k sňatku, jen aby upevnil mír. Znáš jeho jméno. Byl ti vyprávěn jeho příběh a ty jsi to tak brala. Jen jako příběh. Ale ona je to pravda. Leono, jsem možná králem Aldormy a tvým manželem. Ale nejsem šlechticem. Můžu si na něj hrát, ale nikdy jím nebudu. Tohle jsem já. Creagan Elat. Kluk, který vyrůstal ve vesnici Talron. Kluk, který do svých patnácti let netušil, že je potomkem královského rodu. A v neposlední řadě muž, který svými slovy či mlčením nevědomky ubližuje ženám, na kterých mu záleží. Nejdříve to byla Margarita, poté Lenka a nakonec ty. Neprosím tě o odpouštění. Jen o pochopení.“

      Leona netušila, jak by měla zareagovat. Byla v šoku. Creagan jí poprvé za celou tu dobu tykal a ona netušila, jak by měla odpovědět.

      „Ráda si tě vyslechnu,“ odpověděla nesměle a cítila, jak se jí do tváří hrne krev. Tak dlouho snila o dni, kdy ji osloví přímo a bez zbytečných zdvořilostí. A najednou to tu bylo a ona si připadala jako patnáctiletá puberťačka.

      Celý den strávili procházením po vesnici a přilehlém okolí. Creagan ji vyprávěl o svém dětství, o dni, kdy zjistil kým doopravdy je. O vzteku, který poté cítil ke své matce. I o výčitkách z toho, co vše jí řekl. Pověděl jí o počátcích přátelství s Trivetem, který jej poté kryl, kdykoliv potřeboval uprchnout z vesnice, aby mohl svobodně dýchat. A najednou byl čas vyprávět příběh o neznámé dívce, která se z ničeho nic objevila a jako vichřice přinesla mnoho změn do života obyvatel. A hlavně jeho. Nic nezatajoval a Leona vše postupně začala chápat, něco, co s možná Creagan sám neuvědomoval. Jeho bolest pramenila hlavně z výčitek. Neviděl Lenku jako dokonalou ženu, ačkoliv si to Leona mnohokrát myslela. Její obraz v jeho srdci byl obraz dívky se zlomeným srdcem. Dívky, která místo, aby utekla, zůstala, i když věděla, že toho bude navždy litovat. A v poslední řadě dívky, která se na smrtelné posteli omluvila, ačkoliv to měl být on, kdo měl prosit za odpuštění.

      „Pořád stojíš o přízeň takového muže?“ zeptal se nakonec.

      „Každá žena by se mohla prohlásit za šťastnou, kdyby měla muže, jako jsi ty,“ odpověděla a odvážila se pohladit po tváři. S překvapením zjistila, že neucukl.  Zavřel oči a vychutnával si ten lehký dotek.

      „Co mám udělat, abys byla šťastná?“ zeptal se a pomalu otevřel oči. Leona poprvé spatřila hloubku jeho bolesti.

      „Jen mi dát šanci,“ zašeptala.

      „Tobě nebo nám?“ zeptal se a pohladil ji po ruce.

      „Pro mne je to totéž,“ odpověděla popravdě.

      „Když ji dáš i ty mně,“ zašeptal, naklonil se a nesměle Leonu políbil. Ani jeden netušil, kam jejich vztah povede. Oba si však v danou chvíli byli jisti jednou věcí. Udělají cokoliv, jen aby byl ten druhý šťastný.


      Vydáno: 15.7.2017 14:57 | 
      Přečteno: 329x | 
      Autor: Eillen
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      icon , Komentar odpovědět
      Jackie-Decker
      Tak jsem si to tedy konečně přečetla. (I když jsem to zprvu hrozně dlouho odkládala, protože jsem si k Leoně nikdy nenašla vztah.) Co k tomu říct?

      Předně, jsem našla pár chybějících slov, některá slova dvakrát ve větě, kde by měla být jen jednou, nějaký ten překlep (samé prkotiny) :D. Trochu mi přijde jako hloupost, že by trivet vedl Leonu tunelem a nevzal s sebou ani louči (popsalas cestu tmou a ze kterého Leonu vysvobodilo světlo na konci). Další věc jen, že si nemůžu vybavit od kdy je tunel přímo pod vykotlaným dubem... (ještě že doplňkový příběh Právo volby byl nakonec z NP vyřazen, protože pak by to byla tragédie :D)

      Ale teď k samotnému příběhu. Bylo to smutné. Dvakrát mi bylo málem do breku. Ty dialogy byly trochu kostrbaté (řekneme, že vím že je umíš lépe) ale ve výsledku se mi povídka překvapivě líbila. To období se ti povedlo popsat vlastně dokonale. Oba charaktery z toho vyznívají dobře. Oba se cítili osaměle a nakonec pochopili, že si mohou být oporou. Co víc mohli chtít?

      PS: Zajímalo by mě jak dlouho musel Trivet do Creagana hustit, aby tenhle výlet uspořádal, protože mi nikdo nenamluví, že to bylo z Cregovo hlavy :D
      icon odpověděl(a)
      Eillen
      Můžu to číst stokrát a stejně tam ty překlepy budou a všechny nevychytám. Před přechodem na nové stránky se to holt bude muset projít celé znovu.

      Co se týká toho vchodu, tak jsem myslela, že jsme se dohodly na tom, že tam vlastně není. Jen se Lence podařilo, že se propadla do tunelu právě v tom dubu (ono i v původní verzi se tamtudy dostala do tunelu). Další vchod už tedy nikdo nehledal a tam se dodělali jen schody dolů. Jinak tu louči tam dopíšu. I tak si ale myslím, že kdyby přede mnou někdo šel s loučí, tak budu mít pocit, že mě ta tma kolem mě obklopuje a uvítala bych, že jsem venku - to ale trošku přeformuluji, to není problém.

      Kostrbatost dialogů byla účelná. Oni spolu prostě neumí mluvit. Neví jak na to a tak se snaží chovat vhodně jejich postavení. Že to pak vyznívá tak divně, to je jen přirozený výsledek. Ale zkusím se zamyslet jestli bych to nějak upravila.

      A já prostě Creagana budu bránit zuby nehty. Ano, byl to jeho nápad! Ne, že by se rozhodl, že jí tam vezme. Jen si spíš před Trivetem a Meg posteskl, že Leona ho nikdy nebude moc poznat takového jaký doopravdy je. Protože ho nikdy nezažije v Talronu. Samozřejmě dovymyšlení a zrealizování onoho plánu bylo v Trivetovo režii. Ale první nápad vzešel z Creagana.

      Jsem ráda, že i přes menší odpor ke čtení, se ti nakonec příběh líbil. A perfektně si to vystihla. Oba byli osamělí do chvíle, kdy si uvědomili, že tu mohou být jeden pro druhého.
      icon , - odpovědět
      Lomeril
      Koukám, žes neopomněla rýpnout si do Ladrina 1
      A teda wow, Leona se do něj pustila dost tvrdě, když mu oznámila, že s ní dělá přesně ty samé chyby jako s Lenkou.
      Tran okouzlí každého 1 Ono obecně ti Veillové takoví klaďasové až to bolí 1 A u Trana mám někdy pocit, že kašle na léčení a jen pomáhá Creaganovým ženám a dětem v nepravostech 1
      A celkový dojem - moc se mi to líbilo. Je to takové hezky dospělé, romantické, až místy slza ukápla. A hlavně - konečně spolu někdo mluví jako člověk s člověkem!
      icon odpověděl(a)
      Eillen
      Já si do Ladrina rýpnout nechtěla, ale ono se to tak nabízelo...

      Leona se nezdá. Sice je jemná a citlivá, ale má v sobě bojovnost. Hlavně ve chvíli, kdy už jí o nic nejde. A v danou chvíli si tak připadala. Byla na dně, níž už nemohla. Tak proč by si měla brát servítky. Oproti Lence právě v danou chvíli dokázala najít sílu bojovat. A oproti Lence dokáže i tak zachovat chladnou hlavu a poukázat na problém a částečně nechat emoce stranou.

      No a Tran je prostě Tran. Ten okouzlí každou ženu. Prostě to má v povaze. A nekašle na léčení. Bylinky rostou skoro sami, stačí jen aby je zalil. Masti a tinktury má připravené. A že by denně musel řešit nějaké zdravotní problémy? Spíš si myslím, že v Talronu fungoval jako takový psycholog. A šlo mu to dobře 1

      Místy slza ukápla? Vážně? A mohu být tak smělá a zeptat se v jakých místech?
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      Kde ukápla slza? Když Leona říkala Michaelovi, že po něm nikdo nepožaduje vděčnost. Na konci druhé čásit, když to Creaganovi všechno vmetla do obličeje. A když se Creagan přiznal, že je jen obyčejným klukem z Talronu a vždycky bude.

      „Přátelství je součást lidského štěstí.“ Jan Werich