Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Příběhy neobyčejných lidí

      Návrat domů

      Jelikož letošní vánoce se na stránkách příliš nevyvedly a veškeré literární dárky jsou nečitelné, vkládám tedy ten Aldormský i sem... Původně jsme očekávála že jich do vánoc samotných stačím více, ale nakonec jsem byla ráda i za ten jeden...

      Tady tedy je dárek pro Mardom.

      Jednorázová povídka na její výslovné přání, o Caointiornině smrti a jejím návratů do rodného světa...

      Bim-bam

      Stála na návsi.

      Hrdá a odhodlaná…

      Rudé vlasy do půl zad jí čechral vítr a v očích měla smíření.

      Bim-bam

      Milovala píseň zvonu a teď se jí při ní chtělo plakat. Věděla, že ji slyší naposledy. Ten vznešený hlas samotných draků, kteří jí požehnali.

      Bim-bam

      Místo slz se pousmála. Povolila sevření jílce svého meče jen pro to aby jej její prsty vzápětí opět pevně sevřely.

      Bim-bam

      Na rynku bylo v ten čas plno lidí. Někteří šli dál, jiní se zastavovali. Ucítila na zádech čísi pohled a věděla, že je tady. Její přítel…

      Přišel… Nenechá ji v tom. Pomůže jí zemřít, přesně jak jej žádala i když jinak, než původně doufala. Nezemřu sama…

      Bim-bam

      Neohlédla se po něm. Vůbec ne. Teď byla jen ona, a její tiché loučení.

      Bim-bam

      Sbohem, moji přátelé… Hlavou jí vířily vzpomínky na vše co spolu prožili

      Bim-bam

      Sbohem, Kleo… Loučila se, se svou dcerou. Tou malinkou nevinnou duší, která za nic nemohla a navždy měla nést prokletí její krve a nenaplněného poslání.

      Bim-bam

      Sbohem, vznešení draci… Briame, Gretieme, i ty Bílý… Vzali ti jméno a já ti jedno dám. Dávám ti jméno Ceallach – ten jenž rozumný vždy ve svárech světa dlí.

      Bim-bam

      Sbohem, má lásko… Jakoby mohla Sebastiana přímo vidět před očima. A přece věděla že tu není. Zařídila aby tu nebyl. Arthur, ten ji pochopí. Co chce učinit, ale Sebastian? Ne… Nedovolil by jí to…

      Bim-bam

      Śbohem, hvězdy na obloze… Neznala jejich jména, ale věděla že právě z nich shlížejí otcové a matky, předkové všech, kteří zde žijí. Loučila se i s nimi, neb i díky nic, směla zde prožít patnáct nádherných let…

      Bim-bam

      Sbohem i tobě, zemi Aldormo… Znala z ní tak málo a přece ani na ni nezapomněla. Věděla že i její jméno navěky zůstane vypálené v její duši.

      Bim-bam

      Zvon dozněl. Jeho píseň jí však navždy bude znít v srdci. Jakoby snad její život měl být ještě příliš dlouhý… Pousmála se. Hrdá, silná, jako lvice. Ne. Dnes zemře Vladařka, dcera Bójů dnes konečně završí svou pouť. Zemře s vědomím, že žila tak jak uměla, že není čeho litovat a že snad se najde i pár těch, kteří na ni budou vzpomínat.

      Je čas… Zahlédla krále.

      Jako obvykle ji ignoroval po boku své královny směřujíc ke svému obydlí.

      „Auguste Halime!“ zvolala.

      Ohlédl se po ní.

      Je to tu…

      „Vyzívám Vás na souboj na život a na smrt!“ oznámila mu a vztyčila hlavu ještě výše. Její pohled byl pichlavý jahelníček a ani král jí nebyl sto čelit, když se po ní ohlédl se strohým: „Co prosím?“

      „Vyzývám Vás na souboj. Všichni zde říkají že ste právoplatný následník trůnu. Já říkám, že jej nejste hoden!“ pravila přísně a rázně. Mezi lidmi to zašumělo a i králův výraz se změnil.

      Nedala mu na výběr a věděla to. Pokud by odmítl, lidé by věděli, že jejich král je slaboch a sám August by tak potvrdil její slova.

      „Přijímám,“ odvětil stále ještě překvapen. Nikdy se ještě nesetkal s takovým odporem, nikdy nikdo jeho právo nezpochybnil. Tedy ano… Někdo ano, ale to už bylo tak dávno…

      „Otče!“ vypískla Anatola, ale Arthur princeznu chytil aby se nemohla rozběhnout k otci, za což byla Caointiorn vděčná. Věděla, že to musí udělat. Nic jiného jí nezbývalo. Jediným východiskem byla smrt a tak tedy zemře s hrdostí v srdci, ale hanbou v očích lidu.

      „To je v pořádku, dcero.“ Otočil se k ní August Halim a kováře poslal pro svůj meč. Alespoň jednou v životě se tedy zachová jako muž, pomyslela si.

      „To je ten tvůj plán?!“ zaslechla ještě Anatolu křičet na Arthura, ale to jí nemohlo rozhodit. Až bude její dílo dokonáno po tomhle všem zůstanou je vzpomínky a nic nebude stát v jejich lásce. Jen stín…

      Lidé, kteří původně šli do svých domovů, přicházeli nazpět aby se dívali. Kovář přinesl králův meč a ona se proti svému soupeři postavila s lhostejnou samozřejmostí všech pohybů. Takovou jistotou a neochvějností, jakou ještě August nepoznal. V bitvě u Planiny smrti ji nepostřehl, měl jiné starosti. Všechno to na něm viděla. Jeho pochybnosti se zrcadlily v očích…

      Zaútočila na jeho rameno, prudce a bez varování.

      Úder se však jen odrazil od jeho štítu.

      Opětoval její útok, ale stejně bezvýsledně, jen jí pomohl dostat se do pozice aby zaútočila na jeho nohy.

      Uskočil.

      Tak pojď ty zbabělče! Zakryla si hlavu štítem a zaútočila ve stejnou chvíli v jakou do ní chtěl strčit a tak se sice její meč jen odrazil, ale jemu se nepovedlo zbavit jí rovnováhy, jak původně zamýšlel.

      Pomalu se začali obcházet v kruhu. Vidíš, KRÁLI, jak se tvá zem otřásá v základech? Cítíš jak je tvá pozice křehká a chatrná? Ptala se ho ve svých myšlenkách. Těch myšlenkách, do nichž ani Briame nezasáhla.

      Caointiorn se dívala králi Augustovi do očí a on do těch jejích. Byl to však nerovný boj. Mohla zaútočit, ale nechtěla. Chtěla aby tentokrát začal on…

      A to udělal.

      Šla do otočky, jeho meč se jen svezl po její čepeli a než se nadál opřela se zády o jeho hruď a šlápla mu na nohu.  V té pozici nemohl ani jeden pokračovat, sehnula se, podběhla pod jeho paží, otočila se a zaútočila mu na nejbližší rameno, což bylo té ruky, v níž třímal meč.

      Král ukročil a její meč proťal jen vzduch.

      Nastala série útoků rychlém sledu z její strany. Viděla jen na jedno oko, ale pořád si dokázala udržet dobré povědomí o prostoru a rychlost jež byla vždy její předností i s tak pádnou zbraní jako byl její meč.

      Král se stíhal jen krýt. Štítem nebo mečem, ale na žádný protiútok se nezmohl. Tohle byl její boj, jen ten dokázala vnímat, na ničem jiném nezáleželo.

      Brzy byla zadýchaná a její rychlost se snižovala, ovšem její protivník byl o to unavenější.  Podařilo se jí ho několikrát škrábnout, ale nic velkého.

      Přestala útočit a stáhla se. Král jí sekl k boku.

      Skrčila se, přešla do otočky a podrazila mu nohy.

      Upadl. To byla její chvíle. V mžiku byla na nohou a třímala meč připravený k poslední ráně.

      Arthure…!

      Pohnul se v před. Přeci jen to udělal a jí se ulevilo, když náhle stál nad svým vládcem, který ležel před ní v blátě.

      „NE!“ zahřměl jeho hlas. Chytil ji za ruku. „Dost!“ řekl již mírněji, přesto stále pevně.

      Sklonila meč a usmála se. Podívala se mu do jeho zelených očí a jen na okamžik souhlasně mrkla. Teď už nic nestálo v cestě a konec měla na dosah. Pak už ovšem rysy její tváře opět ztvrdly dříve než si jejího pohnutí mohl kdokoliv třetí všimnout.

      Dívala se nechápavě, zmateně.

      „Tak takhle to cítíš?!“ zeptala se. Byla to jen řečnická otázka, jen divadlo pro lidi a krále.

      „Ano,“ odpověděl jak se dohodli.

      Pustila meč a odložila štít. Rozhlédla se. Všichni ti lidé, kteří se na to dívali měly vytřeštěné oči, hrůzu ve tvářích, nepochopení…

      „Pak ovšem…“ Sklonila hlavu a vytáhla z opasku dýku. Všem zatrnulo. Zřejmě si mysleli, že hodlá Arthura probodnout. „Už je konec…“

      Zvedla hlavu a znovu se na svého přítele podívala. Konečně. Došlu mu to. Pochopil co právě teď udělá, ačkoliv jeho mysl to ještě musela zpracovat.

      Zahlédla Sebastiana a i jemu věnovala pohled. Svůj poslední pohled… Neměl tu být, ale teď. Teď když přišel, byla ráda. Odpusť mi prosím…

      Bodla se.

      „NE!“ zaslechla Arthura i Sebastiana.

      Někdo vypískl hrůzou.

      Bolelo to. Hrozně to bolelo a jejím tělem projela slabost. Klesla na zem ale na rtech měla bolestný úsměv. Hlava se jí zamotala. Neviděla kdo k ní běží. Před očima měla tisíce světel.

      Ucítila dotek na svých dlaních. Kdosi jí chtěl vytáhnout dýku, ale ne. Nemohla ji pustit…

      „Ar-thur…“ vypravila ze sebe. Znělo to jako když jeho jméno říkala poprvé. Ucítila tlak. Místo aby dýku vyňal ji teď tiskl dovnitř a dal jí tím ještě pár chvil.

      Otevřela oči. Viděla jeho tvář… Chtěla by se ji dotknout, pohladit, navěky upamatovat…

      „Je konec...“ vydechla a usmívala se.  „Slib mi… Slib mi, že nezapomeneš, ž-že nebudu zapomenuta…“ musela. Musela ho požádat. Chtěla zde zůstat. Částí své duše, alespoň jménem, které nikdy nikdo jiný nebude nosit jako své. „Vyryj mé jméno…“ žádala ho. „Do kořenů vykotlaného dobu, kde jsme se skrývali…“ věděla že poslouchá i když jeho oči stále odrážely zděšení. „Vyryj jej do jeskyně za vodopádem…“ Ano, to bylo místo kde chtěla zůstat. Kdyby směla, navěky by dlela v jejích zdech. „Spleť jej z květin a pošli po řece...“ Bílý drak, jehož v mysli pojmenovala jí přeci slíbil věčnost v kameni. Toužila ji mít… „Vepiš náš příběh na pergamen… A a-až budeš cítit, že umíráš… Tehdy s posledním výdechem vykřič jej do větru…“ Síly jí ubývaly. Už skoro nemohla mluvit. Dech se krátil… „Nezapomeň…“ hlesla ještě. Úsměv jí na rtech zvadl.

       

      „Přišel tvůj čas, vznešená Briame,“ ani na dračici nezapomněla. V myšlenkách měla ještě těch pár okamžiků, než se její duše vyprostí z okovů těla. „Jsi svobodná…“

      „Ne, maličká…“ Uslyšela její hlas. „Nikdy tě neopustím…“

      „Ale ty jsi dračice, tvá cesta je jiná, je vyšší než ta má…“ Nechápala.

      „Tak jako ty jsi si zvolila, že proroctví Aldormy nesplníš, tak i já si našla svou volbu a ta zní: Půjdu s tebou ať poputuješ kamkoliv.“ Chlad, který obestíral její tělo, vystřídalo teplo na duši, dosud nevídané.

       

      Kolem Caointiornina těla všechny přítomné zahalila zlatá záře, to Briame opouštěla její tělo tak, jako i duše ženy s níž byla spřízněna.

      „Nebojte se, existuje více světů, než jen tento,“ loučila se dračice s Caointiorninými přáteli. Byl čas jít do míst, kterým její duše náležela…

      ***

      Dvě zahalené postavy se prodíraly řídkým setmělým lesem. Jeden z čedičových vrchů, kde se Vergobretova dcera před časem propadla do temnoty se nad nimi vypínal jako monument mnohem dávnějších sil, než o jakých smýšleli.

      Od Caointiornina zmizení uběhlo již patnáct let a starší z mužů nevěřil, že mají jakoukoliv naději.

      „To se nemůže zdařit, Brandubhe…“ vypravil ze sebe se vší úctou k tomu místu Finnean a sejmul si kápi.

      „Naopak, to musí vyjít. Lachlann říkal, že jednou otevřeš bránu do zásvětí, musí se to podařit! Předkové ti požehnají, bohové jsou při tobě,“ naléhal mladší z obou druidů. Mladší a naivnější…

      Nadechl se. Musel se o to alespoň pokusit. Dlužil to Brandubhovi, dlužil to vesnici, Earnanovi s Dearbhai i samotné Caointiorn, kterou si vzala zem.

      „Dobrá, pokusíme se, jak jsem slíbil.“ Vnímal sílu toho místa. Temnou proláklinu před nimi a dřímající neklidnou čerň tam uvnitř.

      Svlékl se a začal připravovat kruh. Měl-li to být on, kdo duchy dokáže probudit, musí to udělat teď. Jindy by již nemusel najít odvahu ani příležitost…

      ***

      Tma…

      Pohltila ji.

      I Briamino světlo, zde ztrácelo svůj jas.

      „Caointiorn!“ zaslechla Otcův káravý hlas. Ohlédla se s nadějí. Ani si nemyslela, že si ho tak přesně vybaví. Stál tam. Hnědý plnovous a kštice, modré oči, statné silné tělo válečníka a vergobreta. Vypadal přesně jako v den kdy odcházela s bratrem ke svatyni.

      „Kdo ti dovolil odejít, co?!“ osopil se na ni.

      „Měla jsi zůstat s bratrem!“ přidala se rusovlasá matka, která se z temnoty vynořila po bok svému muži. Dearbhai byla krásná jako vždy, jen bledá, s dýkou v srdci. Odkud to jen zná? Nevěděla.

      „C-co? A-ale…“ chtěla něco říct, ale nenechali ji.

      „Aonghus kvůli tobě zemřel v boji, víš to?!“ začal otec. Matka po jeho boku se úplně vytratila. „Dearbhai, se zabila!“ vyčítal jí dál.

      „N-ne… Ne to není možné!“

      Ohlédla se pryč, ale nepomohlo to. Namísto otce pohlédla teď do tváře staršímu bratrovi.

      Aohghusi?

      „Zabilas mě!“ začal hned. „Ty… Tys mě zabila! To ty! Jak si mohla?!“ mluvil tiše, ale i to stačilo aby jeho slova působila silou tisíci nožů v srdci. Její bolest teď byla ještě horší, než když se probodla tam nahoře.

      „Ne…“ hlesla.

      „Ano! Zabilas mě! Jak si mohla? Měl jsme tě hlídat víš to? Co myslíš že matka udělala když jí řekli co se stalo? Nenáviděla mě. Každý den mi to dávala najevo!“ vykročil k ní, ale ona nemohla ustoupit. Za ní byl otec a ten se teď také přibližoval.

      „To přec ne… to není možné…“ šeptala. Tomu nemohla uvěřit. Už se příliš nepamatovala na to co se tehdy stalo. Znala to. Své vyprávění, ale vzpomínky vybledly. Vlastně už žádné opravdové neměla. Vše obestřela mlha. Stalo se po jejím odchodu opravdu co jí říkali? A proč? A kde je vlastně teď?

      Slzy. Ucítila je na svých tvářích.

      Briame! Volala ve svých myšlenkách. Odpověď však nedostala žádnou.

      ***

      Finnean věděl přesně co má dělat. Oighrig, Lachlannova učenkyně mu řekla jak má kruh postavit, co říkat, co žádat… Zvláštní. I bez Brandubha by zde nejspíše dnes stál.

      Byl však rád, že je zde s ním.

      Vola duchy podsvětí, volal boha Cernunnose, aby mu otevřel své brány. Probouzel temná místa tam uvnitř a ona živoucí temnota, v níž se propadla Caointiorn, jim, na jeho volání, vyšla vstříc…

      ***

      - „Je to tvá vina!“

      „Není…“ oponovala. Musela to zkusit, ničemu z toho nešlo věřit a nejhorší na tom bylo, že to klidně mohla být pravda…

      - „Mělas na mě počkat!“

      „Neměl jsi se věnovat víc kováři!“ snažila se aby její hlas zněl tvrdě a sebejistě, ale teď a tady byla zase ta sedmiletá holčička, která utekla bratrovi aby doprovodila toho druhého.

      ***

      Finneana to vyčerpávalo. Seděl v kruhu jako v transu. Brandubhovi srdce tlouklo v hrudi jako o závod. Ještě nikdy se tak nebál…

      „Musíš… tam… jít…“ vydechl starší z druidů.

      Brandubh mu kývl na souhlas.

      „Musí… musí chtít sama…“ tlumočil mu přítel úradky bohů.

      A proč by neměla? Poslední obavy, otázky, předtuchy… Došel už tak daleko, nesměl to vzdát…

      Zavřel oči a učinil potřebný krok.

      A tak i druida Brandubha přijalo podsvětí…

      ***

      „Mělas bratra poslouchat!“ přidal se otec.

      „Jak jsi mi to mohla udělat?“ plakala matka, která se znovu zjevila z temnoty.

      „Jak jsi to mohla udělat nám?“ ptali se všichni. Otec, matka, bratři Aonghus a Brandubh, druid Finnean…

      Zalykala se.

      ***

      Brandubh se ocitl v temnotě. Tak-tak, že si udržel povědomí o pevné zemi pod nohama. Srdce mu tlouklo hlasitě a nikde nic.

      A pak ji uviděl. Napůl klečela a napůl seděla na ničem. Tma splývala v jednu masu. Plakala. Slyšel až sem její vzlyky. Něco se v něm pohnulo. Neuměl si představit proč tolik pláče. Co s tu jeho malé sestřičce asi dělo celé ty roky?

      Chtěl promluvit, ale co by jí řekl?

      Podívala se přímo na něho.

      „I ty…?“ vydechla se slzami v očích. „Vždyť já… Já jen… nechtěla…“ Bolelo ho ji tak vidět. Věděl že je to ona. Skoro už zapomněl jak vlastně vypadala.

      Vůbec nezestárla…

      „Matko, otče…!“ volala téměř zoufale. On ale nikoho jiného neviděl.

       ***

      Všichni se na ni dívali příkře, tvrdě a nenávistně. Copak ona za to mohla? Nebylo snad vůlí Aldormských draků aby tam přišla? A kde je Briame, když ji poprvé opravdu potřebuje?

      Jen Brandubh se rozhlédl, jakoby nechápal. Možná mu jí je i líto…

      ***

      Upřela na něj své velké hluboké temně hnědé oči. Bylo jí sedm. Stále tak vypadala. Asi se v podsvětí nestárne, napadlo jej. V očích však mněla více moudrosti, zkušeností, bolestí a útrap, než si pamatoval.

      „Caointiorn…“ Tak dlouho už její jméno neslyšel a ještě déle nevyslovil…

      ***

      Promluvil.

      Opravdu se to stalo?

      Nevěřila. Nemohla uvěřit…

      Vyčte jí snad něco dalšího? Co víc jí ještě může říct? Čím více ublížit?

      ***

      „Sestřičko…“, vydechl a přiklekl k ní.

      ***

      „Zrádkyně!“ Slyšela ona a to slovo jí vehnalo další slzy do očí.

      ***

      „Ne, bratře, ne…“ pláčem už se téměř dusila. „Já…“ Vstala celá se třásla.

      „Promiň…“ hlesl. Nikdy si doposud tak jako právě teď její zmizení nevyčítal.

      ***

      „Nenávidím tě!“ slyšela.

      „Ne…“ objala ho. Tak to být nemohlo. Tak ne…

      ***

      Objala ho a on ji sevřel v náručí. Sám se slzám neubránil. Až teď si všiml že tady je stejným chlapcem, jako před lety.

      Náhle si však něco uvědomil. Už nestál na zemi. Jeho cesta zpátky zůstala někde tam, kde se objevil, odkud se na sestru jen díval.

      Ale kde? Všude kolem nich byla tatáž tma. Ztratil pojem o prostoru, o čase… Mohl by zde být celé věky a nepoznal by to v sestřině objetí.

      Náhle však uslyšel čísi hlas.

      „Brandubhe!“ volal jej Finnean.

      „Brandubhe,“ promluvil přímo k němu jiný. Tenhle ještě neznal. „Musíš se vrátit, mladý muži. Musíš se vrátit odkud jsi přišel, jen tím jí můžeš pomoci.“ Nabádal ho neznámý. Nebo neznámá? To nevěděl. Pokoušel se rozhlédnout, najít cestu… Jenže nikde nic neviděl.

      „Brandubhe!“ Zase to volání. Jen kdyby nebylo  těch ozvěn všude kolem, kdyby mohl určit směr…

      Jakoby mu někdo rozuměl, ozvěny ustaly.

      „Brandubhe!“

      Konečně. Už věděl kam má jít. Jakési malé zlaté světélko se k nim přidružilo a vylétlo kus před něj aby mu ukázalo cestu.

      „Musíme jít, sestřičko, musíme domů…“ šeptal láskyplná slova, povolil objetí a chtěl ji vést.

      ***

      Měla pocit že v tom objetí utone, že se rozplyne, že nic, NIC, jí tuto chvíli nemůže vzít…

      Ale pak bratr promluvil: „Nejlepší by bylo, kdybych žádnou sestru neměl!“ slyšela z jeho úst, ale copak ji mohl tak něžně držet a chtít někam vést a přitom říkat takové věci? V jeho modrých očích by se klidně vytratila, kdyby to bylo možné.

      Vysmekla se mu.

      Na rozdíl od bratra neviděla Briamino světlo, neslyšela její hlas…

      ***

      Nechápal to.

      Řekl jsem něco špatně? Byla zmatená. Viděl jí to na očích. Nerozuměla mi?

      Zdálo se že ne.

      Smutně se pousmál. Po tváři se mu skoulila další slza.

      Zaváhal…

      ***

      Pláče? Nechápala to. Celé to nedávalo smysl, čím dál tím víc. Chtěla by mu slzu setřít, ale co když na ni bude zase křičet?

      ***

      „Musí… musí chtít sama…“ Vybavil si Finneanova slova. Natáhl k ní ruku, ale mlčel. Jen tu ruku nechal ve vzduchu. V prázdnotě.

      ***

      Zdálo se jí, že se vzdaluje. Vzdálenost mezi nimi se začala zvětšovat a to se ani jeden nehýbal. Nemuseli.

      To její nitro se mu vzdalovalo. Vzdalovalo se světu tam venku, touze se vrátit…

      Nikdy se nevzdávej!“ Ta slova znala. Proč se jí ale vybavila nyní? Kdo jí je řekl? Nebo je snad řekla ona sama? Komu?

      Nevzpomněla si. Do srdce jí někdo ryl kamenem, do duše vypaloval cejch…

      Vykročila.

      Nikdy se nevzdávej! Nikdy se nevzdávej… Nikdy…

      ***

      Začala se vzdalovat.

      Stále na něj upírala oči.

      Srdce v hrudi už vůbec necítil a neslyšel…

      A pak se náhle její oči projasnili.

      Udělala první krok, druhý, třetí, a už šla.  Pohyb vzad to zastavilo, ale přiblížit mu se jí nedařilo.

      „Caointiron…!“ zvolal, a jen tím víc chtěl na ni dosáhnout.

      Chtěl moc.

      Tak moc, že se jeho ruka prodloužila až k ní a ona se jí chytila…

      ***

      Ze tmy se stal tunel a zlaté světlo je vedlo ven. Čím blíže byli světu tam nahoře, Caointiorn začala nabývat svého věku, své podoby, svých vzpomínek…

      Když se ocitli u paty čedičového vrchu u zhrouceného vysíleného Finneana, byla už zase tou ženou, která odešla z Aldormy, která se zabila…

      Oči měla zarudlé, tváře uslzené a náruč prázdnou.

      I Brandubh byl náhle starší. Byl to již muž a měl druidský plnovous. Nikdy si ho tak nedokázala představit a kdyby neměl své modré oči, které znala až příliš věrně, ani by ho tak nepoznala…

      Rty se jí třásly. Jen vyslovit jeho jméno jí bylo zatěžko.

      „Caointiorn,“  vyslovil tedy on to její. Znovu se objali. Víc nebylo třeba. Byly zase spolu, oba a živí…

       

      Finnean otevřel oči, viděl je, usmál se a opět je zavřel. Tentokrát však naposledy.

      Věděl jakou daň zaplatí za její návrat, ale dal svůj život rád. Naplnil tak svůj osud.

      Teď bylo na těch dvou, aby naplnili svůj…

       

      „Vítej doma, maličká,“ promluvila k ní Briame v myšlenkách. Bratr i sestra se na mohutnou dračici vedle skály zadívaly s úžasem a dívka i s vděčnou oddaností.

      Poklekli.

      „Děkuji ti,“ pousmála se bolestně. „za všechno…“ Nelitovala. Nelitovala ničeho. I kdyby vše bylo jak jí tam v podsvětí říkali, ona udělala co udělat mohla. Žila jak nejlépe uměla a zamřela s hrdostí. Předala vše co předat mohla, i poslání ženy stačila naplnit, kdo po ní mohl žádat víc?

      „Svůj osud jsi nenaplnila, dítě,“ pravila jí dračice.

      „Ale teď, teď už mohu…“ povstala. Briame se zmenšila do velikosti malého kotěte a přilétla jí do dlaní, kde se schoulila.

      „Vždy budu stát při tobě,“  řekla jí ještě. Svět šel dál a i ony musely. Měly ale jedna druhou a vzpomínky, které je pojily.

      Caointiorn shlédla na stále klečícího bratra a poděkovala mu. Bez něho by se nikdy vrátit nedokázala a věděla to moc dobře.

      Slunce vstávalo a přicházeli další druidové. Všechno jí zde připadalo tak nové a zvláštní. Byl vlastně zázrak, že dokázala mluvit a rozumět. Nezáleželo na tom však. Byla doma. Doma?

      Ne. Do Aldormy už se nikdy nevrátí a ani nesmí. Musí se naučit žít znovu svůj starý život. Nezapomenout! Ale žít…


      Vydáno: 7.9.2016 18:40 | 
      Přečteno: 164x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain