Poprvé

Samuel vešel s deníkem v ruce do svých komnat, usadil se ke stolu a položil deník před sebe. Dlouho na ni hleděl a uvažoval, jestli se má dát do čtení. Kožené desky ho němě lákaly, aby je otevřel a přečetl si tajemství vepsaná na listy pergamenu.

Prudce odstrčil židli a začal pochodovat po pokoji. Hlavou mu běžela jediná myšlenka.

„Ne, to je prostě absurdní!“ pronesl ji nahlas a došel zpět k deníku. Pomalu začal otevírat desky, ale opět se zarazil.

To přeci nemůžu udělat. I když mi to dovolila, je to její soukromí. Nikdo by neměl nahlížet do jejího deníku. Nějaké dovolení na tom nehraje žádnou roli, honilo se mu hlavou. Plný zoufalství si nalil do číše víno a usadil se s ním do křesla. V myšlenkách se vrátil o pár hodin nazpět. Do chvíle, kdy mu začala vyprávět svůj příběh

Příběh, který byl absurdní. Doufal, že mu poví pravdu, jak slibovala, ale ona se místo toho vytasila s příběhem o jiné planetě vzdálené draci ví jak daleko od tohoto světa. Svým způsobem ji za to obdivoval. Vymyslela si svět, který byl tak nepochopitelný svým vývojem, aby poslouchající neměl možnost se v něm šťourat a nachytat jí tak při lži. Nic jiného od ní ani nečekal. Vždyť i příběh o jejím návratu do Aldormy byl propracovaný a postavený na detailech, které se nedali rozporovat, natož ověřit. Dokazovalo to hloubku její fantazie. A toto byla jen další úroveň, kterou před ním odkryla.

Samuel lehce upil z číše a pohledem sklouzl zpět k deníku. V tu chvíli si všiml dopisu, který měl již před týdnem odeslat Luthomarovi. Tehdy zjistili pravdu o smrti jeho bratra. Pravdu o jeho vrahovi. Vlastně vražedkyni… Hned toho večera sepsal dopis, ale s jeho odesláním stále váhal. Musel se zamyslet, aby si vzpomněl, co ho tehdy zadrželo.

Před očima se mu objevil její obličej. Opět před sebou měl ty zvláštně barevné oči plné smutku a rezignace. Ano, to byl ten důvod. Možná se tehdy přiznala k tomu činu, který se mohl zdát krutým a bezcitným. Ale její slova a hlavně její pohled hovořili něco jiného. Nejprve její oči zrcadlili nenávist k muži, kterého si dobrovolně vzala. Avšak po jejích slovech to byla pochopitelná emoce. Poté ji vystřídala šok a panika. Těch si málem nevšiml. Tak moc ho zaměstnával pohled na ruce zběsile se snažící ze sebe setřít neexistující krev. A pak, jako poslední se dostavil smutek a rezignace doprovázené razantním zamítnutím návrhu na usmíření s mužem, kterého jmenovala regentem.

Samuel si v tu chvíli uvědomil, že zřejmě našel klíč k té zvláštní ženě. Mohla říkat cokoliv, vymýšlet si, lhát, ale ne její oči. Ty jí vždy prozradí.

Začal si vybavovat, jak se tvářila při vyprávění příběhu o tom prapodivném světě. Slíbila mu vyprávět pravdu a vypadala uvolněněji, než za celou dobu, co ji znal. Mohlo to snad být tím, že mohla přestat s přetvářkou? Její pohled střídal dvě emoce – radost a smutek. To podle toho v jaké části příběhu se zrovna ocitala. A Samuel si byl jistý, že obě emoce byly pravé. A pak přišla ta chvíle, kdy ukončila vyprávění a čekala na jeho reakci. Tehdy se jí v očích zrcadlila naděje.

„Doufal jsem, že mi přestanete lhát,“ zopakoval tiše slova, která před ní před několika málo okamžiky pronesl. „A vy jste přestala,“ dodal, protože konečně pochopil.

Zvedl se, došel pro deník a rozhodl se jej vrátit. Přešel chodbu a bez klepání vešel dovnitř.

Seděla u stolu, v rukou brk, ze kterého kapal inkoust na naleštěný povrch. Ramena se jí otřásala tichým pláčem. Samuel pocítil výčitky. Ta žena plakala jen kvůli němu.

„Omlouvám se,“ pronesl šeptem, došel k ní a na stůl položil deník. Po chvíli se odvážil ji jemně pohladit po rameni. Mimoděk uchopila jeho ruku a pohladila jej palcem.

„Za tak krátkou chvíli si to nemohl přečíst. Natož začít,“ pronesla hlasem prostým emocí. Ruka ji klesla zpět do klína.

„Nebylo třeba,“ dodal a ustoupil o pár kroků. Netušil jak by se měl chovat. Bál se cokoliv říct nebo udělat, aby jí víc neublížil.

„Povíš mi, co tě přesvědčilo o tom, že nelžu?“ zeptala se.

Samuel s odpovědí váhal. Nešlo o to, co by měl říct, to ho netrápilo. Spíš jakou formou. Měl být stále tím odměřeným strážcem, za kterého jej všichni považovali? Nebo jí měl nabídnout záchranné lano, které tak zoufale potřebovala? Řekl jí, že přátelství nenabízí lidem, kterým nedůvěřuje. Uvěří tedy té nabídce? Zvláště poté, co ji osočil ze lži? Má smysl se o to vůbec pokoušet? Pak si ale vzpomněl na její smutné oči a veškeré pochybnosti hodil za hlavu.

„Tvůj pohled když sis uvědomila, že ti nevěřím,“ pronesl tiše. Lenka se prudce otočila a s vytřeštěným výrazem jej pozorovala. „Byl to ten pohled, ve kterém zemřely poslední zbytky naděje, že si získáš mé přátelství. A bolest z toho, že jsi nakonec zůstala sama. Právě za tu bolest se omlouvám.“

„Já,“ začala, ale došla ji slova. Jen zmateně lapala po dechu jako by nemohla uvěřit tomu, že jí Samuel začal tykat.

„Nabízím ti své přátelství,“ pronesl s lehkým úsměvem. Prvním, který na jeho tváři viděla. „Pokud o něj stále stojíš.“

Když spatřil její vděčný úsměv, pochopil, že se rozhodl dobře.