Slova, která nelze vzít zpět...

Slova, která nejde vzít zpět…

Slunce se počalo sklánět k obzoru. Bílé Telmirské věže zahalily ulice města do hávu šera. Jen málo lidí zůstávalo po setmění venku v těchto dnech. Aldorma vstupovala do války s barbary z Karaminských vrchovin a mezi poddanými panovala napjatá nálada. Jen ponocní vyrazili do ulic, aby zažehli četné osvětlení Bílého města, jak se Telmiru říkalo mezi lidmi, a několik zamilovaných párů si vybralo tuto noc, pro vycházku pod ubívajícím měsícem a nesčíslnými lucernami hvězd. Do atmosféry ztichlého města náhle zaduněla kopyta koní a ulicemi se rozléhalo kodrcání královského kočáru.

Ten večer byl vyjímečný. Všichni šlechtici z Telmiru a okolí, spolu se všemi důstojníky z armády, kteří dostali volno, se sjížděli do domu barona Kristiána Bourtyho na poslední společné posezení před odjezdem do pevnosti Vemis na Černé řece, kde se měli zformovat a připravit vše potřebné na vpád barbarů.

Rebeka vstoupila do sálu se stísněným pocitem. Vůbec se jí nechtělo tvářit se, že tam chce být a že se baví. Starostmi o Anguse jí bylo málem špatně. Netušila, kde její bratr tráví čas nebo co dělá. Eric Rawne, jí vyprávěl o úplňkové noci a o tom, že Karol Volanová je někde s Angusem. Jenomže Angus jí přeci říkal, že Karol chce opustit, tak co to dávalo za smysl?

Derek si všiml jejích vrásek a pohladil ji po ruce. Pokusila se o úsměv, ale vypadalo to spíš jako pokřivená grimasa. Jak jenom dnešní večer přežiju? Ptala se sama sebe, když jí manžel úsměv opětoval.

***

Před domem zastavil kočár.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Daren Trean své ženy. „Jestli tam nechceš jít, můžeme se vrátit..." nabídl, ale Fiona odmítavě zakroutila hlavou a z ničeho nic vykouzlila na rtech úsměv. Nebyl upřímný ale Daren ji nikdy neviděl usmívat se upřímně... Její muž si povzdychl a otevřel dveře. Pomohl své jí vystoupit, i když to bylo jen zdvořilostní gesto. Obdivoval ji a miloval, ale nikdy jí to neřekl. Uplynulo pět let od jejich sňatku, jejich malý syn August nedávno oslavil své čtvrté narozeniny. Věděl, že ona ho nedokáže milovat a on od ní nikdy nežádal více než mu mohla dát. Věděl již dávno, že její srdce nikdy nezíská… Zavěsila se do nabídnutého rámě svého manžela a oba vstoupili do vysokého domu na Telmirském náměstí.

Vyšli po schodech nahoru, minuli několik vkusných gobelínů, jejichž výjevy znázorňovaly velké bitvy ještě z historie Tristenolu a byly by to velmi drahé skvosty, kdyby je chtěl někdo vyvážit zlatem. Pro Fionu však byly bezcenné. Pro ní měly svou hodnotu jen krásné chvíle ostatních lidí. Naděje na něco krásného pro sebe se již dávno vzdala.

Vešli do sálu. Sklopila hlavu až jí kadeře světlých vlasů spadaly do tváře. Trvalo to jen chviličku, aby její chování nepůsobilo nezdvořile. Přes všechno své vychování jí právě dnes bylo tak šíleně smutno a úzko, že se nedokázala vyvarovat tohoto malého záchvěvu slabosti.

Zamířili k osamělému stolu v rohu místnosti, kde v krbu doutnalo několik polínek a udržovalo tak v sále příjemné teplo.

Teplo krbu bylo přesně to co potřebovala. Po těle se jí začala rozlévat zimnice a hrozilo, že se roztřese jako osika... Manžel pustil její ruku a odtáhl židli aby se mohla usadit. Učinila tak, jak jí kázala etiketa a přijala laskavost svého muže. Sklonil se nad ní a políbil ji na ústa, ale ten polibek byl stejně prázdný jako všechny jejich polibky. Nic se nezměnilo...

 

***

 

Derek Trean zahlédl Erica s princem Angusem, přesně ve stejnou chvíli jako Rebeka. Vzdálil se užít si pánské společnosti a ponechal svou ženu u stolku s nápoji. Rebeka ho políbila na tvář a sledovala jak se k nim blíží. Napadlo jí, že by si mohla s Angusem jít promluvit, když už se zde tak nečekaně objevil, ale v tom její pohled připoutal někdo jiný.

Pohledy obou sester setkaly. Zatímco Rebeka byla oblečená do smaragdově zelených šatů s bílým lemováním, měla Kaštanové vlasy vyčesané nahoru a šedozelené oči, Fiona byla oblečená do šatů tyrkysové barvy, na rozdíl od sestry měla bledou pleť, oči čistě šedé a kadeře špinavě blonďatých vlasů jí volně spadaly na útlá ramena.

Rebeka pochopitelně tušila, že by zde mohla na sestru narazit, ale až do poslední chvíle si to doopravdy nepřipustila. Fiona se podobným společenským akcím povětšinou vyhýbala, pokud její přítomnost nebyla nutností, nebo si ji tam někdo nepřál mít. Když se teď dívala do její smutkem protkané tváře pocítila osten stejné zášti, jako vždy v takovou chvíli. Tváří se jako hromádka neštěstí, jako obvykle. Copak se ta holka nemůže jednou pořádně usmát? Má všechno, co si může přát - rodinu, bohatství, péči... Všechno, čeho já jsem se musela vzdát pro Dereka. Ne, že bych litovala. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak se k sobě naše povahy přesně hodí, jako dva kousky jedné skládanky. Tohle je jediná věc, kterou já mám a Fiona ne. Možná, že to je důvod, proč nedokáže být spokojená s tím, co má. Závidí mi. Jako by si nemohla najít milence, když jí Daren nevyhovuje. A on se chudák tak snaží, aby byla šťastná. Jenomže Fiona o světě neví vůbec nic! Snad jenom to, co jí říkal Angus, který k ní byl vždycky mnohem shovívavější než já. A z toho mála, co slyšela, má pocit, že pravé lásky se prodávají po nárožích za pětník. Nikdy nepoznala, co taková láska stojí úsilí, jaký je to boj. Myslí, že jí prostě spadne do klína jako všechno ostatní v jejím životě. Když se narodil ten její kluk - proč ho pojmenovala August? pořád se mi to plete s bratrem - většinu těhotenství a celé šestinedělí kolem Fiony pobíhalo půl paláce a nejlepší léčitelé a porodní báby z celé Aldormy. To mně když se narodil Didi, byla u toho jen stará Asha, která nejspíš pomohla na svět polovině Telmiru, umyla ho ve studené vodě a za tři týdny už jsem musela pomáhat paní Norice, Derekově matce. Tak o co je Fiona lepší než já? Proč si ona zaslouží mít všechno a já jenom Dereka?

Vzpomněla si na slova Lisy, její komorné, ještě dokud žila na Wildaranu. „Jdi za svým snem…“; Ta slova jí nečekaně zabolela. Jdi za svým snem! To vám řeknou vždycky, protože to nebudou oni, kdo bude potit krev, aby se ten sen vyplnil. Ještě, že je tu Angus. Bez něj nevím, co bych dělala. Moje poslední pojítko s minulostí, moje naděje do budoucnosti. Můj hodný, milý, zamilovaný bratr… Támhle stojí s Ericem a Derekem. Co tu asi dělá? A kde asi nechal Karol Volanovou? Myslím, že je na čase zahrát si na zvědavou sestřičku a doufat, že na mě nevyjede, jako když jsem se ho snažila varovat. Ale tehdy jsem se mýlila, Karol Volanová je jiná, než jsem si myslela… Odtrhla pohled od Fiony, možná okázaleji než původně zamýšlela, a přešla sál až ke skupince mužů, kde byl i její bratr. Netušila jak moc to její sestru zabolí…

 

***

 

Pro mladou princeznu bylo velmi obtížné sedět v sále a sledovat tolik tváří v nesčíslných rozličných rozhovorech. Přes sestřin pohled ani nepostřehla sluhu, který před ně postavil dvě sklenky s vínem. V Rebečiných očích byla všechna zášť, kterou cítila a ukrývala ve svém nitru celé roky… Kdybys tak věděla sestřičko, jak moc ti závidím... Co jsem ti udělala? Cožpak mi nikdy nedokážeš odpustit? O nic jsem se neprosila... Nikdy... Kdybys věděla jak moc jsem toužila stát na tvé straně proti otci, jak moc jsem si přála vždycky být stejně silná jako ty, a víš co...? Bojím se. Vždycky mi strach a rozum, který se za něj skrývá říkali, nedělej to. Zůstaň v pozadí... A co z toho mám? Nenávidíš mě. Angus se ode mě nyní odvrací a Daren? Vlastně ani nevím... Chtěl by abych byla šťastná ale to já nemůžu. Nemůžu...

Jenže myšlenky byly vším co udělala. Nepostavila se, nešla za Rebekou a ostatními. Bála se, že by se na ni sestra zlobila. Nechtěla další její okázalé zdvořilé přehlížení. Ten večer měla dojem, že by to nevydržela. Cítila napětí a strach všech lidí kolem jako svůj vlastní. Cítila smutek a bolest. Válka se blížila a kdo mohl říct zda všichni přežijí, zda se všichni vrátí…? A ona? Co může dělat? Nejraději by jela s nimi, ale to přeci nemůže. Vždyť i otec zůstával v paláci jen kvůli ní, aby dohlédl na to že bude v pořádku… Jak ale mohla být v pořádku, když věděla jakému nebezpečí se vystavují všichni ti, kdož odjíždějí? Jakému smutku a zoufalství vystavují své rodiny? Celý svět se jí hrozil zhroutit pod rukama a ona tomu nemohla zabránit…

 

***

 

„Zdravím tě, bratře," usmála se Rebeka snažíc se za ten úsměv schovat všechny svoje starosti, aby je neviděl. Kývla na pozdrav i Rawneovým. Eric si na zdvořilost nikdy nepotrpěl a Dairin pocházela z venkovské šlechty, stejně jako její manžel. Když jejím rodičům někdo pochválil loveckého psa, znamenalo to pro ně vrchol vybrané konverzace.

„Rád tě vidím," usmál se Angus. Jediný pohled do jeho očí jí však řekl úplně všechno. Má strach. Je polomrtvý hrůzou, že se něco stane, že teď, když to vypadá, že konečně našel štěstí, si kletba našeho rodu vybere svoji daň. Bylo jí ho líto, ale nemohla nic říct. O kletbě nevěděl nikdo kromě královské rodiny. Ani Rawneovi ne. Dokonce ani Derek neznal plné znění, koneckonců nás se to netýká, pomyslela si. Rebeka už do královské rodiny dávno nepatřila… Ovšem o Karol na druhou stranu věděli v tomto jejich malém kroužku všichni.

„Kde jsi nechal svou půvabnou společnici?" pokusila se o malé rýpnutí.

„To bys chtěla vědět, viď?" odpověděl jí škádlivě, ale všechna lehkomyslnost byla jenom hluchá zástěrka.

„Ona se nechce pobavit s telmirskou smetánkou? To nevím, jestli budu chtít do rodiny někoho tak nudného," provokovala ho dál, ale nedávala do toho celé srdce. Ten večer nebyla nálada na vtipy.

Na zlomek vteřiny mu přes tvář přelétl stín strachu, jako by se bál, že mu znovu začne vyčítat jeho city k té dívce. Pak se ale smutně usmál.

„Jako kdyby ty sis na smetánku někdy potrpěla. Co já vím, tak tvoje uvedení do společnosti bylo tak trochu něco jako horská bouřka. V Tristenolu si o tom prý povídají dodnes," vrátil jí úder.

Hravě se na něj zamračila. „Co já můžu za to, že jsem tehdy skoro "seřvala" (jedno z výstižných slov Derekovy matky) jednoho náfuku, který mě pořád otravoval nabídkami k tanci, a až potom jsem zjistila, že to byl syn tristenolského krále, kterého se mi můj otec chystal dohodit za manžela? Kdyby mi to řekl dřív... No, asi bych nebyla použila některá slova, ale tančit bych s ním stejně nešla. Kromě toho mi bylo třináct…“ poznamenala na vysvětlenou.

Dairin se musela podívat jinam, aby nebylo vidět, jak zadržuje smích.

„Jen se směj, ale řekni, kolika třináctiletým děvčatům se podaří způsobit veřejné pohoršení, takového rozsahu?" odsekla, napůl žertem. Konečně se jí podařilo trochu se uvolnit. Možná to mělo něco společného s napůl vypitým pohárem vína v Rebečině ruce, ale opít se nechtěla. Jednou v životě mi to stačilo… Pomyslela si, i když věděla, že víno pomáhá na chvíli zapomenout…

V té chvíli se k jejich malé společnosti připojil i Daren. Kdepak asi nechal Fionu? A co se stalo, že nemusí stát vedle ní jako hlídací pes?

Ale kuš, okřikla sama sebe v myšlenkách. Nesmím k ní být tak zlá. Možná bych s ní měla občas promluvit o něco vlídněji. Je to přece jenom moje sestra… Víno skutečně někdy dělá divy.

„Kde jsi nechal Fionu?" zeptal se Angus nabuzen žertováním se svou sestrou.

„Támhle u stolu," mávl Daren rukou kamsi za sebe. Fiona seděla vedle krbu, úplně sama a oči se jí zvláštně leskly hlubokým smutkem a bolestí.

Rebeka rychle odvrátila pohled, než by si stihla Fiona všimnout, že se na ni dívá, ale ten obraz jí nešel z hlavy. Vážně vypadá křehká a smutná. Jaký je asi život vedle někoho, koho nemilujete? Napadlo jí při pohledu na Darena, který byl o tolik starší než její sestra.

Muži se o něčem bavili, ale ona už slova nedokázala vnímat. Pořád zůstávala myšlenkami u své sestry. Mně bylo sedmnáct, když jsem odešla z Wildaranu, a v tu chvíli pro mě začal skutečný život - tehdy jsem mohla skutečně být s někým, koho miluji. Fiona v tom věku měla dítě s mužem, který by mohl být jejím otcem. Vždyť Elizabeth, Darenova dcera z prvního manželství, je o pouhých pět let mladší než ona. Jaké to asi je, být jenom loutkou? Krásnou panenkou, kterou všichni oblékají a česají, ale když mají jinou práci, tak panenka zůstane ležet sama v koutě... Uvědomila si, že je jí sestry líto.

Náhle si všimla, že Fiona u stolu nesedí. Rozhlédla se a zachytila záblesk bledě modrých šatů u vchodu na balkón. Možná bych vážně měla jít za ní. Sourozenci by si měli pomáhat. Angus to vždycky dělal, když jsme ho potřebovaly, ať už já nebo Fiona, byl tu pro nás. Já jsem v tomhle ohledu selhala. Možná je čas to napravit. Vždyť kdo ví, třeba za měsíc bude jedna z nás vdova. Otřásla se při té představě.

„Omluvte mě na chvilku," otočil se k ostatním.

Kývli na srozuměnou. Ostatně proč by jí měli bránit aby si šla popovídat také s někým jiným? Zamířila k balkónu. Fiona tam stála a dívala se do dálky. Zamilovaného páru na fontáně Zlatého draka, na náměstí pod nimi, si ale nevšímala. Takhle jsme s Derekem kdysi sedávali pod lípou v Šerém zákoutí. Vzpomněla si Rebeka, když tam přišla a spatřila mladíka, klečícího před dívkou na fontáně s květinou v ruce.

Najednou nevěděla, co říct. Nikdy s Fionou pořádně nemluvila. Když odešla, ona byla ještě moc malá a stejně se jí vždycky stranila, protože ji rodiče měli raději než jí. Rebeka byla vždycky ta černá ovce... A tak stála Fioně za zády a přemlouvala se, že když už sem přišla, bylo by zbabělé utíkat. Ani toto vědomí ji však nepřimělo cokoliv říct.

Náhle se její sestra otočila. Na tváři jí hrál úsměv, který ovšem v ten okamžik pohasl. V první chvíli jako by ani jedna nenacházela slov. Fioně se zaleskly slzy v očích a ruce se jí roztřásly. Připadalo jí, že by tu neměla být. Myslela že třeba Rebeka chtěla jít na balkón a ona tu sestře překáží. Nikdy nechtěla nikomu překážet, být na obtíž…

„Promiň sestřičko, již půjdu," hlesla a sklopila hlavu. Nemohla projít dokud stála Rebeka ve dveřích. Tu však Bodlo u srdce. Proč jí zmizel úsměv, když mě viděla? Copak se nesnažím? Přišla jsem za ní a ona se přede mnou snaží utéct. A ty slzy v jejích očích... Jaká vůbec moje sestra je? Co si asi teď myslí? Uvědomila si, jak málo ji zná, že vůbec nedokáže odhadnout, proč chce odejít. Věděla jen, že ji nechce nechat…

„Nechtěla jsem tě vyhánět..." Rozpaky Rebece málem zamotaly jazyk. Fiona na ni znovu pohlédla tentokrát tak pronikavě, že Rebece připadalo, že je jí zase třináct a máma jí vyčítá, že "byla hrubá" na tristenolského prince. Fiona měla pohled, který by znejistěl i kus kamene. Pohled psa, kterého někdo nakopl, a on se ptá proč. Pohled bezdůvodně zbitého dítěte, vyčítavý a zmatený, pohled, který nechápe, proč jsou věci takové, jaké je vidí. Proč je svět tolik zlý…

„Já... Jsem se tě chtěla jen zeptat, jak se máš..." dokončila. Až poté si uvědomila, jak nepřirozeně a hloupě to vyznělo. Skousla si jazyk.

Fiona znovu sklopila pohled k zemi a upřela své oči na dlaždicový vzor připomínající růži. Nechápala proč za ní Rebeka přišla. Její starší sestra se nikdy neptala jak se jí daří. Nikdy jí to doopravdy nezajímalo. Mohla snad skutečně doufat, že je to tentokrát jiné? Opět se zadívala sestře do očí pátrajíc po nějakém záchytném bodu. Po něčem co by jí řeklo, že naděje, kterou v ní vzbudila svými slovy není falešná... Že si to jen nenalhává, jako už tolikrát...

„Co chceš slyšet, sestřičko..." začala opatrně tichým vlídným hlasem bez známek jakýchkoliv výčitek. „Mám se dobře, děkuji za optání, nebo... Nic mi není, jsem jen trochu unavená, nebo... Odpusť sestřičko, ale cítím se naprosto příšerně. Bolí mě být uvnitř a sledovat jak všichni skrývají svou bolest a strach, který já beztak cítím, za úsměvy a laciné vtipy, které přes veškerou svou neupřímnost v sobě ukrývají více lásky a něhy, než..." povzdechla si a zadívala se na měsíc, který se právě vyhoupl nad střechy budov. Než já kdy poznám…, chtěla říct, ale zadržela se právě v čas. Nechtěla si stěžovat. Nikdy to nedělala... Stěžovat si jí nepřipadalo správné, nechtěla nikomu přidělávat starosti. Věděla, že jich má její sestra více než dost i beze ní...

„Odpusť, prosím..." hlesla než se znovu podívala Rebece do očí ve snaze potlačit v sobě všechnu úzkost, která během minulé řeči málem vyplynula na povrch. A přece by si moc přála aby jí pochopila, aby jí odpustila, že se rodiče vždycky starali víc o ní než o Rebeku ačkoliv by všechnu jejich péči teď ráda vyměnila za trochu sestřiných vlídných slov a třeba jen krátké objetí...

„Tedy pověz, sestřičko, co chceš slyšet?" zeptala se znovu. Potřebovala vědět na čem je, vědět zda celý tento rozhovor není třeba jen sestřin krutý žert...

Co chci slyšet? Rebeka nevěděla. Žasla nad tím jak Fiona dokázala vždycky položit až krutě trefnou otázku. Co od ní chci slyšet? Že se má dobře? Nebo naopak, že je nešťastná? Ale to mi nemusí říkat, to vidím sama. Copak nemůže alespoň jednou odpovědět normálně? Copak nemůže ukázat alespoň trochu nějaké síly a nepoddat se? Ptala se sama sebe ve snaze rozpoznat zda se na ni za ta slova více zlobí, nebo jí jen o to více lituje. Hlavně chci slyšet, že jsi mě nezavrhla. Že ke mně necítíš nenávist za to, že jsem odešla od rodiny. Ale mám právo od tebe žádat pochopení, když ho pro tebe sama mám tak málo?

„Copak je tak důležité říkat lidem jen to, co chtějí slyšet? Řekni prostě pravdu, jak se máš? Postěžuj si, jestli tě zlobí August, nebo jestli máš problémy s Darenem, nebo s otcem, neboj se toho. Lidé někdy potřebují, abys jim řekla právě to, co nechtějí slyšet." Bylo jediné co mohla říct. Vlastní hlas jí zněl přiškrceně.

Fioně bylo málem do pláče. Sepjala ruce v klíně před sebou a zadívala se na své dlaně. Přemýšlela kdy naposled od ní chtěl někdo jiný než bratr doopravdy slyšet pravdu…

„Postěžovat si..." hlesla jen zamyšleně. „Ale proč bych si měla stěžovat, když bych tím ostatním dělala zbytečně další starosti...? Proč bych si měla stěžovat, když by si pak všichni řekli, že jsem hloupá husa, vždyť mám přeci všechno, nebo ne...? Viděli by mě ještě v horším světle než nyní, nebo se mýlím...?" zeptala se Rebeky a zakončila tak výčet svých myšlenek. Znovu se jejich oči setkaly.

Rebeka cítila naprosto nelogický vztek. Rozum jí říkal, že má Fiona pravdu, a že je velice smutné, že to tak je. Že by ji měla utěšit, být její sestra, proto jsem přece přišla, nebo ne…? Zlobila se. Zlobila se na to, jak se poddává všemu, co se na ni valí, jak se ani nesnaží bojovat o trochu lásky. Prostě se rozpláče a čeká, až se to vyřeší samo. Jenomže ono se to samo nevyřeší...

„Proč? Stejně každý, kdo se na tebe podívá, vidí, že nejsi šťastná. Snažíš se předstírat opak, ale moc se ti to nedaří. Pokud ti něco vadí, vstaň a začni s tím něco dělat. A nestarej se, co si o tobě lidi myslí," odpověděla příkře a založila si ruce na prsa. Zdála se nyní být vyšší než normálně. Vypadala více než jako ustaraná sestra, jako přísná vychovatelka, která přišla poučit obzvlášť nezvedené dítě.

Fiona se otřásla. Neměla ráda když někdo křičel, obzvláště, křičel-li na ní. Přála si věřit, že to Rebeka nemyslí zle, že to naopak myslí dobře ale přesto jí zabolelo hluboko v srdci.

„A co mám tedy dělat?" zeptala se jí. „Stěžování si nic nevyřeší... Nechci přidělávat ostatním víc bolesti než sami cítí, nechci být ještě větší přítěž než nyní...", odmlčela se zahleděla se na nejjasnější hvězdu na obloze. Byla to její snová hvězda. Ta, ke které mluvila  za bezesných nocí, které se svěřovala, když nikdo nebyl poblíž, když jí nikdo neslyšel... „Říkáš ať se nestarám o to co si ostatní myslí, ale... Cožpak tobě nezáleží na tom co si myslí Derek? Nelze ostatní opomíjet..." otočila se zpět na Rebeku. Její hlas protkaný smířeným smutkem se její sestře zarýval do uší.

„A já se tě ptám... Co si myslíš ty? Nenávidíš mě, protože se o mě rodiče báli? Myslíš, že mě mají raději? Nenávidíš mě, protože se bojím postavit se jim? Že neumím o nic bojovat? Že jsem jim chtěla prostě jen udělat radost? Chtěla jsem aby byli šťastní... Chtěla jsem abys i ty byla šťastná i Angus... Vždycky jsem pro vás chtěla jen to nejlepší... Proto mě nenávidíš?" zeptala se přímo. Po všech těch letech si přála slyšet pravdu… Teď na tomto místě, v jedinečnou noc, kdy samy stanuly proti sobě v osamělé noci po září hvězd a měsíce. Chtěla slyšet pravdu, vědět jak to je…

Pořád stejná. Pořád se založenýma rukama, schovávající se za svojí bezmoc. Kdyby to alespoň zkusila... ale ne, ona nemá odvahu snažit se žít. Kam se poděla otcova bojovnost? A chtěla pro nás to nejlepší? Tak proč to nikdy neukázala? Na Rebeku už toho bylo příliš.

„Chtít nestačí, Fiono! Je moc pěkné, že chceš, ale kdyby se lidé spokojili jenom s tím, že chtějí, moc štěstí by na světě nebylo. Šťastné konce stojí hodně námahy, aby ses dopracovala ke šťastnému konci, musíš potit krev. A když už si tu hrajeme na pravdu, řeknu ti, co si myslím. Vadí mi, že neumíš bojovat, ano, to mi vážně vadí. Věci lidem nepadají do klína, dokonce ani princeznám ne. Obzvláště princeznám ne. Já jsem v životě dokázala získat to největší, co jsem chtěla. Angus to taky dokáže, i když o to teprve začíná bojovat. Ale ty? Sice chceš, aby všichni byli šťastní, ale co pro to děláš? Jenom se smutně tváříš a říkáš, že jsi slabá a nic neumíš. Dělej aspoň to, co zvládneš."

Teprve v tu chvíli si uvědomila, že je na sestru příkrá. Na Fionu nikdy nikdo příkrý nebyl. Měla bych trochu zmírnit. Napadlo jí, ale to už měla její sestra slzy na krajíčku.

„Pochop, já si nijak neužívám, když ti něco vyčítám, ale myslím, že kdybys zkusila trochu napnout síly, byla bys šťastnější. Poznala bys, že něco dokážeš," dodala už mírněji.

Fiona však sklopila pohled.

„Jsem ráda, pokud ty i bratr budete šťastní... Vaše štěstí bude i mým..." pravila popravdě, i když věděla, že jim bude vždycky závidět. Přála si alespoň jednou vědět jaké to je někoho milovat, aby i ten dotyčný miloval ji, jenže věděla, že to se jí nikdy nepoštěstí.

„A co dokážu, sestřičko?" zeptala se, ale už se nedokázala Rebece podívat do očí. Bála se, že se rozkřičí. Bála  se, ale Rebeka řekla jednu věc pro kterou se musela ptát... A když už si tu hrajeme na pravdu... Jenže s ní to nebylo jako s Angusem... U bratra se nikdy nebála že začne křičet, nemusela každé své slovo dvakrát vážit, aby neřekla něco, co by už nešlo vzít zpět.

Rebeka už byla opravdu dopálená. Vždycky jsem si myslela, že nesobeckost je moc hezká vlastnost, ale vidím, že ve velké míře je i nezdravá. Nutila se do klidu a pevně doufala, že Fiona nic nepozná, i když věděla že ona vždycky viděla víc, než by bylo ostatním milé.
Nakonec se rozhodla zkusit to jinak.

„A co kdybychom to my cítili stejně? Co kdyby tvoje štěstí bylo i naším? I tvoje neštěstí. Zamysli se nad tím. Já... já jsem nikdy nebyla moc dobrá sestra, ale Angus se trápí, když tě vidí smutnou. Zkus to kvůli němu. Podívej se jednou na svět trochu jinýma očima. Dokážeš spoustu věcí, stačí jen chtít. No tak, jsi dcera Sida Clemense, muže, který si vybojoval království. Stačí mít vůli a jít si za svým snem..." zadrhla se.

Právě jí řekla to samé, co kdysi slyšela od Lisy. Větu, kterou nikdy nechtěla nikomu říct. Větu, která tak hezky zní, ale to, co se za ní skrývá, je daleko bolestivější, než si Fiona podle ní uměla představit. Jít za svým snem znamená úplnou samotu.

„Vlastně jenom vůle nestačí. Musíš mít ještě odvahu zůstat úplně sama," dodala hořce. V tu chvíli jako by jí bylo zase sedmnáct a dívala do tváře otci. Jdi pryč! Pro tento rod jsi mrtvá! řekl tehdy.

Už ani slzy nepřišly. Jen hořkost a prázdnota. Všechny slzy byly vyplakány.

Jenže Fiona by musela být slepá, aby nepostřehla napětí v Rebečině hlasu a tváři. Znovu vzhlédla. Oči měla zalité slzami. Nechtěla plakat. Opravdu ne, ale to co Rebeka řekla teď bylo to nejhezčí co jí kdy pověděla...

„Myslíš to vážně? To je... To je to nejhezčí co jsi mi kdy… Řekla…" měla nutkání ji obejmout ale bála se, že by se sestra rozzlobila, že ještě nenastala ta správná chvíle. Jako by nestačilo, že se zmínila o té samotě... Sama... Zůstat sama... Jenže to bylo něco čeho se Fiona bála snad ze všeho nejvíc.

Několikrát se zhluboka nadechla aby potlačila pláč. Cítila potřebu sestru ujistit, že ona sama není.

„Ty ale nejsi sama..." řekla jí, protože jí něco říkalo, že přesně tohle potřebuje slyšet. „Otec i matka tě mají rádi. Trápí se pro to, že tě vyhnali a zlobí se sami na sebe... Angus tě má rád. Máš milujícího manžela, děti, i přátele... A vidíš... Ani velký Sidus Clemens nemá odvahu říci své nejstarší dceři, že ji má rád takovou jaká je... Přiznat svou chybu..." povzdechla si. „Víš já... Pokud by to pomohlo Angusovi a tobě... Jenže já asi ani neumím být štastná, víš? Nevím jaké to je... Říkáš, že to znamená zůstat sama, ale já se bojím samoty. Bojím se jí více než všeho jiného na světě... I teď... Vím, že Daren musí odjet do bitvy. Všichni jedou... Jenže... Když bude Angus pryč... Vím, že otec zůstává, kvůli mě, ale..." cítila se hrozně. Byla k Rebece zcela upřímná tak jako ještě nikdy nebyla ze strachu, že by to nepochopila, ale nedařilo se jí zformulovat své myšlenky do souvislých vět. Uvědomovala si, že teď je možná poslední příležitost jí to vysvětlit.

 „Víš otec je král a nechci aby se přestal věnovat své zemi kvůli mě... Možná... Nemohla bys... Nemohla by ses vrátit? Být tam se mnou? J-jen ze začátku já pak... Já pak určitě budu silnější, slibuji... Dáš mi šanci, sestřičko? Pomůžeš mi, prosím, abych byla tak silná jako ty?" Usmála se a do očí hlasu i tváře vkládala tu největší a nejupřímnější naději jakou cítila, když už jí v ní Rebeka vzbudila... Chtěla jí všechno říct. Jak moc ji obdivuje pro její sílu, ale teď. Teď potřebovala aby ji neodmítla.

Rebece bylo sestry líto, ale zároveň byla rozzlobená. Fiona je všechno, jen ne sama. Má otce, bratra, Darena... Neví, jaké je to být sama... Nemá tušení... Chtěla bych jí pomoct, tak proč musí žádat tu jedinou věc, kterou jí nejsem schopná splnit.

„Ne. Nepůjdu. Neboj, není to kvůli tobě, ale kvůli otci. Nedokážu mu být nablízku. A vůbec! Pokud chceš být silnější, začni hned teď. Tak se to naučíš nejlíp, když tě osud hodí do vody a ty musíš plavat," odpověděla jen. Až pozdě si uvědomila, že je pořád moc příkrá… Jenže už to nemělo nic společného s Fionou. Pořád měla vztek na otce. Kvůli sobě i kvůli Fioně, když viděla, co s ní jeho otcovská péče udělala. Raději se podívala směrem k Fontáně, kde už po dvojici milenců zůstala jen růže plující na hladině vody. Hlavně nezačni zase brečet. Už mě to začíná unavovat, jak se všemu poddáváš. Varovala Rebeka Fionu v duchu.

Ta se však roztřásla. Naslouchala sestře s bolestí v srdci a neschopna slova. Nejen, že ji odmítla, ale ještě k tomu opět zvýšila hlas. Sklopila hlavu. Nechtěla brečet a věnovala tomu veškeré své úsilí. Jen tak-tak polkla a potlačila ono nutkání. Ona se na otce stále zlobí... A přitom... Copak je tak těžké odpustit? Proč? Vždycky jsem každému odpustila... Všechno... Proč ona nemůže...?, nechápala. Když se na sestru opět podívala, spatřila jak hledí směrem k fontáně. Také se odvážila, i když měla strach hledět na zamilovaný pár, který však k její úlevě již opustil ta místa. A přesto byla její úleva jen tak nepatrná proti bolesti, kterou jí způsobila Rebečina slova.

„Proč si nemůžete odpustit...? Máte se rádi, tak proč to nejde...?" hlesla jen smutně. „Jak mám být silná, když vidím kam to vede...?" zamyslela se nahlas. „Přes všechnu svou sílu nedokážete odpustit jeden druhému..." povzdechla si. „Nechci jim ublížit tak jako je bolelo, když jsi odešla ty. Nechci jim způsobit větší bolest... Proč jen nemůžeme být rodina? Taková opravdová...? " myslela, že už to neřekne, když najednou slova vyšla sama. „Ano to je můj sen. Mám prý za ním jít, tak já to zkusím, když to říkáš ale... Co víc než mluvit s vámi mohu udělat pro vaše usmíření? Vím, že lásku nikdy nepoznám... Ani nesmím, už, vždyť už jsem vdaná a nechci otci, matce, Darenovi ani Augustovi ublížit... Vím, že nikdy nebudu mít přátele protože se mnou se nikdo nechce kamarádit. Všem dělá zatěžko se mnou jenom mluvit, nikdo krom Anguse se mnou nemluví upřímně. Až teď ty... S upřímnou zlobou a bolestí... Tak prosím, jediné přání které mám je abychom byli rodina... Třeba jen na chvíli..." dodala ještě. Slzy už nedokázala potlačit. Stékaly jí po tvářích a klestily si své palčivé cestičky. Jenže mnohem palčivější by bylo držet je za víčky.

Ona z toho všeho viní mě? To nemůže myslet vážně... To prostě nemůže myslet vážně... Ozvalo se celou Rebečinou myslí. Chyba, kterou udělala v další chvíli, byla ta osudová, které vždycky později litovala. Příslovečný pohár její trpělivosti, který zatím ulévala po kapkách, se převrhl a ta tenká hranice, za kterou se držela byla překročena.

„A ty si myslíš, že je to moje vina?" vydechla nevěřícně a cítila, jak se jí tvář stahuje do nevěřícného a posměšného úšklebku. „Ty z toho všeho viníš mě?! Být rodina! Ty chceš rodinu? Tak běž za otcem! Řekni mu, ať odvolá, co mi řekl, řekni jemu, že chceš, abychom byli rodina! Mám mu odpustit? Víš co? Já myslím, že on ani nechce, abych mu odpustila. Myslím, že mu tohle docela vyhovuje. Takže mi laskavě přestaň radit, když tomu vůbec nerozumíš! Nechceš být silná a jít si za svým, protože by se mamince chvíli stýskalo a otec se chvíli zlobil, ale podívala ses někdy na druhou stranu mince?" V tu chvíli začala vypouštět všechno, co se jí v hlavě a v srdci nahromadilo za všechna ta léta. „Řeknu ti přesně, jak to vypadá," ztišila hlas, protože žádný křik by neobsáhl všechnu zuřivost, která v ní kvasila. Šepot ano. „Začíná to docela nenápadně, otec ti naznačí, že si nepřeje nebo by nechtěl. Potom pokračuje. Zakazuje a "už nikdy nesmíš". Když se nedáš zastavit, začne tě trestat. Tu tě nechá bez večeře jako malou holku. Pak tě zamkne do pokoje, ale ty podplatíš a zastrašíš stráže. Nakonec ti oznámí, že tě posílá k moři, abys ztratila i tu poslední naději. A v tu chvíli ti to dojde..." Probodla Fionu pohledem. Mlhavě si uvědomovala, že všechen ten jed nebyl a neměl by být určený jí, ale už se nedokázala zastavit. „Dojde ti, že když couvneš teď, budeš couvat celý život, dokud se nevzdáš a nenecháš se zavřít do klece. A ty to odmítneš. Vyrazíš hlavou proti zdi a narazíš. Stojíš proti vlastnímu otci a už v něm nevidíš otce, ale nepřítele. A slyšíš všechno, co ti říká, a víš, že to myslí vážně. Jako dcera nestojíš za nic... Uvědomuješ si, co způsobíš matce... Ty hloupá, vůbec nevíš, co tě čeká... Jdi pryč! Pro tento rod jsi mrtvá!

Pak utečeš s pláčem a když se ohlížíš po místě, kde jsi vyrostla, víš, že se sem už nikdy nevrátíš. Všechno vypadá vyřešeně, chvíli jsi šťastná, jako tvrdě vybojovaná odměna. A pak přijdou další problémy. Nová rodina má strach, že se otec bude mstít. Musíš dělat věci, které jsi nikdy ani neviděla - starat se o dítě bez nějaké chůvy nebo pomocnice, dohlížet na služebnictvo, ale protože k ruce máš jenom zahradníka a kuchařku, která zároveň slouží i jako panská, musíš občas pomáhat v kuchyni. Všichni se na tebe dívají jako na zhýčkanou princezničku, a ty víš, že mají pravdu, ale už není cesta zpátky. Nezbývá ti nic jiného než zatnout zuby a jít dál. Vstáváš před svítáním a jdeš spát pozdě v noci do prázdné postele a ještě v noci vstáváš k dítěti. A kdykoliv si leháš do studené postele, sama sebe přesvědčuješ, že tohle je to, co jsi chtěla. Tohle je, když si jdeš za snem a jsi silná. Jsou to slzy, je to pot a zima. Ale o tom jsem mluvit nechtěla. Jak se ti to líbilo, sestřičko? Slyšet tu druhou verzi příběhu? Podívej se mi do očí a zopakuj, co jsi říkala. Obzvlášť tu část o tom, kdo komu způsobil bolest. No tak, Fiono, chtěla jsi být silná, tak se mi podívej do očí!"

Tušila, že to neudělá. A teď, když to bylo venku, začínala vidět, že Fiona měla pravdu. I ona zraňovala. Ale otec... otec zraňoval víc a hlouběji. Já jsem mu nikdy neřekla, že nestojí za nic. Moc bych si přála, aby to Fiona dokázala. Když teď zvedne hlavu, dokáže mi tím, že se dokáže postavit tváří v tvář svým vlastním slovům. No tak, Fiono, podívej se mi do očí..., vyzívala ji v duchu. Sama netušila zda si to skutečně přeje.

Fiona o krok couvla při Rebečiných slovech. Hleděla jí do tváře skrz přikrývky slz. Ne..., chtěla by říct. Ona věděla, že chyba nikdy není jen na jedné straně a uvědomovala si otcův podíl na celé situaci. Jenže co mohl vyřešit sestřin vztek a zloba? Nic… Její ústa zůstávala němá. Jak se jen mýlíš... To víš, že to chce. V hloubi svého srdce si nepřeje nic jiného... Jak Rebeka mluvila Fiona cítila, že v jejím nitru cosi umírá. Naděje. Prý zemře vždy až poslední, ale teď... Teď se zdálo, že je po všem, že pokud měla někdy naději na to, že by se Rebeka, kdy vrátila domů a odpustila jí její slabost, teď už se to nikdy nezdaří. Tu naději právě zabila, aniž by sama chápala proč a jak… Všechno jsem zkazila... Proč ale tolik hněvu, sestřičko...? Proč se zlobíš na mě...?, skryla tvář do dlaní. Chtěla být pryč. Utéct někam hodně daleko a nezastavit se dokud by v jejím křehkém těle zůstala jen špetička sil.

Opět ji však zarazil rozum. Vždycky ji zadržel. Nutil ji zůstat zde a naslouchat do poslední chvilky. Když poprvé vyslechla rozhovor sestry a otce, měsíc pak nebyla schopná vůbec ničeho... Teď jí Rebeka žádala aby jí pohlédla do očí. Ale copak mohla? Skutečně má pravdu, aby si za ní tolik stála? Poprvé pochybovala o svém úsudku. Viděla, že se na ní sestra zlobí, protože není jako ona. Teď ale pochybovala že doopravdy chce být jako Rebeka. Nebyla taková jakou ji chtěla sestra mít. Rebeka se otci postavi a Fiona nikoliv, le ve výsledku trpěli obě. Obě svou vlastní křivdou a bolestí. Ale já ti odpouštím, víš...? Nikdy se na tebe nebudu zlobit..., pomyslela si Fiona odhodlaně. Nohy se jí třásly. Dech měla přerývaný a cítila se stejně špatně jako tehdy, když otec Rebeku před lety vyhodil a ona tajně vyslechla všechno co si řekli. Slyšet to znovu pro ni znamenalo, že se  jí vracelo všechno co tehdy cítila. Žaludek se jí postavil na odpor, vnitřnosti se svíraly v křečích a u srdce ji píchalo...

Spustila ruce z tváře a přidržela se kamenného zábradlí. Celý svět se jí mlžil, ale ona to přece chtěla dokázat. Ukázat sestře, že není tak slabá jak si o ní myslí, dokázat že si stojí za svými slovy, protože i když neměla potřebnou jistotu potřebovala tomu věřit. Alespoň něčemu potřebovala věřit…

Zvedla pohled a podívala se sestře do očí. V tom pohledu byl jasná prosba. Prosba o odpuštění. Všechen cit, sesterská láska, kterou k Rebece chovala i přes to všechno co jí sestra kdy udělala, jak jí přehlížela, co jí řekla…Tím pohledem jí říkala, jak moc jí má ráda a že stejné je to i u jejich rodičů. Všechno jí to chtěla říct, ale její ústa se otevírala naprázdno protože hlas zůstal kdesi v hloubce jejího krvácejícího srdce. Svět se jí zatočil a tělo ochablo... Všude byla jen tma. Tak ráda by ještě vydržela, ale nešlo to. Její tělo se svezlo k zemi a duše se ponořila do říše naprosté tmy.

Rebeka věděla, že na Fioniny oči v poslední chvíli jejího vědomí nikdy v životě nezapomene. Stejně jako si do smrti měla pamatovat otcův pohled, když jí vykázal z domu, tak věděla, že si bude pamatovat i tento pohled své sestry a pocit viny, který ho doprovázel. Fiona mi nic nevyčítala. Nezlobila se na mě. Nevím, co v tom pohledu bylo, ale nebyly to ani výčitky ani zloba. Ona taková nebyla - to já. Já jsem ubližovala všem kolem sebe. I těm, kteří za nic nemohli…, uvědomila si.

Fionino tělo se svezlo na zem tak zlehka, jako by se ukládala ke spánku. Rebeka nebyla schopná pohybu. Dívala se na to, co způsobila, a poprvé po tak dlouhé době se rozplakala. Plakala nad svojí zkažeností, nad svojí nebetyčnou slabostí, se kterou si vylila vztek na jediném člověku, který se jí nemohl a ani nechtěl bránit. Nechápala, jak je to možné, vždycky si myslela, že je dobrý člověk, silný, že něco dokázala, ale teď jí připadalo, že nebyla víc než obyčejný slaboch.

Dveře na balkón se otevřely a v nich stál Daren Halim. Když zjistil, že Fiona není u stolu, který si vyhlédla, začal ji hledat a starost o ni ho přivedla až sem. Přelétl pohledem nehybnou Fionu i Rebeku, stojící až na kraji balkonu u zábradlí, neschopnou slova. Se strachem ve tváři přiklekl k Fioně a teprve když se ujistil, že jenom omdlela, probodl její sestru pohledem plným nenávisti a obvinění. Rebeka sklonila hlavu aby unikla alespoň jeho pohledu, když už věděla, že si jeho nenávist zaslouží.

„Co jsi jí zase provedla? Tobě nestačí, že ji ničíš svou tvrdohlavostí a lhostejností? Potřebuješ si do ní ještě kopnout?" štěkl po ní. Vždyť Fiona šla na ten večírek jen pro to, že on si přál jít a ona mu chtěla udělat radost. Oba věděli, že tohle se nemělo stát. Snad by ještě něco řekl, ale jeho slova zanikla v hlubokém smutku a starosti o křehkou dívku, kterou teď zdvihl v náručí.

Rebeka tam stála, neschopná slova ani pohybu, utápěla se v sebeobviňování a dívala se na jeho záda, když rázným krokem odcházel. Daren mi to nikdy neodpustí. Otec mi to nikdy neodpustí. Pokud kdy byla nějaká naděje, právě jsem ji zabila… Svezla se na zem a v tu chvíli jí bylo jedno, že na sobě má své nejdražší šaty, a že pokud si je zničí, tak si jiné nemůže dovolit. Objala si kolena rukama a rozvzlykala se jako malá holka. Otevřenými dveřmi na balkon na ni zírali ostatní hosté. Přála si splynout s chladným kamenem za sebou. Zmizet a už nikdy se nevrátit. Rozuměla jejich pohledům. Opakovaly jí to, co jsem dávno věděla. Hloupá Rebeka. Zlá Rebeka. Rebeka, která nestojí za nic. Rebeka, která ublížila své sestře, aniž by měla důvod. Zlá. Zlá. Zlá.

Náhle nějaká postava zakryla světlo a žena – uzlíček neštěstí -  zvedla hlavu, aby viděla, kdo se přišel podívat zblízka na zničenou Rebeku. Ve dveřích na balkon stál Angus. Zavřel za sebou, aby je uchránil pohledů ze sálu.

„Co se stalo?" zeptal se starostlivě. Takoví by měli být sourozenci. Ne jako já. Zavrtěla hlavou, neschopná ze sebe vypravit slovo. Sedl si vedle ní a objal ji kolem ramen.

„No tak, pssst. Velké holky nepláčí," zašeptal jí do ucha. Jenomže ona si nepřipadala jako velká, chovala jsem se hůř než malé dítě, které si nedovede odříct ani maličkost a neumí se ovládat. Jen jediný člověk jí teď mohl utěšit.

„De-de-derek?" vykoktala mezi vzlyky.

„Odešel se s Ericem podívat na nějakého koně. Neboj se, najde nás," ujistil jí bratr. Samozřejmě, že mě najde. Všichni ví, kde a jak skončila zlá Rebeka. Dál se všechno zastíralo. Její hlava, vyčerpaná přemírou emocí, přestávala pracovat. Nějakou dobu seděla vedle Anguse a tiše plakala. Pak se otevřely dveře a vešel Derek. Přinesl jí plášť a s Angusem jí vyvedli ven, posadili do kočáru a odvezli domů.

Jenomže i když usínala v Derekově uklidňujícím obětí, pořád před sebou viděla Fionin obličej těsně předtím, než ztratila vědomí. Tu prosbu bez jakýchkoliv výčitek. A znovu si uvědomovala, že z nich dvou je ona ta slabá, špatná a zlá.

***

Probudila se. Ničemu nerozuměla. Cítila se prázdná, zlá a bezradná… Tohle přeci nechtěla. Nikdy nechtěla aby to takhle skončilo. Řekla snad příliš mnoho? Proč jen nevydržela ještě o chvilku déle…? Pomalu otevřela oči. Všechno kolem jako by nemohlo nabrat přesný tvar. Kdosi se nad ní skláněl, ale ona nerozeznala kdo.

„Fiono... Fiono to jsem já, Daren... Jak se cítíš...?" doléhal k ní manželův hlas. Vlídný a starostlivý, ale nebyla to starost muže o jeho ženu, ale spíše starost otcovská... Stejná jakou projevoval její otec. Prázdná a zbytečná, neboť to nebylo to co v té chvílí potřebovala.

„R-r-rebeko..." oslovila svou sestru. Nemohla vědět, že není u ní.

„Pst... Už ti neublíží... Rebeka tu není..." snažil se ji Daren konejšit. Nemohl tušit, že právě tohle jí po tom všem nemůže dodat uklidnění… Sevřela jeho dlaň ve své. Až teď si uvědomila, že ji drží za ruku.

„J-je v pořádku...?" zeptala se. V očích měla naléhavost. Potřebovala vědět jestli sestře pomohlo, když se jí vypovídala… Jestli se na ní ještě zlobí. Jenže Daren mlčel. Nechápal to. Rebeka jí přeci ublížila. Zranila její srdce tak silně, že omdlela a první co jí zajímá je, zda ten kdo jí ublížil je v pořádku… Konečně se jí podařilo zaostřit a viděla, že jsou v pokoji s Darenem sami. Jen oni dva a mezi námi tolik nevyřčeného…

„Nevím..." přiznal nakonec přiškrceným hlasem jak se snažil potlačit vlastní hněv. Ležela před ním, po dvou dnech bezvědomí velmi zesláblá, a ptala se na zdraví sestry, která jí tolik ublížila. Vůbec netušil co by měl říct, co si myslet…

„Jestli chceš zůstanu u tebe, ano? Dva dny jsi jenom spala, jsi zesláblá a nemocná... Pokud chceš zůstanu tu s tebou a nepojedu do války. Král to pochopí..." navrhl trpělivě. Ale to přece nemůžeš myslet vážně... pomyslela si okamžitě. Dívala se mu zpříma do očí a Daren viděl jasný nesouhlas, který se v nich leskl.

Nesouhlasně zakroutila hlavou. „Ne..." vypravila ze sebe až se rozkašlala.

„Pššt... Nemluv..." snažil se jí upokojit.

„Jen jeď..." podařilo se jí konečně říct. „Jen jeď, Darene, musíš jet... Kdybys... Kdybys zůstal já... Nikdy už bych se nemohla... Nemohla bych se Rebece podívat do očí... Prosím..." Sama teď stiskla jeho ruku.

To už na něj bylo příliš. To o co ho prosila mu nedávalo smysl. Jeho pohled okamžitě ztvrdl. „Proč by ti na tom mělo záležet?" ptal se odtažitě. „Chová se k tobě jako bys snad ani nebyla její sestra. Nepřišla ti ani na svatbu a teď, po tom všem, ti tolik ublížila! Nezaslouží si tvůj soucit, tvou úctu, ani ten jediný pohled tvých očí si nezaslouží!“ rozohnil se. Mladá žena v posteli se však jen s námahou usmála. „Je má sestra, Darene..." řekla jen. Nebylo třeba více slov.

Ticho...

Díval se na ní a přemýšlel jestli svá slova myslí opravdu vážně a nebo si jen dělá legraci. Jenže pak usoudil, že si legraci nedělá. Fiona si legraci nikdy nedělala. Alespoň si nikdy nic takového nepamatoval. Pohladil jí po vlasech. Věděl, že pojede. Splnil by jí jakékoliv přání, i když s ním nesouhlasil.

„Uděláš pro mě něco...?" zeptala se ještě.

„Cokoliv si přeješ, má paní." usmála se bolestným nechápavým úsměvem. Bylo to porpvé za dobu co byli svoji, kdy ho o něco prosila. Její první přání… Trochu se bál co by po něm mohla chtít, ale věděl, že učiní vše co bude v jeho silách aby jí udělal radost, přinesl trochu klidu do její ztýrané duše.
 

„Chraň je. Ochraň je prosím... Anguse, Dereka i Erica...“ Slib mi prosím, že to uděláš. Slib mi, že se všichni vrátí živí... Nemohla bych dál žít, kdyby se někomu z nich něco stalo... Angus je jediný kdo mi rozumí, Derek je Rebečin manžel, kdyby zemřel nebyla by šťastná a Eric Rawne je jejich společným přítelem, scházela by jim jeho přímost a postrádání jakéhokoliv taktu, kterým se tolik vyznačuje... Oni mají to co mi ne... Přátelství a lásku, to je třeba chránit... Nic ze svých myšlenek už však nedokázala říct. Byla na to příliš slabá.

Přikývl a vstal. Zlobil se. Zlobil se pro její nezištnost, pro to že si uvědomil, že by možná lépe snesla jeho smrt než smrt některého z těch, které jmenovala. Nemohl tušit, že je to tím, že nést svou bolest pro ni bylo snazší než se dívat na bolest ostatních. Její ruka byla již příliš slabá a svezla se na postel vedle jejího těla. Chvíli se na ni jen díval jako by se snažil číst v jejích šedých očích, z nichž nikdo číst neuměl, ale ty oči uměly číst ve všech ostatních… „Udělám vše co budu moct, slibuji..." řekl nakonec. Úleva která jeho ženu prostoupila byla vysilující.

„Děkuji..." vydechla a unaveně zavřela oči.

„Měla by jsi si odpočinout..." Ještě jednou se nad ní sklonil a políbil svou ženu na čelo. Už neměla dost sil aby se dívala jak dochází… Odpusť mi Darene, prosím, mé přání… Odpusť mi, že žádám jejich životy. Což ale není naší povinností chránit ty na nichž nám záleží…?Mrzí mne to sestřičko... Jsme jako oheň a voda... Stále spolu a věčně odděleny... Buď šťastná, prosím... Alespoň ty a Angus...

***

Daren opustil Fionin pokoj a vyšel na chodbu. Chvíli jen dýchal opřený o dveře jejího pokoje. Dva dny seděl u jejího lože. Dva dny čekal zda vůbec ještě někdy otevře oči v tiché hrůze a sám. Jednou už to zažil. U lože své první ženy také seděl několik dní než její srdce přestalo být. Nevěděl, jestli by to dokázal znovu… A teď když se probudila? Ušlechtilost jejích slov a přání, žádost o trochu vlastní důstojnosti… copak jí mohl něco takového odmítnout? Ona pro něj udělala první poslední a teď když mohl konečně on udělat něco pro ni, tak váhal. Nepovažoval to za správné a nesouhlasil s tím… Přesto však věděl, že učiní jak slíbil.

Odlepil se od dveří a vydal do své pracovny, kde napsal jen krátký list. Nepřemýšlel dlouho nad jeho obsahem a když už všechna slova ulpěla na pergamenu, zapečetil jej a poslal sluhu aby ho doručil do Telmiru do domu prince Anguse, panně Rebece.

Zadíval se ven z okna. Původně chtěl za Rebekou zajít, ale teď už věděl, že nemůže. Kdyby to udělal, nemohl by splnit slib, který Fioně dal. Tak samotná a křehká… Všichni o ní mají strach, A oprávněně,ale ona ho vlastně nechce. Sama by se ráda starala… Kéž bych tě jednou Fiono viděl šťastně se usmívat. Opravdu šťastně, bez všech zábran, které sis postavila kolem svého srdce…, pomyslel si. Věděl, že by své ženě odpustil cokoliv, jen pro krátkou chvíli kdy by směl slyšet její upřímný smích…
 

***
 

Pro Rebeku byly ty dva dny utrpením. Chodila po Angusově domě jako tělo bez duše, ale viděla. Dívala se kolem sebe a s každým pohledem si znovu uvědomovala, že bída prvních let, kterou Fioně vyčetla, už je dávno za ní. Angus už byl pryč, vrátil se do svojí skrýše ke Karol Volanové. Do Telmiru měl přijet až v den, kdy se s ostatními odeberou do kasáren. Derek, který měl na starosti zásobování celého svého pluku, měl práce nad hlavu. A ona byla sama a mohla jen přemýšlet. Přemýšlet o své vinně a o posledním pohledu sestřiných očí.

Dokud nepřišel ten dopis.

Sluha zaklepal na domovní dveře a otevřela mu místní služka, která dopis převzala i s instrukcemi pro koho má být a ta jej přesně podle nich předala Rebece, která jej ihned otevřela.
 

Ctěná Rebeko Treanová, princezno Aldormská.

Píši Vám tento dopis abych Vám oznámil, že se Vaše sestra již probudila. Dle reakce našeho pána a vládce krále Sida Clemense, bych Vám jakoukoliv návštěvu u jejího lůžka nedoporučoval, stejnou měrou, jakou si ji ani já sám nepřeji...
Také považuji za důležité tlumočit Vám její první slova po té co nabyla vědomí.
Ptala se na Vás, princezno, ptala se jestli jste v pořádku. Optal jsem se své ženy, zda bych u ní vzhledem ke slabosti jejího těla neměl zůstat, místo abych vyjel po boku Vašeho manžela a prince Anguse do války, ale odpovědí mi bylo, cituji: "Jen jeď, Darene, musíš jet... Kdybys zůstal nikdy už bych se nemohla Rebece podívat do očí... Prosím..."
A pak mne také požádala, abych ochránil Vašeho bratra, manžela i jejich společného přítele pana Rawnea. Přísahal jsem, že tak učiním, jak nejlépe budu schopen a tak i dodržím.
Doufám, že ta slova mluví za vše, neboť já sám nenacházím jiná, kterými bych popsal co jsem v ten okamžik pocítil. Sbohem...

Daren Halim
 

V každém odstavci se pro ni skrývala bolest. Už oslovení "princezno aldormská"... tou nebyla už velmi dlouho. Zmínka o tom, že nikdo nechce, aby se Fioně šla omluvit poté, co nabyla vědomí... Kdybys zůstal nikdy už bych se nemohla Rebece podívat do očí... Pak ještě žádala, aby chránil Dereka... Daren měl pravdu. Ta slova mluvila za vše. Nebylo třeba dodávat, jak je Fiona ušlechtilá a statečná. A silná…

Možná měla Darenovi odpovědět. Vysvětlit mu, že jí to mrzí a chtěla by to napravit. Ale tehdy znovu prokázala, jak slabá je. Nedokázala to. Nesebrala odvahu napsat Darenovi dopis, neodvážila se postavit jeho nenávisti. Neodpověděla… Schovala ten dopis do šuplíku ve svém stole, protože neměla ani to srdce jej zahodit či spálit. Slova v něm vepsaná pro ni znamenala příliš na to aby z nich učinila pouhou vzpomínku.

Toho dne si znovu připomněla, že jsou slova, která už nelze vzít zpět…