Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Příběhy neobyčejných lidí

      Strom přes zeď

      Vím, že jste všechny myšlenkami o stopadesát let později, ale už příliš dlouho jsem Eillen s Lomeril záviděla múzu. Když se dostavil záchvat inspirace, prostě jsem si tuhle scénu nutně potřebovala napsat.

      Eillen mi jeden den radila, ať si napíšu nějakou smutnou jednorázovku, když si potřebuji od korektur odpočinout psaním čehokoliv jiného. A když jsem pak slyšela písničku Make Me (Cry), vyvstala mi před očima scéna mezi královskými sourozenci.

      Zdá se to být prosté. Sedla si a psala, že? Jenže tak jednoduché, to Jackie neměla. I když mě Eillen podpořila a říkala ať si to napíšu, že k tomu nemusím mít žádný složitý a spletitý přáíběh, do něhož bych to cpala, málem mi povídku překazila naše úžasná a skvělá timeline. Přiznávám, že jsem si až v té chvíli uvědomila, že REBEKA JE O 10 LET STARŠÍ NEŽ FIONA!!! Myslela jsem, že Sida s Valerií půjdu osobně uškrtit v nějakém AU, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Říkala jsem si, že to snad ani tedy nenapíšu, ale nakonec myslím, že se snad povedlo i s tímto věkovým handicapem.

      Tak kdyby jste někdo chtěl nakouknout okénkem o pár generací nazpátek, doufám, že vám, bude můj střípek ze života kraleviců líbit...

      Strom přes zeď

       

      Ten strom rostl v nejzazším koutě zahrady až u samé zdi. Jeho kmen se v mládí rozdvojil a o mnoho let později vypínal do takové výše, že se mohl svými větvemi dotýkat i širého okolí rozprostírajícího se za kameny ohraničujícími celý princeznin svět.

      Zatímco malá Fiona sedávala na trávě vedle a promlouvala k němu, jakoby měl duši, Rebeka s bratrem po něm šplhali. Angusovi stačilo sedat ve větvích, nebo na zdi, ale pro starší sestru byl tajnými dveřmi i chodbou ze zlaté klece Wildaranského paláce, kudy poslední dobou mizela čím dál častěji.

      A stejně tak hodlala učinit i v den před Nocí hvězd.

      „Počkejte na mě!“ volala šestiletá holčička zachumlaná v teplém kabátci s šálou vlající přes rameno. Ve vysokých botách klopýtala za staršími sourozenci po prašné cestičce mezi záhony s planou nadějí, že je může dostihnout.

      „Angusi, Rebeko…!“ V duchu si postěžovala jejich jménům, že jí nemají rádi, když od ní utíkají, neschopná pochopit, proč jen když je nemocná, jsou s ní schopní trávit čas.

      Dvanáctiletý jinoch se s povzdechem zastavil a díky tomu přestala vesele utíkat i králova nejstarší dcera.

      „Co to děláš, Gusi? Jdeme,“ vybízela bratra.

      Ten ale nedokázal odtrhnout oči od sestřičky.

      „Proč by nemohla jít s námi?“

      Byla malá, krátce po nemoci nabalená, jakoby žila na severu, neměla žádnou šanci je doběhnout, a přesto to nevzdávala. Jaká síla či potřeba ji musela hnát, aby je prostě nenechala odejít?

      Rebeka protočila očima.

      „Hádej.“ Postavila se princi po bok, založila ruce a s úšklebkem divoké šelmy sledovala to nemotorné dítko jejich matky, běžící tak, že div nezakoplo o své vlastní nohy, nebo o tu příšerně dlouhou šálu.

      „Teď se natáhne, jak široká tak dlouhá,“ prohlásila pohrdlivě.

      „Sázka?“ Angusovi v šedých očích zajiskřilo.

      „A o co?“ Nemohla Rebeka odmítnout.

      „Pokud k nám doběhne, může jít,“ navrhl budoucí král.

      „Může si přeci jít, kam chce,“ odfrkla si Beka. Jediný pohled do bratrovy tváře jí ale ujistil o nemístnosti takového vtipkování.

      „Dobrá,“ přisvědčila a pohodila dlouhým copem, „ale pokud ne, odkážeš jí do patřičných mezí.“

      Angus se pousmál a souhlasně kývl. Fionina příležitost tedy vězela jen a pouze v jejích dětských ručkách, které horlivě kmitaly podél drobného tělíčka.

      A dívenka nezakopla…

      Jakmile zmerčila, že se zastavili a čekají na ni, její srdce samou radostí zaplesalo. Jak už jí připadalo, že ztrácí síly, náhle jich měla opět dost. Přispěchala k nim, zastavila se, předklonila a zhluboka dýchala chladný vzduch pálicí ji v dýchacích trubicích, jako rozžhavené železo.

      Černovlasý chlapec věnoval vysoké štíhlé brunetě po svém boku vítězný úsměv.

      Rebeka s povzdechem rezignovala.

      „Fajn, můžeš jít s námi, Fiono,“ oznámila pevným hlasem.

      Holčička na sestru upřela vděčný pohled toho nejšťastnějšího štěněte na světě, z kterého Anguse mimoděk zamrazilo.

      „Tak jdem,“ rozhodla s konečnou platností první aldormská princezna.

      Princ přikývl otáčející se Rebece a podal Fioně ruku, aby šla s ním.

      „Bolí mě nožičky.“

      „Tak mi vlez na záda,“ nabídl přívětivě starší bratr, otočil se od ní, přidřepl a chytil sestřičce nohy pod koleny, zatímco ona mu ovinula paže kolem krku.

      Zahrady královského paláce, byly rozlehlé a v tomto ročním období na nich nebylo pro zahradníky příliš práce. Děti se snadno ztratily z dohledu všech očí.

      Rebeka automaticky vyskočila. Přidržela si sukni, pod níž ukrývala kalhoty, šplhala mezi oběma kmeny a vyhoupla se do větví.

      Angus postavil sestřičku a sám vylezl do míst, kde se kmen rozděloval, aby začal šplhat výš.

      Fiona oba jen pozorovala se smutným bezradným poloúsměvem tenkých rtů na bledých tvářích, kterým ani všudypřítomný chlad nedokázal vdechnout zdravou barvu.

      Rebeka čekala na zdi.

      „Co je? Pospěšte,“ vybízela je.

      „Myslím, že Fí neumí lézt.“

      „Jestli chce s námi, tak musí,“ stála na svém nejstarší.

      „B-bojím se,“ pípla maličká.

      „Neboj, pomůžu ti, pojď.“ Angus k ní natáhl ruku, kterou Fiona s bázní v šedých očích přijímala jen neochotně.

      „Nech ji, Gusi, Když chce s námi, musí zvládnout to co mi. Nemůžeme se s ní pořád vláčet a zdržovat.“

      Bylo to tvrdé. Princi bylo mladší sestřičky líto, ale musel chtě-nechtě uznat, že na Rebečiných slovech něco je. Seskočil a dal tak symbolicky děvčátku přednost.

      „Dobře,“ pípla Fiona a stísněně polkla. Rebečina slova ji zabolela jako nůž, ale přikývla na znamení, že to zkusí.

      Dostat se mezi oba kmeny ještě zvládla, ale vyšplhat po nich se zdálo být nad její síly. Neměla ani zdání, jak by to měla udělat. Nohy jí v zimních botách podkluzovaly, čepice stále klesala do čela, šála překážela, kde se dalo, a teplý kabát bránil rukám v pohybu.

      Angus sestřičku přidržoval, aby alespoň nespadla, ale bylo to beznadějné. Smutně vzhlédl k Rebece, která je pozorovala ze své výše, a zakroutil nesouhlasně hlavou.

      Velká sestra pozvedla zrak k nebi v duchu spílající ke všem drakům, čím si tohle zasloužila.

      Seskočila k sourozencům.

      „Nedivím se, že jí to nejde,“ prohlásila kriticky. Došla ke kmeni, sestřičku sundala a začala jí odstrojovat.

      „Takhle by tam nevylezla ani do své svatby.“ Sundala Fioně čepici, odmotala šálu, a když začala rozepínat i králičí kabátek, tak jí sestřička ucukla.

      „Ne!“ vypískla a zachumlala se do něho.

      „Co zase ne?!“ rozzlobila se bruneta s dlouhým copem, které stačily kalhoty a šaty s vestou, aby mohla ven i v nepřízni počasí.

      „Maminka říkala, že se musím teple oblékat,“ hájila se princeznička, „jinak prý budu znovu nemocná.“ Těkala očkama ze sestry na bratra hledajíc oporu.

      „Tak a mám toho právě dost.“ Rebeka se narovnala a jako bičem, šlehla po bratrovi pichlavým pohledem. „Nemůže s námi jít nabalená, jako do Severních hor.“

      „A-ale já musím…“

      „Ne, nemusíš!“ Zvýšila Rebeka hlas, jak pečivě vyslovovala každé slovo.

      „Ale…“

      „Dost, Fiono!“ okřikla ji.

      Angus cítil, že musí zakročit.

      „Fí má pravdu, Beko. Matka na tom trvala,“ postavil se na stranu mladší sestry, která v tomto sporu byla skutečně nevině. Nechtěně tak ovšem šestnáctiletou princeznu spěchající na setkání s někým kdo ji zaujal, popudil ještě víc.

      „Buď se odstrojí z té nádhery, nebo, ji tu nechávám. Kde budeš ty, je na tobě!“

      Blonďaté děvčátko vzhlíželo k sourozencům se smutkem v očích. Tohle přeci nechtěla. Netoužila po hádkách, natož aby vznikaly, kvůli ní. Nepochybovala však, že sestřino ultimátum platí.

      Dvojí pohled se nyní obrátil k ní. Musela se rozhodnout.

      Hrozně ráda by šla s nimi. Chtěla vědět, co je za zdmi paláce, kam sestra odchází, jaký je svět, o němž slýchala… Ale porušit matčin přímý rozkaz se obávala. Nechtěla být tak brzy zase nemocná.

      Posledně sestru poslechla. „Nemusíš se tolik oblékat,“ říkala a navlékla ji do kalhot, které Fiona normálně nenosila. Neprotestovala, protože byla šťastná, že se jí sestra věnuje. Jedno odpoledne v týdnu dostávala chůva volno a tak bývala sama. Šance hrát si s velkou sestrou byla darem, který se neodmítá.

      Ale pak byly přistiženy u kachního rybníčku v zahradách, kde po sobě házely blátem. Matka zuřila. A když pak Fiona onemocněla, Rebece vynadala jako asi ještě nikdy. Slyšela je přes dveře a tiše vzlykala do polštáře, který jediný stíral slzy z dětské tváře.

      Nesmělo se to už nikdy opakovat!

      „Jděte sami,“ hlesla a vykouzlila na rtech lživý, vlídný úsměv.

      „Fajn!“ odsekla Rebeka, záhy se vším hotová. Znovu se vyšvihla na strom a ohlédla po bratrovi v němé výzvě.

      Jenže pozice korunního prince v té chvíli nebyla vůbec tak jednoduchá, jak se mohlo zdát. Měl pocit, že ať se rozhodne jakkoliv, bude to špatná volba, protože tím zákonitě jedné se sester ublíží.

      „Tss.“ Rebeka seskočila na druhé straně.

      Hoch zvedl z trávy čepici i s šálou a podal je vděčnému děvčátku, k němuž poté s povzdechem zaklekl.

      „Ty taky odejdeš?“ zeptala se Fiona, jakoby mu skrz oči viděla až hluboko do duše.

      „Rád bych s tebou zůstal,“ pohladil sestru po vlasech.

      „Ale půjdeš s ní,“ dořekla za něho. V jejím hlase nebylo ani stopy po zášti či urážce. Jen smutek.

      „Ty budeš doma. Máš tu matku a otce a spoustu služebnictva, které se o tebe postará… Ale Rebeka tam venku nemá nikoho, víš? Když se něco stane, kdo jí pomůže, když nepůjdu s ní?“

      Fiona bratrovi neochotně přikývla, tak se Angus chopil příležitosti a s těžkým srdcem přelézal zeď.  Už se neohlédl, aby čelil šedi vážných očí, které ukrývaly hlubokou tíseň. Zachovala se přeci správně, tak proč ji všichni opouštějí?

      Sklonila hlavu. Chodila pak po zahradě sama mezi záhony s odkvetlými květinami sbírajícími síly na novou Sazeň, kdy první z nich opět začnou kvést.

      Nevydrželo jí to dlouho. Sychravé počasí, těžké mraky táhnoucí se od nevidím do nevidím a kvílivý vítr, to všechno umocňovalo její zoufalou beznaděj tížící ji na duši.

      Vrátila se do paláce vchodem pro služebnictvo. S omluvami a chmurami v bledé tvářičce se proplétala mezi pracujícími lidmi směrem ke svému pokoji, kde hodlala najít úkryt před světem, který toužila ze všeho nejvíc poznat.

      Nikdo nevěděl, jak moc by chtěla být silná a zdravá jako její starší sestra. Jenže být sobecká a působit bolest všem okolo sebe? Copak by to bylo správné?

      Matka s otcem za ní přišli, když už se šeřilo.

      „Fiono, hrála sis dnes odpoledne venku, neviděla jsi bratra a sestru?“

      „Nevíš, kam šli?“ Ptali se.

      Mohla by to říct. Prozradit nevinný strom, tak (ne)šikovně zasazený blízko kamenné hradby. Uzavřít Rebece i Angusovi tajnou cestu ven. Ale jaký by mělo smysl se mstít, kdyby ji pak jen oba víc nenáviděli?

      „Nehrají si se mnou, nevím, kde mohou být,“ pípla tiše a vrátila se ke svým panenkám. Přivinula si Rosalii na prsa a houpala ji, jako matka svoje děťátko.

      Jako se Angus rozhodl chránit Rebeku tam venku, ona se rozhodla, že bude chránit jejich místo doma.

      Jedině tak to bylo správné…


      Vydáno: 26.11.2016 21:37 | 
      Přečteno: 280x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      icon , - odpovědět
      Eillen
      Já jen upozorňuji, že jsem radila napsat jednorázovku. O smutné jsem nic neříkala :-)
      Hezky se ti podařilo popsat jejich vztah. Sice to u mě znamená, že Rebeku stále nemám ráda a teď o něco víc, ale tak co se s jejím charakterem dalo čekat. Jen mě překvapuje. Snaží se chovat jako kluk - rozhodně odmítá být princezničkou - ale všimla si někdy, třeba na svém bratrovi, že nikdy nikomu neubližoval? A to teď myslím slovně... Protože ona se v této scéně nechovala ani jako holka, ani jako kluk, ale jako debil (pardon za ten výraz).
      Angus je prostě Angus. Už jako kluk si musel vybírat komu ublíží. Chudák, nejlepší by pro něj bylo kdyby byl jedináček 3
      A u Fiony jsem ráda, že si nakonec upustila od jejího pláče. Takhle je to mnohem lepší. Tohle je Fiona. Svým způsobem dospělá žena v dětském tělíčku.

      No a ke zkratkám jmen. To mi vůbec nevadilo (i když o nich tak taky neumím uvažovat). V hlavě mi stejně vždy naskočilo plné jméno.
      Já spíš měla problém s touhle částí: "vzduch pálicí ji v dýchacích trubicích" - nevím proč, ale ten výraz dýchací trubice mě zarazil a chvíli jsem nechápavě koukala. Asi je to tím, že mám od mala naučený výraz "pálicí na plicích". U těch "trubic" si připadám jako bych četla biologický rozbor.
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      Rebeka je tak trochu debil, nikdy jsem netvrdila opak :) A v šestnácti byla ještě daleko větší debil než v těch cca 30 kdy se objevila ve ZaS. Puberťačka v tom nejhorším slova smyslu. Sakra, já o ní budu muset něco napsat 3
      icon odpověděl(a)
      Eillen
      Jo, puberta s ní mlátí ode zdi ke zdi. Jako dospělá už takový extrémní případ nebyla, ale je mi jasné, proč mi nesedla. Ona je totiž (alespoň v té pubertě) úplně jak já. A není příjemné si přiznat, že jsem byla hovado 3

      Lomeril, jen piš 5
      icon odpověděl(a)
      Jackie-Decker
      Eill: Vážně? Paměť je hrozná věc :D Jsem fakt měla za to že jsi psala, že má být smutná :D Ale možná to je tím že jsem v té chvíli byla smutná 3 .
      Rebeka je Rebeka. Bylo jí šestnáct a jak říká Lomeril byla to puberťačka. No tak Anguse každé takové rozhodnutí myslím si hrozně mrzelo, proto se snažil udržovat rovnováhu mezi sestrami, které ale příliš vyvážit nešly.
      Jo, taky jsem ráída že u ní ten pláč nebyl, takhle je mi taky příjemnější.
      S těmi trubicemi máš samozřejmě pravdu, šlo o to že v klíčovém okamžiku mě výraz "na plicích" úplně vypadl z hlavy a já to prostě musela nějak napsat a tohle bylo jediné co mi napadlo 3.
      Jinak si nemyslím že Rebeka byla až takové hovado jak říkáš byla prostě svá, živelná a dozajista ne zlá, spíš nezvladatelná :D

      Lomeril: souhlasím s Eill klidně piš :)
      icon , - odpovědět
      Lomeril
      Je super, že jsi napsala něco nového! Sourozence jsi perfektně vystihla, přesně takoví by v tomhle věku byli. Vlastně přesně takoví byli vždycky - a já si o nich vždycky ráda něco přečtu.
      Jediné, co mě tam štvalo, byly ty zkratky jmen. Ještě bych překousla, že si tak říkali mezi sebou (i když ve všech ostatních povídkách se oslovují normálně), ale když jim říkáš v textu mimo přímou řeč Beka, Gus a Fí, tak mě to rušilo.
      A jenom jeden rýpavý detail, nebylo by lepší "1. princezna aldormská" napsat slovy bez té číslovky?
      icon odpověděl(a)
      Jackie-Decker
      Tak zkratky... Ve všech ostatních povídkách už taky byli starší. Nevím nějak mi přišlo, že by se tak mohli oslovovat. V textu cháou že to může rušit, ale už tak byli představeni, není důvod to tam nepoužít. Přeci jen přehlednost je důležitá když píšeš o víc postavách. Každopádbně mě asi nezabije, když na to ještě kouknu.
      U té číslovky jsem dlouho přemýšlela a hledala ekvivalent. Ono by to šlo i slovy, ale pak by to nebyla 1. princezna aldormská, ale první aldormská princezna. Protože první princezna aldormská vypadá divně.
      Ale jinak si myslím že to není nic proti ničemu to upravit.
      Snad jsi tedy alesapoň nebyla zklamaná...

      EDIT: Upraveno. Snad to tekto rušit nebude...
      icon odpověděl(a)
      Lomeril
      Zklamaná jsem v žádném případě nebyla, tohle byla fakt jenom drobnost. Možná je to tím, že jsem zvyklá o nich přemýšlet celými jmény, pod těmi přezdívkami si je nepředstavím. Ale určitě se tak mohli oslovovat jako děti a pak toho nechat.
      Jinak se mi strašně líbí celý ten nápad (dokonce mi to dalo i nápad k Já, princ aldormský) a ten název je úplně dokonalý. A na Rebeku tyhle eskapády úplně přesně sedí a Anguse jsi vystihla líp, než se to kdy povedlo mně 1
      icon odpověděl(a)
      Jackie-Decker
      To je v pořádku. Každý jsme zvyklý o nich přemýšlet jinak. Já zjišťuji že je mi poměrně blízké psát o dětech a tak... No jsem ráda že se ti Angus v mém podání líbil, mě se vždycky líbil v tom tvém. 10. Díy moc. Je to jen jedna drobná přího, da no. Jsem ráda že jsem ti nezkazila Rebeku, vím že ji máš ráda. Hrozně jsme se býáa že mi vynadáš, takež tohle je pro mě veliká púleva, díky :)

      „Nejkrásnější ze všech tajemství je být géniem a vědět to jen sám.“ Mark Twain