Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Příběhy neobyčejných lidí

      Z rozhodnutí Rady

      Draci, jejich právo a kodex... Mezi tím vším se však zapomíná, na jejivh srdce, která jsou někdy stejně zranitelná, jako ta lidská...

      Z rozhodnutí Rady

       

      Bylo to jako zlý sen. Seděl na skále nedaleko paláce Wildaran a hleděl tím směrem. Korunovace a svatba. Sidus Clemens se stal králem kousku země zvaném Aldorma a on, Gretiem, se nyní díval na dílo zkázy, které svou kletbou uvalila Orena na jeho rod. Nechápal to. Lidskou pýchu a pošetilost. Jeho zlaté šupiny se leskly v záři zapadajícího slunce a stříbřité oči hleděly do srdcí všech těch, kteří po oslavě zůstali v hodovní síni Wildaranu.

       

      Na samotný obřad se dlouho nečekalo. Během několika dní se konala velkolepá svatba, ačkoliv Sidus i Valerie si přáli něco skromného. Museli se však podřídit zvykům. Poté, co jim draci požehnali, nastala hostina. Postupně všichni odcházeli, jen Orena zůstala. Čekala, než zůstane jen pár hostů a s odhodláním přišla před šťastný pár. Král dal všechny poslat, jen mladý Maxwell Roden zůstal skryt za gobelínem v barvách Aldormy.

      „Proklínám tebe a tvůj rod za lásku, jež si ve mně marně vzbudil. Proklínám tě. Ty nebo tvůj syn přijdete o trůn. Dlouhou dobu bude trvat, než se navrátí vašemu rodu. Tvůj jediný syn zemře a ty nebudeš mít možnost se s ním naposledy rozloučit, promrháš jediný okamžik strachem o druhé… Jedině žena, jež přežije svoji smrt a přejde přes hranice nekonečna, bude moci navrátit trůn tvé krvi. Avšak svým životem za to zaplatí. Nevěřím, že se najde žena, která by byla tolik ochotna riskovat pro cizího člověka a cizí zem. Buď proklet navždy!“ zakřičela poslední slova.

      „A já proklínám tebe, sestřičko. Nenalezneš klidu a nebudeš moci pokojně zemřít, dokud se nestaneš člověkem, jež změní jiného člověka. Sama budeš žít, bez lásky a potomků a čekat budeš, než se ti naskytne příležitost odčinit prokletí, jež si na tento trůn uvrhla,“ odpověděla ji Valerie. Všem připadala v tu chvíli velmi klidná. Jen Orena poznala, jak moc ji její věštba bolí. I tak ji však dokázala vyslovit.

       

      On tam byl. Zlatý drak, aby požehnal jejich rodu a tohle nyní byl nucen vyslyšet. Prožívat hořkost v Orenině srdci, bolest a zoufalství v tom Valeriině a Sidův hněv, který snad neznal mezí, když v prvé chvíli chtěl dát sestru své milované uvěznit a jen Valeriina slova jej zadržela.

       

      „Nechej ji jít, drahý.!“ Ani na okamžik neodtrhla chladný pohled od své sestry. Jen chvění pěstí do nichž zaťala ruce napovídalo o velkém duševním vypětí, které prožívala. „Ať jde a trpí životem. Nech ji ať se dívá ať svědkem je toho co způsobila, nechť jejím trestem je, že nesplní poslání žen, že nikdy nebude matkou a svědkem ať je, jak všichni z naší strany její krve, budou trpět kletbou jíž na nás uvalila.“ Mezi Orenou a Valerií pohaslo poslední sesterské pouto. Vlákno se napínalo s každým Oreniným krokem ze síně až nakonec prasklo, když se dveře hodovní síně uzavřely.

       

      Drak divoce zařval. Byl to sten, varování všem, že se samo srdce Aldormy otřásá v základech. Silně mávl svými křídly, packami se odrazil od skály a zamířil do mraků, jimiž prolétl jako nůž projde máslem a zamířil do hlubin nekonečného vesmíru k místu, kde draci mají svůj chrám.

      ***

      „Draci mají svůj kodex a své právo. To jest náš dvojí zákon, Gretieme. Kodex ukládá povinnosti a právo udíleno v chrámu, určuje, který z draků smí jak zasáhnout v tom či onom světě, který si zvolil.“ Vyslechl tehdy slova strážce chrámu, když k němu poprvé přiletěl.

      „Jak přesně je udíleno právo?“

      Starý drak pokýval hlavou: „Vstoupíš dovnitř, projdeš do zadní části hlavní místnosti, kde spatříš živoucí symbol řádu vesmíru. Neptej se mě jak vypadá, jsi příliš mladý abys do chrámu vstoupil a až jednou přijde tvůj čas, poznáš místo o němž mluvím.“ Odmlčel se a Gretiem trpělivě vyčkával co mu starý ještě poví. „Pokud duše draků, které se po smrti rozhodly připojit se k věčnosti v chrámu rozhodnou, že právo o něž přicházíš žádat – pozor si dej, čtou i v tvém srdci – je takové, které ti má být uděleno, vyslechneš moudrost jejich a souhlas s tím abys vykonal co ráčíš ve světě lidí. Pokud ale uznají, že žádáš o něco co se k tobě nehodí, že právo jaké chceš nemá být přiděleno tobě, nebo pokud jej žádáš pro svět k tomu neurčený, vyslechneš sic moudrou radu, ale právo ti dáno nebude.  Rozhodnutí chrámu se musí každý z nás, Gretieme, plně podřídit, neboť kdyby tak neučinil…“ odmlčel se a pohled černého draka, strážce chrámu, se změnil na vtíravě přísný. „Trest za to by nemusel unést…“

      „Proč bychom vlastně měli žádat právo abychom mohli zasahovat ve světech lidí? Co je nám po jejich životech, což nemáme ty svoje?“ Pošetilá dětská otázka, kterou vypustilo mládě zlatého draka, ačkoliv znal hluboko ve svém nitru odpověď, kterou však potřeboval slyšet i dračíma ušima, jen srdcem to nestačilo.

      „Protože, mládě, takto oslovovali starší, mladé draky jen vyjímečně, když jim chtěli ukázat, že zacházejí příliš daleko. Gretiema to trochu popudilo ale přijal jej neboť věděl, že oproti strážci chrámu je skutečně ještě jen mládětem… „Naše životy jsou s těmi lidskými v mnohém spjaty. V každém draku je část člověka a naopak. Každý člověk v sobě nese kousek draka. Jednou to pochopíš, už více nepokládej takové otázky. Velmi dobře jsi znal odpověď!“ pokáral Gretiema a ten sklopil na okamžik čumák k zemi, i když jej velmi rychle opět zvedl aby se na černého draka zahleděl důkladněji. V jeho očích spatřil snad celé galaxie světů. Byl to úchvatný pohled, který jemu samotnému připomněl, že je jen součástí něčeho mnohem většího…

      „Rozumím…“ hlesl a vzdálil se na pět kroků od strážce. „Děkuji ti Hamëwire Šir’ugat, tvá lekce byla vyjímečná.“ Dodal ještě a vznesl se, aby odletěl poznávat světy lidí, což bylo dalším stupněm výuky před dospělostí…

      ***

      Mohutné tlapy zlatého draka se zabořily do písčitého povrchu planetky na jejímž povrchu byl zbudován i Dračí chrám. Veliká stavba utvářená věky dračích generací. Každý kámen měl své jméno, každé křídlo i kterákoliv z vnitřních součástí. Nebylo důvodu aby mu kdokoliv bránil ve vstupu do jeho útrob. Brána povolila jeho tlaku a on vešel.

      Ihned poznal vířící planetky, hvězdy a celé galaxie na konci hlavní místnosti, plné reliéfů starých draků, jež se staly symboly i mezi svými. Zamířil tam.

      Nikdy nepoznal krásnější a povznášející pocit. Dokonce ani let vesmírnými dálavami nebyl tak osvobozující jako víření planetek a vlnění stěn chrámu, které si žily svým vlastním životem. Sotva se naučil vnímat zrychlený koloběh všeho kolem sebe zaslechl chorál hlasů, o němž mu Hamëwire vyprávěl.

      “Zde můžeš vidět všechny planety, na kterých stále věří v draky a jejich víra nesmí být nikdy zničena. Proto byla drakům dána možnost pomoci. Dračí právo, které mohou uplatnit, kdykoliv to uznají za vhodné. Toto právo má více podob. Avšak tobě je povolena jen malá jeho část.”

      Ucítil zvláštní pocit. Pokoru smíšenou s bázní a úctou. Poklonil se přízračnému hlasu čekajíc na svůj ortel. Žádal jediné. Právo zasáhnout. Nikdy si nemyslel, že bude o právo žádat. Držel si odstup od lidí a jejich osudů, ale teď, když byl povolán aby žehnal Sidu Clemensovi a jeho rodu, dostal bezvýznamný člověk se jménem i tvář. Když naslouchal slovům kletby a nahlížel při tom do srdcí všech v síni otřáslo to jeho jindy tak vyrovnaným srdcem. Nechápal proč by měl přihlížet jak je jeho požehnání zmařeno, kletbou nějaké pošetilé ženštiny, která ani nevěděla co říká.

      „Zvážili jsme tvou žádost, Gretieme Hul’hjerev, ale právo zprostit Sidův rod kletby v zemi Aldormě jest ti nadále zapovězeno. Jen žena z jiného světa, nepoznamenaná tou zemí a nevázaná k ní původem, tak smí učinit a jednou třeba vyprosíš právo pro své vejce, ale ne teď. Ty sám se více nevmísíš do dění v zemi Aldormské. Žádný tamní smrtelník tě více nespatří… Tvé právo určili jsme za jiné, až o něj přijdeš žádat udělíme ti jej.“

      Hlas utichl. Gretiem cítil jak se v jeho nitru budí nové pocity. Ano, musel přijmout rozhodnutí chrámu a tak v tu chvíli také učinil. Poklonil se a odešel, ale když se za ním brána zavřela věděl, že to nechce. Přemýšlel jestli i ostatní draci prožívají takové pocity není-li jim uděleno právo o něž přišli žádat, ale v odpověď na nevyřčené myšlenky mu byl jen hlas strážce chrámu.

      „Nestává se často, že by drak nedostal právo o něž žádá, ale nejedná se o žádnou tragédii…“

      Podíval se do očí černého draka. Do nekonečných hlubin vesmíru. [i]Hvězdy jsou oči jiných světů a tvé oči Hamëwire Šir’ugat, jsou hvězdami všech y nich… I tak jsou ale místa kam nedohlédnou a jedním z nich jsou srdce živých tvorů[/i], pomyslel si. Netušil jak daleko je od pravdy, neboť Hamëwirovi oči viděly mnohem více. Aniž by jakkoliv reagoval na strážcova slova máchl křídly a vznesl se. Pokud nemohu zasáhnout, budu se alespoň dívat…

      Zamířil k Aldormě. Malému kousku země na zdánlivě obyčejné planetce, kterých sám za svůj život spatřil bezpočet. Když přistával na horské plošině zády k Wildaranu, paláci nových králů, přistál vedle něj i mladý Fialový drak Ohene. Gretiem o něm zatím jen slyšel jako o nadějném následovníku svého rodu, ale nikdy po něm nepátral.

      „Vítej, Zlatý, myslel jsem, že už nepřiletíš…“

      „A co dovedlo tě k takovému úsudku?“ zeptal se spíše mimoděk, než že by doopravdy toužil zapříst rozhovor právě s tímto drakem. Byl také jedním z těch, kdož přišli žehnat rodu Clemens, ale ani tehdy se spolu nemuseli promluvit.

      „Tvůj křik. Rozléhal se daleko. Každé srdce Aldormě se pod ním otřáslo a naplnilo tvým vlastním žalem.“ Vysvětlil mu. Gretiem ale nechtěl slyšet víc a tak se odvrátil a zadíval ke slunci.

      „Dobrá, nechceš-li o tom mluvit, nemusíš. Prý jsi šel žádat do chrámu o své dračí právo…“ nakousl Ohene další věc o níž Gretiem nechtěl nic slyšet, ale přesto se s ním dal do hovoru jelikož ho zajímalo jak je možné, že ví o tom kde celou dobu byl.

      „Jak ses o tom dověděl?“ Zeptal se jednoduše.

      „Nevykládej si zle mé počínání, já už své dračí právo měl, od Sidovi svatby, ale v té chvíli jsem byl děním také velice zmaten. Letěl jsme se poradit s Hamëwirem, a přiletěl těsně po tobě. “ pravil Ohene klidným leč omluvným hlasem. „Strážce chrámu mi vypověděl žes odešel s nepořízenou, proto jsem nabyl dojmu, že když už nesmíš být v Aldormě spatřen, že již nepřiletíš…“ Gretiema ta slova zabolela. Všechno v něm vřelo ačkoliv nechápal proč. Doposud nikdy nepoznal hněv ani na lidské pokolení ani na nikoho vlastní rasy.

       

      Od té doby uplynulo mnoho lidských let. Gretiem stále přemítal nad svým údělem a sledoval dění v Aldormě z měsíce, kterým kolem planety kroužil. Ohene občas sedával vedle něho, ale většinu času spolu ani nepromluvili. Angus Clemens byl již dospělý a blížil se čas, kdy plán Loqara Nimana ovlivní mnoho životů… Pomyslné hodiny v Gretiemově nitru tikaly a měřily neúprosný čas, který se nedal zastavit.

      Náhle Ohene vstal. Protáhl svá blanitá křidla a už-už se chystal odrazit se k letu, když ho zarazil zlatý drak, který se zvláštním tušením ve svém srdci pronesl jen: „Kam letíš?“

      „Proč se ptáš?“ odsekl mu Ohene. „Tebe přece lidské osudy netrápí!“ To ale řekl příliš. Gretieme vstal tak prudce, že se v opálových očích fialového draka zaleskl strach, brzy však pokořený odhodláním.

      „Po tom všem si doluješ, říct mi něco takového?! Kdo lépe než ty a já, ví proč jsem a o jaké právo jsem žádal v chrámu?“ Ano. Zvláštní bylo jak se za ta léta stali němými přáteli v porozumění, jež jim skýtala země pod nimi. Ohene sklopil čumák k povrchu měsíce. Nebyl na to připraven. Neměl vůbec v úmyslu obhajovat to co se rozhodl vykonat. Nyní ale musel. Ať chtěl či nechtěl, Gretiem byl starší a silnější než on sám a vlastně sám potřeboval vědět, že s ním alespoň někdo souhlasí. Napadlo ho, že Gretiem by mohl…

      „Vidíš ji?“ promluvil náhle Ohene kývnul hlavou k planetě.

      „Koho?“ zeptal se zlatý drak vytržen ze svého přemítání nad chováním svého společníka a jak si nyní uvědomil i přítele..

      „Tu dívku. Karol Volanvou.“ Ukázal Fialový drak na setmělou zemi pod nimi do míst severních hor království Aldormského. Gretiem zaměřil svůj zrak tím směrem. Nedalo mu problém překonat vzdálenost, která mezi nimi a zmíněnou dívkou byla, aby ji sledoval kráčejíc po tmě chodbami Petrova kamene až k pracovně svého otce.

      „A? Co je sní…“ pronesl nechápavě a napjatě.

      „Jakmile nahlédne do účetnictví svého otce, přijde na původ všech jejich problémů s penězi. Na Dluh u Loqara Nimama i vše ohledně pokladu prince Anguse. Pokud se ovšem vydá za princem aby ho požádala o peníze, nezachrání svůj domov, naopak dovrší tak jeho zánik. Zlato, které může získat ji nezahřeje, ale spálí mrazem. Nikdy nebude šťastná a tak i každý z jejího rodu až do jeho konce… Setká-li se s princem Angusem, zamilují se. Je to tak prosté, jsou si velmi podobní… Jenže Anguse stihne kletba Sidova rodu nejdříve. Budou mít dítě a to dítě jejich krve a jeho potomci pak ještě významně zasáhnou do vývoje celé Aldormy, ale každý z nich bude muset bojovat o svou lásku a mnozí z nich neúspěšně… Nesmí se to stát Gretieme! Nechci aby trpěla nevinná žena, která by jinak mohla mít zcela jiný život!“

      Cítil zvláštní plamen jeho slov. Takový, který stoupal jeho nitrem až do očí, kterými se na Fialového tázavě a přísně zadíval.

      „Jak to víš?!“ vyrazil útočně.

      Ohenovi opálové oči si jej měřily jako by pátral po původu jeho otázky i hlasu jímž ji položil. Nakonec se však rozhodl pro zdráhavou odpověď.

      „Je to mé dračí právo, Gretieme, tušit osud těch, jejichž životy jsou spojeny s osudem dědiců trůnu Aldormy…“

      V jeho stříbrných očích se zalesklo. „Opravdu?“ Horoucně uvažoval. Až do této chvíle Ohenovi v srdci zazlíval, že on své právo dostal, ale jemu zůstalo odepřeno ačkoliv byl mnohem starší. Teď když se ho ale dozvěděl a poznal co se mu snaží říct.

      „Chceš to zvrátit? To co tušíš? Máš dračí právo to ovlivnit?“ pochopil už co chce Ohene udělat a potřeboval vědět jestli i to je součástí jeho práva.

      „A záleží na tom?“ zeptal se fialový drak a odvrátil se od zlatého.

      „Nemůžeš se mýlit?“ ptal se ho.

      „Nevím…“ pokrčil Ohene rameny svých předních tlap.

      „Musím to vědět!“ vyjel na něj a zavrtěl zlověstně ocasem. „Odpověz! Máš právo zasáhnout?!“

      Ohene se stáhl.

      „Ne…“ procedil skrz zuby.

      „Dobře…“ zamyslel se Gretiem. „Řekni mi co přesně chceš udělat.“ Přikázal mu odtažitě a přemýšlel.

      „Půjdu za ní varuji ji. Takové varování musí přijmout!“ rozohnil se než však stačil pokračovat Gretiem se do toho opět vložil.

      „Dobře… Co přesně jí chceš říct?“

      „Proč se ptáš?“ Ohene začal být podezřívavý. Ten smířený hlas zlatého draka ho děsil. Ostatně sám ještě netušil jak formuluje svá slova. Gretiem si povzdechl.

      „Protože to udělám já…“

      „Cože?“ fialový drak to nechápal. „Proč bys to dělal? Ty přece nesmíš zasáhnout, nesmíš být v Aldormě spatřen…“

      Jenže Gretiem dostal bláznivý nápad. Nechápal jak to, že to ještě žádného z draků před ním nenapadlo. Byl to dětinský nápad, možná zoufalý, ale Gretiem zoufalství znal jen z duší lidí, tedy neuměl svůj pocit správně pojmenovat.

      Fialový drak byl překvapen reakcí svého [i]přítele[/i] a poznal, že se bojí jeho všehoschopných očí, toho záblesku procitnutí, kterým byl jeho pohled obdařen.

      „Nesmí být v Aldormě spatřen Gretiem, zlatý drak… Ale kdo říká, že za Karol Volanovou přijdu jako drak? My zlatí, můžeme na sebe brát podobu lidí bez omezení jiných draků, mohu se proměnit v kohokoliv…“

      Ohene se chtěl ohradit proti jeho rozhodnutí, které nechápal a neuměl si odůvodnit, ale pak… Poprvé v životě tušil i Gretiemův osud. To mohlo znamenat jediné, že i tento drak je s osudy dědiců Aldormy spjat. Nikdy si nepomyslel, že jeho právo bude tak bolestné jako ho v tu chvíli poznal. Jeho oči, barvy tůně za úplňkového třpytu, se zaleskly slzami.

      „Gretieme, nedělej to…“

      „Proč?“ jeho hlas zněl neústupně.

      „Protože… Pokud to uděláš… Nevím to přesně, ale mé právo mi říká, že pak ztratíš svou svobodu a ještě mnoho dalších lidských generací budeš svázán s osudy dědiců trůnu Aldormy…“ Hlas se Fialovému třásl.

      „To budu stejně! Ty své právo máš, mě ho dát odmítli. Pokud bys to udělal mohla by ti ho Dračí rada odejmout. Kdyby se tak stalo, kdo bude tušit jejich osudy? Jak mohou potrestat mě, pokud žádné právo nemám?“ Ohene nevěděl jistě.

      „Pověz mi co potřebuji vědět a já tu lidskou ženu varuji.“ A tak fialový drak pověděl Zlatému jak by asi volil svá slova.

      „Rozdělím je natřikrát. Nechť se jí tedy dostane trojího varování, pokud neuposlechne, nechť je to její volba…“ pravil fialovému a ten smířeně, však s těžkým kamenem v srdci, přikývl a Gretiem se vydal vstříc Aldormě.

      Proč…?, volal v myšlenkách ale bez odpovědi. I on tedy mávl křídly. Nepronásledoval ho. Pochopil, že jeho rozhodnutí nemůže zvrátit a při této jeho cestě ho nemohl následovat.

       

      Přistál. Nebyl daleko Petrova kamene a v noci se nemusel bát odhalení. Soustředil svou mysl a upnul se k podobě jíž chtěl nabýt. Podobě stařenky v otrhaném oblečení, aby připomínala žebračku. Napadlo ho, že jestli se Karol Volanová vydá za princem Angusem určitě pojede tudy a u staré žebračky se jistě zastaví. Tak se rozhodl, že jí předá Ohenovo varování...

      Ty sám se více nevmísíš do dění v zemi Aldormské. Žádný tamní smrtelník tě více nespatří…; Jistě, že mě nespatří. Nebude vědět, kdo jí radu předal. Neuvidí draka ale jen starou žebračku, neporuším váš zákaz, Moudří, a přesto budu schopen zasáhnout…, nic nemohlo zakalit jeho pocit vítězství.

      Netrvalo dlouho a Karol opustila své rodinné sídlo. Jen týden čekal Gretiem u cesty, aby se posléze vydal naproti třem jezdcům na koni, kteří opustili Petrův kámen.

      Karol se nesla v sedle téměř jako princezna, Kaštanové vlasy měla sepjaté v pevném účesu, aby vydržel jízdu na koni a jezdeckou róbu přiměřeně zdobenou, ještě po matce. Zato její doprovod, který tvořili dva muži, vypovídal o skrovných poměrech rodu z něhož Karol pocházela. Byl trpělivý. Počkal až pojednou kolem něj. Do poslední chvíle přemýšlel jestli to má udělat. Ohenovo varování mu znělo v mysli stejně jako slova Hamëwira, ale už bylo pozdě. Dospěl příliš daleko aby teď svůj záměr vzdal…

      „Zastav se, Karol Volanová, a nejezdi dál!“ řekl skřípavým hlasem staré dámy v níž se přeměnil.

      Karol přitáhla otěže svému koni.

      „Co chceš? Peníze nemám, ale nahoře v tvrzi ti možná dají něco k jídlu,“ odpověděla Karol netrpělivě. Díval se na ni a hned si ji oblíbil. Měla v sobě takovou zvláštní divokost, kterou u člověka ještě nespatřil. Asi to bylo tím, že si nikdy nikoho nechtěl oblíbit a tak se raději všem vyhýbal. Možná by se mu to dařilo i nadále, kdyby neměl být jedním z těch, kdo požehnají Sidu Clemensovi. Za toto rozhodnutí teď proklínal celou Dračí radu…

      „Já nepotřebuji pomoc. To ty jsi tady ta, která je v nebezpečí. Otoč koně a nejezdi vstříc své záhubě. Pojedeš-li dál, do Telmiru, k princi Angusovi, jen proto, abys získala nějaké zlato, nenajdeš své štěstí. Zlato nikdy nebylo a nikdy nebude tvůj přítel. Bude tě jenom studit, a čím víc ho budeš mít, tím to bude horší. Stejně tak tvoje děti. Když budete žít skromně, daleko od přepychu, budete šťastní. Zlato vás zmrazí až k srdci,“ pronesl k ní vážným podmanivým hlasem. Takovým, který její podvědomí nemohlo odmítat, i kdyby vědomí bylo proti.

      Sluha Henlan se přitrouble zasmál. „To má být vtip, babo?“ zeptal se.

      „Zmlkni, Henlane!“ okřikla ho Karol. „Děkuji, paní, za varování, ale ráda bych udržela svoji rodinu naživu a jiná cesta není,“ řekla mu a bez dalších okolků pobídla svého koně.

      Díval se za ní se zvláštní směsicí pocitů. „Tak mladá a tak pyšná. Ubohé dítě,“ zašeptal tichounce. Bylo mu jí líto. Už chápal proč by se byl Ohene tak ochotně a rychle rozletěl do těchto míst, kdyby ho nezadržel. Opřel se o hůl a vydal se na cestu do Telmiru, místa, kde tušil, že ji opět nalezne. Jedno varování přehlédnout může. Bude o tom přemýšlet ale zjevně to nebude stačit. Tedy má ještě dvě šance…

       

      O několik dní později dorazil k Wildaranu. Bylo těsně před setměním a většina hostů už byla v sále. Angusův ples, na němž Karol čekal, měl zanedlouho začít a tak tušil, že i její kočár zde brzy zastaví…

      Měl pravdu. Kočár zastavil a Karol vystoupila. Byla ještě krásnější než když ji potkal poprvé. Nepochyboval o jejím úspěchu mezi muži v sále i u samotného prince. V šatech ze stříbrného aksamitu, kráčela hrdě a vznešeně, jako by na královský dvůr odjakživa patřila. Vedle ní kráčela starší žena v šatech z černého hedvábí a červeného mušelínu, která jí sice byla podobná, ale ne zas tolik, jak by mohla být, vzhledem k jistému příbuzenskému vztahu obou žen.

      „Zastav, Karol Volanová, a nechoď dál!“ řekl znovu svým skřípavým hlasem. Karol ho okamžitě poznala.

      „Co zase chcete? Copak se vás nikdy nezbavím?“ povzdechla si.

      „Otoč se a nechoď vstříc své záhubě. Půjdeš-li dál, do toho sálu, k princi Angusovi, jen proto, abys získala nějaké zlato, nenajdeš své štěstí. Dáváš všechno v sázku, abys zachránila Petrův Kámen, a přitom když půjdeš dál, nebude zachráněn, dokud bude naživu někdo z tvojí krve,“ pronesl ještě vtíravěji než minule. On tohle nechtěl. Nechtěl aby se naplnilo Orenino proroctví, její kletba, které nedokázal zabránit. Snažili se mu zabránit v tom aby zasáhl, ale tohle mu už nezmaří…

      „Kdo jste?“ zeptala se ostře paní Dora, Karolina teta.

      „Někdo, kdo to s vaší neteří myslí dobře,“ odpověděl a belhal se pryč o holi, kterou si našel nedaleko Petrova kamene zatímco čekal, až Karol odjede.

      „Ty ji znáš?“ zaslechl ještě z povzdálí Dořinu otázku.

      „Nějaká bláznivá chuděra, co se na mě pověsila u Petrova Kamene. Nemá to v hlavě v pořádku,“ odpověděla Karol a Gretiem si povzdechl.

      „Takové mladí a takový osud. Ubohá dívka,“ zašeptal tiše.

       

      Uplynulo dalších několik dní, než se mu naskytla další příležitost Karol zastavit. Tu noc byl úplněk a ona měla jet v doprovodu Erica Rawnea za prince Angusem, který ji zval na noční projížďku. Sotva vyšli z domů její tety, počkal než ujdou několik kroků a mladý šlechtic pan Rawne se od ní vzdálí. Tehdy vyšel ze stínu stále ještě v podobě staré ženy a promluvil jako už podvakráte.

      „Zastav, Karol Volanová, a nechoď dál!“

      „Běžte pryč! Nechte mě konečně na pokoji!“ obořila se na něj Karol.

      „Otoč se a nechoď vstříc své záhubě. Půjdeš-li dál, do toho lesa, k princi Angusovi, nenajdeš své štěstí. Pokud půjdeš, nikdy se neprovdáš za toho, koho budeš milovat. Stejně tak i tvoje děti budou o svou lásku muset bojovat a ne všechny ten boj vyhrají. Když si budeš zahrávat se srdcem někoho jiného, nakonec zjistíš, že nejhlubší jizvy zůstaly na tvém vlastním srdci,“ pronesl coby stařena.

      „Kdo jste, že se mi neustále pletete do života?“ zeptala se Karol ostře.

      „Snažím se tě zachránit,“ odpověděl.

      „Tak to si můžete ušetřit námahu. Já vím, co je pro mě dobré,“ odsekla Karol ve snaze překřičet vlastní strach z jeho slov, strach z toho, že o ní zřejmě ví úplně všechno. Nahlížel do jejího nitra a cítil podstatu toho strachu. Snažil se pochopit proč neuposlechla ani jedno z jeho varování a proč nejspíše ani tohle neposlechne. Strach… Strach jí vele v tomto směru. Nechtěl mu naslouchat, protože se bála že by mohl mít pravdu. Promiň Ohene…

      „Neboj se, už mě neuvidíš,“ ujistil.

      „To doufám,“ prskla Karol a rozeběhla se, aby dohonila Erica, který na ni čekal opodál. Cestou násilím ze své hlavy vytěsňovala všechny myšlenky na setkání s touhle žebračkou. Čekal na ni Angus a nemohla si dovolit rozptylovat se něčím jiným.

      „Tak silná láska a tak špatná volba. Ubohá žena,“ zašeptal tichounce. Ano její láska již probuzená k princi Angusovi byla velmi silná a když nahlížel do jejího nitra i opojná. Mrzelo ho však že osud právě takové lásky neměl mít šťastný konec… Opřel se o hůl a vydal se pryč, tentokrát nadobro. Chtěl odejít na skalní pološinu nedaleko Wildaranu, kde předčasem přistál, když se dozvěděl, že mu bude dračí právo odepřeno, ale v tom v hlavě ucítil neodbytné volání. Volání rady. Zachvěl se… Poprvé jej napadlo, že možná zašel příliš daleko. Rada ho volala a i když si nejdříve myslel že ho nemají jak potrestat, nyní o tom pochyboval…

       

      Vyrazil vstříc radě. Kdyby tak neučinil volání by se stále stupňovalo až by už nebyl schopen ničeho jiného než letět, kam mu bylo přikázáno. K Dračímu chrámu…

      Packami zaryl do povrchu planetky a vešel do kruhu draků před chrámem, kteří již netrpělivě očekávali jeho příchod. Pokorně sklonil hlavu. Ať už o něm rozhodnout jakkoliv věděl, že musí nést následky svých rozhodnutí. Jeho strach a nervozitu klidnilo jen vědomí, že tak zachránil Oheneho…

      „To co jsi udělal, bylo neuvážené, Gretieme Hul’hjerev!“ započal Hamëwire, předsedající radě. „Přes rozhodnutí Chrámu jsi se rozhodl zasáhnout přesto, že bylo dáno, že se více nevmísíš do dění v zemi Aldormské a nebudeš smrtelníky spatřen.“ Připomněl mu jeho úděl.

      „A co jsem měl dělat?! Dívat se jak se všechno, čemu jsem žehnal, stává troskami? Jak nevinná žena sama uvrhne sebe i svůj rod do záhuby?“ přerušil předsedajícího a mezi ostatními draky to zašumělo.

      „Ty sám sis vybral, že budeš i nadále pozorovat dění v té zemi, nikdo tě nenutil aby ses díval…“ Vyslovil Beroane, zelený drak, nejmladší člen Dračí Rady a připomněl tak Gretiemovi jeho první rozhovor s Ohenem.

      „Myslel jsem, že to bude snazší…“ Přiznal svůj omyl přede všemi a sklopil tlamu k zemi.

      „Tak či onak jsi porušil přikázání Chrámu,“ vrátil se Hamëwire k původnímu tématu.

      „Neporušil. Žádný smrtelník mě jako draka nespatřil. V podobě člověka jsem se pokusil dění ovlivnit, ale Karol mne stejně neposlechla…“

      „Nejde o to zda tě poslechla, ale o tvůj pokus obelstít rozhodnutí Starších. Špatně sis jej totiž vyložil. Nikdo nesměl spatřit tebe, a do toho spadají všechny tvé podoby, jichž jsi schopen…“ vysvětlil mu předsedající a on opět sklopil tlamu k zemi. Nikdy si nepomyslel, že se bude takto stydět.

      „Já vím…“ vyřkl na souhlas poníženě. V té chvíli již bylo zjevné, že jeho obhajoba právě skončila.

      „Vzhledem, k tvé neschopnosti podvolit se rozhodnutím a přílišnému zájmu o dění v Aldormě rozhodnuto jest takto…“ Gretiem si uvědomil, že všechna jejich porada proběhla v myšlenkovém rozhovoru a on teď vyslechne jen její výsledek…

      „Navždy už budeš přikován k tomu světu. Jen jednou za deset tamních let budeš smět opustit tu planetu. Ne, však dále, než je vzdálenost toho světa od Dračího Chrámu, rozumíš?“ zlatý drak přikývl.

      Zelený drak, Beroane, k němu přistoupil a na krk mu nasadil duhový náhrdelník, který měl od této chvíle poutat jeho magické schopnosti aby se musel podřídit.

      „Po zemi však budeš nosit jen lidskou podobu. Tolik sis oblíbil tamní lidi, že budeš jedním z nich a jen jednou za deset let staneš se drakem, abys směl zemi opustit. Staneš se strážcem proroctví. Tvým úkolem bude dohlédnout na jeho správné naplnění, ne však ovlivňovat lidská rozhodnutí, rozumíš svému údělu?“

      „A pamatuj! Již nikdy nesmíš pro sebe žádat Dračí Právo,“ doplnil ještě Zelený drak.

      Znovu přikývl. Až teď si začínal uvědomovat smysl slov, která mu kdysi dávno Hamëwire sdělil. „…Rozhodnutí chrámu se musí každý z nás, Gretieme, plně podřídit, neboť kdyby tak neučinil… Trest za to by nemusel unést…“

       

      „Mrzí mě to,“ zaslechl Ohenův hlas, když v podobě starce hleděl do stojatých vod jezera před sebou.

      „A co? Žes mi řekl o Karol Volanové, nebo žes mě nezastavil?“ Chtěl mu odseknout mnohem příkřeji, ale nedokázal to. Ačkoliv to nechtěl přiznat sobě ani jemu byl rád že za ním přišel

      „Nebuď smutný, Alespoň už zde můžeš občas zasáhnout. Ne, příliš, ale myslím, že trochu určitě ano.“

      „Radami, které lidé stejně neuposlechnou…“ Povzdechl si.

      „Co ty víš…“ usmál se Ohene, poplácal ho v lidské podobě po rameni a usadil se vedle něj aby alespoň na chvíli předstíral, že sdílí jeho úděl…

      „Co budeš dělat teď?“

      Gretiem se zahleděl do hlubin jezera. „Budu dohlížet na královský rod a až přijde čas, a poslední z těch, kdož zůstanou na straně Clemensova rodu, budou prchat z Telmiru a prolijí nevinnou krev, jak jsi řekl, že se stane, změním jejich vlasy na rudý příliv.“

      „Proč?“ ptal se Ohene překvapen takovou odpovědí.

      „Jak jedinkrát zradí někdo tvé krve,

      ideály draky ctěné,

      vlasy nechť má rudé

      stejné jak krev jež ho žene.

      Tak napsal Maxwell Roden do proroctví, zapomněl jsi? Sám jsi mu napovídal co má psát, nemýlím se?“ usmál se zamyšleně Gretiem.

      „Ne…“ vydechl Ohene zaskočený Gretiemovým věděním.

      „Pak se tak stane. Alespoň se odliší ti, kdož zůstanou věrní rodu Clemens…“ Ohene přikývl.

      „A potom?“

      „Nejspíše se usadí kolem srubu Talron, nemýlím se?“

      „Ne…“

      „Pak půjdu s nimi a jako jeden z nich budu čekat až přijde ta žena, která jim trůn vrátí…“ Zadívali se jeden druhému do očí a v jejich přátelství více nezůstávalo žádných překážek…


      Vydáno: 7.9.2016 17:56 | 
      Přečteno: 141x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Vždy odpouštějme svým nepřátelům, nic je nedokáže víc rozzuřit.“ Oscar Wilde