Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Příběhy neobyčejných lidí

      Zrod nového věku

      Nedávno mi Eill říkala abych předělala kategorii Příběhy obyčejných lidí na Příběhy neobyčejných lidí, že prý píšeme o samých dracích a Creaganovi a celkově známých postavách a tak jsme se rozhodla napsat příběh trochu o někom jiném. Nechala jsme se inspirovat u Eillen v její Době změn a u Lomeril a jejího Zlata a stříbra.

      Toto je příběh o proroctví a tomu kdo jej sepsal. Toto je příběh o zrodu nového věku a tak jej čtěte dobře, neboť království Aldormy právě zažívá Rok nula.

      Zrod nového věku

      Maxwell Roden utíkal rušnou Telmirskou ulicí. Míjel obchodníky, vojáky a lidi, kteří pospíchali za svou prací, či nákupy. Hnědošedé, polodlouhé, nevýrazné vlasy za ním povlávaly jak pospíchal. Běžně je mýval sepnuté do culíku, jak se na panského sluhu slušelo, ale zde tento zvyk dodržovat nemusel…

      „Kes! Kes, už si to slyšela?!“ volal, když před sebou zahlédl mihnout se plavovlasou dívku, jen o rok mladší než byl sám. Otočila se, ale neviděla kdo na ni volá. Všude bylo spoustu lidí…

      „Kes!“ zavolal znovu, když už stál téměř u ní. Konečně. Jejich pohledy se setkaly.

      „Maxi,“ uvítala ho s úsměvem a objala ho. Bála se, že už ho nikdy neuvidí, válka si vyžádala mnoho životů… Stál tam a objetí opětoval co nejněžněji byl schopen, po takové době odloučení.

      „Už si to slyšela?!“ ptal se jí naléhavě, když pevný stisk povolil, až jí na okamžik zamrzl její roztomilý úsměv.

      „Aldorma už nebude jen vévodství! Budeme mít svého krále a víš co? Říká se, že to bude sám generál Clemens, ten, který porazil barbary, není to úžasný?!“ Byl nadšený. Jako mnoho jinochů i Maxwell obdivoval Sida Clemense pro všechny bitvy, které vyhrál, pro jeho pověst, sílu a odvahu, o níž se vyprávělo po celém Tristenolu. Kestrel ovšem jeho nadšení zdaleka nesdílela.

      „Hm… To je… Vážně bezva…“ řekla odměřeně a uhnula z cesty jednomu starému pánovi, který procházel kolem nich.

      Max se zarazil.

      „Ty nemáš radost?“ ptal se. Dívka ale jen pokrčila rameny.

      „Co je?“ naléhal…

      Kestrel se na svého přítele popuzeně zadívala a odsekla mu. „To, že je někdo udatný rytíř a vojevůdce ještě neznamená, že bude stejně dobrý král, Maxi. Starý Petr Volan byl dobrým vévodou a nemyslím, že král dělá dobře, když chce rozdělit zemi na dvě a předat ji generálovi místo vévody, který o ni po léta dobře pečoval.“ Mladík na ni vytřeštil své kaštanové oči snažíc se pochopit co mu říká.

      „Nech to být. Stejně ti to nedokážu vysvětlit, co? Si tak často a dlouho zavřený na Wildaranu, že by to beztak nemělo cenu, obavy obyčejných lidí ti už nic neříkají!“ otočila se a odcházela.

      „O čem to mluvíš?“ dohnal ji. „Víš dobře, že na zámku být musím. Mám tam práci!“ Obhajoval se.

      „Jo a taky knihovnu a kronikáře Treska, co?!“ Zarazila ho svými slovy a tvrdým uslzeným pohledem svých bleděmodrých očí. „Jdi!“ odvrátila se od něj. „Vrať se ke svým knihám, Maxi, stejně sou ti milejší než já…“ dodala ještě smutně a rozběhla se pryč.

      „KES!“ volal za ní, ale zbytečně. Nechápal to. Čekal tak dlouho než se opět mohl vydat do Telmiru, kde žil, aby se s ní setkal. Pravda trávil i dřív mnoho času na zámku a hodně v knihovně ale na tom přeci nebylo nic špatného… Nebo ano?

      A pak byla válka, cesty nebyly bezpečné a vévoda trval na tom aby všichni zůstali pokud možno na Wildaranu. Říkalo se, že z paláce vede tajná chodba, ale nikdo netušil odkud ani kam. Nemohl se s ní vidět…

      Sklonil hlavu. Myslel si kdoví jak nebude Kestrel šťastná, že se teď osamostatní od Tristenolu, že budou mít tak skvělého a známého krále jako byl generál Clemene, který byl přece mimo jiné jedním z přátel pana vévody. Měl pocit, že se ocitli na zrodu nového věku a těšil se co všechno to jemu i všem lidem přinese. Vždy když četl o takových významných událostech v knihách, litoval že je nemohl prožít, že nemohl být u toho a snil o časech o nichž se v nich psalo. Jenže Kestrel jeho nadšení nesdílela a on si teď připadal jako hlupák. Napadlo ho, že by se měl rozběhnout za ní, ale už bylo pozdě. Nikde ji neviděl.

      Sklonil hlavu. Připadal si sám. Rozhlédl se kolem sebe na tváře v šech těch lidí kolem a přemýšlel kolik z nich asi sdílí Kesiin názor. „Obavy obyčejných lidí ti už nic neříkají…“, řekla mu a on to nechápal. Vždyť byl také jen obyčejným člověkem. Jedním z mnoha sluhů, kteří na Wildaranu pracovali…

       

      „Nevím, nevím, Maxi jestli to je opravdu důvod k takovému nadšení. Víš, samostatnost má své přednosti, ale také úskalí…“ vysvětloval mu později odpoledne otec, vážený švec, ale on ho poslouchal jen na půl, když se rýpal v jídle.

      „Hlavně doufej, že až se v paláci Wildaran usídlí nový král, že tě rovnou nevyhodí z práce,“ přidala se matka se svými obavami.

      „A proč by to měl dělat?“ ptal se jich, ale oba rodiče se po sobě jen starostlivě podívali. Maxe už to nebavilo. Všichni se báli něčeho co jemu vůbec nedávalo smysl a tak vstal od jídla a vyšel ven.

      Sotva zavřel dveře a nasál svěží vzduch a povzdechl si. Představoval si svůj návrat domů docela jinak. Kestrel se z nepochopitelného důvodu urazila a všichni kolem něj trpěli nevysvětlitelnými obavami. Potřeboval se projít, aby zahnal hořkost na jazyku a obavy ze své mysli…

       

      Hned druhý den se Maxwell vrátil ke své práci v paláci. Bylo ho tam třeba, všechno se muselo připravit na korunovaci, kde měl být hostem i sám Tristenolský král, Villafran II a on nevěděl kam dřív skočit. Jakmile si ale našel trochu času, zamířil přímo do zdejší knihovny, za kronikářem Treskem.

      „Dobrý den,“ pozdravil, když vešel.

      „Dobré odpoledne, Maxi, proč přichází můj nejtrpělivější posluchač?“ zeptal se starý muž s vlídným úsměvem.

      Tohle prostředí Max miloval. Všechny ty police prohýbající se pod tíhou obsáhlých knih, vůně příběhů, kterou umí vykouzlit jen sbírka starých pergamenů v příznivém prostředí. Ani horko, ani zima, jen příjemný chládek, i za nejteplejších dnů. Ani sucho ani příliš vlhko, tak akorát. V těchto zdech mohl být kýmkoliv si jen přál protože zde měl na dosah všechny velké příběhy, všechny svoje sny.

      Zhluboka se nadechl. Nic krásnějšího si neuměl představit po celodenní dřině, než nasát místní vzduch s chutí tajemných znamení osudů.

      „Jsi tu možná až příliš často, nemyslíš? Takový mladý muž jako ty Maxi, by neměl stále jenom snít…“ Jenže co měl víc než toto místo? Dívku, které nerozuměl a rodiče, kteří zase nerozuměli jemu, práci o níž tvrdili, že je nestálá… To jediné co by skutečně chtěl dělat, bylo psát básně, psát příběhy. Takové ty velké příběhy, kde láska všechno přemůže, kde nad krví a bolestí ve válkách stojí ušlechtilý cíl, kde králové jsou ti nejmoudřejší a nejspravedlivější lidé pod sluncem. Příběhy o dracích, kteří prý bdí nad blahem lidí, i když je už dlouho nikdo nespatřil…

      „Copak nemáš nějaké děvče? Ve svém věku už bys ho mohl mít…“ To už starý kronikář procházel kolem něj. Cítil, že by měl něco říct, i když netušil co.

      „Víte já… Ano mám, ale…“

      „Knihy jsou ti milejší?“ Zeptal se a zadíval se přímo do Maxových očí.

      Neuměl říct proč se zastyděl. V tom pohledu bylo něco víc. Něco co mývají v očích staří a moudří lidé. Znal nespočet frází z knih, kterými byly vystiženy právě takové pohledy, ale vidět jej bylo něco jiného.

      „Ano…“ hlesl.

      „Nemůžeš celý život jen číst knihy, Maxi, tolik jich zde ani není,“ usmál se Tresk a Max úsměv opětoval.

      „Nechci jen číst, pane. Chtěl by je psát. Mám dojem, že stojím u zrodu nového věku a chtěl bych to všechno napsat. Každičkou poznámku, všechno co mé oči uvidí, co vítr donese k mým uším…“ Kronikář si povzdechl. „A také mám rád básně. Rád bych napsal báseň na kterou nikdo nezapomene, víte? Kterou si budou lidé opakovat a předávat mnoho generací…“

      „Zadrž, Maxi.“ Sklopil pan Tresk hlavu a došel ke svému stolu. Max jej sledoval než se kronikář posadil. „Podívej se na mě, Maxwelli. Jsem starý muž, starý a bezdětný. Všechny mé znalosti pocházejí z knih, těch ke kterým i ty se upínáš, ale nepoznal jsem štěstí, které prožívají obyčejní lidé. Nevím jaké je milovat a být milován. Znám tisíce výstižných slov ale nepoznal jsem to. Takový osud bys chtěl mít?

      Mám tě rád. Stal jsi se mým přítelem, synem, kterého jsem nikdy neměl… Nepřál bych ti takový život, jaký mám sám. Nepřál bych ho nikomu. Říkáš, že chceš psát velké příběhy, ale to není jen tak. Takové příběhy musejí být podmanivé a přece objektivní. Do každé své básně a každého příběhu musí autor, pokud mají být dokonalé, vložit i část svého srdce a to není malá oběť…“

      Max mu naslouchal. V hrudi se mu srdce zatřáslo, jako v den kdy poprvé políbil Kes. „…Nevím jaké je milovat a být milován. Znám tisíce výstižných slov ale nepoznal jsem to. Takový osud bys chtěl mít?...“ Znělo mu v uších. „Vrať se ke svým knihám, Maxi, stejně sou ti milejší než já…“

      Ohlédl se přes rameno, přesto že tam nikdo nestál. Měl takový divný pocit... Na okamžik se mu zdálo, že zaslechl Kesiin hlas. Pokud tomu dobře rozuměl, měl na výběr. Milovat Kes, nebo psát. Obojí měl stejně rád, obojí si stejně přál, jak by se mohl rozhodnout?

      „Ale…“

      „Tak to je, chlapče. Dobře to rozvaž, já právo volby neměl…“ zašeptal. Max se ho chtěl zeptat proč, ale Tresk už namočil brk do inkoustu aby zapsal do kroniky datum Sidovi korunovace. Pokaždé, když kronikář učinil toto drobné zaměstnané gesto, znamenalo to, že má odejít.

       

      V kuchyni obdržel tác s jídlem, které měl odnést panu vévodovy do jeho pracovny. Každodenní rutina, kterou by už ani nevnímal, kdyby ovšem teď necítil palčivou chuť otázek ve své mysli.

      Zaklepal na dubové dveře a vyčkal na vyzvání.

      „Dále.“ Ozvalo se zpoza dveří a tak vešel. Strážím nevěnoval jediný pohled. Místnost jíž znal po celou dobu své práce zde, jako tajemnou, plnou všemožných dokumentů nad kterými se vznášel opar oficiálnosti,se teď jevila ve značně zmateném rozpoložení. Pergameny ležely bez ladu a skladu snad všude kam se podíval a nad jedním z nich právě seděl již starší muž, kterému sloužil, celé tři roky, co na zámku pracoval.

      Uklonil se.

      „Můj pane,“ upozornil na svou přítomnost. Petr Volan zvedl oči od pergamenu a zadíval se mladého sluhu.

      „Polož to sem, chlapče, můžeš jít…“ řekl mu a opět se ponořil do své práce.

      Max měl co dělat, aby vedl své kroky tak, aby nešlápl na jediný list, který se válel po zemi a přistihl sám sebe jak musí přemáhat zvědavost aby do nich nenahlédl. Položil tác s jídlem na stůl a otočil se k odchodu, jenže nedokázal jen tak odejít. Dotkl se kliky u dveří, ale nevzal za ni. Znovu se otočil k vévodovy.

      „O-odpusťte mi, můj pane, mohu mít otázku…?“

      Vévoda se na sluhu popuzeně zadíval až se Maxwellovi stáhlo hrdlo. Pak se ale vévodův pohled změnil na unavený a zkoumavý.

      „Kdo jsi, mladíku?“ Vévoda se nikdy doopravdy nezajímal o to kdo na zámku slouží. To měl na starost správce, ale doposud nikdy se mu nestalo aby některý ze sloužících chtěl klást nějaké otázky, když mu řekl aby odešel. Max se zachvěl. Jednal neuváženě to věděl, když promluvil, ale teď měj dojem že úplně zapomněl své jméno. Chvíli pátral v myšlenkách až se mu konečně podařilo jej nalézt a odpověděl: „M-maxwell Roden, můj pane.“

      „Maxwell Roden.“ Převalil vévoda jeho jméno v ústech. „Nejsi náhodou synem váženého Telmirského ševce, Mojmíra Rodena?“zeptal se posléze. Max byl tou otázkou překvapen. Věděl že otec je známý, ale netušil že i na dvoře pana vévody.

      „A-ano, to jsem. Jeho druhý syn,“ upřesnil. Každý přeci ví, že prvorozený syn přebírá řemeslo svého otce.

      Petr Volan se shovívavě usmál. „Pozdravuj svého otce, mladý muži a vyřiď mu náš dík a uznání, neboť jeho boty jsou skutečně prací skutečného mistra.“ Max jen přikývl. Připadalo mu to jako sen, jako ten nejbláznivější sen jaký kdy měl, protože přeci nemohlo být skutečné že by vévodu oslovil, nebyl za to potrestán a dokonce obdržel pochvalu pro svého otce.

      „Tak pověz, chlapče, na co jsi se chtěl ptát?“ Zdálo se, že vévoda je ještě mnohem starší než ve skutečnosti byl. Mám se ptát? Vážně? To není možné… Jenže vévoda evidentně čekal na jeho otázku a tak se tedy rozhodl hrát tuto podivnou hru, jíž započal aniž by si uvědomil všechny možné důsledky, až do konce.

      „Víte, pane. Není tajemstvím, že generál Clemens má být korunován na krále Aldormy a… Totiž má přítelkyně, Kes, ona… Lidé Vás mají rádi a mají obavy, zda Sidus Clemens bude dobrý král…“ vyhrkl nakonec. Celý se třásl. Úzkost v hrudi mu připadala nesnesitelná a tvář měl téměř smrtelně bledou. Dokonce, když vévoda otevřel ústa zavřel na okamžik bázlivě oči. Bál se že řekl příliš mnoho, že bude potrestán…

      Místnost se naplnila vévodovým upřímným smíchem, až se Max lekl a znovu oči nevěřícně otevřel. Ještě nikdy neviděl svého pána se smát a tak vůbec netušil co má dělat.

      „Už dlouho jsem se tak nepobavil, mladý muži,“ pronesl Petr Volan vesele. „měl bys však propříště mírnit svou prostořekost, každý nemusí být tak shovívavý, jako já,“ stále se usmíval a Maxovi bylo na omdlení.

      „Těší mne, že jak říkáš, jsem lidmi oblíben, ale… Vše není jak se zdá. Vyřiď lidem i své dívce, že se nemusí ničeho bát. Znám Sida Clemense a je to dobrý muž i vůdce. Dokáže vést lid stejně dobře, jako vojsko do války a má mou plnou důvěru i požehnání. Vím, že bude dobrým králem a víš, co, mladíku? Bude možná ještě lepší král, než já vévoda,“ zamyslel se. „Lidé si myslí, že vedu zem dobře, ale… Oni nevědí o dluzích a netuší odkud a kolik si musím půjčovat a jak těžce splácím dluhy. Vždyť i hrad, který jsem dal stavět pro svého syna k plnoletosti na severu v horách, Petrův kámen, jak mu Joachim říká, nemohu dokončit právě kvůli dluhům… Inu, budeme se muset obejít bez oken v chodbách. Měl to být hrad čistě pro něj a jeho ženu, neboť se má za nedlouho ženit, ale vypadá to, že se tam odstěhuji také…“ Max naslouchal se zatajeným dechem. Jeho vnímavý sluch vnímal nádech hořkosti jeho slov a cítil bodnutí u srdce. „Tak vidíš, chlapče. Nikdy jsem nebyl příliš dobrým plánovačem a dluhy jsou snad mým celoživotním neduhem, lid Aldormy může být rád, že jejich zem převezme někdo spolehlivější,“ usmál se ještě vévoda a zadíval se přímo na Maxe, který vůbec netušil co by měl teď říct. Ta slova zanechala na jeho duši stín, který se stal jakousi předzvěstí bouře. Poprvé v životě si uvědomil, že zrod nového věku s sebou nenese jen dobré věci, ale osudy některých lidí mohou být i smutné.

      „A-ale… Pane, totiž. Což není na severu v horách zima? Slyšel jsme vyprávět o bílých závějích sněhu, který prý velice studí… Jak tam máte Vy a rodina Vašeho syna žít, bez oken…?“ Opět úplně zapomněl, že by si měl dávat pozor na pusu.

      „Však my si poradíme, mladíku, tvé obavy mě těší, nejsou však zapotřebí…“ odmlčel se zamyšleně, „Měl bys už jít a nezapomeň lidem vyřídit má slova.“ Připomněl mu ještě a Max se uctivě uklonil.

       

      Vrátil se do Telmiru s hlavou plnou myšlenek. Tohle byl poslední víkend před korunovací, rozhodl se tedy strávit ho ve svém rodném městě v přítomnosti Kes, kterou miloval. Oba rodiče i bratr Matiáš, byli pohoršeni, když jim vyprávěl o svém rozhovoru s vévodou, ale nakonec přijali všechno s jakousi smutnou nostalgií, kterou cítil teď i on sám. Na duši měl stín a každý nervem v těla toužil psát. V jeho mysli se zrodilo semínko inspirace, která toužila vytrysknout jako vodopád, ale nápad, mu stále unikal.

      „Ty jsi oslovil vévodu?“ ptala se Kes, když jí to vyprávěl. Seděli spolu na okraji fontány na náměstí Míru a užívali slunného dne.

      „Jo… Já vím, že to bylo nezodpovědné,“ začal, když mu věnovala pohoršený pohled. Věděl už co bude namítat, jeho rodiče jednali stejně. „chtěl jsem jen vědět na čem jsme, to přece není trestný…“ Usmála se. „Ne to není, ale musíš být opatrnější… Tak říkáš, že Aldorma je v dluzích? Páni… To by mě nikdy nenapadlo.“ Zahleděla se do vodního gejzíru.

      „Mě taky ne, ale… Vidíš, měl jsem pravdu. Sidus Clemens nemůže být špatný král, když má důvěru krále Villafrana i vévody Volana, nemyslíš?“

      „Uvidíme…“ poznamenala myšlenkami již evidentně někde jinde. Růže, kterou jí koupil a věnoval na usmířenou teď ležela s bílou mašli vedle ní a on přemítal, zda by si směl troufnout spojit jejich rty. Toužil po tom, už velmi dlouho a nyní byl spalován vnitřním žárem touhy tak silně, že se bál aby na místě nevzplanul protože si nebyl jist. Zda by všechna voda z fontány byla schopná jej uhasit. Bylo to šílené. Suché rty a pálení u srdce a na mysli, jak se přebíjely plameny inspirace a vášně, jíž cítil v Kesině přítomnosti.

      Odvážil se posunout svou ruku blíže k její. Ještě kousek… Dotkl se jejích prstů a ty se propletly s jeho. Usmála se na něj a Max měl dojem, že mu srdce samou radostí a vzrušením vyskočí z hrudi. „…Nevím jaké je milovat a být milován. Znám tisíce výstižných slov ale nepoznal jsem to. Takový osud bys chtěl mít?...“ Odtrhl od ní pohled k vodě uvnitř fontány. Nejistota zakalila radost z její blízkosti.

      „Maxi,“ oslovila jej tiše až se na ni opět podíval. Pohladila ho po tváři a on se přiměl usmát. „Něco tě trápí?“

      „Ne…“ usmál se víc. Nechtěl být teď myšlenkami nikde jinde než zde.

      „Miluješ mě?“ zeptala se přímo. Nedělala to často, ale občas ho tak trochu zkoušela. Zajel jí rukou do plavých vlasů a konečně spojil jejich rty. Nebyl sto odpovědět. Ne po tom, co mu řekl Tresk. Nedokázal se rozhodnout, zda knihy nebo ona. Čemu by měl dát přednost?

      Tiskly se k sobě v objetí plném lásky a jejich polibky byly umocněné dlouhým odloučením. V té chvíli byl opravdu šťastný a přísahal by, že už se ke knihám ani nepřiblíží, kdyby se ho někdo ptal…

       

      Korunovace byla velká slavnost plná veselí. Maxwell ale neměl čas na nic jiného než na plnění svých povinností sluhy v paláci. Prostřít stoly, nosit jídlo na slavnosti… Dokonce ani do knihovny neměl čas zajít. Byl za to vlastně rád. Netušil zda by dokázal odolat volání těch míst, kdyby měl byť jen chvíli čas…

      Samotná slavnost se konala na nádvoří Wildaranu v panských zahradách a byl zde snad celý královský dvůr. Konečně se osobně setkal s generálem Clemensem i když pro něj byl tento mladík jen jedním z mnoha sluhů, jehož tvář by mu neulpěla v paměti, ani kdyby chtěl. Byl zde sám Tristenolský král a dokonce i Sidův panoš Loqar Niman. Byl to ještě chlapec a ani nemohl tušit jak moc mu Maxwell záviděl, že mohl být v blízkosti tak velkého muže jakým Clemens byl a nebýt pro toho muže jen vzduch. I když Kes by namítala, že být pro někoho vzduch není vůbec špatné, protože bez vzduchu by nikdo nemohl žít a i sám král by se zadusil…

      Jako by ji slyšel. Povzdechl si zrovna ve chvíli, kdy Král Villafran vstal a shromáždění se utišilo. Nad nádvořím prolétl stín, který na okamžik zastínil slunce. Maxwell pohlédl nahoru a spatřil ho. Stvoření s křídly, jehož zlaté šupiny se leskly tak oslnivě, až musel zavřít oči. Srdce mu bušilo o překot a kdyby mu nezdřevěněly nohy rozběhl by se pryč. Země zaduněla a do srdce i uší se mu zaryl drakův řev, který jistojistě mohl být i silnější, i tak však vzbuzoval bázeň a úctu.

      Otevřel oči a zadíval se na stvoření před sebou, které promluvilo ke shromáždění a přímo dvěma králům.

      „Dračí rada mne posílá, abych dohlédl na korunovaci a požehnal rodu velkého Sida Clemense, smlouvě jež má býti sepsána a novému království zvanému Aldorma.“ Max úplně zapomněl na talíř s kostmi, které měl odnést do psince.

      Oba králové se sklonili nad dokument na stole před sebou a stvrdili smlouvu svým podpisem. Drak se sklonil aby nahlédl do pergamenu a jeho mohutný hlas se opět nesl nádvořím: „Tristenol a Aldorma, dvě království nechť navždy v míru spojená. Pokud by kdokoliv z Aldormy na vládcův rozkaz prolil krev nevinného občana z Tristenolu či obráceně, obě země pak rozdělí a sežehne věčný oheň. Tak ať se stane,“ řekl všem a Maxovo srdce se otřáslo. Tolik si přál vidět zrod něčeho takového až byl nyní natolik uchvácen, že nebyl sto rozluštit ani své vlastní pocity. Pochopil už co se mu Tresk snažil říct. Kdyby o tomhle chtěl psát, musel by do slov vložit část svého srdce, neboť jinak by nikdo kdo to nezažil nemohl pochopit co pro něj ta chvíle znamenala, co znamenala pro lid…

      Zlatý drak vyfoukl proud zlatavého vzduchu a na hlavě Sida Clemense se zaleskla nádherná skvostná koruna z rudého zlata. Maxwell ucítil na tvářích palčivé slzy. Musel odvrátit pohled aby se úplně nerozplakal a jeho oči zachytily pohled mladého panoše Loqara. Otřásl se. Plavé sestřihané vlasy a ocelově modré oči plné zášti upřené k Sidusovi jej zarazily. Byl mladším než Max. Mohlo mu být tak čtrnáct, možná patnáct let, a přece se z rysů jeho tváře dala číst závist. Loqar jej zpozoroval a Max se rychle odvrátil od toho chlapce zpět k drakovi a oběma králům. Cítil že se tato změna bude veliká a možná jen jednou z mnoha. Závan bouře v ovzduší jej pálil na duši že se opět ozvalo jeho nutkání psát…

      Drak zamával křídly a vznesl se do oblak. Ještě další draci přilétli. Fialový, zelený i modrý… Když všechno skončilo cítil se jako opilý. Opilý vším co právě spatřil a měl dojem že pokud okamžitě nevezme do ruky pergamen a pero, tak jej ono nutkání spálí zevnitř.

      Rozběhl se pryč. Osamělé kroky mladého muže se nesly chodbami paláce až za ním slavnostní přehoz přes šaty povlával. Míjel stráže a všem které potkal musel připadat jako pomatený ale jeho to nezajímalo. Mířil do jediné místnosti, která mu zde v paláci přirostla k srdci. Knihovně a archivu. Vrazil do dveří jako ještě nikdy až kronikář zvedl hlavu od své práce a zadíval se na něj.

      „Nechte mě psát, prosím…“ naléhal bez pozdravu. Oči měl vytřeštěný a na duši nespočet myšlenek s jedinou nutností, psát. Tresk bez řečí vstal a podal mu pero. Znal ten pohled. Věděl, že říci mu ne, by bylo jako vrazit mu nůž do srdce. První zápis v Kronice samostatného Aldormského království tedy nebude patřit jemu, ale mladému Rodenovi, který si zřejmě již vybral svou cestu, i když vědomé rozhodnutí jej teprve čekalo.

      Usadil se a začal psát. Slova plynula sama a třesoucí ruka dokonale vykreslila každé písmeno až se tomu sám divil. Byl to stejně opojný pocit jako Kesiin polibek. Ten pocit, kdy s každým slovem pohasíná oheň myšlenek, ta spalující touha a potřeba odeznívá a zanechává za sebou opojný pocit tepla, které prostupuje celým jeho tělem.

      Maxwell dopsal poslední řádek a připojil svůj podpis. Slzy na tvářích ani nepostřehl a teprve, když odložil brk mohl se volně nadechnout a cítil se vysílený, leč šťastný. Tresk stál za ním a četl každé slovo, jež napsal. Celkový dojem na něm jež to na něm zanechalo ještě nikdy nepoznal.

      „Máš opravdu talent, chlapče. Velký je tvůj dar… Sám bych to lépe nenapsal…“ usmíval se ale ten úsměv byl posmutnělý. Max to ale neviděl. Nic neviděl, protože právě zažil něco co přebilo všechno ostatní…

      „Děkuji,“ usmál se nadšeně. „Je to úžasné…“

      „Kdykoliv budeš chtít, smíš přijít a psát, místo mě…“

      „Vážně?“ srdce se mu rozbušilo nadšením. Připadalo mu to jako sen. Kesina tvář se mu zjevila před očima a on se zarazil.

      „Vážně… Stále však platí co jsem ti řekl dříve. Rozmysli si řádně každý svůj takový příchod…“ Maxwell přikývl a zavřel oči. Zmatek v srdci se opět probudil a on si potřeboval odpočinout.

       

      Jakoby by toho nebylo dost, za několik dní si Sidus Clemens přivedl na zámek nevěstu. Krásnou a křehkou pannu Valerii. Připomínala mu Kes, jen její vlasy byly kaštanové barvy plné drobných kudrlinek. Nebyla šlechtického rodu a tak působila značně nejistě, při jednání se sluhy, i tak ale v sobě měla něco co Max nedokázal pojmenovat. Vnitřní sílu a oheň, který z ní vyzařoval.

      Do archivu byl uložen dekret, který ustanovoval Sida Clemense králem Aldormy a Max s ním zacházel s téměř posvátnou úctou, když mu Tresk svěřil tu čest, aby jej sám uložil.

      A pak přišla svatba. Velká svatba přímo v hodovní síni Wildaranu. Další slavnost, která s sebou nesla mnoho příprav, které jej odloučili od Kes na delší čas.

      Ten večer muselo být všechno dokonalé a to vyžadovalo mnoho příprav a ještě více snažení přímo při oslavách. Králova svatba nebylo nic malého, i když jak slyše si to tak královský pár původně přál.

      Sama svatba se konala venku na nádvoří a sám zlatý drak přiletěl, aby je oddal. Směsice pocitů a silný zážitek jako při korunovaci. Jenže tentokrát nemohl utéct do knihovny hned v tom okamžiku. Musel vyčkat. Věděl to nejen kvůli svým povinnostem ale i sám v sobě cítil, že se ještě může něco přihodit. Závan bouře byl tentokrát mnohem silnější…

      Hostů už zbylo jen pomálu a noc pokročila, když se zvedla královnina sestra, Orena Frazerová a předstoupila přímo před krále. Max stál u velkého gobelínu v barvách Aldormy když se tak stalo. Talíř, který nesl předla Artušovi, sluhovi, kterého znal a požádal ho aby jej odnesl za něj.

      „Co je?“ ptal se ho kamarád.

      „Nic, udělej to, prosím…“ naléhal. Artuš tedy vzal talíř a odešel.

      Orena byla krásná žena. Starší než Valeria se stejně kaštanovými vlasy, jen ty její byly rovné jako Kesiiny. Její šedé oči měly silně vodový nádech, silnější než Valeriiny přes tvář jí přelétl stín. Každý v sále to cítil. Hrobové ticho se rozprostřelo v místnosti a všechny pohledy se upřely na ženu, která teď stála sotva dva metry před králem a královnou. Sidus vstal.

      „Všichni ven!“ rozkázal. Oči všech přítomných se stočily k němu ale nikdo nevstal.

      „Všichni ve!“ zahřměl jeho hlas znovu a Maxc se otřásl. Věděl že se něco stane a cítil se otřesen hrubostí králova hlasu. Přesto však nedokázal odejít jako učinili ostatní. Skryl se za gobelín doufaje, že si ho nikdo v tom zmatku nevšimne. Slyšel jak všichni odcházeli za tichého hlaholu až místností projel znovu králův hlas.

      „I ty páže!“ rozkázal král evidentně svému panoši Loqarovi a Max zaslechl pak rázné chlapcovi kroky, které však ustaly sotva se za ním zavřely dveře. Kdyby neměl plno jiných myšlenek a tep vlastního srdce jej téměř neohlušil, jistě by jej napadlo že ten mladík poslouchá za dveřmi…

      „Proklínám tě a tvůj rod za lásku, jež si ve mně marně vzbudil. Proklínám tě. Ty nebo tvůj syn přijdete o trůn. Dlouhou dobu bude trvat, než se navrátí vašemu rodu. Tvůj jediný syn zemře a ty nebudeš mít možnost se s ním naposledy rozloučit, promrháš jediný okamžik strachem o druhé… Jedině žena, jež přežije svoji smrt a přejde přes hranice nekonečna, bude moci navrátit trůn tvé krvi. Avšak svým životem za to zaplatí. Nevěřím, že se najde žena, která by byla tolik ochotna riskovat pro cizího člověka. Buď proklet navždy!“ zakřičela Orena svá poslední slova. Max se třásl jako osika. Ta slova byla nožem do jeho srdce a poslední kapkou do jeho srdce, je ž se zmítalo v nepopsatelné touze vepsat vše na pergamen, kterou již jednou zažil.

      „A já proklínám tebe, sestřičko. Nenalezneš klidu a nebudeš moci pokojně zemřít, dokud se nestaneš člověkem, jež změní jiného člověka. Sama budeš žít, bez lásky a potomků a čekat budeš, než se ti naskytne příležitost odčinit prokletí, jež si na tento trůn uvrhla,“ odpověděla jí královna Valerie. Maxwell ji neviděl ale cítil z jejího hlasu sílu, kterou v ní viděl již předtím.

      „Do žaláře s tebou, šarlatánko!“ Zaslechl prudká králova slova, která však umírnil další královnin mělký tichý a zlověstný hlas.

      „Nechej ji jít, drahý.!“ Ani na okamžik neodtrhla chladný pohled od své sestry. Jen chvění pěstí do nichž zaťala ruce napovídalo o velkém duševním vypětí, které prožívala. „Ať jde a trpí životem. Nech ji ať se dívá ať svědkem je toho co způsobila, nechť její treste je, že nesplní poslání žen, že nikdy nebude matkou a svědkem ať je, jak všichni z naší strany její krve, budou trpět kletbou jíž na nás uvalila.“ Mezi Orenou a Valerií pohaslo poslední sesterské pouto.

      Další kroky. Tušil že Orena odchází a cítil jak si další slzy chtějí proklestit své cestičky po jeho tvářích. Nedovolil jim to však. Věděl, že teď není na slzy čas. Pohnula se židle a někdo usedl. Cítil se zvláštně. Zasáhl jej neodbytný pocit, že by tu neměl být, že by se měl vytratit a zároveň cítil potřebu uchopit pergamen a brk.

      „Netrap se drahý, jsou to jen slova,“ přistoupila ke králi Valeria.

      „Pokud věřím Valerii, že smlouva mezi Aldormou a Tristenolem, jíž jsme podepsal a draci jí požehnali, má svojí moc, pokud věřím, že požehnání draků a dekret mě činí králem, pak musím věřit i kletbě tvé sestry i té tvojí, neboť taková slova vynesená v upřímném hněvu se mohou splnit stejně jako vše ostatní…“ Sidův hlas zněl unaveně a Maxwell se jen modlil že nezahlédnou pod gobelínem jeho nohy…

      „Odpusť…“ tichá královnina omluva jej zasáhla. Musím pryč… Přepadla jej panika právě ve chvíli, kdy král vstal a zamířil k jeho úkrytu. Přitiskl se na zeď, ale už to bylo zbytečné. Jediným prudkým pohybem odkryl král gobelín a za ním i vyděšeného Maxe. Jediné čeho byl mladík schopen bylo pokleknout a sklopit hlavu.

      „Pro tebe snad mé rozkazy neplatí?!“ zahřměl jeho hlas. Kdesi v dálce zaslechl kroky vzdalující se ode dveří, kterým nerozuměl. Třásl se, ale nezmohl se na slovo.

      Královna přistoupila ke svému muži a dotkla se jeho svalnaté paže. Maxwell se odvážil pozvednout hlavu, ale jen tolik aby byla stále jeho pozice kajícná, neboť to poslední co by si přál bylo krále urazit. Už teď byl trest nevyhnutelný. „…musíš být opatrnější…“, zazněl mu v hlavě Kesiin hlas.

      „Co mi k tomu řekneš?!“ ptal se král a Max pochopil, že musí něco říct, i když se bál, že jeho hlas selže a vůbec netušil jak se obhájit.

      „O-odpusťte V-výsosti…“ začal. „J-já totiž… Kronikář Tresk říkal, že mám talent a svěřil mi, že kdykoliv budu chtít smím psát do Kroniky Aldormy místo něj a tak… Abych mohl psát, já… Potřebuji vědět co se děje, být u všech změn a kletba přeci je změna, králi, nebo ne?“ sotva to vyřkl vyhuboval v mysli sám sobě za unáhlená slova.

      „Jsi drzý!“ Králův hlas jen podtrhl výčitky, svědomí, které měl.

      Král už zlostně otevíral ústa k dalšímu proslovu, když promluvila královna. „Nebuď na toho chlapce příliš přísný, drahý.“

      „Musí být potrestán, kam bychom přišli, kdyby si každý mohl dovolit vzepřít se královskému rozkazu?!“ Odmlčel se a prohlížel si Maxe od hlavy až k patě. Rozhostilo se ticho v kterém Maxwell rozpoznával podmanivost očekávání.

      „Dobrá tedy, Vstaň!“ přikázal mu a on tak učinil ačkoliv se v první chvíli bál, že se mu podlomí kolena.

      „Jsi-li tak nadaný jak si kronikář Tresk myslí, učiníš toto! Napíšeš na pergamen co jsi dnes slyšel. Sepíšeš kletbu, kterou jsi slyšel tak abys vyložil její význam. Ne do kroniky, ale na list pergamenu, který mi přineseš! Máš čas do zítřka. Tehdy se  přesvědčím o tvém nadání a rozhodnu o tvém osudu. Máš možnost se zachránit a vše leží ve tvých rukou! Měj to na paměti, a teď jdi!“ Max se hluboce uklidnil ještě ani králova slova pořádně nevstřebal a vydal se ke dveřím pln vnitřního napětí, kde se mísily všechny jeho emoce, touhy a obavy.

      „Vždycky nebudu tak milosrdný!“ zaslechl ještě ale to už se za ním zavřely dveře a ona se o ně opřel…

       

      „Bylo to nutné, drahý?“ Zaslechl královnin hlas. Věděl že by měl odejít a neposlouchat další slova, která nejsou určená jemu, ale nezmohl se na odchod. Přerývaný dech a slabost vyčerpaného těla mu v tom bránily.

      „Bylo. Nesmím být krutý král, ale přísný ano. Lidé musejí vědět, že jsem silný a nestrpím žádné porušování zákonů a nařízení.“

      „Přeci ho ale nechceš dát popravit…“ zhrozila se Valerie.

      „To víš, že ne, lásko. Ten chlapec sepíše co slyšel a já mu pak dám milost. Pokud tak neučiní, musel bych ho dát veřejně potrestat. Pár ran na pranýři na Telmirském náměstí a propustil bych ho ze svých služeb. Nezabilo by ho to, ale tu ostudu by si nesl po zbytek života a nemyslím že je to nutné.“

      „A co budeš dělat s tím co napíše?“

      „Budu si to číst tak dlouho až si zapamatuji každé slovo…“

       

      Dále již Maxwell neposlouchal Srdce v hrudi mu poplašeně bušilo a bál se dalšího možného odhalení. Pochopil možná více než chápat měl a aby setřásl stopy všeho co dnes viděl a slyšel rozběhl se chodbami paláce pryč od toho všeho, jako by snad mohl utéci svým myšlenkám a pocitům.

      Sotva vrazil do Archivu, kde právě kronikář zhasínal poslední svíci, vypověděl Treskovi všechno co viděl a slyšel. Znovu zažehli svíce a kronikář nechal chlapce psát. Tak nějak tušil že pokud měl Maxweill na výběr, právě o možnost své volby přišel a mrzelo ho to.

      Psal. Psal do kroniky o svatbě, o požehnání draků, jen když už začínal psát o kletbě kronikář ho zarazil.

      „Slyšel jsi králův rozkaz. Do kroniky, ne…“ Znělo to smutně. Tresk byl zvyklý psát o všem co bylo důležité a nepovažoval za správné tuto informaci v kronice vynechat. Stejně tak i Max.

      „Jen napíšu co Orena řekla, svůj výklad napíšu jinam… Mělo by tam být, že byl proklet…“ naznačil a Kronikář jeho ruku pustil.

      Když dopsal, bylo už pozdě v noci. Uvolnění na duši jež cítil nebylo zdaleka tak opojné jako když psal poprvé, protože radost byla zakalena povinností a obavami.

      „Musím tě tu teď nechat samotného, jsem už unavený, myslíš že to zvládneš? Nemám to napsat za tebe, chlapče?“

      „Ne… Jen běžte, pane, poradím si…“ Rozloučili se němým smutným pohledem…

      Osaměl. Záře svíček byla malá a propůjčovala místnost jen  tolik světla aby viděl na pergamen. Stíny kolem něj se plížily a byly tak němými svědky jeho snažení. Do rozbřesku zbývalo jen pár hodin a on netušil jak začít. „…Rád bych napsal báseň na kterou nikdo nezapomene, víte?...“, řekl Treskovi a náhle ho napadlo, že by to přeci mho napsat jako báseň. Král si to přeci bude chtít zapamatovat a básně se pamatují nejlépe…

      A tak psal. Zavřel na okamžik oči a nechal se prostoupit pocitem, který zažíval při Oreniných slovech. Stále dokola si je šeptal a při tom psal výklad, že ani sám nevnímal slova jež ulpívala na pergamenu.

       

      Ráno přišlo záhy. Když se dveře archivu otevřely, vešel sám král. Maxwell vstal od stolu s leknutím, které jej probudilo z neklidného spánku. Sidus přelétl místnost jediným pohledem, vykázal stráže za dveře stejně i kronikáře a zůstal tam s chlapcem sám.

      „Tak? Přečti mi své dílo, chlapče.“ Vyzval jej a Max se otřásl. Uklonil se shlédl na pergamen a četl:

       

      Svatba tvá, můj králi,
      leskne se zlatem i stíny.
      Láska sic nejčistší je cit,
      však ne, každý umí jej ctít.

      Kletbu vyřklo srdce zhrzené,
      láskou jak šípem zasažené.
      Kletbu jež i proroctvím umí být,
      nadějí pro níž lid Aldormy smí žít.

      Že smrti dívka vytržena,
      mezi cizí budiž uvržena.
      V jejím nitru sídlí drak,
      mysl skrývá tmavý mrak.

      Ona bude v čele státi,
      ona bude slavná máti.
      Život vezme, život dá,
      smrt pak přijde pravdivá.

      Netruchli pro svůj rod, pro děti tvé,
      žádná kletba ni proroctví nezlomí je.
      Vždyť jednou na trůn se vrátí,
      tvá krev jako luční kvítí.

      Zradu jež pocítíš,
      na poslední chvíli zvíš.
      Silný jsi i rod tvůj,
      pevně při svém lidu stůj...

      Jak jedinkrát zradí někdo tvé krve,
      ideály draky ctěné,
      vlasy nechť má rudé
      stejné jak krev jež ho žene.

      Oheň vidím, můj králi.
      V plamenech kámen se taví...
      Růže kvetou, víc nemohu říct,

      Jen prastarý dub prozradí víc...

       

      Král stál a naslouchal mladíkově hlasu, jehož slova ho oslovila. Už pochopil Treskova slova o jeho talentu. Když mu zadával tento úkol netušil čeho se dočte. Pojednou mu přišlo líto co se včerejšího večera rozhodl učinit a tak aby alespoň trochu zmírnil chlapcův možný zármutek, učinil další rozhodnutí.

      „Krásná báseň, mladíku. Pravdu jsi pravil včerejší noci a máš můj obdiv. Vysloužil sis milost. Teď mi dej ten pergamen a vyslechni jaké rozhodnutí jsme učinili.“ Maxwell tomu nemohl uvěřit. Až teď si uvědomil co, že to přesně napsal a nechápal to. Nevěděl jaká moc mu pomohla psát, ale byl za ni rád. Slzy mu tekly z očí, ale on se za ně nestyděl. Pohlédl králi přímo do očí.

      „Zůstaneš v Archivu jako nový kronikář. Tresk už je starý, jistě ti bude rádcem, ale také zajisté rád uvítá, že zastoupíš jeho povinnosti. Nadále bude platit, že správcem archivu bude vždy nejstarší královského rodu a tomu se i ty budeš zodpovídat, je ti vše jasné?!“

      „Dobře to rozvaž, já právo volby neměl…“ konečně pochopil Treskova slova a také i to, že ztratil příležitost o svém osudu rozhodnout. Uklonil se.

      „Ano, můj králi…“ zaznělo do ticha. Král převzal pergamen a odešel. Maxwell osaměl a netušil, že jakmile si král jeho báseň zapamatuje, pergamen spálí, aby tak zničil důkaz o tom co se předešlého večera stalo.


      Vydáno: 7.9.2016 17:58 | 
      Přečteno: 162x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít.“ Jan Werich