Skryté poklady - Kapitola 11

11. Čekání (Garett) – Čest princezny (Valerie) – Čistý štít (Ylva)

„To ne! Nemůže čekat, že na takovou šílenost přistoupíme!“ vztekal se Garett, když mu Tormod vyložil Valeriin plán.
„To děvče jí dalo své slovo,“ namítal Tormod.
„Slovo je slovo, nic víc!“ vyštěkl Garett. „Kromě toho, jaký význam může asi mít slovo malé holky?“
„Podle toho, co ta dívenka říkala, je to pro její lid otázka cti,“ vložil se do hovoru Raimond Kampars.
„On je mrtvý! Jestli skutečně byl jejich náčelníkem, nemůžou to jen tak přejít,“ zuřil Garett dál.
„Prý je pro ně lepší zemřít, než nesplatit dluh. Nemohl tě nechat zabít, když ti dlužil život své dcery. A přiznej si, že nebýt jeho, už bys tu neseděl,“ podotkl Tormod. Garett mu odpověděl tak zuřivým pohledem, že mladík raději sklopil hlavu a zmlkl.
„Valerie má pravdu. Je to naše jediná naděje. Jestli máme zachránit Borovou a Žár, musíme tohle riskovat,“ přidala se Ylva. „Kromě toho, přes Žár se na jih teď nedostaneme a kdo by nás přes hory převedl lépe než divoši?“
„Je to šílenství,“ opakoval Garett tvrdošíjně.
„To je. Tak na co čekáme?“ popíchla ho Ylva.
Vrhl po ní zároveň zachmuřený a pobavený pohled.
Jeho sestřenka byla správná ženská. Zajímalo by ho, proč si toho nikdy dřív nevšiml. Vždycky viděl jen její kousavé poznámky a pohrdání všemi okolo, ale nikdy ho ani nenapadlo zamyslet se, co je pod tím. Když byli děti, bylo to jiné. To se Ylva chovala jako kluk, občas je dokonce doprovázela na jejich výpravách za pokladem Anguse Clemense. A to hubené škvrně, které vždycky mávalo dřevěným mečem, div někomu nevypíchlo oko, a s otevřenou pusou poslouchalo staré příběhy o rytířích, se ptalo jeho na co čeká? Škvrně, které ti dnes zachránilo život, připomněl si. To je jedno, oponoval vzápětí sám sobě. Ylva se mě nikdy nebude ptát, na co čekám.
„Na svítání,“ odpověděl.


Valerie objala Johana a políbila ho. Dost možná naposledy.
„Val...“ začal Johan už asi posté.
„Ne, Johane, už jsem ti to říkala. Pan Kampars a Tormod mě doprovodí. Tebe a Cormaca potřebují tady,“ řekla mu důrazně.
Johan se s povzdechem vzdal. Valerie chytila provaz, který měl Malvin kolem krku, a vykročila do brodu. Její bratr a Raimond Kampars ji následovali, protože vesničané, kteří začali ze smrti Ulfa Rebane obviňovat kdekoho, už je nařkli z čarodějnictví, takže oba považovali za rozumnější zmizet. Malá Doris už čekala na druhé straně.
Doris je vedla po cestičce nad řekou. Ylva a Garett na ně čekali o kousek dál, z dohledu Borové. Valerie odvázala Malvina, který okamžitě vyskočil, položil své tlapy na Garettova ramena a začal mu olizovat obličej. Garett ho podrbal a pak se podíval na Valerii.
„Je to šílenství,“ řekl sice smířeně, ale zároveň poněkud nerudně.
„Není. Naopak, jsem si jistá, že to vyjde,“ odpověděla Valerie. Zřejmě se v ní projevovala krev její matky, krev, která dokázala přežít všechna protivenství a zvítězit. Valerie se v tu chvíli cítila víc jako Clemensová, než jako Veillová či Rebane. Jenomže ona, narozdíl od Sida Clemense, nedovolí, aby její rodině někdo ublížil.
„Nemáš nic, o co se můžeš opřít. Všechno sázíš jen na to, jak se zachovají lidé, kterým ani nerozumíš!“ namítal Garett.
„Nemusíš jít se mnou. Ve vsi tě určitě rádi uvidí,“ odsekla Valerie a vydala se za netrpělivě přešlapující Doris.
Garett ji následoval společně s ostatními. Valerie věděla, že i on si uvědomuje, že nemají na vybranou. Nedovolovala si poddat se strachu, ale nešlo se jí lehce. Jejich životy visely na vlásku, na který je ona sama pověsila.
Jestli umřeme, bude to moje chyba. Ale i když je bílý, je to pořád drak. Musela mu zbýt alespoň nějaká čest. Jestli ne... Stejně jsme mrtví. Pokud Garetta a Ylvu nezabijí divoši, udělají to vesničané.
Ale proč jsem tu tedy já? Lidé ze Žáru mě sice nemilují, ale na druhou stranu ani nechtějí moji krev. Tak proč lezu do pasti?
Vzpomněla si, co jí kdysi říkal Frundor.
Jsi z rodu Clemens. Je tvou povinností chránit svůj lid. I když nejsi královnou, ani jí nikdy nebudeš a žádný z tvých potomků neusedne na trůn, musíš chránit nevinné, i za cenu vlastního života.
To byla její čest aldormské princezny a Valerie ji nehodlala ztratit.


Ylva se celou cestu držela poblíž Raimonda Kamparse a teď večer seděla vedle něj u ohně, nad kterým Garett svařoval v kotlíku trochu vína. Ještě mu neřekla, že by se ráda stala jeho pomocnicí. Koneckonců, Tormod bude brzy končit svá studia, opustí Academii a začne si budovat vlastní život. Ylva neviděla důvod, proč by nemohla zaujmout jeho místo.
Podívala se na Raimondův ostře řezaný profil a usmála se. Život v Telmiru bude stát za to, pomyslela si.
Náhle se Doris napřímila, podívala se do noci a pronesla cosi nějakým nesrozumitelným jazykem.
„Není zdvořilé používat jazyk, kterému nemohou rozumět všichni,“ odpověděl jí ze tmy chlapecký hlas. „Otci by se to nelíbilo,“ dodal a to už se ve světle ohně objevil asi patnáctiletý mladíček.
„Říkají mi Adrian. Jsem Dorisin bratr a Gabrielův syn,“ představil se a usadil se vedle své sestry. „Už víme o vašem příchodu, táboříme nahoře u jeskyně,“ řekl spíš k Doris. „Bílý drak na tom trval.“
Doris přikývla. „Otec zemřel, když splácel svůj dluh. Doufám, že si to všichni uvědomují.“
„Myslím, že ano. Ale neshodují se v názorech na to, co udělat dál.“
Ylva to tušila už dávno. Valerie se zachovala dětsky naivně. Nepochopila, že Bílý drak není ten ochočený královský mazlíček, na kterého byla zvyklá. Smrt přijde tak jako tak a z rukou divochů se Ylvě zdála o něco přijatelnější, než z rukou lidí, se kterými vyrůstala a které znala. Ale nemělo cenu přemítat o zítřku. Adrian jen potvrdil, co už dávno věděli. Tím, že to vyslovil, nezměnil nic ani na skutečnosti, ani na Ylviných pocitech.
Druhý den, když pod vedením Adriana a Doris kráčeli po cestě po úbočí hory, se Valerie zastavila a počkala na Ylvu. Srovnala s ní krok a chvíli šly mlčky. Nakonec promluvila Valerie:
„Víš, když Gabriel umíral, řekl něco, čemu jsem nerozuměla. Určitě to nebylo o mně, tak jsem se tě chtěl zeptat, jestli nevíš, co tím myslel.“
„A co to bylo?“ zeptala se Ylva. Zajímalo ji to, ale nebyla to ta palčivá zvědavost, jakou znala. Tak blízko konce se cítila zvláštně otupělá.
„Řekl: ‚Ta dívka našla svoji odvahu.‘ Mluvil o tobě?“
Ylva neodpověděla. Snažila se potlačit slzy, které se jí draly do očí. I když umíral, našel sílu, aby jí poslal poslední pozdrav, povzbuzení. I přesto, že to ona ho odvedla na smrt. Valerie pochopila, že se víc nedozví, a nechala ji jít o samotě.
Našla jsem svoji odvahu? Skutečně jsem to dokázala?A proč až teď, těsně před koncem?
Ale i tak se cítila o maličko lépe. Přestože se prohýbala pod tíhou viny za Gabrielovu smrt, byla ráda, že může čelit svému trestu, své smrti s čistým štítem.
A se svou odvahou.