Skryté poklady - Kapitola 2

2. Rodina (Ylva) - Rodokmen (Valerie) - Rozvaliny (Garett)

Rodiny Rebane a Rea se vracely domů. První vůz řídil pan Rebane, Johanův otec. Byl to silný muž, sice nijak vysoký, ani mohutný, ale léta práce v tvrdém severském podnebí z něj vypěstovala člověka stejně tvrdého jako skály, na kterých stál Petrův Kámen. Vedle něj seděla jeho manželka, paní Tara, kterou vždycky chválili spíš za pracovitost, než za krásu. Jejich statek, Borovou, řídila přísně, ale ne nemilosrdně.
Za nimi se na hromadě zavazadel natřásaly jejich dvě dcery, Ylva a Rannvi. Rannvi bylo devatenáct a zdědila jak půvab praprababičky Liliany, tak pracovitost své matky. Mezi ní a jedním mladíkem ze vsi to už vypadalo vážně, takže se Ylva začínala bát, že brzy bude z Rebanových dětí poslední svobodná.
Za nimi drkotal povoz Reových. Ylvina teta Vivian byla jako mladá dívka příliš nezkrotná a v necelých šestnácti letech s údivem zjistila, že čeká dítě, jehož otcem je nemajetný čeledín na Borové. Rodiče, kteří ji i přes její nezodpovědnost milovali, jí slíbili, že se o ni i o její rodinu postarají a tak si Vivian mladého Cormaca Reu vzala. Teď vedle něj seděla, její krása už uvadla a divoká duše se zklidnila. Občas, když se na ni Ylva dívala, měla pocit, že před sebou vidí vlastní budoucnost. Cormac Rea jednou rukou řídil koně, v druhé držel dýmku a se svým příznačným klidem pokuřoval. Už se smířil s tím, že do smrti zůstane čeledínem, a snad si říkal, že i když ho jeho švagr nijak nemiluje, má střechu nad hlavou a dost jídla.
Za nimi Ylva zahlédla jejich dvě děti, v poslední době zasmušilého Garetta a jeho plavovlasou, tichou sestru Mariku. Co bude s nimi? Jejich otec nemá, co by jim odkázal. Marika se snad vdá, ale Garett? Zůstane do smrti čeledínem bez naděje na to, že by nějaký otec souhlasil, aby si vzal jeho dceru? Ylva měla Garetta svým způsobem velice ráda. Tušila v něm podobný neklid, jaký pociťovala sama, stejnou touhu uletět daleko od svazujících zdí Borové. Garett byl jediný člověk, u kterého jí mrzelo, když na její uštěpačné poznámky odpovídal stejným tónem.
Uvědomila si, že právě míjí budovu Academie. Zvedla hlavu právě včas, aby si mohla prohlédnout okázalé průčelí s reliéfem třešňového stromu a ozdobným nápisem.

Díváš se, ale odvážíš se vidět?
Slyšíš, ale troufneš si poslouchat?
Máš odvahu skutečně, do hloubky přemýšlet?
Pokud ano, v těchto zdech nenajdeš nic nového.
Pokud ano, je čas, abys šel a činil.

Na schodech postávala hrstka studentů. V rukou drželi svitky a knihy a na sobě měli taláry Academie. Zdálo se, že o něčem živě diskutují.
Ylvu bodl osten závisti. Zoufale zatoužila stát tam s nimi, mluvit s nimi jako rovná s rovnými.
Já se vrátím, slíbila sobě i budově Academie, kterou už skoro minuli. Ještě nevím, kdy a jak, ale vrátím se.

 

Valerie si toho gobelínu všimla, až když ji na něj upozornil Johan, ale jen co našla volnou chvilku, běžela k němu, aby si ho lépe prohlédla. Tkané obrazy ji uchvacovaly, mimo jiné proto, že sama nikdy neměla trpělivost nad tkaním sedět, a tenhle pro ni byl ještě zajímavější tím, co na něm bylo. Sám výjev byl docela jednoduchý, mezi dvěma kopci se vypínal šedivý hrad. Nevypadal přímo krásně, spíš majestátně a drsně. Velice drsně.
Petrův Kámen. Místo, kde to kdysi všechno začalo.
Valerie si vzpomněla na svou jedinou návštěvu severu, když byla ještě malá. Na smutné rozvaliny pod šedivou oblohou. Na borovici uprostřed nádvoří. Na tři kluky, kteří tam hledali poklad. Hlavně na dva z nich. A pak se znovu podívala na gobelín. Napadlo ji, jaké by to bylo, kdyby Petrův Kámen někdo znovu postavil. Kdyby mezi Plešivcem a Šermířem netrčely smutné, polorozpadlé zdi, ale tyčila se majestátní věž jako kdysi.
„Těšíš se tam?“ ozval se za ní matčin hlas. Valerie se ohlédla a usmála se.
„Ano, ale mám strach. Vůbec Johanovu rodinu neznám,“ hlesla.
„Neboj,“ objala ji Margarita konejšivě kolem ramen. „Ono to půjde. A kdyby to nešlo, vždycky se můžeš vrátit k nám,“ usmála se.
Valerie se k matce přitiskla. Vždycky obdivovala její sílu a sebejistotu, stejně jako její široký rozhled, který zahrnoval snad všechno od dojení krav až po vysokou politiku. Snažila se brát si z matky příklad, ale měla v sobě i kus klidnější, nezodpovědnější povahy svého otce, která se nezapřela.
„Komu by Petrův Kámen patřil teď, kdyby z něj nebyla zřícenina?“ zajímala se.
„Právnicky vzato nevím. Poslední známou dědičkou byla Klea Rawneová a jejími nejbližšími příbuznými jsme já a Creagan. Ovšem je pravděpodobnější, že by soudce právo na Petrův Kámen přiznal spíš někomu z krve Volanů,“ odpověděla Margarita.
„Myslela jsem, že ten rod vymřel,“ zamračila se Valerie zmateně.
„Vymřeli potomci Joachima Volana, ale málokdo ví, že Joachim Volan měl sestru, Paulinu, která se vdala a měla děti. Její potomci zůstali na severu dodnes.“
„A kdo to je?“ vyptávala se Valerie dychtivě.
„Abych se přiznala, když nás Johan požádal o tvou ruku, trochu jsem pátrala v jeho původu. On bude teprve druhý Rebane, který bude vlastnit Borovou. Jeho matka byla rozená Fallonová a před jeho otcem vládla rodina Fallonů na Borové po pět generací. Dostala se tam sňatkem Gavina Fallona s Monou Branganovou, dcerou pána Borové. Její jediný bratr Ardol odešel na jih se zrádci a nikdy své dědictví nenárokoval, takže po smrti Monina otce Seana připadla Borová Fallonům. Ale víš, v čem je ten vtip? Monina matka se za svobodna jmenovala Paulina Volanová,“ prohlásila Margarita vítězoslavně.
Valerie užasle hvízdla.
„Víš to jistě?“
Margarita přikývla. „Naprosto.“
„Takže já jsem se čirou náhodou provdala nejen za budoucího pána na Borové, ale i za dědice Petrova Kamene?“
Její matka opět přikývla.
„Tak to se povedlo,“ povzdechla si Valerie.
 

Garett Rea šplhal po úbočí Plešivce k Petrovu Kameni. Velký bílý ovčák Malvin poskakoval jako obvykle kolem něj. Garett vždycky uvažoval, z jakého záhadného zdroje berou psi energii poskakovat, i když se drápou do kopce. Jako například na Plešivec. Druhý pes, huňatý šedivý Drek, šel za Garettovými patami s veškerou důstojností svých devíti let, odhodlaný ukázat Malvinovi, jak se má pes správně chovat.
Někdy byl Garett rád, že je Petrův Kámen zřícený. Nemusel aspoň obcházet zbytky hradeb až k bráně a mohl jen prolézt dírou ve zdi. Jinak byl ale na trosky hradu smutný pohled. Došel až na nádvoří a posadil se na kámen pod borovicí. Tohle místo bylo plné tajemství, plné vzpomínek, do kterých mohl utíkat. Tolik let tu hledali bájný poklad Anguse Clemense! On, Johan a Sven. Nezničitelný trojlístek, který znalo celé okolí. Dva vnukové pána na Borové a syn kováře ze Žáru. Hledači pokladu. Všichni se jim smáli a právem. Garett pořád věřil, že tu poklad někde je, ale zároveň věřil, že ho nikdy nikdo nenajde. Život a pověsti se málokdy setkávali.
Garettovy oči se zatoulaly k bývalým stájím. Tam prý poprvé potkali Valerii. On si to nepamatoval, ale ona to tvrdila s neochvějnou jistotou. Vzpomínala si na všechny – na něj, na Svena i na Johana. Z nich tří byl Garett poslední svobodný. Smutně si povzdechl, ani ne tak kvůli tomu, že ještě nemá ženu, jako spíš kvůli budoucnosti. Co s ním bude? Zatím se jejich rodina dělila s Rebanovými o Borovou. Háček byl v tom, že Johanova matka byla prvorozená a Reovi byli na Borové necháni, protože nikomu nevadili. Pokud bude muset jeden z nich jít, bude to Garett.
Bílý ovčák Malvin dokončil očichávání okolí a přiběhl ke svému pánovi. Nacpal mu čenich pod ruku, čímž mu naznačil, že by ho mohl podrbat. Garett mu vyhověl, takže se na druhé straně samozřejmě vynořil starší pes Drek a dožadoval se svého dílu pozornosti.
„Co myslíte, kluci, neměli bychom odtud vypadnout?“ zašeptal ke svým společníkům. „Zvednout kotvy a nechat to tu Johanovi?“
Johanovi, dodal v duchu, a také Valerii...