Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Skryté poklady

      Skryté poklady - Kapitola 3

      Skryté poklady - Kapitola 3 A je tu nová kapitola Skrytých pokladů :-)
      Valerie konečně přijíždí na Borovou. Co to bude znamenat pro ty kolem ní? Pro Ylvu a Garetta?

      3. Princeznička (Valerie) – Prosím (Garett) – Pověra (Ylva)

      „Pořád si myslím, že je to hloupost. Každému je jedno, kdo si Petrův Kámen vezme. Může tam jít bydlet třeba Garett, když se mu zachce, a nikdo neřekne ani ň. Žádného právoplatného dědice nepotřebujeme,“ opakoval Johan alespoň posté.
      Valerie si povzdechla. Asi mu to neměla říkat. Mohla tušit, že to Johan nepochopí.
      „No dobře, ale přece jenom, kdyby ten hrad někdo znovu postavil, byla by to krása, ne? Ožil by tím kousíček historie,“ snažila se ho nadchnout pro svoji myšlenku, i když tušila, že se jedná o předem prohranou bitvu.
      Přejeli přes sedlo Plešivce a před nimi se otevřelo údolí. Na jeho dně, u divoké horské říčky, stál ohrazený statek, možná spíš malá tvrz. Na louce před ní se popásaly dvě krávy a tele, pole už bylo sklizené a celý obrázek vyzařoval domáckou pohodu.
      „Váš nový domov, má paní,“ řekl Johan tiše. Nebyl doma tři roky a zdálo se, že ho na chvilku přemohlo dojetí.
      „Tak jedeme, ne?“ zasmála se Valerie a pobídla koně do klusu. Johan ji po chvilce dohnal a k bráně statku už přijeli společně.
      Jako první k nim přiběhla Johanova mladší sestra Rannvi. Byla to moc hezká dívka – všichni Rebanové byli pohlední – s černými vlasy po matce a dolíčkem na bradě po otci.
      „Johane, to jsem ráda, že jsi doma! Zdravím, Valerie! Johane, představ si to, Dennis mě požádal o ruku! Na jaře se budu vdávat!“ Rannvi skoro nadskakovala radostí, když to Johanovi oznamovala.
      Johan sestřičku sevřel v náručí.
      „To je skvělá novina,“ řekl. „S Dennisem se určitě budeš mít dobře.“
      „Jo, pokud ti nevadí smrad z prasat,“ ozval se od domu kousavý hlas.
      Otočili se a uviděli Ylvu, jak se opírá o rám dveří, na rtech opět posměšný úsměv. Johan pustil Rannvi a zamračil se.
      „Mohla bys prosím alespoň jednou v životě předstírat, že tě těší, když mají radost ostatní?“ Z jeho hlasu zazněla výčitka.
      „Ani ne, děkuji,“ odsekla Ylva.
      Pak sjela pohledem na Valerii. Johan si ji přitáhl blíž k sobě, jako by ji chtěl ochránit.
      „Tak naše princeznička přijela,“ ušklíbla se pohrdavě. „Doufám, že umíš něco víc, než jen vypadat ozdobně a usmívat se, protože tady je potřeba ženská, ne porcelánová panenka.“
      „Nech toho, Ylvo, a běž dávat pozor na oběd. Jestli to zase připálíš, tak si mě nepřej!“ ozval se z domu rázný hlas Johanovy matky. Ylva vrhla po Valerii poslední posměšný pohled a zmizela v domě. Na jejím místě se vzápětí objevila paní Rebane. Vřele se na Valerii usmála.
      „Jsem ráda, že jste konečně tady. Doufali jsme, že si někoho v Telmiru najde už Garett, ale zklamal nás. Potřebujeme tady novou krev, sem se málokdy někdo přistěhuje. Tak pojď dovnitř. Co vlastně všechno umíš?“ vypálila otázku tak náhle, že Valerii chvíli trvalo, než se vzpamatovala.
      „Já... trochu vařit a uklízet. O zvířatech toho vím málo. Já jsem pro život na statku nebyla vychovaná,“ pípla nesměle a palčivě si uvědomila, že ji Ylva odhadla dobře. Princeznička... nic jiného nebyla.
      Úsměv paní Rebane pohasl. Maličko se zamračila.
      „No nevadí, budeš se to muset naučit. Ylva a Marika si tě vezmou na starosti. Ale až zítra. Dneska si odpočiň, ukážu ti tvůj a Johanův pokoj.“
      Pokoj pro ně dva byl sotva poloviční než ten, ve kterém spávala Valerie na Wildaranu. Zřejmě tam dřív bydlel Johan sám, protože když Valerie otevřela truhlu v rohu, našla tam nažehlené košile. Našla také pavučiny v rohu a spoustu prachu.
      „Promiň, měli jsme spoustu práce, abychom připravili hospodářství a mohli odjet na svatbu. Nestihla jsem tu uklidit. Pošlu Rannvi nebo Mariku...“ začala paní Rebane s rozpaky.
      „To není třeba. Uklidím tu sama, nechci vám přidělávat práci,“ přerušila ji Valerie důrazně. Možná je princezničkou, ale udělá všechno, aby ji Johanova rodina přijala.
      Paní Rebane se usmála. Zdálo se, že se bála, aby Valerie nebyla přítěží, ale dívčino odhodlání ji zřejmě potěšilo.
      „Koště najdeš na chodbě. Kdybys potřebovala ještě něco, zeptej se kohokoliv – když nikoho nenajdeš, Ylva bude v kuchyni,“ řekla a odešla.
      Valerie se s pocitem beznaděje rozhlédla kolem sebe. Čeká ji ještě hodně práce a učení, takže čím dřív začne, tím dřív bude hotová. Na chodbě našla koště, vrátila se do pokoje a dala se do boje s nepořádkem a pavučinami. Brzy musela otevřít okno, aby se nezadusila zvířeným prachem. Vyhlédla dolů na dvůr a s požitkem se nadechla čerstvého vzduchu. Náhle na sobě ucítila něčí pohled a očima přelétla okolí. Přímo na druhé straně dvora, u stájí, stál Garett.
      Jakmile se jejich oči setkaly, zkřivil rty do posměšného úšklebku. Na pozdrav se dotkl krempy svého širokého klobouku. Potom se od ní odvrátil a vyšel z vrat.
      Valerie zacouvala zpátky do pokoje a posadila se na postel. Uvědomila si, že se celá třese. Proč? Je to jenom Garett. Nic pro tebe neznamená. Vůbec nic. Jenom Garett... snažila se uklidnit, ale nepříliš úspěšně.
      Zvedla znovu oči k oknu a na kopci zahlédla pod přísně se tyčícím skalnatým vrchem Šermíře důstojné rozvaliny Petrova Kamene. V tu chvíli ucítila cosi jako předtuchu. Jako by viděla Petrův Kámen obnovený a zabydlený. Na jeho hradbách stál nějaký neznámý mladík a díval se na Borovou.

      Garettovi bylo Valerie tak trochu líto. Věděl, že na tohle ji nepřipravili. A pokud ji dostane do učení Ylva... Ale na druhou stranu je dobře, že přišla. Když se Rannvi bude vdávat, ubudou dvě ruce na práci. A práce bylo na Borové vždycky dost.
      Znovu ho bodl osten nejistoty. Co bude s ním? Bylo mu pětadvacet. Na vojnu šel schválně už v devatenácti, aby se vrátil dřív než Johan a mohl se dřív poohlížet mezi vesnickými děvčaty po nějaké manželce. Jenomže co mohl děvčeti nabídnout? Bál se, že z něj nadosmrti bude jenom pomocník na Borové. Kdyby tak jeho matka nebyla tak nebetyčně hloupá, mohla si vzít někoho, kdo by se o ní postaral a ne obyčejného nádeníka.
      Uvědomoval si, že i přes přátelství mezi ním a Johanem, i přes přátelství mezi jejich matkami, ho tu strýc Ulf jen trpí a nepokládá ho za víc než čeledína. Vlastnímu synovi by nikdy nedal na starost dozor nad pastýři ovcí, což byla přesně Garettova práce. Třikrát nebo čtyřikrát do týdne běhal nahoru do hor, aby donesl dvěma pastýřům jídlo a zkontroloval je.
      Ale teď, když se díval na Valerii v okně, si uvědomil, že pokud se provalí, že on a Valerie byli kdysi zasnoubení, strýc Ulf toho s radostí využije a Garett přijde nejen o svojí hloupou, podřadnou práci, ale i o střechu nad hlavou.
      Nad hlavou mu přeletěl čáp. Garett si zastínil oči a pozoroval ho, jak letí na jih. Kéž bych mohl letět s tebou. Někam daleko, daleko odtud... povzdechl si v duchu.
      „Hej, snílku!“ ozval se za ním Ylvin hlas.
      Neochotně se otočil. Ylva se vykláněla z okna kuchyně. Všiml si, že má ve vlasech mouku.
      „Co je?“ zavrčel.
      „Mohl bys mi naštípat dřevo, prosím?“ požádala.
      Ylva řekla prosím? No páni, pomyslel si Garett uštěpačně, ale nahlas neřekl nic. Jen kývnul a vydal se pro sekeru.

       

      ***


      Ylva se na chvilku narovnala, odfoukla si z tváře pramen vlasů a znovu se sklonila nad valchou. Paní Vivian, která prala vedle ní, se usmála.
      „Bolí tě záda?“ zeptala se.
      „Trošku,“ přiznala Ylva, ale dala se do práce.
      „Stejně nechápu, proč se víc nezajímáš o chlapce. O takovou pracovitou ženskou by se poprali, jen kdyby věděli, že taková jsi,“ mudrovala paní Vivian. „Když já jsem byla v tvém věku...“
      „... tak jsi vyplácela Garetta, protože mi namáčel copy do polívky nebo střílel prakem po slepicích,“ usmála se Ylva.
      Vivian si povzdechla.
      „No dobře, já vím, že pro vás asi nejsem nejlepší příklad. Jsem ráda, že všechny tři čekáte na toho pravého,“ usmála se na Ylvu povzbudivě.
      „Abychom to ale s tím čekání nepřehnaly. Víš, co se říká o holce, která se nevdá do pětadvaceti,“ podotkla Ylva hořce.
      „Ale taková chytrá holka, snad bys nevěřila na pověry! Nepřijde ti trochu hloupost honit se za ženichy jen kvůli číslu?“ zasmála se paní Vivian.
      „Jo, jasně, já totiž nemám chvíli klidu, jak běhám za chlapama,“ poznamenala Ylva.
      Vivian se sice zasmála, ale v rozhovoru na téma Ylviny vdavky nepokračovala.


      Vydáno: 5.9.2016 18:45 | 
      Přečteno: 145x | 
      Autor: Lomeril
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich