Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Skryté poklady

      Skryté poklady - Kapitola 8

      Skryté poklady - Kapitola 8 Takže další vývoj událostí. Jak dopadne poslední setkání Garetta s rodinou? Dokáže odejít se ctí, jak slíbil svému otci? Dokáže se rozloučit se svým domovem a s Valerií? Jak to všechno dopadne?

      8. Láska manžela (Valerie) – Loučení (Garett) – Lákavá představa (Ylva)

      Všichni obyvatelé Borové, včetně hostů z Telmiru, se sešli na snídani. U stolu vládla stísněná nálada a nejeden pohled zabloudil k židli, na které sedával Garett. Jeho místo to ráno zaujal Tormod Veill.
      Valerie se pokradmu podívala na bratra. Včera mu sice zdůrazňovala, že se za žádnou cenu nesmí před Ulfem Rebane zmínit o jejím zrušeném zasnoubení s Garettem, ale přesto měla nepříjemný pocit, že návštěva jejího bratra nepřinese nic dobrého.
      Svého plánu přimět Johana, aby si nárokoval poklad z Petrova Kamene, se ještě nevzdala, ale zatím nevěděla, jak ho provést. Zatím se rozhodla vyčkávat. Když to jinak nepůjde, napíše strýčkovi Creaganovi, aby Johana donutil převzít jeho dědictví.
      Ale poklad dnes byl vedlejší. Daleko víc ji trápil člověk, který u stolu chyběl. Cormac Rea dnes ráno přiznal, že jeho syn je zamýšlí brzy opustit.
      Kde asi jsi teď, Garette? Už ses vydal na cestu na jih, nebo se alespoň přijdeš rozloučit? Uvidím tě ještě někdy, Garette?
      „Myslíte, že nám Garett alespoň přijde říct sbohem?“ ozvala se náhle Rannvi.
      Valerie zvedla hlavu. Copak mi čte myšlenky? blesklo jí hlavou.
      „Doufám, že se vrátí natrvalo,“ odpověděla paní Tara.
      „Ne, myslím, že ne. Od té doby, sloužil v Telmiru, uvažuje o tom, že odtud odejde. Pokud ho tu ještě uvidíme, bude to, až nám přijde sdělit, že nás opouští,“ řekla smutně paní Vivian.
      „Tak to se tu ještě objeví. Určitě aspoň kvůli Valerii,“ ušklíbla se Rannvi.
      Valerii sevřel nepříjemný pocit. Ale Rannvi nic neví! Pokud jí Garett nic neřekl, tak Rannvi nemá ani tušení...
      „Co tím myslíš?“ zeptal se ostře pan Ulf.
      Rannvi si chvilku vychutnávala napjaté ticho kolem stolu, než řekla: „On a Valerie byli kdysi zasnoubení, když byl Garett v Telmiru. To jste nevěděli?“
      Valerie pevně sevřela desku stolu. Jak to víš? A proč o tom mluvíš? Mlč, ty huso pitomá, mlč, než se neovládnu a něco ti udělám. Copak nechápeš, co tím způsobíš? Nemůžeš být tak hloupá! Chceš mě zničit? Ale proč?
      „Jak jsi na to přišla, Rannvi?“ vyslovila paní Tara myšlenky všech přítomných.
      „Tormod mi to včera řekl.“
      Tormode! Pitomče! Zoufalče! Hlavo slepičí! zuřila Valerie v duchu. Její pohled se setkal s bratrovým. Bylo na něm vidět, že tohle nezamýšlel, že se jen podřeknul, ale i to stačilo. Jako kdybych ti to neříkala! Draci, co jste mi to dali za bratra?! Já vím, už na svatbě jsi na Rannvi mohl oči nechat, ale copak se ti nezmínila, že je zadaná? To vůbec nikdy nemyslíš?
      Ulf Rebane vstal ze židle. „Valerie, pojď na chvilku ven.“
      Valerie zahlédla bratrův vyděšený výraz. Tak vidíš, co jsi vyvedl! oslovila ho v duchu. Pak se zhluboka nadechla a zamířila ke dveřím. Ještě nedošla ani na půl cesty, když se zvedl Johan a následoval ji.
      „Johane, ty zůstaň tady!“ rozkázal Ulf.
      „To, co se týká mojí ženy, se týká i mě,“ odsekl Johan a Valerii znovu u srdce zahřála láska k jejímu muži.
      Obešli dům a zastavili se za dřevníkem, kam na ně nebylo vidět z domu. Ulf se posadil na špalek. Nejdřív dlouze pohlédl do tváře Valerii a pak se otočil ke svému synovi.
      „Ty jsi to věděl?“ zeptal se, i když to vypadalo, že už zná odpověď.
      Johan přikývl. „Už od chvíle, kdy to s Valerií začalo vypadat vážně.“
      „A tobě to nevadilo?“ zatvářil se Ulf nevěřícně.
      „Já Val věřím. Když říká, že pro ni Garett nic neznamená, pak mluví pravdu,“ odpověděl Johan pevně.
      Valerie se kousla do rtu. Uvědomila si, že ji pálí oči. Ne, nemůžeš se tu rozbrečet jako malá holka! Zahanbeně sklonila hlavu. Johan ti věří a ty přitom... přitom sama nevíš. Draci a zvyky se těžko zabíjejí. Ach jo, některá přísloví zní vážně hloupě, i když jsou pravdivá. Tak dlouho pro mě byl Garett můj Derek Trean, že se na to špatně zapomíná.
      Jenže Johan ti věří. Musíš se s tím nějak srovnat, už kvůli němu. Zklamat jeho důvěru by bylo jako... jako... Valerii došly slova.
      „Tak co teď s tím? Abych se přiznal, mám chuť vyhnat je oba,“ mluvil Ulf k Johanovi. Jako by tam Valerie ani nebyla. Tak proč jsi se mnou chtěl mluvit o samotě? Chceš mi říct něco, co se neodvážíš vyslovit před Johanem? Zbabělče! ušklíbla se Valerie v duchu.
      „Jestli bude Valerie muset odejít, půjdu s ní,“ odsekl Johan ledově. Zatínal pěsti a Valerie jen tušila, jak velkou bolest právě prožíval. Věděla, že otce měl, přes všechny jeho chyby, rád. Přesto, když dostal na vybranou mezi otcem a manželkou, vybral si ji. Valerie doufala, že tohle brzy skončí, už kvůli Johanovi.
      Ulf se kysele usmál. „To jsem přesně čekal. Tahle holka ale dovede klukům zamotat hlavy! No nic,“ obrátil se náhle k Valerii, jako by její přítomnost vzal na vědomí až teď, „zůstaň si tu, o Johana kvůli tobě přijít nehodlám, ale dám si na tebe pozor. Jestli uděláš cokoliv, co vrhne špatné světlo na mou rodinu, vyřídím si to s tebou já. A za Garetta se ani nesnažte prosit, ten už jako by byl pryč,“ dodal ještě, vstal a zamířil zpátky do domu. Náhle se prudce zastavil.
      Valerie se rozhlédla, aby zjistila, co zapříčinilo zvláštní chování jejího tchána. Vzápětí potlačila výkřik, když uviděla postavu v bráně.
      Garett se vrátil domů.


      Viděl všechno. Hrůzu ve Valeriiných očích, varování v Johanově výrazu, hněv v Ulfově tváři, Ylvu, Rannvi, Mariku, matku a tetu Taru, které vyběhly ze dveří, Gabriela, který seděl před chlévem na zemi.
      Co to má znamenat?
      „Ani se neobtěžuj, chlapče,“ oslovil ho Ulf Rebane tiše. „Už tu nejsi vítán.“
      Takže usmíření se dneska asi konat nebude. Promiň, tati, ale víckrát za ním chodit nebudu, blesklo mu hlavou.
      „Chtěl jsem odejít v dobrém,“ odpověděl Garett.
      „Pozdě. Měl jsi k nám být upřímný. Takže můžeš jít,“ odsekl Ulf.
      Upřímný? Copak oni něco ví? Zradila jsi mě, Valerie? Pohlédl na ni, ale ze zoufalství v jejích očích pochopil, že ona to nebyla. Tak kdo? Johan určitě ne... Tormod! Valeriin malý bratříček žvanil! Já to věděl, já to věděl od začátku, že ten kluk nepřinese nic dobrého!
      „Nevím, o čem mluvíš,“ řekl nahlas.
      „O tvých pletkách v Telmiru, o kterých ses nám ani nezmínil. Radím ti dobře, běž odtud, než mi dojde trpělivost,“ postoupil Ulf výhružně o krok blíž.
      „Mám tu věci a chci se rozloučit se svou rodinou.“ Nehodlal se nechat vyhnat takhle otevřeně.
      „A já chci, abys okamžitě vypadl!“ zvýšil Ulf hlas.
      Garett si ho nevšímal a vydal se k domu. Ulf ho chytil za rameno, ale Garett ho prudce odstrčil.
      „Ne, Dreku!“ okřikl Garett psa, který začal vrčet.
      „Nech ho na pokoji, Ulfe!“ ozval se náhle klidný hlas Cormaca Rey. Stál ve dveřích, ačkoliv ho nikdo neviděl přicházet.
      „Ty se do toho nepleť!“ okřikl ho Ulf.
      „Odchází, to jsi přece chtěl, ne? Nezabije tě, když se tu zdrží o pár minut déle,“ poznamenal Cormac.
      „Drž hubu, Cormacu, a buď rád, že nevyhodím i vás!“ vyjel Ulf.
      V tu chvíli Garettovi povolily nervy. Chytil Ulfa za kazajku pod krkem a přitáhl si ho k sobě.
      „Tak tohle ne! Jestli se doslechnu, že jsi někomu z mojí rodiny zkřivil vlásek, jestli někoho z nich budeš urážet nebo ponižovat a já se to dozvím, pak, strýc nestrýc, přijdu a vyřídím si to s tebou ručně, jasné?“ zasyčel mu do obličeje. Potom od sebe Ulfa vší silou odhodil, až strýc upadl.
      Ulf se okamžitě vyhrabal na nohy a chystal se na Garetta vrhnout. V tu chvíli se ale Johan vrhl kupředu a sevřel otce kolem těla. Ulf se zmítal a snažil se mu vytrhnout, ale Johan ho držel pevně.
      „Nech ho na pokoji, tati!“
      Garett se otočil ke své rodině ve dveřích. „Doufám, že se budete mít dobře. Kdyby ne... dejte mi vědět,“ vrhl po Ulfovi významný pohled. „Ozvu se, jakmile budu moct. Psy si bohužel vezmu s sebou, ale Marika zvládne vycvičit nějaké nové štěně a je tu ještě Bělka.“ Bělka byla Malvinova matka, fena, která hlídala dvůr.
      „Tak tedy sbohem,“ dodal rozpačitě.
      Marika k němu přiběhla a pevně ho objala. Sotva ho pustila, už ho v náručí svírala jeho plačící matka.
      „Musíš mi napsat a někdy se přijet podívat! Slib mi to,“ řekla mu vážně.
      „Jasně, mami,“ usmál se trochu pokřiveně.
      Cormac objal svou ženu kolem ramen. Garett se mu podíval do očí. Bylo to tak správně, tati? Je to takový odchod, jaký sis představoval? ptal se ho tím pohledem. A otec, jako by mu rozuměl, přikývl. Větší loučení mezi nimi dvěma nebylo třeba.
      „Hodně štěstí s Dennisem, Rannvi. A ty, Ylvo, nezapomeň popadnout štěstí za pačesy, až půjde kolem,“ řekl svým sestřenkám ve snaze trochu odlehčit tíživé ovzduší mezi dvěma rodinami.
      „S mojí smůlou bude určitě plešaté,“ ušklíbla se Ylva.
      Garett se uchechtl, ale neřekl nic. Budeš mi chybět, sestřenko. Tvoje kousavost, tvoje posměšky i tvoje neskutečné sny. Budeš mi chybět, Ylvo.
      „A ty se drž, brácho,“ otočil se k Johanovi, který ještě pořád svíral svého otce, i když už se Ulf nebránil, jen stál a nenávistně Garetta pozoroval. „I když... ty se o sebe postaráš.“
      „Doufám, že ty taky. Bez tebe to nebude takový, brácho,“ odpověděl Johan.
      Zavládla chvíle rozpačitého ticha. Garett nevěděl, kam s očima, a nějak jeho pohled zabloudil ke chlévu, kde uviděl Gabriela. Divoch si položil pravou ruku na srdce a zlehka se uklonil. Garett netušil, co to gesto znamená, a tak se od něj rychle odvrátil.
      „Takže abychom to neprotahovali, jinak mě můj drahý strýček zabije holýma rukama přímo na místě,“ poznamenal. Opět ve svém tónu zaslechl Ylvu. Ulf zabručel něco nesrozumitelného. „Takže sbohem, mami, tati, Mari, Johane, Ylvo, Rannvi, teto, strýčku...“
      Zarazil se a podíval se na Valerii. Po tváři jí tekly slzy. Vypadala jako malá holčička, křehká a zranitelná, ale znal ji a věděl, že to není pravda. A i kdyby byla, už to nebyl jeho úkol chránit ji.
      „Sbohem, Valerie,“ dodal tichounce a než mohl kdokoliv cokoliv říct nebo udělat, otočil se a vyšel z brány.


      Už se stmívalo. V jídelně Borové panovala stísněná atmosféra, zaviněná nejen dopolední scénou. Ulf Rebane se totiž po Garettově odchodu rozhodl pro jeden den převzít jeho povinnost a šel odnést pastýřům jídlo. Ještě se nevrátil.
      „Třeba se rozhodl přespat u nich,“ navrhla teta Vivian nesměle. Ylva si myslela to samé, nebylo by to poprvé, kromě toho otec tam musel dorazit dost pozdě, bylo by dokonce bezpečnější, kdyby přespal u pastýřů.
      Ylvina matka ale neklidně přecházela sem a tam po místnosti a nikdo ji nedokázal přimět, aby se posadila. „Něco se mu stalo!“ vykřikla. „Něco se mu stalo, já to vím!“
      „No tak, mami, uklidni se. Teď stejně nemůžeme nic dělat,“ vzdechla Ylva unaveně. Sice se o otce bála, ale nějaký hlásek, za který se z duše styděla, jí říkal, že by ho zas taková škoda nebyla. Celý den nemyslela na nic jiného, než na to, že Garett odejde navždy.
      Garett dělal její život na Borové snesitelný. On jediný chápal její touhu uletět. Jako by se navzájem drželi při zdravém rozumu. Pokud Garett půjde na jih, pak ani pro Ylvu není důvod zůstávat. Zalétla pohledem do rohu, kde seděli Raimond Kampars a mladý Tormod, kteří zřejmě cítili, že jsou svědky něčeho, co není určeno jejich očím, a zároveň nevěděli, jak zdvořile odejít.
      Co kdybych s nimi prostě utekla? Postaral by se o mě Raimond Kampars? Nebo Tormod Veill? Nebo Valeriina rodina? Nebo bych zůstala odkázaná sama na sebe? A co kdyby ano? Dokázala bych se o sebe postarat i v Telmiru?
      „Johane, vážně ho nepůjdete hledat?“ přerušil Ylviny myšlenky matčin hlas.
      „Už jsem ti to vysvětloval, Taro,“ odpověděl za Johana Cormac. „Jenom bychom uvedli do nebezpečí sami sebe a potmě stejně nejspíš nic nenajdeme. Začneme ho hledat hned za úsvitu, slibuji.“
      „Jenže...“ začala Tara Rebane, ale Cormac ji chytil za ramena.
      „Já tě chápu, ale musíš to nějak vydržet. Teď můžeme jenom čekat,“ pokusil se ji přesvědčit.
      V tu chvíli Ylva ztratila trpělivost, přehodila si přes ramena vlněný přehoz a vyšla na dvůr. Po nebi pluly potrhané mraky a mezi nimi vykukovaly hvězdy. Otřásla se chladem a zachumlala se do přehozu.
      „Pán kamenného domu se ještě nevrátil,“ ozval se kousek od ní Gabrielův hlas.
      Já se ho prostě nezbavím, povzdechla si.
      „Nepovídej.“
      „Muži z kamenného domu ho nejdou hledat?“
      „Až ráno. Nehodlají potmě spadnout do řeky,“ odsekla Ylva. A vůbec, co je tobě do toho?
      „Kamenní lidé jsou bez slunce slepí. Lid Bílého draka ale umí naslouchat a pamatuje si tvar své země. Půjdu hledat pána kamenného domu, i když neslibuji, že ho najdu. Stále jsem nesplatil svůj dluh,“ oznámil Ylvě a zmizel ve tmě.
      „Znáš se s tím divochem nějak dobře!“
      Ylva sebou trhla a rychle se otočila. Rannvi se opírala o rám dveří.
      „No jistě, my jsme kamarádi už od dětství,“ ušklíbla se.
      „Tátovi by se to nelíbilo,“ podotkla Rannvi.
      „Dennisovi by se zase nelíbilo, jak se usmíváš na Tormoda Veilla.“
      „Tormod je hlupáček,“ zasmála se Rannvi, ale vzápětí se zatvářila ustaraně. „Nemyslíš si, že by to mohl vzít vážně, že ne?“
      Ylva si povzdechla. „Samozřejmě, že může a jestli s tím rychle nepřestaneš, tak to ten kluk vážně vezme a potom nechci vidět, co se stane, až se to Dennis dozví. Nemusíš Valerii přidělávat další problémy.“
      Rannvi vypadala, že hluboce přemýšlí.
      „Asi máš pravdu,“ řekla nakonec. Ylva jenom protočila oči.
      Mám já to ale rodinu! Otec, který by chtěl kontrolovat i to, jak často chodíme na záchod; matka, která připomíná spíš kvočnu; strýc a teta, kteří se otci a matce ve všem podřídí; bratr, od kterého člověk sotva slyší slovo; švagrová, která se topí ve vlastních problémech; sestra bystrá jako novorozené tele; sestřenice ještě tišší než bratr. U všech draků, co já tady ještě dělám?
      Představa odchodu s Raimondem Kamparsem se zdála čím dál tím lákavější.
       


      Vydáno: 6.9.2016 8:13 | 
      Přečteno: 157x | 
      Autor: Lomeril
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejakej blbec.“ Jan Werich