Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Eillen  •  8.6.2019 12:40
  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Lomeril  •  7.6.2019 21:00
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Eillen  •  5.6.2019 18:04
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Lomeril  •  5.6.2019 16:13
  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 5

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      TIHkldCqIY
      qUl9di <a href="http://eepyhzblvtad.com/">eepyhzblvtad</a>, [url=http://lmmbqovhejvj.com/]lmmbqovhejvj[/url], [link=http://lvlwopylxobe.com/]lvlwopylxobe[/link], http://lgvhnkylcvld.com/
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...

      Odkaž sem

      Kategorie: Stahovači

      Stahovači - Kapitola 1

      1. kapitola.

      „Nespěchej.“

      Loki se pomal plazil křovím a sledoval stopy kořisti. V toulci mu zbývaly dva šípy, pokud ale vše půjde podle plánu, postačí mu pouze jeden. Za ním o pár kroků později opatrně našlapoval Elim, který byl již třetím rokem Lokiho učedníkem.

      „Podívej se tady, vidíš tu větev? Jak je nalomená na západ? Míza začala teprve stékat, laň je někde poblíž. Teď jdi jako první ty a já tě budu jen potichu sledovat.“

      Loki zůstal nadále sehnutý nad zanechanou stopou a nechal Elima, aby ho předešel a začal stopovat on. Věděl, že to dokáže s naprostým přehledem. Společné lovení je bavilo, byli sehraným týmem. Před lety měl Loki učedníků několik, ale pouze jeden bral povolání hraničáře vážně. Zatímco zbytek postupně mizel za lákadly jiných, pro ně zajímavějších, povolání, Elim zůstal po Lokiho boku a nadále naslouchal jeho radám.

      „Opravdu nechcete jít první vy, Loki? V poslední době mě necháváte jít prvního celkem často, jako kdybyste si už v lovu nevěřil,“ ušklíbl se na svého mistra Elim a zmizel za nejbližším houštím. Věděl, že podobné vtípky si už může dovolit a že jsou mu i vraceny zpět. Teď se ale rozhodl pro následující minuty mlčet a soustředit se hlavně na stopovanou zvěř. Stejně jako Loki i on měl pouze dva šípy a pokud by je promrhal, prohrál by a musel by po celý týden bez odmlouvaní sloužit jako sluha a kuchař v jednom. Cokoliv by si Loki umínil k jídlu, musel by připravit beze slova.

      Elim poklekl na koleno a opatrně se kolem sebe rozhlédl. Zkoumal směr větru a poslouchal šumění lesa. Teď… západně od něj zaslechl praskání větviček. Laň byla poblíž.

      Ihned vstal, vyndal z toulce šíp a tiše se připravil k výstřelu. Cvičně párkrát natáhl tětivu, ale šíp nepustil. Teprve potom se vydal k místu, odkud zaslechl štvanou laň.

      Kdyby ho tak viděl otec, určitě by byl pyšný. Elim starší (jméno si odjakživa dědilo z otce na syna) vždy toužil potom, aby se mohl stát hraničářem, ale nebylo mu to umožněno. Jako jedináček musel převzít živnost po svém otci a musel nechat svůj sen plavat. Jenže Elim mladší měl na rozdíl od něj jedno velké štěstí. I když, jak se to vezme… měl dva starší bratry. Nejstarší převzal na svá bedra řízení obchodu, mladší mu pomáhal hlavně v oblasti rozvážení produktů. Nejmladší se tudíž do rodinného podniku nemusel zapojit a stejně jako jeho otce ho lákalo přítmí lesa a klid přírody. Otec ho v tom přirozeně podporoval jak mohl, takže jakmile se jednoho roku nabídla možnost stát se učněm zdejšího hraničáře, neváhal a nejmladšího syna přihlásil. Dále se o něj nestaral, jen nenápadně sledoval jeho pokroky. Bratři si vystačili sami, nepotřebovali dalšího Elima do obchodu (už takhle jim stačil zmatek, který byl dennodenně u nich doma, když se sešli čtyři muži stejného jména).

      Vítr prošuměl v korunách stromů, trochu utichl a laň byla slyšet jen pár kroků od Elima. Teď už se musel ovládat na sto procent.  Věděl, že bude mít jen jeden pokus, pokud ho nevyužije, laň zmízí v houštinách a na další sledování už nebude čas, protože se začalo pomalu stmívat. A on věděl, jak rychle dokáže na podzim padnout v tomhle kraji tma.

      Nic se neděje. Jsi úplně klidný. Dělal jsi to už tolikrát, vždyť o nic nejde. Je to je laň.

      Postoupil o dva kroky dopředu, vyhnul se malému mraveništi po pravé straně, vedle kterého ležela vybělená lebka malého ptáka. Mravenci se na ní vesele činili a kolem procházejícího lovce si nevšímali, jako kdyby vůbec neexistoval.

      Najednou se v dálce ozvalo příšerné zatroubení. Wozi, pomyslel si bleskurychle Elim, nějaký hodně starý samec.

      Normálně by za důkaz toho, že woziové stále obývají tyto hvozdy byl rád, ale teď mu jeho svolávání stáda vyplašilo kořist. V mžiku natáhl šíp, vykročil a během jediné vteřiny proti němu vyběhla laň.

      X X X

      „Dělej, Kruege, pohni tou prdelí. Za pět minut máš bejt na stráži a nepřej si mě, jestli se tentokrát opozdíš. Osobně bych dohlídnul na to, že tu tvou hnusnou hubu strčim do polívky madam Wiskovich a nevim, co pro tebe bude horší. To, že celej tvůj ksicht bude jeden velkej podebranej puchejř nebo to, že se při tom ještě z tý šlichty nalokáš.“

      Výhrůžka kuchařčinou pomocnicí vždycky funguje. Ti, co od ní už něco pozřeli a mohli o tom dále vyprávět, si vždycky raději vyberou menší  zlo v podobě noční šichty na hradbách.

      Kruege zatím neměl to štěstí, ale slyšel už o jejím podivném guláši tolik, že raději pozapínal poslední knoflík na své uniformě a nechal holení holením. Jen aby stihnul termín, který dostal od svého velícího. Holit se může později.. hlavně aby měl co holit, spálený obličej by šel mnohem hůř.

      Dělej, Kruege. Kde máš boty? Zase ty zpropadený boty. Copak se je nenaučíš dávat na jedno místo, abys je pak nehledal po  všech ďáblech? Kruege si s oblibou povídal sám se sebou, i když slovo povídat se moc nehodí. Spíš sám sobě neustále nadával a shazoval se. Nikdy nepřišel na to, jak se u něj tahle vlastnost objevila, jednou tu prostě byla, možná sama od sebe, a hned ho zprdla za to, že je to buran a na nic lepšího se nezmohl. Čas od času se dostal do stavu, kdy nevnímal okolí a žil si svou myšlenkovou hádku. To mělo za následek dvě věci.  Za prvé mu začal přezdívat Šílenec Kruege a za druhé hromadu trestů za to, že během hlídky byl duševně mimo a tudíž neplnil své povinnosti. Dlouhodobým tréninkem zjistil, že se dá jeho vnitřní hlas ovládnout, ale stejně čas od času se jakémusi zamrznutí nedalo zabránit.

      Kruci, Kruege, nedělej, že mě neslyšíš. Ty boty jsou támhle v rohu, pod postelí. Na stejném místě, kdes je včera nechal po návratu od Křivýho bídáka. To už byla tvoje druhá návštěva tohohle vyhlášenýho pajzlu během jednoho týdne. Takhle všechen žold prochlastáš a vyhodíš za jednonohou Lilly během pár dní.

      Seržán se rychlým skluzem dostal ke svým prošlapaným botám, bleskurychle je natáhl na dva dny nemyté nohy a vyrazil do soumraku. Ještě stačil zahlédnout mizejícího poručíka Lohna, který ihned poté, co ho seřval, zamířil do nedaleké kuchyně nahlásit pravděpodobnou brzkou výpomoc.

      Ubikace se nacházela poblíž hradeb, takže nemusel pospíchat daleko. Protože měl odslouženo celkem málo, obýval tu „nejlepší možnou adresu“ pro strážné. Hned vedle latríny, která nejen že provoněla okolí, ale také trošku propouštěla, takže její obsah se nacházel i na cestě, po které Kruege zrovna běžel. Pročvachtal až k prvnímu žebříku a začal automaticky šplhat.

      „Podívejme koho nám to sem Bohové přinesli,“ ozvalo se ze shora. Brauna se hlasitě smál, když viděl, jak Kruegemu na úzkých příčkách podkluzují podrážky, pokryté lesklou mazlavou vrstvou čehosi.

      „Čekal bych tě tak za půl hodiny.. ne-li vůbec, když si vzpomenu, jak ses dneska vrátil vyřízenej. Copak, kolik jste toho dneska přečetli, co?“ ušklíbl se kolega, zatímco mu podával pomocnou ruku a snažil se ho vytáhnout na hradbu.

      „Dej si pohov, Braunáre, Lilly neumí číst a psát, jak už dávno víš. Co na tom, že nevěříš, že ji pomáhám s dopisy pro bráchu.“

      „Jojo, dopisy pro bráchu, kdyby sis alespoň vymyslel něco lepšího…. Koukám, docela jsi sem fofroval…“

      „Guláš Wiskovich….“

      „Ha, v tom případě to chápu a chápu i to, že sis ve spěchu nedokázal pořádně zapnout ani uniformu.“

      Kruege se podíval podíval dolů a zjistil, že se sice dokázal jakžtakž zapnout, ale ob knoflík. „ U Vortona chřtánu,“ zanadával si, „už zase.“

      Kruege, Kruege…. Má cenu tohle vůbec komentovat? Asi ne, co? A jestli bych mohl něco dodat ohledně tvého čtení se slečnou Lilly…

      „Drž hubu!“ okřikl se a upocenou rukou si sundal helmu z hlavy, aby si mohl upravit mastné vlasy. „Jak jsme na tom dneska? Dělo se něco?“

      „No, vzhledem k tomu, že dneska sloužím s tebou, tak asi vytušíš, že ti moc neřeknu. Ale předchozí směna odcházela v poklidu, pevnost stále stojí, na severu ani živáčka… tak to asi probíhalo dobře“

      Kruege se posadil na kámen, zády k hradbám a zavřel oči. Ještě se pomalu vydýchával z nuceného běhu s plnou polní. Opatrně si nasadil helmu zpátky a zadíval se na kamaráda vedle sebe.

      „Kdo je na dalších věžích?“ zeptal se ho. „Hlavně ať tam dneska není Maller, nebo budu mít dneska peklo.“

      „Maller? Jo, mám takovej pocit, že bude dneska na severní, společně s Falbym. Co se děje? Co jste spolu v tý putice prováděli?“

      „Nic moc… jen jsme se vsadili o pití pro všechny, kdo z nás dochčije dál…. Vyhrál.“

      Brauna se znovu začal smát a poplácal Kruegeho po rameni. „Jo, to se stane u mezi lepšími. Jen doufám, že jste alespoň soutěžili venku a ne vevnitř… i když jak znám místní osazenstvo, asi to bylo uvnitř, co?“

      Kruege přikývl. „Jo, startovní čáru nám dělal vchod.“

      Musel se zasmát společně s ním. Prohrát skoro týdenní žold jen kvůli tomu, že ze sebe v danou chvíli vydal jen pár kapek. Příště ale vyhraje, ať už se bude jednat o další blbost, kterou tam někdo navrhne. A peníze si tentokrát schová, jak už si to několikrát plánoval. A jakmile mu služba tady na severu skončí, bude mít něco do začátku. Nehodlá přece strávit na hradbách celý život.

      Podíval se pod sebe a všiml se, jak se k hradbám dole blíží Lohn. Když zjistil, že Kruege je na svém místě, odplivl si k nedaleké hromadě hnoje a pokračoval v kontrolování dalších postů.

      Den už pomalu mizel a na celou pevnost se tiše snášela noc. Pokud Bohové dají, bude po celý večer služba klidná a nic se nebude dít. S kmeny na severu bylo uzavřeno jakési příměří a zatím bylo oběma stranami dodržováno. Před dvěma lety, když válka skončila, byla vojska seveřanů zahnána zpět na sever, rozdrobená na ubohé skupinky, které neměly sílu ani vůli dát se znovu dohromady. Trpěly mezi sebou kmenovou nenávistí a už tak bylo divné, že při útoku na jih od ní na chvíli upustily. Jenže jakmile byli seveřané poraženi, hned na sebe kmeny začaly házet špínu, a proto se zdálo, že už se jen tak k dalšímu útoku nevzchopí.

       Doufejme, že to tak bude. Kruege má rád svůj klid. Stačí mu dobrá karta, flaška, Lilly a je naprosto spokojenej. Má rád svůj klídek.Díky Bohům, že mají seveřané tolik různých kmenů, tolik různých náboženství, že už se nedají nikdy dohromady. Vůdce, který je kdysi sjednotil, už dávno zemřel,  a další jemu podobný se jen tak nenarodí. A kruci, Kruege, ty se snad snažíš přemýšlet? Nebojíš se o tu svou ubohou atrapu mozku? Aby se ti náhodou nezavařila? To tvý včerejší chlastání ti včera muselo vyžrat pěknou díru do hlavy. Jestli to takhle půjde dál – a já se obávám, že půjde – jednou se ráno probudíš jako blábolící slintající magor….

      … počkat, zdálo se mi to, nebo jsi měl dnes ráno sliny na límci košile.. co?

      X X X

      „Lahan to s námi myslí dobře. Podívejte se, jak nám přál krásné léto. Stejně tak bude následovat příjemný podzim.“

      U stolu seděli tři muži. Místnost osvětlovala pouze jedna svíčka, umístěná před mužem, sedícím v čele. Měl dlouhé tmavé vlasy stažené čelenkou, na které byl malým písmem vyšit nápis: Vládni rukou dobrou a srdcem dobrým. Již tradičně tato čelenka, společně se speciálním oděvem, přecházela mezi vládci tvrze Northgard. Vládcem se stával nejváženější z členů místní šlechty nebo muž, který si nějak vysloužil tuto poctu bojem o pevnost. Při skládání slibu zanechal svůj předchozí život ve stínech (během obřadu se postupně zhášejí všechny svíce v místnosti kromě jedné),  poté přijme jméno šár, které značí vůdce pevnosti a neomezeného vládce v jejím okolí. Na etapy nového života jako šár si po složení slibu oblékne daný muž (musí se jednat o muže, tak to je psáno v Northgardských kronikách) tradiční oděv, provedený v černozlatých barvách, obdrží pečetidlo, čelenku a meč svých předchůdců. Poté jsou všechny svíce znovu najednou rozsvíceny. K tomu buď poslouží místní mág, nebo pokud žádný není k dispozici, na povel velitele hlídek vojáci.

      Šár nikdy nepatřil mezi šlechtu. K titulu se dostal díky svému bojovnému duchu v poslední válce. Byl jedním ze dvou velitelů, kteří vedli hlavní útok a prorazili v bitvě u Midsgardu linii nepřítele. Jako jediný se nebál použít ve válce mágy a díky tomu zvrátil průběh nejdůležitější bitvy. Přišel o třetinu mužů, avšak vrátil naději všem dalším a jak vědí všichni, to je u vojáka hodně důležité. Seveřané byli postupně zahnáni zpět, on se vrátil na Northgard jako hrdina a jelikož předchozí šár padl v bitvě na obranu pevnosti, lidé ho jednomyslně zvolili jeho nástupcem. Od té doby nastoupila doba míru. Od té doby pevnost prosperuje, obchodu se daří, stále se jedná o poslední baštu Ecorie a nejstrategičtější pozici mezi hlídacími pevnostmi. Zatímco ostatní pevnosti působí na fiktivní hranici v pláních, Northgard, jako nejsevernější z nich, zasahuje do Deštných hor a do průsmyku Kostí, který je jedinou přístupovou cestu mezi oběma zeměmi. Průsmyk kostí už svým názvem naznačuje, jak asi vypadal v průběhu posledních dní války. Zde, na poli posetém těly obou armád, bylo domluveno příměří, které trvá dosud. A Northgard stráží tuto linii den co den, noc co noc.

      Šár se osvědčil jako inteligentní velitel, avšak brzy ukázal i svou temnou stránku. Pokud byl jeho předchůdce milován svým lidem, tady se teď vládlo tvrdou rukou. Jeho rozkazy byly vždy dodržovány, ale běda, pokud by tomu tak nebylo.

      Mužem po jeho pravici byl hlavní kněz Lahanovy osvícené církve. Celá pevnost patřila pod Lahanovu ochranu, ačkoliv se uvnitř nacházelo i pár malých kostelíků, zasvěcených jiným božstvům. Kněz byl jmenován současným šárem, obdržel posvátnou knihu, také kroniky pevnosti a zlatou stuhu na emoninu, kněžský čepec. Společně s funkcí přijal jméno otec Larim a pod tímto jménem nyní kázal.

      Posledním mužem, sedícím po levici šára, byl velitel hlídek Lohn, který měl na starosti veškerou obranu pevnosti a výcvik vojáků a hlídek. Byl také velícím šárovy osobní stráže, pod kterou spadalo pět vojáků, včetně Lohna. Tam se dostalo pět nejlepších bojovníků, kteří se v pevnosti nacházeli. Dostat se do osobní stráže byla jedna z největších poct a členové měli speciální privilegia. Jedno z nich bylo například to, že v místním hostinci měli pití zdarma, čehož hojně využívali. Podmínkou bylo jen to, že v případě nebezpečí musí být okamžitě k dispozici šárovi a bez odmlouvání mu sloužit dle jeho příkazů.

      „Já to ještě promyslím, přece jen je to už u něj celkem častý prohřešek,“ pronesl Lohn, „ dneska se dostavil do služby včas, ovšem nevím jak by tomu bylo, kdybych se před tím u něj nezastavil a trochu ho nepopohnal. Promyslím si nějaký trest, který by ho donutil brát službu na hradbách vážně. Pokud to nepomůže, je mi líto.“

      „Sám víte, Lohne, že já se na to dívám jinak. Znáte mě. Jako šár bych vám mohl nařídit, co s tím mužem máte udělat, ale zatím to nechám plně ve vašich rukách. Já osobně bych ho zpráskal jako psa a vyrazil ven. Je to blázen, který si blábolí sám pro sebe, není na něj spolehnutí a stejně pořád funguje jako hlídka. Sice nepatří k důležitým věžím na severu, ale stejně…“

      „No, je to už taková místní postavička, šáre, slouží téměř jako takový maskot místních stráží. Ale když je třeba, dokáže se  chopit meče a bojuje jako tři jiní dohromady. Chlastá, ano. Kurví se, ano. Ale kterej z chlapů to nedělá? Rád bych řekl, že alespoň ti ženatí, ale sám víte, že tomu tak není. Rozmyslím si, jak ho potrestat, pokud mu jednou vězení nestačilo, dobrá, Vymyslím mu něc speciálního, co rozhodne. Pokud pak bude sekat dobrotu, budu jen rád a budu ho mít rád po boku, pokud se ale zase někde ztříská jako dobytek, jeho smůla a moje noha ho sama pošle prdelí za hradby.“

      „Dobře, takže tohle bychom měli probráno. Muži už jsou na věžích, všechno je tudíž v pořádku. Co jste to říkal před tím, než jsme začali řešit obranu, otče?“

      Otec Larim se zamračil a zlým pohledem se podíval na Lohna, který ho předtím přerušil a odvedl šárovu pozornost jiným směrem. Zatímco hovořil,  jeho nervózní pravá ruka si lehce ťukala do dubového stolu, hned vedle sklenky plné vína. Tohoto zlozvyku se zbavil pouze během kázání.

      „Mluvil jsem o plných zásobách, o kvetoucím obchodu, pane. Ale také jsem mluvil o našem místním pekaři. Znáte ho, starý Lorem, ten s tou bradavicí na čele od kterého možná občas kupujete jeho proslavené kmínové chleby. Ovládá tady většinu obchodu s pečivem a snaží se teď ceny postupně navyšovat, už teď je chléb skoro o třetinu dražší než býval před pár dny. Většinu zásob obilí má uskladněny ve svých sípkách, ostatní mu nemohou konkurovat.“

      „Snaží se rejžovat, co to jde, že ano?“ usmál se šár a jedním hltem vyprázdnil svou sklenku. Automaticky přiběhl sluha, který celou dobu stál za dřevěným paravánem v rohu místnosti, který ho zcela zakrýval, ale menší otvorem ve výši očí mohl sluha sledovat dění v místnosti, a když bylo třeba jeho služeb, mohl ihned zakročit. Sluha doplnil s měchu sklenku novým vínem a rychle odkvačil zpět.

      „No,“ pokračoval potom  šár, „ podíváme se na to. Takovéhle syslení a jeho touha po penězích se mi nelíbí. Je pravda, že jeho chleba je nejlepší, on si je toho dobře vědom, ale všeho moc škodí. Zítra za ním pošlu pana Onoise, který si s ním popovídá a pokusí se ho od podobných manýrů odradit. Ať tak či onak, církev si bude jeho chleba kupovat dál za původní cenu pro všechny své potřebné v útulku… o ten vám jistě šlo, že ano, otče?“ protáhl šár obočí a dlouze se na kněze podíval. Věděl, že spíš než o sirotky šlo svatému muži spíš o své penízky, jeho hamižnost byla proslulá.

      „A…ano, šáre, přesně tak. Pomoc bližním je pro Lahana ta nejdůležitější věc. A když vidím tako zlovolné jednání, nemohl jsem jinak a musel jsem se ozvat.“

      V tu chvíli dovnitř nakouklo asi šestnáctileté děvče. Dveře lehce zavrzaly a zrak všech přítomných ulpěl na mladém obličeji. Šár se otočil jako poslední a když děvče uviděl, pronesl: „Co ty děláš? Víš, že sem nemáš chodit. Sakra, kolikrát to tý megeře ženě musím připomínat. Nemůže si tě pořádně ohlídat? Co potřebuješ?“ vyjel na dívku.

      Ta sklopila oči, poklekla v póze vyjadřující poslušnost, a odpověděla: „Promiňte, otče. Paní matka si potom přeje, jakmile skončíte, jestli byste za ní nemohl zajít. Potřebovala by se vás na něco zeptat.“

      „Doprdele, to nemůže poslat nějakýho slouhu po tom, co tady skončíme? Dobře, dobře, potom za ní pošlu… a ty, mazej si lehnout. Co jsem ti říkal předtím? Pořád tady skuhráš, jak je ti špatně a podobně, takže mazej spát. Jestli tě dneska ještě někde uvidím, tak si mě nepřej.“

      Dívka se uklonila a zavřela za sebou dveře. Šár se zlostně otočil ke svým spolustolovníkům, ale bylo vidět, že byl vyveden z míry. Všimli si toho všichni, ale nikdo se ani slovem nezmínil. Věděli, že si určitě dělá starosti o dceřino zdraví, které v posledních dnech bylo ošidné. I jeho ruce, stejně jako ruce ctihodného otce, klepaly do dřeva vlastní melodii.

      „Sakra práce, nesnáším takovýhle rušení. Jestli to nebude něco důležitého, tak…“ pronesl a rychle vypil další sklenku vína a sledoval, jak sluha vystartoval ze svého místa. To ho pobavilo. Zatímco mu doléval, pronesl k němu: „Jen dolévej, chlape. Celou dobu si tam sedíš na zadnici, kdo ví co tam děláš, tak ať si ty svý prachy alespoň trochu zasloužíš. A běda jestli rozleješ…“

      Dovětek sluhu samozřejmě poplašil a několik kapek steklo po sklence na desku stolu.

      „Hm, jako bych to neříkal. Dobré služebnictvo dneska sehnat, to je nadlidský úkol… A přitom bych čekal, že pro šára budou lidi rádi dělat a bojovat o místa…. A nakonec se sem dostanou jen takovýhle… Hanba mluvit. Stráž!“

      Do místnosti okamžitě vešel muž ve zbroji, po ruce dva meče a ruce zalomené za zády, přesně dle protokolu. Šár k němu kopancem přihrál mladého sluhu, který ve strachu odchodil měch s vínem. To se rozlilo vedle šárových nohou.

      „Za těch pár kapek by bylo jen pár dnů vězení, ale tohle? Víš co je to za víno, hovado? Nikdy bys nedokázal za svůj bídnej život vydělat ani na jednu sklenku. Do vězení s ním, řekni Mistrovi, ať mu ukáže svého oblíbeného kamaráda. Není zajímavějšího zážitku, než když si člověk vlastníma rukama drží svoje střeva. Ven.“

      Stráž vyvedla sluhu ven a nastalo znovu ticho. Jen knězova ruka klepala do stolu rychlejším rytmem a teď už se rozhodně nikdo nechtěl zeptat, z čeho je jejich vůdce tak vyveden z míry.

      „Kde jsme to skončili? Už je noc a moc jsme toho neprobrali…“ začal.

      X X X

      „Klobásky jsou klobásky, Poeto. Jak je člověk rozkrojí, jak všechno z nich vyteče a jak se s tím člověk mazlí. A plné masa, co ti mám povídat.“

      „No, jen se tady rozplývej. Strašně rád poslouchám o veškerém jídle, které ti posílá tvůj bratránek, opravdu. Neznám nic lepšího k poslechu, zvlášť když tady držím v ruce kus plesnivýho chleba a vím, že nic dalšího už dneska mít nebudu. Jen povídej o chutných klobáskách, o ovárku… knedlíček byl?“ sarkasticky odvětil Poeta.

      Maller se zasmál: „To víš, byl. Pořádnej kus knedlíku, že si můj ovárek liboval.“ Poklepal si spokojeně na břicho.

      Stáli společně na noční hlídce v severní věži, na nejdůležitějším postu hlídky. Měli výhled přímo na průsmyk kostí. Noc už kralovala několik hodin, počasí se postupně horšilo a vítr byl čím dál mrazivější. Bohužel pro ně služba končila až k ránu.

      „Kdepak si asi válí šunky Lohn, co? Kamarádíček z horních vojenských vrstev, stejně jak ti další čtyři. Zalezlí někde v teplíčku, ti si žijou. Ale jen počkej, kamaráde. Taky se mi podaří dostat mezi ně. Bylo mi řečeno učitelem Vernem, že v meči jsem už mnohem lepší. A to neříká jen kde komu.“

      Poeta se ušklíbl a myslel si své. Jemu samotnému tohle Vern říkal často, většinou když si od něj vypůjčil pár drobných na karty. Zatímco mu Maller vyprávěl o nových stylech boje, vndal si z kapsy dýmku a začal si ji připravovat. Jen ta ho dokázal zklidnit a mohl zapomenout na zimu kolem. A to teprve začínal podzim. Jakmile zavládne zima a celá pevnost zapadne sněhem, noční služba (vlastně i denní) bude jedna ukrutná otročina. Zčernalé prsty, které po doteku po kouskách odpadají, z hor dorazí vlci, které začnou ve smečkách útočit a přes zimu v jejich tlamách zůstane minimálně pět strážných z obhlídek. Měli se na co těšit, věštec  předpověděl tuhé mrazy a kopy sněhu. Zatímco kněz v Lahanově kostele říkal, že zima bude mírná, skoro jako prodloužený podzim. Jestli si může vybrat, bude tentokrát věřit Lahanovi.

      Maller stále vypravoval a Poeta kouřil. Noční směna byla v plném proudu a naštěstí byl klid. A dýmka byla tak příjemná…

      X X X

      „Tak promiň, Loki, příště to půjde lépe,“ pronesl Elim a nesl na zádech zabitou laň. Chtěl ji vyvrhnout hned na místě, ale nakonec ho Loki donutil vzít ji s sebou tak jak byla a zbytek si dodělá doma. Na krajinu padla noc, naštěstí stráže věděli o tom, že hraničář s Elimem jsou venku a nebudou mít problém při vstupu do Northgardu. Stávalo se často, že se vraceli za tmy.

      „Lépe, lépe… zrovna ty, od tebe bych nečekal, že ti nějaké bláto zabrání v návratu. Ale co, takhle jsem se dlouho nenasmál.“

      Elim totiž při přechodu řeky začal stoupat do kopce, za kterým se nachází už jen dva kilometry lesa před pevností. Půda byla podmáčená z minulého deště a když nešťastně šlápl na kus kamene, který mu pod nohama podjel, zřítil se zpět z kopce a laň metala kozelce hned za ním. Vypadala jako by oživla. Nohy jí lítaly sem tam, obalila se blátem stejně jako Elim. Naštěstí to odnesl pouze s pár modřinami a dopadl do měkkého. Do bahnité louže hned vedle řeky.

      Loki stál kousek od něj, smál se a nakonec mu pomohl dostat se ven z bahna.

      „Stačilo mě upozornit, že je to tam promočené, ať si dávám pozor, kam šlapu. Nemusel jsi mi názorně ukazovat, co by mě mohlo čekat.“

      „Hlavně že se dobře bavíte, Loki. Hlavně to. Co kdyby se mi něco stalo.“

      „To je pravda, i ta laň tím pádem prošla lépe než ty. Zkus možná taky příště tak mávat nohama a uvidíme, třeba se to chytí. A teď už pojď, dojdeme domů, ty si umyješ ten sajrajt co se tě teď drží a pustíš se do práce. Teprve potom na kutě.“

      V dálce uviděli světla hlídkujících věží.  Ohně plápoly na každém rohovém bodu věží a kolem nich korzovaly stíny strážných. I takhle na dálku byly vidět. Byla tam místa, za kterými by se normálně v čase války ukrývali, ale teď to nebylo třeba a tak se osmělovali a chodili po celé délce hradeb.

      Loki s Elimem vyšli z lesa a po zarostlé louce se dostali na příjezdovou cestu k pevnosti. Tudy každé ráno přijížděli naplněné vozy a k pozdnímu odpoledni je pevnost zase vyvrhovala zpět do světa.

      „Jsme doma, dneska to ani moc dlouho netrvalo, co?“ zavtipkoval Loki a přiblížil se ke strážnému u brány. Pozdravil ho klasickým sklopením klobouku a přehodil si luk do druhé ruky.

      „Dobrej večír přeju. Kohopak tu dneska máme? Ale ale ale… tebe bych tu dneska nečekal po tom všem, co jsi prý včera vyváděl u Bídáka. Šílenec Kruege a jeho proslavený proud.“

      Smál se zatímco procházel branou a strážný nahoře za ním posílal své kletby. Když se Elim snažil zjistit, o co se jednalo, nedostal z hraničáře nic. „Máš si víc všímat dění ve městě. Takhle přicházíš o spoustu zábavy.“

      X X X

      Stín se pomalu proplížil úzkou uličkou. Držel se po západní straně, která tonula v naprosté tmě. Našlapoval opatrně, ale bylo patrné, že byl ve městě poprvé. Několikrát se vracel po vlastních stopách . Potom se ze dvora vyloupl ještě jeden stín, který k prvním doběhl a poté společně vyrazili podél kostelní zdi. Jednalo se o zadní zeď, která byla těsně napojena na několik domů místních řemeslníků a kováře.

      Noční návštěvníci v tichu přečkali přechod opilých strážných, kteří mířili za místními dámičkami. Potom se znovu vydali do staré části pevnosti, přímo k šárovu domu. Zde přelezli zeď, obehnanou kolem domu a zastavili se. Přiběhli k nim dva hlídací psi, ale než stačili vydat hlásku, leželi u nohou, s krví vytékající s postupně pomaleji se zvedajících břich.

      Po šlahounech, táhnoucích se na východní stěně domu, se dostal první stín do prvního patra, kde přestoupil na nedalekou římsu. Nejdříve jednou nohou vyzkoušel, zda ho římsa vydrží, a když viděl, že nepovolila, přenesl na ni váhu obou nohou. Poté vyndal z kapes malý nožík, který otevřel a s jeho pomocí se mu podařilo sundat řetěz na vnitřní straně okna. Slyšel jak se protáhl očkem a zůstal viset na rámu. Potichu stín rozevřel okno dokořán a vlezl dovnitř. Stále si dával pozor, aby nevyloudil žádný zvuk. Už takhle bylo zajímavé, že psi se k němu nehnali se štěkotem a měli oba štěstí. Vyklonil se z okna a dal pokyn druhému stínu na trávníku. Ten vyhodil do vzduchu malý batůžek, který první neznámý zachytil a vtáhl do rukou.

      Ocitl se v malém pokojíku, který patřil chůvě šárovy dcery. Stará obtloustlá žena klimbala vsedě v křesílku, hned vedle zavřených dveří do vedlejší mísnosti. Stín zandal malý nožík, místo něj vyndal z kapsy tenké lanko. Nejdříve opatrně šlápl na první prkno dřevěné podlahy a zjistil, že lehce zaskřípalo. Stáhl nohu zpět a podíval se, zeď vedoucí k chůvě po levé straně je zcela prádná. Přitiskla se zády ke zdi a pomalu se sunul ke spící postavě. Prkna nezavrzala ani trochu. Jakmile stál vedle křesla, stačil jediný téměř nepostřehnutelný pohyb rukou, obmotal chůvě kolem krku lanko a stahoval. Chůva vydala jen tiché zaúpění, začala sebou lehce škubat, proto stín ještě přitáhl. Lanko se zařízlo hluboko do krku, vytryskla první kapak krve, následována dalšími. Ruce klesly chůvě podél těla a již nejevila známky života.

      Noční návštěvník pokračoval dál a pomalu otevřel druhé dveře. Jak předpokládal, vedly do pokoje dcery. Slyšel, jak klidně oddechuje ze spaní. Usmál se, protože vše šlo klidně, podle plánu.

      Vkročil dovnitř.


      Vydáno: 9.9.2016 5:00 | 
      Přečteno: 520x | 
      Autor: Larim
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      icon , Komentář odpovědět
      Jackie-Decker
      První co mě zarazilo bylo jméno Loki. Je to jméno jako každé jiné, ale v dnešní době+ si pod ním NIKDO nepředstaví mistra hraničáře. Samozřejmě pokud na něm trváš, klidně si ho nech, je to jen můj dojem.

      Dále: Občas je text zmatený, některá slova zbytečně opakuješ, někde máš zbytečné třea i celé věty.
      „Hlavně ať tam dneska není Maller, nebo budu mít dneska peklo.“ - „Hlavně ať to není Maller, nebo budu mít dneska peklo.“
      Příště ale vyhraje, ať už se bude jednat o další blbost, kterou tam někdo navrhne. A peníze si tentokrát schová, jak už si to několikrát plánoval. -
      Příště ale vyhraje, ať už se bude jednat o jakoukoliv blbost, kterou tam někdo navrhne. A peníze si tentokrát schová, jak už si to několikrát plánoval.

      A na co by sis měl dávat pozor je počet jmen. Máš jich tam moc.
      Místo: Na stejném místě, kdes je včera nechal po návratu od Křivýho bídáka. To už byla tvoje druhá návštěva tohohle vyhlášenýho pajzlu během jednoho týdne. Takhle všechen žold prochlastáš a vyhodíš za jednonohou Lilly během pár dní.

      Můžeš kolidně napsat: Na stejném místě, kdes je včera nechal po návratu od z toho vyhlášenýho pajzlu. Takhle všechen žold prochlastáš a prošoustáš s tou kurvou během pár dní.

      Obsah zůstane stejný a čtenář se nepozastaví.
      Seržán se rychlým skluzem dostal ke svým prošlapaným botám, bleskurychle je natáhl na dva dny nemyté nohy a vyrazil do soumraku. Ještě stačil zahlédnout mizejícího poručíka Lohna, který ihned poté, co ho seřval, zamířil do nedaleké kuchyně nahlásit pravděpodobnou brzkou výpomoc.

      Seržán? Co to je? Hiodnost? Kruegovo druhé jméno? Rasa? Čtenář neví a nemůže si dosadit. Do teď o něm píšeš jako o Kruegovi Asi bych nedávala ani oslovení. Prostě napíšeš:

      Rychlím skluzem se dostal ke svým prošlapaným botám, bleskurychle je natáhl na dva dny nemyté nohy a vyrazil do soumraku. Ještě stačil zahlédnout mizejícího poručíka, který ihned poté, co ho seřval, zamířil do nedaleké kuchyně nahlásit pravděpodobnou brzkou výpomoc.

      Opět vidíš, že to smysl neztratí, pouze získá na čitelnosti.

      Podíval se pod sebe a všiml se, jak se k hradbám dole blíží Lohn. - Podíval se pod sebe a všiml si, jak se k hradbám dole blíží poručík.

      V přímé řeči jméno Lilly můžeš klidně nechat protože mezi kolegy určitě budou mluvit adresně.

      Některé obraty (třeba v modlitbách) které používáš jsou neobratné a znějí divně:
      U Vortona chřtánu (U Vortonova chřtánu)

      Další taová věc na ktzerou si musíš dát pozor jsou myšlenky. I schyzofrenik, který si v myšlenkách povídá sám se sebou prostě musí být napsaný uvěřitelně. Většinou to jde jsou to krátké věty kdy třeba sám sobě něco včítá, ale tohle:
      Doufejme, že to tak bude. Kruege má rád svůj klid. Stačí mu dobrá karta, flaška, Lilly a je naprosto spokojenej. Má rád svůj klídek.Díky Bohům, že mají seveřané tolik různých kmenů, tolik různých náboženství, že už se nedají nikdy dohromady. Vůdce, který je kdysi sjednotil, už dávno zemřel, a další jemu podobný se jen tak nenarodí. A kruci, Kruege, ty se snad snažíš přemýšlet? Nebojíš se o tu svou ubohou atrapu mozku? Aby se ti náhodou nezavařila? To tvý včerejší chlastání ti včera muselo vyžrat pěknou díru do hlavy. Jestli to takhle půjde dál – a já se obávám, že půjde – jednou se ráno probudíš jako blábolící slintající magor….
      … počkat, zdálo se mi to, nebo jsi měl dnes ráno sliny na límci košile.. co?

      Je zcela zbytečný úsek. Když tam nebude kapitolu tím neochudíš a jestli to tam vyloženě chceš napsala bych to spíš něco jako: Snad ne...
      Snad ne?! No jo, náš Kruege má rád svůj klid že jo...
      Sklapni!
      Neřikej že se snažíš přemýšlet.
      A kdyby?
      A nebojíš se o tu tvou atrapu mozku?
      Náhodou...
      To je fakt, kdyby ses bál, nemohl bys chlastat jak doga.
      Zmlkni!
      Jednou se ráno probudíš jako slintající a blábolící magor!
      Fajn, řikej si co chceš!
      Slintal, slintal! NEviděl sem ráno na tvý košili sliny? No jo!
      "Zmlkni kurva!" - jako že zaháněl ten vnitřní hlas nahlůas vyřčenými slovy. Myslím že by to v podobném duchu bylo přirozenější i čtivější.

      Co mi trochu vadí a je možná až příliš okatá jsou názvy. Pevnost Northgard, bitva u Midsgardu, Loki... Já chápu že jsi zřejmě inspirován severskou mytologií, ale možná by nevadilo nad některými jmény ještě trochu popřemýšlet :D (Ano má vesnice Hůrka, také není originální)

      Teď k třetímu úseku kapitoly. Myšlenka je dobrá. Zpracování pokulhává. Tři muži v místnosti. Jedna svíce. Dobrá fajn. Začínáš tím, že jeden z nich promluví cosi o božstvu. Čtenář není idiot a to že Lahan je nějaký msítní bůh si domyslí. Ale najednou začneš popisovat Šára, co je to za funkcí, jaký je to bojovník a muž a pak se najednou tento Šár baví s Lohnem, kterého pokud přijmeš má doporučení známe doposud jen jako poručíka (což vůbec nevadí), o Kruegovi. To je vcelku jasné z dialogu. Ale podle mě moc tlačíš na pilu. Než se čtenář stačí naladit na případný dialog, skočíš na popis a než čtenář vstřebá popis, najednou je tam dialog, který ale neavazuje.
      Tady máš dvě možnosti. Rozvést dialog a proložit ho popisem, taak aby nepůsobil násilně. A nebo dát napřed popis a až pak nějaký komplexní dialog.
      Já být tebou bych to proložila:

      X X X

      U stolu kol jedné svíce seděli ve strohé místnosti tři muži. Za okny se smrákalo v předzvěsti nadcházející noci. Hlídky na hradbách se již prostřídali a tak mělo velení pevnosti čas na malou poradu.

      „Lahan to s námi myslí dobře. Podívejte se, jak nám přál krásné léto. Stejně tak bude následovat i příjemný podzim,“ začal otec Larim. Hlavní kněz Lahanovy osvícené církve, pod jejíž ochranou se nacházela celá pevnost. (To že tam měly kostely nějaká jiná božstva a jak se otec Larim dostal do funkce pro teď není vůbec čtenářsky důležité.)

      Šár ho zastavil pohybem ruky a jeho nekompromisní tvář se otočila na poručíka Lohna, mimo jiného i velitele hlídek a jeho osobní gardy.

      „Takže?“

      „Já si to ještě promyslím, přece jen je to už u něj celkem častý prohřešek, dneska se sice dostavil do služby včas, ovšem nevím jak by tomu bylo, kdybych se před tím u něj nezastavil a trochu ho nepopohnal. Promyslím si nějaký trest, který by ho donutil brát službu na hradbách vážně. Pokud to nepomůže, je mi líto.“ Poručík pokrčil rameny a snažil se ani na moment neuhnout pohledem.

      „Sám víte, Lohne, že já se na to dívám jinak. Znáte mě. Jako šár bych vám mohl nařídit, co s tím mužem máte udělat, ale zatím to nechám plně ve vašich rukách. Já osobně bych ho zpráskal jako psa a vyrazil ven. Je to blázen, který si blábolí sám pro sebe, není na něj spolehnutí a stejně pořád funguje jako hlídka. Sice nepatří k důležitým věžím na severu, ale stejně…“ Odbil to Šár a opřel se o opěradlo židle tak nějak ležérně. Celá ta věc mu připadala jako zbytečně protahovaná, ale rychlí proces s tím může udělat vždy.

      „No, je to už taková místní postavička, šáre, slouží téměř jako takový maskot místních stráží. Ale když je třeba, dokáže se chopit meče a bojuje jako tři jiní dohromady. Chlastá, ano. Kurví se, ano. Ale kterej z chlapů to nedělá? Rád bych řekl, že alespoň ti ženatí, ale sám víte, že tomu tak není. Rozmyslím si, jak ho potrestat, pokud mu jednou vězení nestačilo, dobrá, Vymyslím mu něc speciálního, co rozhodne. Pokud pak bude sekat dobrotu, budu jen rád a budu ho mít rád po boku, pokud se ale zase někde ztříská jako dobytek, jeho smůla a moje noha ho sama pošle prdelí za hradby.“

      Šár se při té představě lehce pousmál.

      „Dobře, takže tohle bychom měli probráno. Muži už jsou na věžích, všechno je tudíž v pořádku. Co jste to říkal před tím, než jsme začali řešit obranu, otče?“ otočil se na kněze, který jen s obtíží přemáhal dotčení, které cítil po předešlém odbití. Přestal klepat prstem o desku stolu, aby mohl Šárovi odpovědět.
      - Nemusíš popisovat jak se Šár dostal do své funkce, to můžeš použít kdykoliv později v ději, teď by to jen zdržovalo, zbytečně zabíháš do podrobností, kde nejsou potřeba, jestli mi rozumíš…

      A teď komplexně ke kapitole:

      Je několik způsobů, podle kterých lze rozdělovat kapitoly:

      1) Podle hlavní postav

      2) Podle časového úseku v němž se odehrávájí
      3) Podle jednotlivých událostí.

      Ty jsi si vybral styl číslo dvě. Ten asi autorsky nejtěžší. Nemáš žádnou konkrétní hlavní postavu s níž se může čtenář nějak sblížit, nebo o které by si mohl myslet, že její osudy bude sledovat. Ne, máš tu X různých postav z nichž žádná není hlavní a každá má svůj život a svůj osud, který pravděpodobně budeš dále rozvíjet a jejichž životní cesty jsou navzájem propojeny místem, kde žijí. V našem případě je spojuje pevnost Northgard.

      Co si myslím že by v tomto případě bylo dobré (protože nemůžu kritizovat zvolený styl jako takový) abys u první části kde je Loki na lovu s Elim děla nějaké propojení na tu pevnost. Třeba, od pevnosti už byli 50 mil. Nebo třeba jen myšlenku nic co by ti změnilo obsah, ale zároveň si čtenář po přeskočení na druhou a třetí část nemyslel, že jsou s Lokim 1000 mil daleko někde v jiné části království. Aby zkrátka bylo hned patrné, že tam patří.

      Jinak si myslím, že děj vypadá zajímavě. Stylisticky to chce ještě dotáhnout, ale myslím, že na to že je to první kapitola, první knihy, kterou kdy píšeš, jeto skvělé. Asi nejlepší část ze všech je ta s těmi vrahy. Ta je nejsilnější, a je víceméně tím nejdůležitějším, co se tam událo.

      Dále se mi hodně líbí tvé postavy. Jsou realistické, mají své vady, mají rozličné charaktery a slibují velkolepou zápletku. Takže budu s napětím očekávat druhý díl a myslím, že dílo jako takové má svou budoucnost.
      Jen tak dál :D
      J.D.