Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Stahovači

      Stahovači - Kapitola 2

      2.kapitola.

      Když otevřel dveře, uviděl sluncem prozářený vodopád. Chata stála jen pár metrů od něj a výhled byl úžasný. Zakryl si dlaní oči a podíval se nahoru proti slunci, aby viděl, jak voda přepadává přes okraj skály. Valila se ohromnou silou a dole v ohlušujícím hukotu dopadala do malého jezírka. Byl to malý ráj uprostřed lesa.

      Loki našel tohle místo náhodou a občas do něj zabrouzdal. Nebylo to pouze tím, jakou scenérii zde bohové stvořili, ale také proto, kdo to místo obýval.

      Dívka se zrovna koupala za nejbližším křovím. Prohazovala dlouhé mokré vlasy a dívala se směrem do lesa. Loki nevěděl jak se jmenovala. Prostě tu byla. Pokaždé, když se tu objevil, ona tu byla, procházela se kolem jezírka, někdy vlezla do něj… ovšem jakmile se moc přiblížil, zmizela. Takhle ho týrat.

      A chodil čím dál častěji, jen nedokázal ovlivnit kdy. Dívka se nyní zcela ponořila do vody a Loki viděl pouze temný obrys jejího nahého těla, jak jako stín proplouvá pod hladinou přímo za oponu vodní tříště. Tam se znovu vynořila a Lokimu zmizela z dohledu. Buďto propluje vodopád i on, nebo bude muset čekat kdovíjak dlouhou dobu.

      Rozhodování bylo krátké. Okamžitě si sednul na břeh a vyzul se z bot. Potom následovalo vše ostatní a on tiše vklouzl do vody.

      Stačilo pár temp pod vodou a mohl se vynořit v malé jeskyni, kterou vodopád zcela zakrýval. Okolní svět byl skryt za vodní clonou a kolem dvou osob stály jen temné, mechem pokryté skály. Jeskyně nezasahovala moc do hloubky, ale na výšku měřila tak dva metry. Po jeho pravé straně vyčuhoval menší kus kamene, na který se dalo posadit a nešlapat celou dobu vodu. Nejenom posadit….

      Loki se rozhlédl a zjistil, že dívka je pouze pár centimetrů od jeho levé ruky. Dívala se mu přímo do očí.

      A teď poprvé uslyšel konečně její sladký hlas. „ Loki,…

      „Hej, Loki, zvedej se, mazej na severní věž a nezapomeň si obout pořádný křusky. Budeš chodit v krvi, chlape.“

      Loki ospale otevřel oči a místo tajuplného vodopádu zíral do nemytého zarostlého obličeje jakéhosi člena hlídky. Věděl, že s ním párkrát hrával karty na věži, ale jméno se mu teď nevybavovalo. S hekáním se posadil v posteli a mozek mu zpracovával přednesenou větu. Jaká krev? Co se stalo, že se shánějí po něm? A kdo si ho žádá? Jestli se zase jedná o nějakého obchodnického amatéra, který potřebuje vyvrhnout nějaké zvíře, ať si ho nepřejou… Ale, jedná se o severní věž. To asi nebude tento případ.

      „Kde…“ řekl, ale měl sucho v ústech, proto se rozkašlal, „kde mám boty?“

      „Tady,“ řekl strážný a podal pár zablácených holin. Hraničář je od něj převzal a s funěním se do nich pokoušel nazout. Nesnášel takováhle překvapení, zvlášť po ránu. Nebo je vůbec ráno? Jedním okem se podíval z okna, kde mezi okenicemi prosvítaly první paprsky. Jo, takže ráno. Alespoň, že ho nechali v klidu přes noc. Ale takové dvě tři hodinky by se mu ještě líbily.

      „Nemohl bys trochu přidat? Docela to spěchá, tady máš kabát, ať se zbytečně nezdržujeme.“

      „Jojo, jen tak hrozně neřvi. To je pořád něco… Dej mi chvilku, počkej na mě zatím venku.“

      Strážný mlčky přikývl a vyšel ven ze dveří, které ale nechal rozevřené dokořán. Z venku se nesl každodenní šum, chodci běhali sem a tam, domácí zvířata řvala o stošest, koně řehtali a do toho všeho klasický pevnostní odér, který každé ráno Lokiho udeřil do nosu a trvalo to nějakou chvíli, než si na něj zvykl nebo mu unikl při svých cestách do lesa.

      Zatímco se soukal trošku kymácivě do kabátu, ze kterého spadávalo suché bláto, strážný venku začal nespokojeně přešlapovat z nohy na nohy a každou chvíli se otáčel za sebe, aby viděl hraničářův módní pokrok.

      Bohužel pro něj rozespalý Loki nikam nespěchal, zvlášť když nevěděl, proč byl vzbuzen. Kabát byl na svém místě, poslední úpravy dokonány a hraničář vylezl před domek. Ten se nacházel hned vedle jižních hradeb, na začátku krátké ulice vedoucí do centra města ke studni.

      Spatřil kováře, který seděl hned  kousek vedle něj, zamával mu, on zamával zpět, každodenní rutina. Jen tentokrát měl Loki vedle sebe „ňoumu v uniformě“, jak během oblékání strážného párkrát oslovil. Kovář prohlížel několik kusů podkov a pak zmizel uvnitř baráčku. Na ulici přesto zůstalo dost dalších lidí, většinou postarší ženy a tlouštíci s nůšemi, kteří si to šinuli po ulici přímo k trhům. Nejlepší místa stejně už mají zabraný, pomyslel si Loki, pořádně se zhluboka nadechl a otočil se k novému společníkovi.

      „Nuže, vypadá to, že jsem připravený, takže můžeme vyrazit. Cestou mi podej zkrácenou verzi toho, co se vlastně děje. Dobře?

      Strážný pokýval hlavou, naznačil mu směr, kdyby náhodou hraničář nevěděl rozespale kudy, a spustil: „No, jak začít. Doufám, že máš dobrej žaludek. Na severní věži máme trochu mrtvo a potřebujeme zjistit, co se tam sakra stalo.“

      X X X

      Loki a Lohn stáli bok po boku a dívali se nad sebe. Lohn cosi převaloval na jazyku a bylo vidět, jak mu po  čele stéká pot. Den sotva začal a hned byl zavolán k něčemu takovému. Život v pevnosti byl až do dneška poklidný, jen pár rvaček po hospodách a žárlivých scén na ulicích, nic víc. Jak už to tak mezi lidmi bývá. Lupiči se občas také činili, ale většinu času strávila hlídka buď na obcházením hradeb a soutěžením kdo doplivne nejdál. Po třech letech je to první vražda, která byla mezi těmito zdmi spácháno. A rozhodně se o vraždu jednalo, protože nehoda a sebevražda se muselo hend při prvním pohledu vyloučit.

      „Jak ho tam zavěsili?“ zeptal se Loki a postoupil o krok blíž, aby lépe viděl uchycení mrtvého těla. Stáli na nejvyšším patře zastřešeného ochozu, přístup sem byl ze dvou průlezů ze západu a východu a také od žebříku, který vedl ze strážnice pod nimi.

      „Visí za nohy, je to nějakej podělanej uzel co vůbec neznám. Může mi někdo říct, co se tady sakra dělo?“ zařval Lohn. Na místo dorazil jen pár minut před hraničářem a i on do této chvíle věděl jen to, že během noční hlídky zde v severní věži došlo k mordu. „Přece nebyl na hradbách sám? Kde je druhej z dvojice? Kdo tady měl být s ním? Poeta?“

      Vedle nich stáli ještě dva strážní s bílou barvou v obličeji. Měli nastoupit na denní službu, ale místo poklidného sezení a klábosení teď hleděli na mrtvolu svého kamaráda a na svou snídani pod nohama. Ten, který dorazil na místo služby jako první, pokuřoval travnatku a snažil se dívat kamkoliv, jen ne nahoru před sebe. Lohn se otočil přímo k němu a otázku zopakoval.

      „Kdo tu sakra byl s ním? Seš  hluchej?“

      „Poeta, jak jste řekl, pane. On…  on…“

      Loki mu položil ruku na rameno a snažil se ho uklidnit. „Sedni si a řekni všechno popořadě. Co jsi uviděl, když jsi přišel do služby.“

      Strážný si sedl na kamen u hradby, ještě jednou se podíval nad sebe a koktavě začal: „Já, jak bych… dorazil jsem přesně na čas, pane, to je pravda. Nečekal jsem žádné problémy s předáním služby. Ale už když jsem se blížil sem tak mi bylo divné, že je tady nahoře tich. Však to znáte, služba končí, když přichází další směna, stará z toho má vždycky legraci a pošťuchuje. Jenže dneska nic. Došel jsem až k žebříku a začal šplhat nahoru. Ještě  jsem vtipkoval, že tam nahoře asi spí nebo co, že je tam nějak mrtvo… opravdu jsem netušil,… opravdu…“

      „Dobře, dobře, jen pokračuj,“ řekl už trochu klidněji velitel stráží.

      „Dobrá,vylezl jsem nahoru, díval jsem se jako vždycky pod nohy, znáte jak to tady po ránu podkluzuje… a když jsem se narovnal, narazil jsem hlavou přímo do něj. Přímo do jeho hlavy, pane. Vyděsil jsem se, kdo by na mém místě reagoval jinak. Je možné, že jsem začal křičet, pane, nepamatuji si přesně, nebo že bych hodil šavli…“ Strážný se nenápadně podíval na svého kolegu a pohled jasně naznačoval, aby ho nepráskl před velitelem jako nějakého sraba.

      „Potom jsem si všiml, že za Mallerem leží na zemi Poeta, celý od krve. Viděl jsem, jak měl na čele krvavý šrám. Začal jsem burcovat ostatní, ale v tu chvíli už se stejně sbíhali. Potom jsem reagoval čistě bez přemýšlení. Poslal jsem pro vás a zároveň pro hraničáře, protože byste určitě rád zjistil stopy a kdo že za tím vůbec je.“

      „Dobře, dobře, to byl od tebe dobrý nápad. Jen je škoda, že jste to tady znečistili blitkama a celé to tu rozšlapali. Teď jděte dolů a dejte si jedno na mě, jasný?“ prohodil Lohn a uvolnil průchod k průlezu. Oba strážní pozdravili a urychleně zmizeli, hrůznou podívanou rádi nechali za sebou.

      Lohn se podíval na hraničáře. „Ještě jednou krásný dobrý ráno,“ ušklíbl se, „tak se na to podíváme. Co se tu dá vyčíst?“

      Loki se nadále držel pouze v blízkém okolí mrtvoly, aby nenašlapal pod místo vraždy. Zadíval se znovu nad sebe. „Vrah, nebo vrahové, musel mít sílu. Podívej se na něj. Maller nebyl žádný vyžle. A ten člověk ho musel zvednout, ovázat mu nohy a zavěsit ho nahoru na hák místo lucerny. Tohle není práce pro ženskou.“

      „Leda by provedl něco Wiskovich a ona by ho tam jednou rukou vyhodila.“

      „To je možný, ale myslím, že ta si v noci asi spokojeně chrápala za kuchyní. Určitě by to dosvědčil nějakej bažant, co tam byl s ní,“ odpověděl hraničář.

      „Co člověk neudělá pro kus flákoty… Dobře, madam jsme vyškrtli, v podezření zůstali všichni chlapi kromě starochů. To nám moc nepomohlo.“

      „Je to svinstvo,“ odplivl si Loki, „a vůbec to nechápu. Někdo v noci dorazí na hradby. Jednoho ze strážných zavěsí na hák hlavou dolů, strčí mu do huby kus hadru, aby nahlas nekřičel… a potom ho kousek po kousku svlékne z kůže a nechá vykrvácet jako prase. To nemohl zvládnout během chvilky, nějaký čas mu to muselo zabrat. Musel se v tom vyžívat, buď to byl útok přímo na Mallera, nějaká msta nebo tak, nebo je tady nějaký maniak, který je jenom sadistická svině a dělá to pro radost.“

      „Nesedí mi ani jedno. Pokud by to dělal jenom pro radost, tak tady byl druhej strážnej a jak vidím, když se teď dívám dolů, zrovna ho ošetřujou a on se probírá. Doufám, že nám k tomu něco řekne. Proč by si tedy vrah hrál jenom s jedním tělem a druhého chlapa nechal být?“

      Loki zakýval hlavou: „To netuším, třeba je to pro něj jenom hra. Teď je ale otázka. Kam šel vrah potom? Vrátil se zpět do pevnosti nebo zmizel ven přes zeď.“ Hraničář se mezitím přesunul k venkovní zdi a prstem rýpal do rýhy, která se mu zdála nová. Lohn se k němu přidal a podíval se , co ho tak zaujalo.

      „Vypadá to jako stopa po háku. Takže nám tady někdo lezl po hradbách.“

      Loki se podíval na velitele. „Jo, lezl, ale lezl dovnitř nebo ven?“

      „Zatracená práce, bohové. Takže buď máme sadistu na útěku nebo přímo v pevnosti, kde se mu může pod ruku dostat někdo další.“

      Loki přikývl. „Šár už to ví?“

      „Ještě ne, na místo jsme se dostali zatím jen my, ještě zajdeme vyslechnout Poetu a potom za šárem zajdu osobně. Už se těším, jakou bude mít po ránu náladu. Už včera mi to stačilo, pro velký úspěch si to dnes zopakuji.“

      Lohn se otočil a začal slézat dolů po žebříku. Loki mu jen ohlísil, že za chvíli slele za ním, ještě se ale podívá kolem těla. Věděl, kde dle vyprávění stíli oba strážní, když tělo našli. Nikdo jiný kromě nich a potom velitele a Lokiho nahoře nebyl. Jen vrah. Či vrahové.

      Poeta ležel východně od viselce, podle vyprávění měl ránu na čele. Někdo ho praštil zepředu, což znamená, že mu mohl vidět do obličeje. Detaily zjistí dole. V kaluži krve, do které ještě kapalo, bylo několik stop plných bahna. Holiny, které fasují stráže na hlídku, Loki znal. Kolem pevnosti je nacházel často. Ale objevil i jinou stopu. Muselo se jednat o muže, který měl minimálně o dvě čísla větší nohu než hraničář. Muž musel stát čelem k Mallerovi a potom se vydal k pevnostní zdi. Zatím se zdálo, že vrah přišel zevnitř pevnosti a poté uprchl pryč. Rýhy musely být opravdu od háku, který potom někdo asi pracně vyškubl a zabalil s sebou. Tady nahoře už i víc nezjistí. Zbývá vyslechnout Poeta, potom prozkoumat stopy venku za zdí a hlavně také, pokud to půjde, prozkoumat stopy dole u strážnice. Díky bohům za všudypřítomné bláto. V něm se dá číst jako v knize.

      Loki slezl dolů ze žebříku a viděl, jak mu Lohn z dálky ukazuje, že výslech nic nového nepřinesl. Poeta seděl opřený zády o kamennou zeď ubikace a felčar mu cosi prováděl s čelem. V obličeji byl bledý, ruce se mu třásly a bylo na něm patrné, že se teprve rozkoukává. Odpovídal pouze krátkými větami.

      „Pamatuješ si co se nahoře stalo? Viděl, jsi jak Maller…“

      „Mrtvej… mrtvej, pane.“

      „To víme, před chvilkou jsem mu obdivoval jeho střeva. Ale tuhle novou módu moc nemusím, osoběn je mám raději uvnitř těla. Viděl jsi, kdo to udělal?“

      „Stín.“

      „Stín? Nezačneš na mě nějaké strašidelné povídačky o duchovi a tak?“ zamračil se Lohn.

      „Stín, nějaký chlap. Velkej jako hora. Byla tma.“ Poeta svým vyprávěním rozhodně své přezdívce nedělal dobrou pověst. „Měl jsem jen pocit, jako kdyby za mnou někdo stál, tak jsem se otočil. Viděl jsem jen stín chlapa, jen v mžiku oka, potom už si pamatuju jen, jak se nade mnou sklání tenhle felčař a jak mu z huby smrdí samohonka. To je bohužel vše… pane.“

      Zatímco Poeta vypravoval, Loki poslouchal jen na půl ucha a prozkoumával rozbahněnou zem kolem strážnice. Neznámých stop si všiml okamžitě. V bahně byly krásně rozeznatelné od jiných. Byly také dvojnásobně hluboké, takže buď byl chlap pěkný cvalík nebo nesl něco těžkého. Důležité bylo, že mířily směrem ke strážnici.

      „Lohne, můžeš sem na chvíli?“ vykřikl Loki a poklekl k nejbližší z nich. Velitel stráží k němu popoběhl, protože vycítil, že Loki mu potřebuje něco naléhavě sdělit. Hraničář pouze ukázal na stopu.

      „Vidíš to? Tady máme našeho vraha. Míří na místo, kde za pár minut zavraždí Mallera. Nahoře jsem našel v krvi stejné stopy. Sotva ho zabil, přelezl zeď, zbavil se háku a zmizel. Ale doufám, že sis všiml něčeho divného.“

      „Divného? Vždyť je to jen otisk noty. Co já vím, můžeš to říct rovnou a nechytračit tady. Já nepoznám nic. Vidím, že to byl někdo, kdo měl velkou haksu, vidím bláto, vidím krev a vidím, kam mířil. To je všechno.“

      Loki pokýval souhlasně hlavou. „Přesně tak. Vidíš krev.“

      Teď to teprve Lohna taky zarazilo. „Měl na botách krev už když šel na strážnici. Maller byl ještě naživu, takže to znamená…“

      Nestačil doříct myšlenku, když se za jejich zády ozval mladý hlas. „Dobrý ráno vespolek. Co je to tady za sněm?“

      Oba se otočili a podívali se do vyspalé tváře mladého Elima.

      „Moc bych se být tebou nesmál, máme tady pěkná jatka. Ale jdeš mi zrovna vhod,“ pronesl Loki, „přes noc nám tady řádil vrah.“ Elim vyděšeně vyvalil oči. „Jo, už to tak bude. Ani nechoď nahoru, to zrovna takový mládě jako ty nepotřebuje vidět. Ale můžeš mi s něčím pomoct.“

      „O co jde, Loki? Koho vůbec zabili?“

      „Maller, stejně ho neznáš, však se o dění tady nezajímáš. Ale zdá se, že nám vrah utekl přes zeď. Vyjdi ven branou, jdi se podívat po stopách pod severní věž. Měly by tam být pouze jedny stopy. Velké a hluboké. Zkus je nějaký kus sledovat, zjistit směr, kam vrah utekl, a potom se vrať a řekneš mi, co jsi objevil, dobře?“

      „Dobře, rád pomůžu. Co budeš dělat ty?“

      „Já? Já tady s velitelem půjdu po stopách opačným směrem. Myslím, že to bude taky celkem důležité. Zatím se měj.“

      Loki poplácal učně po rameni a společně s Lohnem se otočili a začali postupovat podél stop. Poeta je sledoval jen na půl oka, spíš se soustředil na to, že mu oči stále nezaostřují. Elim se mezitím zašel podívat pod strážnici, aby zkontroloval, jaké stopy by měl hledat.

      Loki se nahnul Lohnovi k uchu. „Jen mě tak napadlo. Když jsem byl tam nahoře. Tak mě tak ani nevyděsilo to, že Maller tam vykrvácel jako prase, vyvrhnutej a staženej z kůže….“

      „Ne? A co teda?“

      „jen to, že bych docela rád věděl, kam se ta jeho kůže ztratila.“

      X X X

      Takhle si Elim ráno nepředstavoval. Očekával další klidný den, kdy během dopoledne bude mít legraci z Lokiho nevrlé nálady a potom se společně vydají někam do lesa. Nevrlá nálada se objevovala vždy, ať už se hraničář vyspal nebo ne. Patřila k němu a v průběhu dne se postupně vytrácela. Jen nebylo dobrým nápadem po Lokim během rána něco chtít. Ačkoliv se pokoušel mluvit slušně, aby učně naučil dobrému chování, ráno mu častokrát vyklouzlo takové slovo, za které by se styděli i v zaplivané putyce někde v přístavu. Proto je možná dobře, že si Elim projde místo činu sám a nikdo mu za zády nebude říkat, co dělá špatně.

      Stopa patřilo jistě velkému a silnému muži. Byly v ní patrné dva vrypy, jeden na patě a jeden na špičce. Díky nim dokázal hned rozeznat stopy od jiných, protože boty strážných byly zespodu hladké. To způsobovalo časté podkluzování při šplhání do výšek, nadávky a nebezpečnou kymácivost v opilém stavu.

      Učeň se protáhl, zaklonil v zádech až mu v nich odlehčeně křuplo. Vydal se k menší bráně u východní věže. Tou procházeli nejčastěji strážní, když měli na louce u pevnosti cvičení. Jinak tudy vedla menší cesta kolem hor. Tou se obchodníci ale nevydávali, jim postačila hlavní jižní tepna.

      Hlídka mu zeshora pokynula a on bez problému prošel pod nimi. Brána byla celkem nízká, Elim nepatřil k velikánům, ale nad hlavou mu zbývalo tak tři čtvrtě metru. Kdyby byl o trochu vyšší, už by kloboukem vymetal pavučiny, které si místní pavouci bez problému splétali několik let. Bylo zvláštní, jak během chvilky, kdy se ocitl venku z pevnosti, zvuk ranního mumraje utichl. Nejenom hluk, ale také proslavený zapáchající odér, bez kterého by se žádná z pevností neobešla.

      Stočil se vlevo a postupoval těsně kolem zdi, ramenem se o ní téměř třel. Detailně prohlížel půdu před sebou, ještě než do ní šlápl. Ale jak zjistil, v těchto místech byl během posledních pár dní první. Brzy zjistil, jak nebezpečné je procházet hned pod hradbami. Během hlídky musí být strážný neustále na věži nebo na hradbách. Nemůže si ani odskočit ulevit. Proto vykonávají potřebu dolů z hradeb. Malou i velkou. Elim musel několikrát obejít tu druhou, ale určitě se mu nepodařilo minout všechny.

      Po krátké chvilce došel pod severní věž a hned viděl, že zem se změnila. Byla podupána hned pod zastřešenou vyhlídkou. Půda byla zdupána tak na jednom čtverečním metru.

      Když si Elim prohlédl venkovní zeď, uviděl, jak na několika místech bylo pár kamenů odrolených a mech seškrábaný. Někdo tudy v noci lezl. Podle Lokiho tudy utíkal vrah ven, takže se Elim sklonil k zemi a zkusil se nějak zorientovat ve změti stop. Ano, všechny nesly stejný znak, kterého si všiml u strážnice. Dva vrypy. A ještě něčeho si všiml. Rozhodně se nejednalo o jednu osobu. Byly tu dvě velikosti otisků se stejnými znaky.

      A mířily od pevnosti směrem k průsmyku.

      Tohle nevěstilo nic dobrého. Ale než si začne dělat nějaké závěry, rozhodl se Elim, ještě zkusí stopy sledovat. Ale hranici rozhodně nepřejde, to ne.

      X X X

      Kruege se zaklonil a vyžahl jednoho panáka. Prázdnou sklenku postavil dnem vzhůru na bar a hlasitě říhl.

      Šichta mu skončila, on si chtěl dát jednu dvě dávky na chuť a pak sebou hodit na palandu. Celou noc poslouchat ožralý, jak chodí dole pod hradbami, jako by ho chtěl někdo trestat. Proto jakmile skončil a byl vystřídán, naklusal k Bídákovi a od hospodského si poručil mícháka, jako vždycky.

      Hospoda byla prázdná až na daší tři osoby. Kdo by taky v sedm ráno chtěl vypíjet hlavu.

      Jen Kruegemu by se to možná líbilo, co? Má to ale jen jednu drobnou vadu. Chtělo by to nějaké chechtáky. Jenže ty se milostpánovi nedostávají, chlastá jak týden hnanej kůň a potom se diví, že musí dlouho sušit hubu. Nebo se sází a sám ví, jak to dopadá. Nemáš mi k tomu co říct?

      Nechtěl bys už držet hubu, tam uvnitř? Ani ráno člověk nemá chvilku klidu? Vždyť toho nechtěl moc. Jen si sám vychutnat trošku pálenky a popřemýšlet. Sám, jsem řekl.

      Nenech se vysmát, věřil bych ti cokoliv, ale slovo popřemýšlet jsem u tebe slyšel prvně. Víš co to znamená? Nebolí to, když se snažíš přijít na význam toho slova? Bolí, viď? A k tomu všemu… slovo na čtyři slabiky. Děláš pokroky, chlape.

      Kruege ukázal hospodskému, že si dá ještě jednou. Ten zavrtěl hlavou a odpověděl gestem, které znal každý, kdo měl hluboko do kapsy.

      „No, no, no. Peníze mám. Takže ještě jednou,“ Vydoloval z kapsy poslední mince a hodil je před sebe na dřevěný pult. Hospodský , který se do teď opíral zády o stěnu s rukama založenýma před sebou, pomalu vstal, přendal si párátko z jedné strany úst do druhé a vydoloval odněkud téměř prázdnou flašku. Otočil použitou sklenku a nalil do ní novou dávku. Kruege se s tím nepáral a hned ji do sebe hodil.

      Tohle jediný ti jde. Proč radši nesoutěžíš v tomhle? Nebyl by to dobrej nápad? Soutěž v chlastání? Kdo prohraje, cáluje. Víš, kolik bys uchystal chlapů? Zadára. Jen škoda, že bys tak po tejdnu padnul někam do škarpy jako troska.

      Kruege se rozhlédl kolem sebe. Barman se už znovu dostal do své předchozí vyčkávací pozice. Sledoval cosi na stropě a když se Kruege podíval daným směrem, neviděl nic než prasklinu.

      Další osoba, co pomalu hnila v téhle putyce, byl jakýsi neznámý smradlavý chlapík, který seděl nalevo od Kruegeho, lehce pospával a před ním postávalo zvětralé pivo. Měl prořídlé mastné vlasy, které mu visely před očima a zpoloviny mu zakrývaly tvář. Což je jen dobře, pomyslel si Kruege. Muž měl na sobě travnatkami propálený kabát, který se nedal nijak zapnout, jen přepásat kouskem provazu. Boty, pokud se tomu tak dalo říkat, ležely bohužel  vedle něj.

      Zbýval poslední zářez pana hostinského a ten seděl hned vedle vchodu. Stařík, který byl v putice proslaven jako nespavec. Zatím se nikomu nepodařilo uvidět ho dřímat. Buď popíjel v hospodě, kde se spousta mužů slitovala a nějaké to pivko mu koupila (a to mu vydrželo třeba celou noc), nebo se kulhavě procházel po pevnosti a snažil se každému vnutit některou ze svých historek. Všichni už je znali zpaměti, jen se stávalo, že časem se obměňovaly některé detaily a stávaly se čím dál méně uvěřitelnějšími.

      Jinak zde bylo pusto. Jako každé ráno. Děvky vyspávají o patro výš, Šílenec se ani nesnažil jít se podívat za Lilly. Neměla by pro něj žádná vřelá slova, jen by přišla o trochu nádobí, které by po něm hodila z postele. Kdepak, za Lilly se podívá až jindy. Bohužel.

      Člověk by nevěřil, jak jsi milá a hodná osoba. Jak se strašně moc těšíš, až budeš někomu pomáhat se čtením a psaním…

      Neříkal jsem ti náhodou, abys držel hubu? Ani po ránu mi nedáš chvíli klidu?

      V té chvíli vstoupil do nálevny Brauna. Chvíli mu trvalo než si zvykl na přítmí, které tu panovalo, ale potom si všiml Kruegeho a hned se k němu vydal.

      „Už jsi to slyšel“ Já věděl,  že tě najdu tady.“

      „Co jsem měl slyšet, Braunáre?“

      „Seržán Maller je mrtvej, chlape. Někdo ho odkrágloval během noční šichty. A to není všechno. Vyvrhnul ho jako nějaký prase a zavěsil ho na hák místo světla, takže si tam pěkně krvácel až do rána. Bohové, mohlo se to třebas stát nám.“

      Brauna si přisedl, hospodský nemeškal a hned mu nalil jedno velké. Potom si k nim stoupl a poslechnul si všechno, co strážný říkal. Hned bude mít zajímavý příběh k vyprávění, jakmile se slezou štamgasti, tak bude vědět, jak je tu udržet co nejdéle.

      „Maller je mrtvej?“ nechápavě se díval Kruege. Potom pokrčil rameny. „Zdá se, že tentokrát někdo přechcal jeho.“

      X X X

      Loki se sehnul k zemi a velitel k němu ihned přiklekl. „Co se děje,“ zeptal se ho, „ Něco nového?“

      „Nebyl jeden, ale bylo jich víc. Podívej. Tady je stop víc, na té druhé moc krve není, ale jedná se o stejnou obuv jako ta první. Předtím jsem si toho nevšiml, protože u strážnice byla zem zdupaná mnoha lidmi.“

      Lohn se zamračil. Takže pachatelé byli dva. Co, sakra, dělali v Northgardu a proč zabíjeli stráže?  Sledovali stopu od strážnice až sem, ke středu pevnosti. Vrahové se tady producírovali uprostřed noci a nikdo si ničeho nevšiml. Jeho muži se stejně ještě poptají v okolních domech, jestli někdo náhodou něco neviděl. Ale znal zdejší lidi. Do ničeho se zaplést nechtějí. Kdo by se jim divil. Takže všichni spali pěkně tvrdě , doma, zavřené dveře i okenice a rozhodně nic neslyšel. Takhle to nakonec dopadne. Tahle pevnost byla plná lidí s příjemným spaním.

      „Dobře, takže jsou dva. Jdeme dál,“ pronesl k hraničářovi a oba vyběhli současně. Z původní trochy krve ve stopě se množství navyšovalo. Nyní  se zdálo, že celá pata svítila rudě. Druhé stopy se nacházeli tak metr od prvních, rozestupy mezi kroky byly u obou stejné a velikost se shodovala také. Jen y první byly hlubší a tím pádem více patrné. Muselo se jednat o dva muže.

      Loki se ujal znovu vedení a postupovali dál. Obešli dva domy a tím se před nimi zjevil šárův dům. Stejně mu potřeboval Lohn říct dnešní novinky, ale rozhodně se mu nelíbily nové informace. Stopy vedly přímo ze šárovy zahrady.

      „Do prdele, tak tohle se mi přestává líbit. Tohle si někdo krutě odnese. Jestli se něco stalo šárovi nebo jeho rodině…. Nechci ani pomyslet.“

      Netrvalo jim to ani pár vteřin a ocitli se v zahradě. Stačilo udělat pár kroků a z keře po jejich pravici vykoukla dvě mrtvá těla. „Psi,“ pronesl Lohn, „někdo je pěkně vykuchal. Budu jen doufat, že ta krev patřila pouze jim a ne nikomu uvnitř.“

      Loki prohlédl trávník kolem jejich těl, nenašel nic zajímavého a proto se rovnou vydal ke stěně domu. Okamžitě si všiml táhnoucích se šlahounů, které vedly až ke střeše. Některé stonky byly polámané, jak po nich vrah v noci šplhal. Hraničář trochu poodstoupil a pozorně sledoval okna ve všech patrech. Nedělalo mu problém spatřit stopy bahna na římse v prvním patře.

      „Lohne, první patro. Vrah vylezl tam odsud. Kdo tam bydlí?“

      „Které okno? Hned to první?“ zeptal se pro jistotu velitel.

      „Jo, přesně to.“

      „Jestli se nepletu tak se jedná o místnost chůvy a hned za ní je… Doprdele… Doprdele… musíme hned dovnitř.“

      Oba odskočili od zdi a vyběhli skrze zahradu k hlavnímu vchodu. Ani jeden si netroufl použít stejnou cestu jako vrah před nimi. Klepadlo se rozléhalo několik dlouhých vteřin. Otevřel Lavert, šárův hlavní sluha. Měl na sobě klasický služební stejnokroj se znakem draka na klopě. Brýle mu seděly na kořenu nosu a maličkýma prasečíma očkama sledoval nevítané ranní návštěvníky.

      „Pan Lohn, pan Loki. Copak se děje? Šár ještě spí, stejně jako zbytek této domácnosti. Sám víte, že byl vzhůru dlouho do noci. Až vstane, jistě vás rád přijme.“

      „Nemáme čas, milý Laverte. Musíte šára okamžitě vzbudit. Jde o život. Máme podezření, že se zde stalo něco hrozného!“ Lohn téměř křičel, ale bohužel musel i v této chvíli částečně dodržovat bonton.

      „Je mi líto, pane. Dostal jsem rozkaz přímo od samotného šára, že ho nemá nikdo budit. Takže…“

      Než by nastoupilo další zdvořilé odmítnutí, Loki se rozhodl, že bonton od dodržovat nebude, když jde někomu možná ještě o život. Odstrčil sluhu stranou a vběhl do domu. Cestou se ještě otočil k velitelovi: „Kudy?“

      „Po schodišti nahoru, pak se dejte vlevo a hned první dveře po pravici.“

      Hraničář kývnul na souhlas a vběhl na schodiště. Lohn chytil sluhu za rameno, vtáhl ho sebou dovnitř a zavřel vchodové dveře. „Tak, teď bohužel musíme šárovy rozkazy porušit.“

      „Není nutné, už jsem krucinál vzhůru,“ ozvalo se nad nimi, „co se to tady u všech bohů děje?“

      Než stačili oba muži odpovědět, vedle šára se na schodišti objevil udýchaný Loki. Sice se jakžtakž uklonil, ale bylo vidět, že to je to poslední, nad čím teď přemýšlí.

      Šáre. Vražda. Přím zde, u vás. Našel jsem komornou slečny dcery mrtvou v jejím pokoji. A vaše….“

      Nedořekl. Šár se okamžitě k němu otočil, vyvalil oči a zařval: „Co? Co je s Aleou? Co je s ní? Je v pořádku?“

      Nečekal na odpověď, odstrčil hraničáře stranou a vyběhl k pokojům své dcery. Z dálky za sebou slyšel odpověď, kterou však slyšet určitě nechtěl. „Vaše dcera… tam není, šáre. Zmizela.“

      X X X

      Otec Larim v kostele zapaloval svíci a pobrukoval si písničku, kterou od někoho zaslechl před chvílí na ulici. Dnes nebyl čas modlení, takže neočekával velkou návštěvnost. Uvnitř stály dvě řady lavic, v každé po pěti a mezi nimi, na tenkém zaprášeném koberci vyvýšené podium. Bylo maličké, jen pro jednoho člověka. Otec v něm pravidelně každý sedmý den kázal o dračích silách a božské prozřetelnosti. Šár zatím ani jednou nevynechal, otázkou bylo jen jestli opravdu věřil a nebo jen docházel z důvodu své funkce.

      Dveře se rozevřely dokořán a dovnitř vběhl mladý udýchaný strážný. Sotva si otce Larima všiml, doklopýtal k němu, udělal svaté znamení a vychrlil na něj sled k sobě spojených slov. Kněz nerozuměl téměř ničemu. Stačil pochytit „šár něco“ a „okamžitě“. Jen tahle krátká slůvka stačila k tomu, že se na víc neptal, otřel si ruce od posvěceného oleje do připraveného hadříku a vydal se ven se strážným.

      Venku během chůze už mladík mluvu zpomalil, takže se konečně Larim dozvěděl, o co se jedná. Byl překvapen, po tolika měsících klidu, po tolika období kázání, že bude následovat klidný rok, se přihodí tohle. A zrovna v šárově rodině.

      „Zatím nikdo nezjistil, kdo za to může? Kdo to mladého muže zabil a kdo pravděpodobně unesl mladou slečnu?“

      „Ne, alespoň co já vím, otče. Proto asi volají vás. Mám pocit, že to bude souviset s pětkou.“

      To je pravda. V tom případě nás čeká něco hodně velkého, něco, co se tu už dlouhé tři roky nestalo. Kněz přidal do kroku, protože strážný se pomu postupně vzdaloval a společně doběhli do šárovy rezidence. Všiml si, že venku na zahradě stojí několik strážných a zkoumají venkovní zeď. Vedle u nohou jim ležel cosi přikrytého dvěma hadry. Vypadalo to ale, že jeho pomoc je třeba uvnitř, protože mladík si svých přátel nevšímal a zmizel ve vchodu. Larim ho následoval, zabočil za ním doprava a věděl, že ho vedou do šárovy pracovny. Do té, kde včera večer seděl během zasedání. Vzpomněl si, jakou náladu měl jejich šár kvůli rozlitému vínu. Dnes mu unesli dceru. Otec se začal modlit, protože být právě v tuto chvíli v šárově blízkosti, to se rovnalo výletu do mučírny bez návratu.

      Strážný zaklepal na dveře, zevnitř se ozvalo hlasité VSTUPTE a otec Larim se mohl objevit na scéně. Uvnitř už seděl u stolu velitel stráž, hraničář a kolem nich zuřil šár. Podlahu pokrýval kusy rozbitého porcelánu, skla a zbytky jídel. Došlo tady asi k velkému výbuchu vzteku, otec doufal, že to co sám nyní zažije, budou pouze dozvuky.

      „Otče, určitě jste byl už cestou informován, takže nemusíme zbytečně ztrácet čas nějakým dalším vysvětlováním.“

      „Ano,“ odsouhlasil kněz a poklekl poslušně před šárem na koleno, „strážný mi tu hroznou novinu už prozradil. Je to otřesné. Nechápu, jak se něco takového u nás mohlo stát. Je to hrůza. Chudák mladá slečna.“

      „Někdo se pokusil mi rozběsnit a musím říct, že se mu to kurva povedlo.“

      Stejně jako během všech sezení se svým šárem i nyní otec dělal, že neslyšel vulgarismy, které vypouštěl jeho vůdce z úst. Nejenom sprostoty, ale Larim viděl, jak mu od úst létají sliny, oči měl plné popraskaných žilek a bylo jasné, že takhle zuřil už několik minut.

      „Právě před pár minutami, když jsem pro vás nechal poslat, jsem se rozhodl, že vrahy nechám uštvat. Chytíme je ještě během dneška a potom jim předvedu něco tak hrozného, že si budou přát umřít, zatímco je budu pálit zaživa. To vám říkám. Chci, aby vyrazila elá hlídka. Chci, abyste ty parchanty chytli, co nejdříve.“

      Lohn si lehce odkašlal. „Šáre, jestli mohu, neodvolával bych z postů celou hlídku. Samořejmě, pokud tak poručíte, musím vás poslechnout, ale budu doufat, že si to ještě rozmyslíte a necháte tu dost lidí, aby mohli pevnost chránit. Třeba se jedná o útok nepřátel….“

      „Hovno, tohle proved někdo, kdo se mi chce mstít. Ještě se mi vysmívá. Ale ať čeká peklo, jen si mě nepřej, hajzle.“

      „Dobrá, což nemění nic na tom, že bych nebral s sebou všechny strážné. Jedná se přeci jen o dva muže.“

      Dovnitř nakoukl  Lavert, zkontroloval situaci, zjistil, že už bylo vše rozbito a tudíž po něm nic nepoletí, a vstoupil opatrně dovnitř. „Šáre, venku čeká mladý pán hraničář  a tvrdí, že má pro vás nějaké informace. Mám ho pustit dál?“

      „Ano dělej, dělej. To víš, že ano.“

      Lavert na chvíli zmizel a za chvíli se vrátil s Elimem po boku. Hraničář poklekl a počkal, dokud jej šár nevyzve jako první.

      „Co máš za novinky, mladíku? Povídej, doufám, že něco dobrého. Víš něco o mé dceři?“

      Elim se nejdříve podíval na Lokiho a potom se otočil zpátky na vůdce. „o už tady dávno víme. Našli jsme dvoje stopy i zde na mém pozemku. Něco dalšího?“

      „No, sledoval jsem stopy dál a zjistil jsem, že únosci, jak už teď víme, v noci utíkali směrem k průsmyku kostí. Hranici jsem nepřekročil, pane. Ale ještě před ním jsem viděl, jak únosci zastavili poblíž lesíka před hranicí, kde se setkali s dalšími kumpány, kteří tam na ně čekali.“

      „Cože? Byli tam další? Kolik bys tipoval?“

      „Chvíli jsem to celé obcházel a tipuju, že se jednalo tak o patnáct dalších osob. Půda tam byla hodně podupaná, takže je možné, že se jedná o nepřesný počet. Ale rozhodně víc než deset jich bylo. Čekali tam na oba muže a potom společně vyrazili k průsmyku. Odvážil jsem až k hranici a všiml jsem si, že se nevydali přímo průsmykem, ale kamzíkovou stezkou podél něj.“

      V místnosti nyní všichni ztichli. Přemýšleli o zcela nové situaci. Šár si poprvé během dneška sedl. Hloubavě si prohrabával vousy a potom se naklonil k Lohnovi. „Vrátíme se k otázce strážných, veliteli. Necháte zde tolik vojáků, kolik je třeba na dvě směny. Zbytek připravíte do dvou hodin, ne… do hodiny k odjezdu. Loki, vy skupinu doprovodíte, protože bude třeba dobrého stopaře.“

      Hraničář souhlasně pokýval hlavou. Jenom si pomyslel, že se dnešní ráno neměl vůbec probouzet. Kdo ví, kdy se zase dostane do své postele.

      „Samozřejmostí je, že součástí bude celá pětka, veliteli. A proto jste tu vy, otče. Asi tušíte, co po vás budu chtít. Připravte obřad, do půl hodiny se do kostela dostaví celá pětice. Spoléhám na vás, otče, můžete jít.“

      Otec  povstal, koleno mu při vstávání hlasitě křuplo a se slovy rozloučení zmizel ven. Šár se podíval na zbylé tři muže vedle sebe.

      „To je vše. Jen vás dopředu varuju.Jste malá skupina, máte dobrého stopaře, máte dobrý výcvik, jste sehraní. Spoléhám na vás a spoléhá na vás i má dcera. Dnes vyrazíte po dlouhých letech na zapovězené území. Nikdo vás nesmí spatřit, je vám to jasné? Nevíme, kdo ti muži byli, nevíme, co tím vším zamýšlejí. Ale my rozhodně nechceme vyprovokovat novou válku. Dostaňte se na jejich území, chyťte ty zmrdy, zachraňte mi dceru a pokud to půjde, jejich velitele mi sem doveďte živého. S ostatními si dělejte co chcete, jen nikde nenechte po sobě stopy. Nikdo si nic nesmí spojit s našimi vojáky, jinak máme na krku něco horšího. Jasné?“

      „Jasné,“ odpověděli všichni tři.

      „Ty,“ ottočil se šár na Elima, „ty zůstáš tady. Hraničáře budeme potřebovat i tady. Loki pojede se skupinou sám. Můžeš jít.“

      Elim se obřadně uklonil a zmizel stejně rychle, jako kněz před ním.

      „Zůstali jste tu jen vy dva. Spoléhám na vás, ještě jednou vám to opakuju. Znám tvé schopnosti, Loki. Pokud je někdo dokáže vystopovat a chytit, jsi to ty. A ty, Lohne, vím, že patříš mezi nejlepší bojovníky, které jsem viděl. Zvlášť když budeš mít po ruce osvícenou pětku. Nebude mít proti vám šanci ani armáda. To víš. Chci vidět, že mi jejich velící zmrda dovlečete sem společně s živou Aleou. Teď jděte. Kněz se připraví a celá pětka k němu za půl hodiny dojde. Za hodinu vyráží celá skupina, pod vedením velitele Lohna. Odchod.“

      X X X

      Larim kvapně poklusával po ulici. Už z dálky vyhlížel, jestli někdo není venku na zahrádce před kostelem. Měl štěstí, spatřil sklopenou postavu novice, jak se snaží urputně bojovat se všudypřítomným plevelem. Podařilo se mu osvobodit kousek ze záhonu odkvetlých růží a svůj marný boj stále nevzdával.

      „Chlapče,“ zavolal na něj otec a zamával na něj, „pojď sem, prosím tě.“

      Hoch se na zavolání narovnal a rozhlédl. Když spatřil svého nadřízeného, nechal floru florou a vyběhl k němu na ulici. Z rukou mu spadávalo vyrýpané bahno.

      „Okamžitě vyběhni k trhu. Potřebujeme během pár minut býka.“

      X X X

      Venku pře šárovým domem postával Elim a dloubal špičkou nohy do země. Těch několik dalších minut, co uvnitř zůstal Loki s velitelem stráží se pro mladého učně strašně vleklo. Konečně se ale dočkal, dvojice vyšla ven na světlo a zamířila si to přímo k němu. Oba si prohodili ještě posledních pár slov a rozešli se. Lohn zamířil na opačnou stranu a Loki k Elimovi.

      „Tak co, jak se to bude vyvíjet dál?“ zeptal se hned hraničáře.

      „Všechno důležité jsi slyšel. Skupina vyrazí za necelou hodinu na lov. Pro tebe mám úkol. Najdi apatykáře, potřebuju několik porcí ambrie. Nebo jinak. Odkup od něj veškerou ambrii co má. Dobře? Potřebuješ peníze nebo u sebe něco máš?“

      „Něco málo po kapsách najdu. A proč nemůžu jet s vámi?“ Elim zkusil použít smutný pohled. Bohužel na Lokiho nic podobného nefungovalo.

      „Nech si ty štěněčí oči a mazej. Nebo se chceš protivit vůli šára? Kup ambrii a pak mě vyhledej u severní brány.“

      Loki zrychlil krok a nechal učně za sebou. Ten za ním ještě zkusmo zavolal: „A jak se mám od vás učit, když vy si jedete někam pryč!“ a potom to sám vzdal. Vydal se nejkratší cestou k léčiteli.

      X X X

      Lohn si to zamířil ke kasárnám. Na ulici ho ovšem zastavil Poeta. Bylo vidět, že už se z nočního zážitku vzpamatoval, dokonce si vyčistil uniformu a napucoval boty. Velitel se podivil, co se děje.

      „Seržáne, máte něco na srdci?“ zeptal se ho přísně.

      „Pane, jestli bude možnost dostat toho, kdo mi majznul pěknou  po hubě, jsem s vámi. Mám na toho hajzla zálusk… pane.“

      „Seržáne, ani nevíte, jak rád tohle slyším. Sbalte si a za hodinu vás chci vidět u severní brány.“

      „Provedu.“

      X X X

       

      Tma. Nicota. Pocit smrtelnosti.

      Kolem nich pouhá temnota a bahno. Svět jako přestal v danou chvíli existovat. Vnímali jen vlastní dech, který se postupně uklidňoval a zpomaloval. Neměli na sobě nic. Ani boty. Klečeli nazí uprostřed nicoty, zády k sobě, v malém kruhu tvořeném jejich rameny. Hlavy sklopili k zemi a oči měli pro jistotu zavřené.

      Slavná pětka. Jejich čas přišel po dlouhé době. Lahan jim požehná.

      Nad jejich hlavami se prozářil zamřížovaný otvor. Kolem kruhovité jámy novici položili čtyři svíce a poté zmizeli ve stínech za sloupy. Prostor kolem pětky ožil mírným světlem. Klečeli v kobce, asi dva metry pod otvorem, kolem nich několikacentimetrová vrstva bahna a zbytků potkanů. Stěny porostlé mechem a jakousi zvláštní rostlinou, která se pnula ve dvou stoncích a měla listy obsypané jemnými háčky. V několika z nich uvízlo i pár pavouků, kterých se to zde dole jen hemžilo.

      Nyní muže zakryl stín. Nad nimi se postavila postava, přesně doprostřed otvoru. Nohy se zapíraly o mříže a muž stál bez záchvěvu.

      „Lahane… Lahane, jenž jsi svou dračí podobou oblažil nás, ubohé smrtelníky…. Lahane, nastal čas, který již po léta nebyl využit…“

      Všechno kolem ztichlo, muži jen naslouchali se zavřenýma očima. Otec Larim pozvedl ruce k nebesům a pokračoval.

      La Rev’a tentra… Lahan je mocný,

      Graa’n-tai magika, Lahan je nápomocný,

      Ach, lidé osvícení, doba tema nastala,

      La Rev’a tentra… Lahan je mocný.

       

      Muži společně odpověděli: Avenai. Potom vše pokračovalo dál.

      Prosím tě, mj dračí pane, nositeli nekonečného vědomí,

      Ach, já prostý služebník jméno Tvého tě prosím,

      Oroduji za tyto muže, grave Lahan-mai.

      Ó ano, oroduji za tyto muže, kteří budou bojovat za tvou čest

      Za muže, kteří se střetnou s nepřítelem Tvým jménem.

      La Rev’a tentra, grave Lahan-mai.

       

      (Avenai)

      Propůjči těmto pěti mužům, svou sílu,

      Tito muži ti byli zaslíbeni, složili slib

      A nyní klečí před Tvou božskou velikostí.

      Propůjči jim svou sílu a oni budou hodni velkého střetnutí.

      Budou moci konat dobro Tvým jménem.

       

      (Avenai)

      A budou hlásat dobro Tvým jménem.

       

      (Avenai)

      A všichni budou slýchat pouze jedno jméno,

      Jméno pravého Boha, jméno nejsilnější.

      La Rev’a tentra, grave Lahan-mai.

       

      (Avenai)

      Během poslední žehnající odpovědi kněz opustil svoje místo na pěticí mužů, odstoupil stranou a nechal čtyři novice, aby se chopili svící a postavili každou asi o dva metry dále od otvoru. Jakmile započala druhá fáze rituálu, muži uvnitř díry zaklonily hlavy a potichu mumlali mantru vtištění.

      To trvalo několik minut, během kterých nad ně přivedl jeden z noviců postaršího býka. Chvilku trvalo, než ho dotlačili přesně nad mříž. Býk však poslouchal docela pozorně, reagoval na všechny pokyny, které mu kněz ukazoval. Jeho žílami kolovala uklidňující droga, která mu byla podána před započetím rituálu.

      Otec Larim k němu přistoupil blíže. Poplácal ho po hřbetě, otočil se k novici po své pravici a převzal od něj obřadní dýku. Měla podobný tvar čepele jako karavanská bojový dýka, lišila se jen menším úhlem prohnutí,  díky kterému bylo možné během obřadu lépe bodnout obětinu a poté vést lehce řez směrem vzhůru.

      Dýka se k donášela na stříbrném tácu, který překrývala daneščénská látka, propletená proslaveným dvojuzlím. Po pravé straně dýky ležela seschlá dračí lilie, bylina, proslavená vysokým účinkem v léčení bolesti hlavy. Určitá část obyvatel používala tuto bylinku ve větším množství jako drogu, která pro konzumenta navozovala klamné stavy zdokonalení tělesné schránky. Člověk měl pocit, že se jeho síla mnohonásobně zvětšila, že je schopen lépe slyšet, vidět, cítit a že veškeré jeho smysly se mnohonásobně zlepší.

      Na opačné straně tácu ležel posvěcený svitek části dračí Kroniky, jednalo se o rukou přepsaný úryvek o sjednocení duší. Dva stejné řádky, které v onu chvíli potichu předříkával každý z pěti mužů o několik metrů níže.

      Kněz uchopil dýku do pravé ruky, novic s tácem poodstoupil, místo něj dorazili dva jiní, kteří vzali býka za připravené provazy a tím se mu snažili znemožnit pohyb.

      La Rev’a tentra, grave Lahan-mai

      Tímto Tě žádám, můj dračí pane,

      Prosím, posvěť tyto muže a propůjči jim část Tvou,

      Ať obětina ku radosti Tvé zbavena je krve

      A krev stane se Tvou

      A skrzeva krev ať muži povstanou jakožto adepti.

      La Rev’a tentra, grave Lahan-mai

      A jakmile se ozvala pod ním sborová odpověď, otec zabodl dýku býkovi do krku. Ten zařval tak hlasitě, že se to rozlehlo po celém skrytém sále. Začal sebou škubat ze strany na stranu, ovšem ne tak silně, jako kdyby předtím nepožil drogy. Oba novici ho proto zvládali a celkem klidně ho drželi na místě. Kněz bodal znovu, tentokrát níž a svou upravenou dýkou provedl řez. Všechna krev se vyvalila v ohromném množství ven, stékala dolů skrze mříže, přímo na nahé muže pod ní. Pětka neuhnula, ba co víc. Oni se spíš snažili pochytat krve co nejvíc, aby ani kousek jejich těla neunikl rudé lázni. Pomalu z nich stoupala pára, teplá krev je zahřála.

      Taurobolium finia,grave Lahan, Lahan-mai.

      A muži byli očištěni  abylo jim požehnáno samotným dračím bohem. Na dobu určitou zvětšil jejich rychlost a sílu. Přibližně měli, alespoň podle posledních zkušeností, na jedno požehnání alespoň tři dny, kdy mohli užívat podobného daru. Jen ze sebe nesměli krev smýt…

      Pětka povstala…

      X X X

      Před branou se shromáždilo celkem třicet sedm lidí. Sám Loki se podivil, jak až se jejich skupina rozrostla. Díky bohům, že nejeli všichni vojáci z pevnosti, jak si to zpočátku šár přál. Už takhle se nejednalo o žádný malý oddíl. Zůstat nepozorovaní bude mnohem těžší. Jestli někdo na druhé straně hranice spatří podobné množství nepřátel, nastanou problémy. A je docela možné, že se klany zase někdy sjednotí. Někde i zaslechl, že jeden z kmenových vůdců ovládal jakýsi druh telepatie. Proti někomu takovému rozhodně bojovat nechtěl.

      Před několika minutami mu Elim předal balíček od apatykáře, rozloučili se a on se teď, jakožto jeden z vůdců a hlavní stopař, vydal na začátek oddílu. Postavil se se svým hnědákem hned vedle velitele stráží. Lohn mu pokynul. Měl na sobě lehké brnění, dva meče u pasu a oblíbeného koně. Sice měl helmu na hlavě, ale i přesto bylo vidět, že je jeho obličej zakryt zaschlou vrstvou krve. Loki se ohlédl přes rameno a viděl ještě další čtyři krvavé muže, hned v řadě za ním. Usmáli se na něj. On na ně. Pětka je s námi, pomyslel si.

      Lohn se najednou rozjel k okraji skupiny, zavolal si nejbližšího strážného ve službě a něco mu zašeptal do ucha. Mladík zakýval na souhlas a rychle někam odběhl.

      „Co se děje?“ zeptal se Lohna hraničář.

      „Nic, jen jsem si uvědomil, že bych mohl poslat pro jednoho mého muže, pro Kruegeho. Tenhle malý výlet by mu mohl být celkem slušném trestem, nemám pravdu?“ usmál se.

      Oddíl mohl vyrazit.


      Vydáno: 9.9.2016 5:43 | 
      Přečteno: 137x | 
      Autor: Larim
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Nedostane-li žena koho chce, běda tomu, koho dostane.“ Mark Twain