Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Střípky příběhů(Jackie Decker)

      Střípky příběhů - Kapitola 14

      Střípky příběhů - Kapitola 14 14.kapitola Střípků příběhů.

      Minulá kapitola měla být vcelku oddychovou částí, věnovanou krátkému úseku s Danielou, kdy si Bheirg může konečně trochu odpočinout. Jak se celá situace vyvíjela dál, se můžete podívat dneska.

      Bheirga čeká návštěva krále a dalšího dne se stane svědkem událoti, která ve spojení s novými informacemi zcela změní jeho úhel pohledu na minulost.

      Zaslíbený

       

            Čas plyne jako divoká řeka, když je člověk šťastný a spokojený. Nikoho snad nepřekvapí, že ani mi jej nesledovali a jen udržovali archivní ticho v jeho neposkvrněnosti. Jednou letmý pohled, po druhé zase úsměv. A čas se stal tím posledním, co nás zajímalo. Tedy až do okamžiku, kdy dovnitř vešel král.

            Neviděl jsem ho. To Dana si ho všimla jako první a vstala.

            „Dobrý odpoledne,“ pozdravil.

            Co?

            Daniela králi odpověděla: „Dobrý večer, pane králi.“

            Král? Tady?! Prudce jsem se postavil.

            „Jestli pak tohle není malá Daniela Romanová,“ zasmál se Arthur vřele, „vidím,

      Bheirgu, že už sis našel kamarádku. Otočil se tentokrát přímo na mě.

            „A-ano.“

            Přelétl pohledem stůl mezi námi a v jeho tváři nebylo nic, co by naznačovalo jakékoliv stopy po té události u včerejšího oběda.

            „Čteš dál?“

            „Ano!“ vyhrkl jsem. Srdce mi splašeně bušilo až někde v krku. „Totiž…“ Nevím, co jsem chtěl dodat.  V hrdle mi uvázl hlas i myšlenky. Oproti tomu Daniela měla jasno. Zvedla rendlík od smetany, kterou jsme mezi tím spolu vypili, vstala, odnesla svitky, které četla zpět do polic a omluvila se, že už musí jít domů.

            „Máma už mě určitě nedočkavě vyhlíží. I tak se bude zlobit, že jsem jí nepomohla.“

            Stačil jsem za ní zavolat jen: „Ahoj!“; a byla pryč.

            Arthur se posadil na její místo a já si také sedl.

            „Omlouvám se, za to, co se stalo včera,“ začal pomalu.

            Cože? On taky?

            „Ne, to… To vůbec nevadí. Neměl jsem tam jít…“

            „V tobě, není ten problém, Bheirgu,“ přerušil mě.

            „Any se stýská a já jí to nemohu mít za zlé. I mě Alex chybí a to odjel teprve včera. Ani jeden si neumíme představit, co bude zítra, nebo za týden. A co teprve za rok, dva?“ Položil si obě předloktí na stůl a dlaně sepjal.

            „Ty jsi teď to, co nás ještě drží pohromadě.“ Jeho zelené oči mne propalovaly a já sklopil pohled. To přece nejde…

            „Není to fér vůči Alexovi.“

            „Ne, to není. Ale život není fér, Bheirgu. Nemůže být. Lidé takoví nejsou. Udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl. Starý Trevor mi kdysi řekl, že poznám, až přijde nový strážce proroctví, který mně má nahradit. Myslel jsem, že je to Alexander, ale ne. Teď už vím, že jsi to ty.“ Stále se na mě tak upřeně díval.

            „Myslíte, Dračího kněze?“ hlesl jsem trochu nesměle. Na jednom ze svitků, které si Daniela ten den vytáhla, byl seznam původních zakladatelů Talronu, mezi kterými byl i jistý Trevor.

            Arthur Elat se usmál.

            „Ten titul mu přiřkli ostatní. On sám se tak nikdy nezval.“

            „A kdo to vůbec byl? Nikde jsem zatím nenašel jeho rodinné jméno.“

            „Nevím, kým přesně byl, Bheirgu. Rodinné jméno neřekl myslím ani Karol Volanové, která Talron založila. Neřekl ho nikomu, a protože by to bylo dost netaktní, nevím ani o tom, že by se ho na to někdo kdy ptal. Pokud ho rodina zavrhla, chápu, že o tom nechtěl mluvit a pokud byl třeba něčí bastard, ani to nechci vědět. Byl to ten nejmoudřejší muž, kterého jsem kdy znal.“ Z jeho hlasu zněla veliká úcta. Přál bych si, aby i ke mně někdy někdo cítil totéž.

            „Takže, on předpověděl, že sem přijdu?“

            „I tak by se to dalo říct, Bheirgu, ano.“

            „A co dělá strážce proroctví?“

            „To co starý Trevor a o co jsem se snažil pak i já. Činí vše proto, aby zdejší lidé zůstali věrní krvi rodu Clemens. Je tu, aby až se proroctví začne naplňovat a dívka, která přešla přes hranice nekonečna, a přežila svou smrt, přijde, jí lidé z Talronu poznali. A až se to stane. Musí dohlédnout, aby to nevzdala.“ Mluvil s naprosto zřejmou vážností. Asi mi někde něco uniklo…

            „Ale jak ji pozná?“

            „Časem, se ti, Bheirgu, pokusím dát odpověď.“

            Aha… Takže pro teď konec, jo?

            „Měli bychom jít. Any nás čeká k večeři. Tedy samozřejmě, pokud ještě nemáš nějaké otázky,“ vstal a pozvedl jedno obočí.

            „Ne. Totiž… ano, měl jsem, ale… Teď mě nic nenapadá… Vlastně… Ano! Napadlo mě… Myslíte, že bych si občas, když bude hezky, mohl jít číst ven?“

            „Ven?“

            „No myslím jen na chvíli, kousek od archivu, že bych… Nemusel být celý den zavřený.“ Hloupý nápad, co?

            Král se pousmál.

            „Ale jistě, že můžeš. Jen dej pozor, ať nic nepoškodíš, ano?“

            Ulevilo se mi.

            „Ano.“ Také jsem se zvedl a začal uklízet. Všechno jsem vrátil tam, kam to patřilo a poté jsme vyšli ven. Ještě jsem se zastavil, abych zamkl, ale pak už jsme pokračovali dál k jejich domu.

            Přijal jsem pozvání na večeři a najedl se dosyta. Atmosféra u stolu sice měla k ideálu daleko, mě to však stačilo. Na noc jsem se odebral zpět do Lewisova domu a druhý den zašel nejprve k Elatovým na snídani, než jsem vyrazil do archivu. Měla se z toho brzy stát rutina, ale to člověk neví, dokud taková situace nenastane.

            Odemkl jsem si, zavřel, posadil se a začal se věnovat četbě. Dnes bych si mohl připravit i nějaké otázky pro krále. Aby viděl, že úkol plním svědomitě.

            No jo… Otázky… Ale jaké?

            Chvíli jsem se snažil nad tím přemýšlet. Nakonec jsem dospěl k názoru, že bude lepší počkat a zapsat si je až se nějaké při četbě objeví.

            Za celé dopoledne jsem ale neměl to štěstí. Byl klid. Četl jsem o změnách mezi šlechtou, které Sidus Clemens po své korunovaci vyhlásil. Kupříkladu neváhal vyhostit Nimanův rod z Aldormy. Je ironie, že nakonec právě těmto lidem přenechal zdejší trůn… A takových zajímavých věcí tam bylo víc mezi stohy jmen. Ale abych našel něco, na co by mi mohl dát král odpověď? To přímo ne.

            Před polednem, zaklepala královna Anatola, abych se šel najíst. Jídlo samo proběhlo v tichosti, a pokud se mluvilo, tak jen stručně.

            Odpoledne pak bylo krásně. Až moc na to, abych byl jen zavřený uvnitř. Slunce pálilo, vál svěží vlahý větřík, děti se polévali vodou z věder, staří lidé se skrývali ve stínu, zatímco ti mladí se snažili omezit denní povinnosti na minimum.

            Král mi povolil brát si svitky ven. Nemusím tu tvrdnout. Využil jsem svého práva a sedl si ven na zápraží. Tady to bude stačit. Nemusím zamykat, ke svitkům mám blízko a mám i prima rozhled. Nadechl jsem se svěžího vzduchu a na okamžik zavřel oči. Nádhera…

            Začetl jsem se do svitku, který popisoval celkový inventář prvních Zrádců. Oblečení, dobytek, jídlo, peníze, pergameny, inkoust nebo tuž a spoustu drobností, které si s sebou přinesli. Dokonce tam měli i nějaké meče. Bylo to zajímavé čtení, následované zápisem z druhého zasedání Rady regentů. Samozřejmě na jiném svitku. Daniela to četla včera, ale já jí pochopitelně nekoukal celou dobu pod ruce.

            A v tom jsem něco zahlédl. Byl to jen letmý pohyb v koutku oka, který mě přiměl zvednout hlavu a otočit se tím směrem.

            Tam mezi stromy, za šípkovými keři se někdo pohnul. Neviděl jsem dobře, ale o moment později se ukázalo, že jde o mladý pár. Muž a žena. Ten muž byl době stavěný a rudé vlasy měl nedbale sestříhané. Ta žena nebyla nijak zvlášť hezká. Měla řídké vlasy, velký nos, jedno oko menší než druhé a šilhala. Přesto se uměla hezky usmívat, a když tam spolu stáli, drželi se za ruce a dívali se jeden na druhého, napadlo mě:  Ti budou asi milenci.

            Pak se ale muž od ženy odvrátil a ta vykročila do vesnice sama. Zvláštní… Sledoval jsem ji, když procházela okolo.

            Netrvalo dlouho a vyšel z lesa i on. S hlavou hrdě vztyčenou pokračoval kolem mne dál do vesnice. Jak procházel, úkosem se na mě podíval a já sklopil pohled zpátky do svitku. No co je? Já vás nesledoval, ne? Jestli je to tajemství, děláte to fakt okatě. Myslel jsem si naštvaně.

            „Ahoj Augustine.“ Známý hlas mně přiměl se za ním znovu podívat.

            „Ahoj, Danielo,“ opětoval ten muž pozdrav mé kamarádce. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mi něco uniklo.

            Minuli se a Dana přišla ke mně.

            „A-hoj,“ pozdravil jsem ji zdráhavě.

            „Ahoj,“ posadila se ke mně na práh.

            „Čteš venku?“

            Copak není to dost zjevné?

            „Ne.“

            Daniela se zasmála.

            „To vidím,“ odmlčela se a já nevěděl jak pokračovat.

            „Děje se něco?“

            „Ne.“ To byla zcela automatická odpověď. Sakra…

            „Kdo to je?“ kývl jsem k zádům toho Augustina, který se právě zastavil na kus řeči s jiným mužem.

            „Který z nich?“

            „Ten cos ho zdravila.“

            „Ten? Proč tě zajímá?“

            Jako by na tom bylo něco špatného…

            „Snažím se tu lidi poznat, nic víc.“

            „Jmenuje se Augustin Bourty. Pracuje buď ve stájích s Lewisem a Westclifovými bratry, nebo na poli s Veillovými.“

            „Veillovými? Kolik Veillů tu je? Léčitel, učitel, sedlák,…“ zasmáli jsme se spolu.

            „Pořád míň než Romanů… To jméno je snad větší prokletí než vlasy,“ zavtipkovala.

            Hele to je dobrý! Doplnil jsem její úsměv o svůj.

            „Před chvílí jsem ho viděl s nějakou ženou.“

            „Se ženou?“ Daniela vypadala zaujatě.

            „Jo, takovou… Řídké vlasy, velký nos, šilhala…“

            „To musela být Verita. Tedy… Slečna Laánová.“

            „Slečna? Takže oni nepatří k sobě?“

            „Patří a nepatří. Ale… To ty nemůžeš vědět.“

            „Co nemůžu vědět?“ Jo! Co nemůžu vědět?

            „Augustin,“ snížila hlas do pouhého šepotu, „se sice s Veritou schází, ale je zaslíbený někomu jinému.“

            Pozdvihl jsem jedno obočí a můj pohled se změnil na tázavý.

            „Před lety se Augustin Bourty zaslíbil s Kleou Rawneovou…“

            „Co?!“ trochu jsem zvýšil hlas. „S kým že?“

            „S dcerou truhláře Sebastiana,“ vysvětlovala mi tiše, jakoby šlo o nějakou velmi střeženou důvěrnost. Nemohla tušit, že já už o Klee dávno vím.

            „ONA byla zasnoubená?!“


      Vydáno: 4.9.2016 14:20 | 
      Přečteno: 165x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde