Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Střípky příběhů(Jackie Decker)

      Střípky příběhů - Kapitola 17

      Střípky příběhů - Kapitola 17 17.kapitola Střípků příběhů.

      Bheirg se přeřekl s Danielou a omylem jí vyzradil, že Arthur umírá. Snaží se to napravit, a vše jí vysvětlit, ale nakolik úspěšný bude, to vědí jen Draci. Je třeba se hnout dál, ale kam a jak? A jaký dozvuk bude mít jeho extempóre na návsi? A co teprve přinese následující den?

      Úpravy v kapitole mi daly trošku zabrat, jen co je pravda. Bylo potřeba s tím už trošku hnout, snad se mi podařilo vyšklrtat vše zbytwečné a zároveň tam nechat vše důležité. Ukáže čas.

      Podivná žádost

       

       

            A jé…, skousnul jsem spodní ret.

            Daniela stáhla ruku z mého ramene a zírala na mě jako na pomatence.

            „No totiž…“ Zpropadení draci, jsem to ale hlupák!

            „Totiž?“ propalovala mne pohledem matky dožadující se vysvětlení od své ratolesti.

            Oni o tom asi vůbec nevědí… možná tuší, že je nemocný, ale že umírá? Zase jsem to zvoral. Povzdechl jsem si, promnul čelo a znovu k ní vzhlédl.

            „Takto…,“ nadechl jsem se k pokračování, „víš, jak jsem jel s králem na výlet?“

            Přikývla.

            „Tak,…“ opřel jsem se zády o strom, zahleděl do dálky a převyprávěl jí, co mi tehdy říkal. Jak to bylo s Alexovým odjezdem a vlastně jsem jí řekl úplně vše, co jsem o té věci věděl. Snažil jsem se Daniele vysvětlit, že o tom nesmí nikomu říct a ona mi naslouchala. Když jsem svůj monolog zakončil, nahradilo ho táhlé mlčení.

            Chvíli se jen rozhlížela po okolí a mě bránil knedlík v krku v polykání. Až nakonec souhlasně přikývla.

            Díky…, pronesl jsem ve svých myšlenkách a navenek jí věnoval jen úlevný úsměv. Vydali jsme se zpět k vesnici. Pomalu, tiše, bez dalších slov… Až na samém okraji Talronu jsme si řekli strohé: „Ahoj.“

            Daniela šla domů, já do Archivu. Musim to zamknout a vrátit půjčené svitky…

            Když jsem měl hotovo, nechtělo se mi zůstávat, ale ani jít do Lewisova domu. Dříve obtížně vyhledávaná samota se mi zde stala přítěží. Sice ještě není čas na večeři, ale snad tam Elatovým nebudu vadit…

            Do domu jsem byl obligátně vpuštěn. “Teta“ Anatola, jak jí mám říkat, mně usadila ke stolu a nabídla čaj. Místo jejího muže ale ještě zelo prázdnotou.

            „Pan král tu opět není?“

            Paní domu odložila vážnou masku ve tváři a usmála se.

            „Nech už těch králů, ano? Říkala jsem ti, abys mi říkal teto. A když já jsem teta, můj muž je pro tebe strýc, ano?“ Tón jejího hlasu nepřipouštěl “ne“ jako odpověď a tak mi nezbylo než přikývnout.

            „Děkuji,“ vzal jsem šálek, že upiji horkého silně aromatického čaje a nevšiml si hned, že se královnina tvář opět stáhla do přísné grimasy, když se posadila na svou židli.

            „Bheirgu.“

            Úplně ve mně hrklo, jak mě strohý tichý hlas jejího muže polekal. Stál přímo za mnou, když mě oslovil a než jsem utišil kašel, jak se mi podařilo zalknout, tak obešel stůl a posadil se přímo proti mně.

            A mě čekalo kázání…

            Král s královnou mi dali poznat, jak rychle se zde šíří zvěsti. O mém výstupu na rynku už dávno věděli a já jim musel slíbit, že se panu Bourtymu hned zítra půjdu omluvit. Na malý okamžik jako bych byl jen zlobivý malý kluk. Dobře jsem si již svou chybu uvědomoval a tak nějak asi i doufal, že kdybych měl možnost s ním ještě jednou mluvit, dopadlo by to určitě lépe…

            Na noc jsem se odebral opět do Lewisova doma a hned ráno, po snídani u Elatových, i k domu pana Bourtyho. Chtěl jsem zaklepat, ale na otevírající se dveře se klepe špatně.

            Tak-tak, že jsem ustoupil.

            „Dobrý den,“

            „Zase ty?!“ vypálil na mě namísto pozdravu.

            Hned se cítím jako vítaný host…

            „Jdu se vám omluvit, jak jsem na vás včera tak -“

            „Tak už ses omluvil a můžeš zase jít.“

            Takhle jsem si to zrovna nepředstavoval…!

            Vyšel ven, div mě nepovalil, a vyrazil ke stájím.  Co? To jako odejde? Jen tak? Jak si to představuje?

            Doběhl jsem ho. Já s ním přece musim mluvit!

            „Nechtěl jsem se vás nijak dotknout.“

            „Nedotkl ses a teď už mi dej pokoj,“ odsekl mi a otevřel vrata do stájí, ke kterým jsme mezi tím stačili dojít.

            „Počkejte, přece!“

            To už se Augustin naštval a otočil na mě.

            „Jestli toho nenecháš, dotknu se já tebe!“

            „Nebojím se vás.“

            „Možná bys měl…“ Chtěl zajít dovnitř. Kdybych ho nechal, stěží bych ještě někdy dostal příležitost se od něj něco dozvědět…

            „Chtěl jsem jen vědět, jak a proč, Klea Rawneová zmizela!“ zavolal jsem za ním ještě. Augustin Bourty se zarazil, vyšel opět ven a zkoumavě si mě prohlížel. Nakonec si povzdechl a promluvil tentokrát o dost mírněji.

            „Proč tě to tak zajímá? Anis jí neznal.“

            No jo, to jo… Teda vlastně ne, ale…

            „Právě proto… Něco jsem o ní už slyšel. Její zmizení mi… nedává smysl.“

            „To nikomu,“ odfrkl si.

            „Myslel jsem… možná… Copak vás vůbec nezajímá, kam zmizela a proč?“

            „Jedinej, kdo ví, kam a proč zmizela, je Klea sama. Neni důvod otvírat starý rány tim, že o tom budeme mluvit.“ Tón jeho hlasu mluvil o hořkosti a bolesti, kterou v sobě jeho vzpomínky na ni nesly.

            Dana měla pravdu. Pořád ho to užírá. Rozhlédl jsem se po celé vesnici. Možná, že je všechny…

            „Jaká byla?“ prostě jsem to musel vědět.

            „Co?“

            „Třeba kdybych o ní věděl víc, možná bych na něco přišel…,“ slabá útěcha, co?

            „To je nesmysl. Všichni sme jí hledali úplně všude. Na co přijdeš, hm?“

            „Kdybych to věděl, nemusel bych to hledat.“ Netuším, kde se ve mně ta slova vzala.

            Augustin pokýval hlavou.

            „Když ti o ní řeknu, dáš už mi pak pokoj?“

            „Jo.“

            „Tak co chceš vědět?“

            Co asi? Všechno! Zamyslel jsem se. Když už byl ochotný se mnou mluvit, bylo by hloupé zeptat se na nějakou zbytečnost.

            „Jak Klea přijala vaše zaslíbení?“

            Augustin pozvedl jedno obočí.

            „Jak ho přijala?“ zeptal se, jakoby nerozuměl mé otázce.

            A to mi přišlo, že se ptám docela srozumitelně…

            „Ano.“

            „Podívej se, kluku, Klea nemusela naše zaslíbení nijak přijímat, ona si to vymyslela!“

            „Cože?“ Vymyslela?

            „To Klea chtěla zaslíbení, místo toho, abysme se hned zasnoubili a vzali,“ vysvětlil mi. Z jeho hlasu čišela hořkost.

            To přece absolutně nedává smysl…

       

            „Tine? Seš to ty?“ ozvalo se ze stájí. Augustin tam nahlédl.

            „Jo, proč?“

            „Poď nám pomoc, mluvit můžete i u práce, ne?“ Bourty přikývnul a mávl na mě rukou, abych ho následoval.

            Vešli jsme do šera koňského chrámu, který už jsem znal. Muži uvnitř mi ale byli cizí, tedy kromě Augustina.

            „To sou Daniel a Donovan Westclifovi,“ představil mi je Augustin.

            „Bheirg.“ Podal jsem jim ruku, ale oni měli rukavice a ne zrovna nejčistší, tak se gestem omluvili, že tuto zdvořilost pro teď vynechají.

            Oba to byli silní muži, starší než Augustin. Byli si podobní, pěstovali si pod nosem kníry a měly jiskrné veselé hnědé oči.

            „Dem na to?“

            „No, že váháš.“

            I Augustin jim přikývl a pak se rozpočítali. Vítězem se stal Donovan. Vyvedl koně postupně ze stání a zamířil s nimi za vesnici. To abychom mi ostatní měli víc klidu a prostoru pro práci a aby se zvířata napásla po ránu čerstvé trávy. Usoudil jsem, že je to nějaký jejich rituál a neptal se. To přišlo až později, když jsem se společně s Augustinem zapojil do kydání hnoje.

            „Takže to byl Kleyin nápad?“

            „Jo, byl.“

            „Ale proč?“

            „To nevim.“

            „Myslel jsem, že zaslíbení mají na starosti rodiče…,“ vyjádřil jsem, co mi o tom řekla Dana.

            „Ano…i ne,“ zamyslel se, „obvykle jo. Stačí, když si to usmyslí rodiče. Ale když děti požádaj rodiče, aby je zaslíbili, a rodiče souhlasí, de to taky.“

            „To byl váš případ?“

            „Přesně.“ Vyvezli jsme radvanec s hnojem na velkou hromadu na kraji pole a na chvíli se usadili do trávy, aby se Augustinovi lépe vyprávělo. Byli jsme tam jen mi dva. Sledovali jsme vesnici a dění v ní, které se odtud zdálo více než vzdálené.

            „Víš, tobě to asi moc neřekne,“ uchechtl se, „ale já Kleu miloval. Byli jsme milenci asi dva měsíce. Neni to moc, jasně. Ale nakonec jsem se přece jen rozhod, že ji požádám o ruku…“

      ***

            Byl to příjemný podvečer. Augustin šel k domu Rawneových už s připravenou básní, na které pracoval celé odpoledne se svojí sestrou. Cítil se napjatý jako struna v loutně. V ústech měl sucho a pergamen žmoulal za zády. Rozhodl se. Přesto si nebyl jistý, že to nakonec vysloví. Došel až k oknu jejího pokoje a zaklepal na něj. Viděl, že je uvnitř. Sledoval, jak otevírá a její ustaraný výraz se mění na radostné překvapení.

            „Tine, ahoj.“

            „Ahoj, Kleo,“ vypravil ze sebe přiškrceně.

            „Děje se něco?“ zeptala se překvapena jeho nervozitou.

            Augustin zapátral očima po pergamenu. Neschopen najít další slova, začal číst svou báseň, vyznání lásky, na kterém pracoval celé odpoledne se svou sestrou.

      Zrychlený dech mu hrozil omdlením. Tak-tak že ještě stál na nohou. Klea na něj hleděla z okna nevěřícnýma očima, jakoby se ptala: To myslíš vážně?

                  „Vezmeš si mě?“ vyhrkl na ni. Doufal, že mu odpoví. „Ano,“ samozřejmě  ale ona se jen rozhlédla na všechny strany. Venku i po pokoji. Když se na něj znovu podívala, mluvila rychle:

                  „N-nevím - nevim co říct…“

                  „Řekni, ano,“ požádal ji. Pokusil se usmát, ale připadal si jako pitomec. Zdála se mu nejistá a zmatená. Snad že ji tolik zaskočil…

                  „Víš co?“ Chytila ho za ruce. „Počkej na mě u řeky, jo? Já přijdu a odpovím ti,“ vyhrkla. Její úsměv měl zahnat Augustinovi obavy, ale to se nestalo. Přikývl a ona zavřela okno. Stál a díval se, ale Klea se k němu otočila zády.

      K té řece šel jako tělo bez duše.  Klasická otázka, “Má mě ráda, nemá mě ráda“, ho pálila na mysli. Vzal do ruky kamínek a hodil ho do malých peřejí. Po prvním další a další. Krátil si tím čas.

                  „Tine!“ vytrhl ho z házení až její hlas.

                  „Kleo,“ ohlédl se po ní a dovolil si úsměv. Napjatě čekal a nevěděl co přesně. Ano či ne?

                  „To si psal ty?“ Ukázala na pergamen v jeho rukou. Krev se mu nahrnula do tváří, když jí to podával.

                  „Jo no, tak trochu…“ Jejich prsty se letmo dotkly. Rezavé vlasy měla rozpuštěné, tvář zamyšlenou a v očích slzy dojetí.

                  „Ano,“ vydechla, „ano, vezmu si tě…“ Zvedl ji do náruče a zatočil se s ní. Byl to nejšťastnější okamžik v jeho životě. Souhlasila. Bude jeho…

                  „Jen…“

                  „Jen co?“ nechápal a postavil ji.

                  „Není to brzy?“ Pocit štěstí byl zalit studenou sprchou.

                  „Brzy?“

                  „Jo… Dovel a Gerda spolu byli už rok, když se brali a mi…“

                  „Aha,“ schoval ruce do kapes a nervózně si přešlápl.

                  „To není, že bych si tě nechtěla vzít, ale…“

                  „Ale co?“ zeptal se odtažitěji. Tolik se snažil, všechno to připravil, lámal si hlavu s textem básně, toužil po ní…

                  „Nejsem připravená,“ upírala na něho prosebný pohled. Tak rád by jí láskyplně a soucitně sevřel v náručí, pohladil její rusé vlasy a zašeptal, že vše bude dobré, ale…

                  „Nejsem jako Gerda,“ zkusila mu vysvětlit své důvody.

                  „Já si taky nechci vzít, Gerdu, ale tebe,“ chytil jí za ramena.

                  „Já jen… Je mi teprve šestnáct. I moje máma se vdávala až v osmnácti. Prosím jen o trochu času, víš přece, že tě miluju.“ Naléhavě ho chytila za paži. On se na ni ale ani nepodíval. Pohladila ho po tváři, snažila se přivábit jeho pohled, ale on stále uhýbal, dokud se k němu nepřivinula a nespojila násilím jejich rty.

                  „Miluju tě,“ opakovala pak stále a stále, až už se nevzpíral. Objal ji a líbal sám. Nakonec co je rok, nebo dva čekání, když ji bude mít stále u sebe...?

      ***

                  „Alespoň jsem si tehdy myslel, že ji budu mít pořád u sebe,“ zakončil, povzdechl si a vstal.

                  „Navrhla zaslíbení, abych věděl, že si to nehodlá rozmyslet,“ dodal závěrem.

                  Napodobil jsem ho. Zpátky jsme šli mlčky. Potřeboval jsem si utříbit myšlenky obohacené o nové poznatky. Vlastně jsem nad tím přemýšlel až do oběda, kdy už byl čas odebrat se na jídlo.

                  Celé se to začalo hrozně zamotávat, a jak už to bývá, čím méně něčemu rozumím, tím více mne to zajímá.


      Vydáno: 4.9.2016 14:24 | 
      Přečteno: 128x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Člověk, který nikdy neplakal nežil opravdový život!“ Jan Werich