Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Eillen  •  8.6.2019 12:40
  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Lomeril  •  7.6.2019 21:00
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Eillen  •  5.6.2019 18:04
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Lomeril  •  5.6.2019 16:13
  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 5

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      TIHkldCqIY
      qUl9di <a href="http://eepyhzblvtad.com/">eepyhzblvtad</a>, [url=http://lmmbqovhejvj.com/]lmmbqovhejvj[/url], [link=http://lvlwopylxobe.com/]lvlwopylxobe[/link], http://lgvhnkylcvld.com/
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...

      Odkaž sem

      Kategorie: Střípky příběhů(Jackie Decker)

      Střípky příběhů - Kapitola 18

      Střípky příběhů - Kapitola 18 18.kapitola Střípků příběhů.

      Po tom, co se Bheirg dověděl od Augustina Bourtyho, rozhodl se po Kleyně zmizení doopravdy pátrat. Nedávalo mu to spát a nedopřálo klidu, přesto a možná i právě proto, že ji vlastně nikdy nepoznal. Daniela mu odpustila výbuch na návsi s Augustinem a příběh a hledání pravdy tak může pokračovat. Za kým ale by měl jít? A co se od něj dozví?

      To už si budete muset přečíst sami.

      To ráno

       

              

                Odpoledne jsem si v archivu nadepsal jeden pergamen: Pravda o Klee Rawneové; a rozhodl se nějak si informace utřídit. Když přišla Daniela, byl jsem překvapený, protože jsem čekal, že na mě bude naštvaná, ale zároveň byl i rád, že na to nebudu sám. Na rozdíl ode mě znala místní lidi dobře. Věděla, kdo je s kým jak příbuzný, kdo se s kým baví, či nebaví a proč. Stejně jako věděla, co se o čem povídá. Navíc se ukázalo, že je ochotná, se mnou po Klee pátrat. Když samozřejmě nebudu na každého hulákat na ulici, jako úplný nevychovaný hlupák. Což jsem jí slíbil docela rád.

                  Nejprve ale bylo nutné, sepsat si, co už víme:

       

                  Klea Rawneová, byla jediné dítě Sebastiana a Lucie Rawneových.

                  Ve čtrnácti letech uzavřela přátelství s neoblíbeným šestiletým Alexanderem Elatem.

                  V šestnácti letech zmizela v noc svého zaslíbení s Augustinem Bourtym.

                  Zaslíbení byl její nápad…

       

                  Vzhlédl jsem od pergamenu. Ale proč? Odložil jsem pero. Proč, proč a proč?

                  „Nejde mi to na rozum.“

                  „A ty myslíš, že jsi první?“ Dana tázavě zvedla obočí s úsměvem pevně usazeným na rtech, jakoby jí ho tam někdo přišil.

                  „Co?“

                  „Každej z Talronu si s tim láme hlavu už sedm let. Kdyby to bylo tak jednoduchý, tak její zmizení, není žádná záhada.“

                  Jo jasně…

                  „To ano, ale když si vezmu, co už mi řekli, tak… Zkrátka, když Klea mluvila s Alexem, věděla, co chce a šla si za tím. Byla mu oporou. Navrhnout kamarádství o tolik mladšímu klukovi, který není oblíbený, to už chce kus kuráže a hlavně srdce na pravém místě. Ale když jí Augustin žádal o ruku, byla zmatená. Vynaložila velké úsilí, aby ho přesvědčila, že ho miluje, ale zároveň chtěla odklad svatby. Nabízí se tak otázka: Proč?“

                „To asi nikdo neví. Ty ani já jí nevidíme do hlavy,“ pokrčila zaujatě rameny.

                Bohužel… To je právě to. Těžko se chápe myšlení někoho, koho vůbec neznáte.

                  „To je právě asi kámen úrazu. Nevíme, jak uvažovala. Jaká byla. Nevíme vlastně vůbec nic.“  Znovu jsem se zadíval na pergamen a rozhodl se napsat si všechny otázky:

       

                  Proč chtěla Klea odložit svatbu?

                  Proč byla tak zmatená a roztržitá?

                  Proč zmizela právě v noc svého zaslíbení?

                  Měla nějaké kamarády, kromě Alexe?

       

                  „Nezanechala třeba dopis, vzkaz, nebo tak něco?“

      Daniela si smutně povzdechla.

                  „Jo, to já nevím,…“ svěsila ramena, „říkala jsem ti, že mi bylo pět, když zmizela. Jestli chceš vědět něco takovýho, tak to asi musíš spíš za jejíma rodičema…“

                  „Hm…“ A dopadne to jako s Augustinem, nebo ještě hůř…

                 

                Zanechala Klea nějaký vzkaz?

                 

                Napsal jsem ještě na pergamen. Jsou s králem zadobře, hned by se dověděl, že jsem toho nenechal… A co bych jim asi tak řekl? Ahoj, já sem v Talronu cizí. Vůbec vás neznám, ale chci se zeptat, jestli vaše sedm let ztracená dcera nezanechala před svým zmizením nějaký vzkaz?

                 No jo, ale když ne za jejíma rodičema, tak za kým jiným?

                  „Musím si to promyslet. Nechci udělat stejnou chybu jako s Augustinem. Pro ně to bude stejně bolestné a ožehavé téma jako pro něho. Ale pokud se nemůžu zeptat jich, ani krále s královnou, kteří byli po tom fiasku na návsi trochu rozčilení, tak koho? Ty to tady znáš, za kým bych měl jít?“

                Daniela pokrčila rameny.

                  „Těžko říct. Můžem zkusit Strejdu Dovela,“ navrhla, „je Tinův kamarád co pamatuju, Kleu určitě znal. Říká se, že jeho žena Gerda je největší drbna v Talronu, to by v tom byl dračí ocas, aby ona něco nevěděla.“

                  Jo, to by mohlo být…, přikývl jsem. Musím se hodně učit a rozhlížet, abych pochytil co nejvíc. Ale jednou stejně za jejíma rodičema jít musíme…

                  „A myslíš, že nás nevyhodí, jako pan Bourty?“

                  „Nás?“

                  „Jo, nás, teď jsme parťáci,“ usmál jsem se na ni.

                  Daniele zrůžověly tváře. Vypadala překvapeně, ale šťastně. Po včerejším výbuchu na ní nezůstaly žádné stopy. Alespoň tu na všechno nebudu sám…

       

                  Manželé Romanovi (jedni ze dvou manželů Romanových v Talronu) Gerda a Dovel, bydleli ve třetím půlkruhu domů, postavených kolem původního loveckého srubu, nyní domu Elatových. Žili společně s Dovelovým otcem Dalenem, kterému, podle Danieliných slov, před dvěma lety zamřela žena Cecílie.

                  „…Mají tři děti, Donovana, Dovela mladšího a Dalena. Všichni muži v naší rodině se jmenují na D. Vlastně i všechny ženy, které se v ní narodili, kromě tety Cesmíny, Dovelovy sestry, a její dcery Lyry, a taky mojí mladší sestry Mony.“

                  Evidentně se tu dodržuje tradice prvního písmene, jako u nás… Naidh, Nathaniel, Nicolas…

                  „Jsme příbuzní s Levinovými, Wiltersovými a přes ně s Holosovými a budeme asi brzy spříznění i s Fialovými, protože Dalia se nedávno zasnoubila s Morterem Fialou. Sal jel teď sice s Alexandrem, ale jinak je chudák zaslíbený s Elis Herbovou. Koho jsou Cesmíniny děti nikdo neví, protože to odmítá říct. Je jediná neprovdaná matka se dvěma bastardy v Talronu. Žije taky u Dovela s Gerdou. Táta říká, že je černá ovce naší rodiny.“

                  „A tvůj táta ten je…“

                  „Nejmladší bratr Dalena staršího a Debory Wiltersové.“

                  „Puf… Asi jsem se v tom dočista ztratil.“

                  Daniela se zasmála.

                  „To je v pořádku, už víš, proč říkám, že moje méno je i prokletí?“

                  Přikývl jsem.

                  „Tak a jsme tu,“ řekla a zastavila se u roubeného domku s malou předzahrádkou, který ničím nevyčníval nad ostatními. Alespoň ne na pohled.

                  „Takže jdeme?“

                  „Ale nezapomeň, ptej se taktně, jo?“

                  „Jo.“

                  Nezbývá než zaklepat

       

                  Nečekali jsme dlouho. Zevnitř k nám dolehly hlasy:

                  „Koho to sem Draci nesou?“

                  „Dony, běž otevřít prosím.“

                  „Už du mami!“

                  A pak se rozléhaly blížící se kroky, až otevřel asi šestiletý chlapec a odhalil nám kštici rudých vlasů a svou pihovatou tvář.

                  „Ahoj, Dony, můžeme dál?“ Kluk se otočil a rozběhl k matce do sednice.

                  „Mami! Mami! Dana pšišla.“

                  „Dana?“ zeptala se paní domu a pak se ohlédla směrem, kudy my vcházeli.

                  „Danielo, zlatíčko, ahoj!“ usmála se paní Romanová. Měla docela obyčejnou zelenohnědou sukni až ke kotníkům, na těle bílou halenku a většinu jejího denního oděvu zakrývala ušmudlaná zástěra. Z kamen sálalo teplo, na plotně stál rendlík s kouřícím obsahem. Donovan, chlapec, který nám otevřel, vzal za ruku svého čtyřletého bratra a vedl ho pryč z místnosti. S nimi odešla i další žena, která do té doby seděla u stolu. Než jsem si jí stačil pořádně prohlédnout, byla pryč. Z Danielina vyprávění jsem usoudil, že se jedná zřejmě o paní Cesmínu. Zůstala tam jen kolébka se spícím miminkem a jeho matka.

                  „Ahoj, teto Gerdo,“ pozdravila Daniela se svým typickým úsměvem.

                  „Dobrý den,“ přidal jsem se ze slušnosti.

                  „A ty jsi…?“

                  „Bheirg.“¨

                  Paní Romanová se tázavě podívala na Danielu a ta jen pokrčila rameny, jakoby o nic nešlo.

                  „Zvláštní jméno, Bheirg… Ale už jsem o tobě slyšela.“

                  Tentokrát jsem to byl já, kdo si s Danou vyměnil pohled.

                  „To víš, je to malá vesnice, zprávy se tu šíří rychle. Navíc jsi hrdina, zachránil jsi krále. A není téměř nic, co bych o místním dění nevěděla.

                No tak se posaďte,“ vyzvala nás a ukázala ke stolu, kde čekalo deset židlí. Fíha… Fakt velká rodina… A mají tři syny. To tu za chvíli bude samej Roman…

                „Opravdu?“

                „Co opravdu?“

                „Opravdu víte o všem co se tu děje?“

                „No jistě.“ Usmívala se, posadila se naproti nám a nevypadala, že by existovalo cokoliv, co by ji dokázalo vyvést z míry.

                „Tak to určitě víte něco i o zmizení Kley Rawneové.“

                Paní Romanová si povzdychla a přes tvář jí přelétl stín.

                „Věděla jsem, že se zeptáš, po tom konfliktu s Augustinem… Ale asi jsem doufala, že jste přeci jen přišli kvůli něčemu jinému.“ Už se neusmívala, naopak. Hleděla kamsi skrze nás a tvář měla velmi vážnou. Vstala, přelila vařící vodu do konve a nachystala čajovou směs. Mlčela.

                Oni o tom doopravdy nechtějí mluvit co? Podíval jsem se na Danielu a ta mi naznačila, abych vyčkal.

                Seděli jsme, dokud před nás paní domu nepostavila šálky a znovu se neusadila.

                „Nevím o tom víc, než jiní,“ začala. „Klea prostě zmizela, a nikdo neví kam.“

                „Nikdo se nemůže rozplynout ve vzduchu, nemohla “prostě zmizet“. Buď odešla sama, nebo ji někdo unesl nebo možná i zabil, ale nikdo nikdy jen tak nezmizí…“ Je iritující, když jsou kolem vás všichni smíření s něčím, co sami nedokáží vysvětlit ani řádně pojmenovat.

                Paní Romanová zbystřila.

                „Myslíš jako… Že někdo z nás by…“ zatajila dech a oči měla rozšířené. Ruce se jí roztřásly tak je skryla v klíně.

                „No to… To já nevím, asi ano.“

                „To není možné, všude jsme hledali. Všichni jsem jí hledali…“

                „Kde všude?“

                „No ve vsi a v lese.“

                „A hledali jste u každého?“

                „No… Asi ano, počkej. To ráno…“

      ***

                Ráno po Dračí noci, bylo v Talronu jen málo těch, kteří nebyli společensky unaveni. Většina obyvatel slavila do pozdní noci, či časného rána. Nebylo divu, že za úsvitu k drůbeži a jiným zvířatům, vstávali akorát děti, nebo ženy, které si šly lehnout dříve. I tak se vše ale zpozdilo o více jak hodinu či dvě.

                Jen Léčitel Kolgar vůbec nešel spát a netrpěl ani důsledky alkoholového opojení. Stál na kraji vsi a vše bedlivě pozoroval svým sice již slábnoucím, přesto stále ještě dost bystrým zrakem na to, aby si udržel dokonalý přehled.

                Jako první si Kleyna zmizení všiml Sebastian Rawne, její otec. Přesto, že se jeho dcera minulý večer zaslíbila mladému Bourtymu, nepil tolik jako jiní. On toho nikdy moc nevypil a byl za to na sebe patřičně hrdý.

                Probudil se, přitulil k Lucii, své ženě, a ta mu zavrněla něžně do ouška slova lásky. Se stejnou něhou jí oplatil téže mincí a oloupil o polibek. Ráno jako z pohádky.

                „Měla bych jít připravovat snídani,“ zasmála se Lucie, když se Sebastian pokoušel provokovat ji k milostným hrám.

                „Ne, ještě ne,“ zaprosil toužebně. Lucie se podvolila. Stále a navždy ho pevně milovala. Nebylo nic na světě, v čem by mu nevyhověla. Krom jediného. Dalších dětí, které už nikdy mít nemohla…

                Když skončili s milováním, otírali se jeden o druhého nahými těly a vychutnávali klid, který jim ráno skýtalo. Věděli, že by měli vstávat, ale zároveň se ani jednomu z nich doopravdy nechtělo. Jenže pak do hry vstoupilo cosi jiného. Něco co zprvu začínalo jako pouhý beztvarý pocit, který ovšem s časem nabýval na síle a intenzitě, až je v jedné chvíli mlčení a pohledů do očí zastihl zcela nečekaně s otázkou: „Kde je Klea?“

                Sebastian se prostě zeptal. Připadalo mu zvláštní, že ji ještě neslyšel vstávat. Co si pamatoval, šla si lehnout relativně brzy. V celém domě panovalo ticho. Až přízračné a nepatřičné ticho. Uvědomil si, že nikde neslyší žádné kroky. Ani tiché, takové, které nechtějí nikoho probudit. Žádné vrznutí pantů u dveří, klapot nádobí v kuchyni, vůbec nic…

                „Asi ještě spí,“ zkusila to Lucie.

                „Tak dlouho?“ pohled do okna oběma prozradil, že slunce již stojí na jejich poměry značně vysoko.

                „Možná šla k Bourtyovým,“ naznačila Lucie další variantu. To už ovšem byli oba zpola na nohou a oblékali se. Za několik okamžiků již stáli u dveří dceřina pokoje a netrpělivě klepali.

                Zbytečně, jak se ukázalo. Nikdo se neozval.

                Podívali se na sebe a pak už brala Lucie starostlivě za kliku.

                Nic… Pokoj jejich dcery byl dočista prázdný.

                Vkročili dovnitř. Okno zelo dokořán, postel rozházená, na stole tabulka s křídou a nějakými opakujícími se daty, kterým nerozuměli, a poslední připsané bylo to včerejší.

                Srdce se jim sevřela. Samozřejmě to stále ještě nemuselo nic znamenat, jak podotkla Lucie chvějícím se hlasem. Úzkost, kterou cítili, však taková slova zahnat nedokázala.

                „Půjdu k Bourtyovým, třeba bude tam,“ vychrlila Kleyna matka a sklopila hlavu. Sebastian jakoby jí vůbec nevnímal. Hleděl na otevřené okno a jeho oči se vzdálily od současnosti.

                Lucie vyběhla ze dveří. Slzy měla na krajíčku, ale stále ještě doufala, že se o nic nejedná.

       

                U Bourtyových se teprve začínali probouzet. Starý Alister čekal v sednici na ranní sklenku mléka. Tinova sestra Tereza právě dojila kozu. Paní Eva s manželem Kristiánem ještě spali a Augustin už jen ležel na posteli a s otevřenýma očima hleděl do trámů na stropě a spokojeně se usmíval. Těšil se jako malý kluk až ji dnes opět uvidí, ale z postele se mu nechtělo, jakoby se bál, že naruší posvátnost jedinečného okamžiku.

                První si paní Rawneové všimla Tereza, která se vracela s bandaskou mléka. Zarazila se a v té chvíli Lucie zaklepala.

                „Dobrý den,“ pozdravila vlídně dívka, o pár let mladší než její Klea.

                Lucie se lekla.

                „Dobrý den, Terezo.“ Bylo na ni znát, jak moc je nervózní.

                „Potřebujete něco, paní Rawneová?“ zeptala se Tery ochotně.

                „Ne, ne… To je v pořádku, vážně, jen… Neviděla jsi dnes ráno Kleu?“

                „Ne,“ stačila dívka odvětit a zakroutit hlavou, když v tom se otevřely dveře a v nich stál Augustin. Už od pohledu bylo znát, že čekal někoho jiného.

                „D-dobrý den,“ zakoktal se a jen tak-tak zarazil, aby Kleynu matku nepočastoval obětím, jež mělo patřit jeho milé.

                „Ahoj, Tine, Klea tu není?“ Oči měla rozšířené, po těle se všude chvěla a hlas jí přeskakoval. To vše dávalo Augustinovi znát, že něco není v pořádku.

                „Ne,“ vydechl popravdě. „Od včerejška sem ji neviděl, nechcete si dát čaj, nebo teplé mléko?“ nabídl jí a vzal za ruku, aby ji odvedl se posadit. Na Terezu jen kývl. Podala mu bandasku a odběhla. On sám se ujal matky své snoubenky.

                „Ále, to jsou k nám hosti,“ usmál se na paní Rawneovou starý pán, Tinův dědeček, Alister Bourty.

                „Dobré ráno,“ pozdravila snad už po páté Lucie a přijala jen s rozpaky a neochotně místo, které jí Augustin nabízel. Mladík jí nalil do šálku teplé, čerstvě nadojené mléko od sestry a postavil je před ni, zatímco se starý pán rozhovořil: „Krásný to byl včera obřad, jen co je pravda, paní Rawneová,“ začal s úsměvem. Lucie se ale jen trochu napila, aby nemusela odpovídat. Vůbec jí nebylo do řeči.

       

                Tereza nechápala, co se stalo paní Rawneové, ani proč se na Kleu ptá, ale když se jejich návštěvy ujal její bratr a ona viděla ty ustarané tváře, pochopila bratrovo kývnutí, jako výzvu, aby se šla pokusit zjistit něco víc. A kde jinde by se mohla něco dozvědět, než v domě Rawneových, odkud právě vycházel truhlář Sebastian.

                „Dobrý den,“ vyhrkla, sotva se dostala na pět metrů od něho.

                „Dobrý,“ zarazil se vytržen z nějakých soukromých myšlenek. „Jdeš… Jdeš si pro to topůrko, co chtěl tvůj táta?“ ptal se trochu zmateně a zaskočeně. Tereza ovšem byla tou otázkou zaskočena více než on jejím příchodem.

                „Ne, strejdo, to ne,“ vypravila ze sebe. „ Přišla… Přišla k nám teta Lucie a byla rozrušená a ptala se na Kleu, ale ta u nás není a Tin mě poslal, abych se zeptala, jestli je vše v pořádku, nebo co se stalo a tak,“ vychrlila ze sebe.

                „Ach tak, ano, Klea… Nebyla ráno ve své posteli a Lucie si myslela, jestli není u vás,“ uvedl vše na pravou míru pan Rawne, který se začínal vzpamatovávat z šoku.

                „U nás není,“ odvětila Tery. „Zeptám se u Laánových nebo u Dovela a Gerdy,“ nabídla se. Koneckonců Klea se zasnoubila s jejím bratrem, který byl teď jistě bez sebe starostí. Pokud mohla pomoc, byla ochotná udělat cokoliv. Tak často se zde nestávalo, že by se někdo jen tak ztratil, ačkoliv stále ještě mohla být třeba jen na procházce v lese, nebo u řeky…

                „Já se podívám do dílny a k řece, pak zajdu k vám, když ji najdeš, řekni jí, ať tam přijde,“ usmál se na ni Sebastian starostlivě a každý pak zamířili svým směrem.

       

                Tereza Bourtyová zaběhla k novomanželům Romanovým, ale Kleu tam nenašla. Gerda s Dovelem byli po noci stále ještě značně indisponováni, ale tohle je probudilo. Tereza značně přiostřila celou situaci. Talron málokdy zažije nějaký vzruch a mladí jsou tak zbrklí v utváření svých závěrů.

                Oba novomanželé se vzápětí zapojili do hledání. Zatímco Dovel šel obcházet místa, kde by ji mohl tušit, Gerda se šla vyptávat po vesnici. Klepala na každý dům a ptala se na svou kamarádku. Tereza se vydala jen k jednomu domu. Tomu, kde se svými rodiči bydlela i další Kleyna kamarádka Verita. Jenže ani Verita netušila nic o ztracené dívce. Tery se vrátila domů k bratrovi, aby mu podala hlášení o probíhajícím hledání, zatímco Verita šla na místa, kde by mohla Kleu najít a o nichž věděla jen ona. Tak jako s Gerdou, měla i s Veritu Klea své tajné místečko.

       

                Sebastian Rawne dceru v dílně nenašel. Jediné co tam po ní zůstalo, byla plně dokončená loď, kterou tvořila za trest pro Alexe. Bodlo ho u srdce, ale nedal nic znát. Když vyšel ven, zahlédl Gerdu, u jedněch dveří, Veritu spěchající do lesa a vracejícího se Dovela. Sám zamířil k Bourtyovým a tam se u dveří potkal s Terezou. Výraz v její tváři jej jen utvrdil v tom, že se stále nic neví.

       

                „Vše bude v pořádku, Lucie, uvidíš,“ těšila právě Eva Bourtyová, která již vstala, svou sousedku. Alister si zapálil dýmku a sednici provoněl tabákový dým. Nebyl nijak štiplavý, jen lehce voněl po jahodách. Augustin postával u okna a tvářil se zamyšleně. Kristán, jeho otec si právě oblékal vestu, že se dojde podívat ke koním, když se otevřely dveře a v nich stála jejich dcera s panem Rawneem.

                „Zdravím Sebe, co se stalo, prosím tě? Tin je jako na trní, tvoje žena řikala, že se Klea ztratila nebo co.“ Bylo první, co řekl pán domu na uvítanou svému hostu.

                „Nevím, co se stalo, Krisi, Ráno Klea nebyla v posteli, okno měla dokořán, postel neustlanou a na stole tabulku s křídou a opakujícími se daty: 38. den Sazňě a Dračí noc. Třeba o nic nejde a jen zůstala přes noc někde v lese, nebo u někoho,“ dodal, když viděl jak je na tom Lucie. Oči měla zalité slzami, rudé a tváře opuchlé. Pochopil, že přes všechno co sám cítil, musí zůstat silný.

                „Ano tak, ona se najde, to víš, děti…“ naznačil hostitel a spolu se Sebastianem a tentokrát i Augustinem vyrazil do ulic Talronu.

                Dovel je odchytil hned na začátku a oznámil: „Nic.“

       

                Že se ve vesnici něco nezvyklého děje si brzy povšiml i král Arthur s královnou Anatolou. Dalo by se říci, že všude panoval naprostý zmatek. Koneckonců oni byli těmi, za kým Sebastian zamířil hned od Bourtyových.

                „Klea že zmizela?“ Pro Arthura Elata to byla veliká rána a přišla zcela nečekaně.

                „Nemusí to nic být.“ Sebastian slyšel vlastní hlas jako značně neupřímný. Skutečně upřímné bylo jen jeho nervózní chvění.

                „Ano to nemusí,“ přidal se král. „Ale zrovna tak může, a když tady budou všichni takhle pobíhat, za chvíli už se v tom nikdo nevyzná. I hledání se musí zorganizovat Seby.“ Položil příteli ruku na rameno. Sebastian přikývl a společně se vydali ke zvonu, kde zazvonili na poplach a tím způsobili, že se všichni dostavili na plácek kolem něj.

                „Obyvatelé Talronu!“ zvolal král, aby se utišili i ti nejposlednější a nejneposednější. „Dnes v noci se z naší osady ztratila Klea Rawneová.“ Zdvihl ruku, aby jej nikdo nepřerušoval.

                „Je možné! Že se jen šla v noci projít a přespala někde v lese. Je možné, že se jen ztratila někde poblíž. Není třeba myslet hned na nejhorší.

                Přesto! Všichni víme jaká je naše situace a nesmíme proto nic podcenit. Ptám se vás tedy, kdo z vás ji viděl v noci naposledy?“

                Lidé se po sobě začali ohlížet. Jako první proto sebral odvahu Augustin.

                „Tancovali sme spolu, taky zpívala u ohně Volání severu. Pak vím, že šla někam s mistrem Kolgarem…“

                A to byla chvíle, kdy se lidé poprvé po starém léčiteli ohlédli v napjatém očekávání, které jej obestíralo, kdykoliv měl promluvit. A že on byl opravdovým mistrem slova.

                „Ano. Slečna Rawneová mne tu noc, doprovodila z oslav do mého domu. Věřím, že nás viděly nejedny oči. Co je mi známo vrátila se posléze zpět ke svému snoubenci.“ Kolgarovi pichlavé oči se znovu upřely na Augustina, jakoby mu vracel oplátkou jeho nařčení, byť bylo pouze symbolické.

                „Ale jo, Klea se vrátila,“ přidala se nesměle Verita. „Volání severu přece zpívala až potom!“ uvedla věci na pravou míru.

                „Mluvila se mnou,“ řekla ještě, „chtěla, abych tohle,“ dodala a vytáhla z kapsy malý kamínek, „dala princi Alexandrovi.“ Zraky všech přítomných se upřely právě na malého Alexe, který nevěděl, co by měl dělat a úzkostně se podíval na svého otce, který se tvářil nad míru vážně a zamyšleně.

                Polkl, nahodil si na tvář svou arogantní a povýšenou masku prince, aby se snad nedal na útěk, a vykročil k Veritě, aby si dárek od ‘kamarádky‘ převzal.

                „Dík,“ zašeptal uštěpačně, vzal kámen, schoval ho do kapsy a vrátil se po bok svého otce, kde doufal, že se všech těch pohledů zase zbaví.

                 „Takže jsi tedy ta, kdo ji viděl naposledy?“ zeptal se král pro upřesnění.

                 „Viděla ji spousta lidí. Ještě chvíli byla na oslavě, ale pak myslím, že šla spát.“

                 „Ano, říkala to,“ zastal se Verity zmatený Augustin.

                 „Dobrá,“ zamyslel se král Arthur. Musel vydat nějaké rozhodnutí. Lidé na to čekali.

                  A taky že vydal. Poslal ženy, děti a starce, aby prohledali Talron a pak se vrátili ke každodenním povinnostem, a muže rozdělil do skupin, aby se vydaly prohledávat les. Kdo měl psa, dostal něco z jejích věcí, aby zachytili její pach. Sám král se vydal hledat ve skupině  se Sebastianem a Augustinem, aby jim byl pokud možno oporou. Oba teď někoho potřebovali, neboť kromě Lucie, utrpěli největší ztrátu. A co se Lucie týkalo, o tu se starala královna Anatola. Jediné ty dvě, se hledání neúčastnily přímo.

      ***

                  „Tolikrát jsem to slyšela od různých lidí… Přísahám, že jsme v Talronu prohledali snad všechno, co šlo. Akorát u Rawneových jsme nebyli, nebylo proč, a u Léčitele Kolgara, myslím. Taky do sklepů jsme se nedívali, nebyl pro to důvod.“ Dovyprávěla a v očích se jí leskly slzy.

                  „Takže… Kdyby ležela mrtvá třeba ve sklepě u pana Kolgara, tak byste jí nenašli…“ Opravdu netuším, kde se to ve mně vzalo.

                  Paní Romanová i Daniela se zhrozili.

                  „J-já neříkám, že to tak bylo, jen… Nikdo neví, co se tehdy stalo, a jsou věci, který normálně každého nenapadnou…“

                  „To ne,“ vypravila ze sebe paní Gerda, „Hledali jsme zmizelou, ztracenou, možná spící dívku, co se někde zapomněla. Ne bezduché neživé tělo.“ Hlas se jí třásl potlačovaným pláčem a já se zastyděl.

                  „Omlouvám se, nechal jsem se unést.“

                  „To je dobrý.“

                  Daniela mě zpražila přísným pohledem.

                  No co je?

                  Šla tetu utěšovat. Sedla si k ní a objala ji kolem ramen.

                  „Pšššt.“

                  Já se zamyslel.

                  Takže oni jí opravdu všude hledali… Tedy skoro všude. Verita Laánová byla taky její kamarádka. Teď se schází s jejím zaslíbeným. Pan Kolgar byl ráno vzhůru nejdřív, mohl něco vidět. Večer svého zaslíbení šla Klea za ním. Taky poslala Alexovi kamínek. Symbol jejich přátelství. Ale proč by to dělala? Věděla, že odejde? A co s tím má starý léčitel? A proč posílala kamínek zrovna po Veritě? Nemohla mu ho dát sama?

                  Zamrzelo mě, že Alexe se už zeptat nemůžu.


      Vydáno: 4.9.2016 14:27 | 
      Přečteno: 348x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.