Střípky příběhů - Kapitola 2

Pod Dračí skálou

      Jel jsem na koni poprvé. Po chvíli mě už bolela celá spodní polovina těla. Naštěstí pod korunami stromů panoval příjemný chládek, na rozdíl od ticha, které zavládlo mezi námi.

      Po nějakých třech hodinách jsme konečně vyjeli na malou mýtinku pod skálou u lesního jezírka, kde Arthur zastavil. Ulevilo se mi, že už jsme na místě a následoval jsem jeho příkladu.

      Ukázalo se, že je to nádherné místo. Voda průzračně čistá, na druhém břehu hučící vodopád a za našimi zády se slunce klenulo k západu. Můj průvodce se zhluboka nadechl.

       „Je tu krásně, co říkáš?“ usmál se na mě. Skoro bych řekl, že mu v tu chvíli ubylo vrásek.

      „A-ano, to je.“ Rozhlédl jsem se kolem.

      „Teď je neuvidíš,“ řekl mi a seskočil z koně, „nejdřív musí zapadnout slunce a vyjít měsíc.“ Zasmál se nahlas. Odvedl svého hnědáka ke smrku na břehu jezera a uvázal ho.

      „Nevíš jak dolů?“ otočil se na mě a já bezradně pokrčil rameny.

      „Pomůžu ti,“ vydal se ke mně a natáhl ke mně ruku. Klisna pode mnou se zatím sklonila k trávě.

      „Chyť se hrušky sedla oběma rukama. Trochu se nazdvihni a pak přehoď pravou nohu přes její hřbet. Neboj se, Isabel je klidná. Tady už tě chytím já.“

      Zkusil jsem to, ale marně…

      „Mám křeč,“ přiznal jsem neochotně. Jen pohnout nohama se zdálo jako nemožný úkol. On se ale jen vlídně usmál.

      „Ukaž.“ Vyndal mi nohy z třmenů.

      „Teď se převal.“

      „Moc se mi to nelíbí…“

      „Chytím tě,“ ujistil mně. Svalil jsem se mu do náruče a s jeho pomocí se postavil na nohy. Držel mě, dokud bylo třeba.

      „Už je to dobré…“

      Jel jsem s ním, kdyby potřeboval moji pomoc, a nakonec jsem to já, kdo se bez pomoci neobešel. Jaká ironie…

       Král odvedl k jezeru i klisnu Isabelu a já zatím získával na stabilitě. Konečně hotovo. Oběma nám zbývalo jen počkat, až se setmí a květy se rozvinou.

      Vratce jsem vykročil směrem k němu přemáhaje nepokojné mravence ve ztěžklých údech.

      „Jak se vlastně jmenuje ta bylina?“

      „Kolgar jí říká Fóna Tremi. My v tvém věku jsme jí říkali Dračí slzy.“ Arthur se sehnul k hladině a omyl si tvář.

      „Vy?“

      „Ano. Já, Any… tedy má žena Anatola. Sebastin, Lucie, Frederik a - “ odmlčel se.

      „A?“

      „To je jedno…,“ odbyl mne rukou a protáhl si záda. Jsem od přírody zvědavý a tak mi to nedalo.

      „To byli vaši přátelé?“ Napadlo mne, že možná někde tam, u jeho přátel, se skrývá důvod, proč tolik chce, abychom se s Alexem spřátelili. Ne, že by mi to přímo vadilo, ale popravdě to příliš nechápu.

      „Ano, byli. Tedy, ještě jsme, jak doufám. Jen… Už zkrátka nejsme děti.“ Arthur se usadil do stínu stromů a já ho napodobil. Společně jsme pak sledovali západ slunce, zatímco v korunách ševelil vítr a čas nám mlčky plynul.

      Když se slunce schovalo za obzor, král vstal. Měsíc ale stále nikde. Začal tedy nervózně přešlapovat.

      Nepůsobilo to na mě nijak dobře. Na sklonku dne byly stíny delší a temnější. Kdesi zahoukala sova a já v tu ránu stál také na nohou. Arthur se na mě otočil a pousmál se.

      „To je jen sova, není třeba se bát.“ To se vám řekne…

      „A-a není možné, aby nás tu někdo našel?“ Měl jsem na mysli pochopitelně vojáky.

      „U Dračí skály? Ne, tady to nikdo nezná. Jsme moc hluboko v lese a Draci nás chrání.“

      To mě ale moc neuklidnilo. Otec Markvart by ze mě teď neměl radost…

      „Konečně,“ vydechl král s úlevou v hlase. Měsíc v úplňku se překlenul přes koruny stromů. Rozhlédl jsem se. Údolí se jevilo stále stejně. Nikde žádný nový květ.

      Arthur se rozhlížel mnohem intenzivněji než já. Cíleně zamířil k jednomu keři, který ovšem zůstával neměnný.

      Zkusil další. Jenže bezvýsledně!

      Rád bych mu pomohl, ale nevěděl jsem, co přesně hledá. Jak by mají vlastně ty kytky vypadat?

      „Našel jste je?“

      „Ne!“ okřikl mě, až mi zatrnulo.

      „Ne, ale…,“ polkl, „musí tu někde být…“ Dech se mu zrychlil. Prohlížel všechny ty keříky a naděje na život mu unikala s každým, kde nic nevykvetlo.

      Vydal jsem se také k jednomu. Víc hlav víc ví. Třeba i dvoje oči, budou mít větší šanci je najít.

      A já něco zahlédl.

      Sehnul jsem se, abych se přesvědčil. Skutečně se v uvnitř, mezi větvemi, rozvily, tři drobounké fialovo žluté kvítky. Z radosti jsem se narovnal a chtěl to říct králi. Ten už byl ale u vodopádu. Přes hučení vody by mě neslyšel… Chtěl jsem pro něj běžet, ale… Co když se zavřou, než ho přivedu? A tak jsem tam strčil ruku.

      „AU!“ Musel jsem ji opět vytáhnout. Větve Fóna Tremi byly samý trn.

      Další pohled směrem ke králi mi odhalil jeho nový záchvat. Stál opřený o skálu a dlaň si držel před pusou.

      Zabořil jsem tedy ruku co nejhlouběji do rukávu a strčil ji dovnitř, co to šlo. Zápěstí jsem musel nechat volné, abych mohl utrhnout kýžené kvítky. Ruka mě pálila, ale i tak se mi to nakonec podařilo.

      Zbývalo je jen vytáhnout. Zaťal jsem pěst a scvakl zuby. Bolest se dá vydržet, když chcete. Vytáhl jsem ruku i s květy a musel se za ni chytit. Ohlédl jsem se tam, kde jsem naposledy spatřil královu siluetu, ale…

      To místo bylo prázdné!

      Lekl jsem se, že už je pozdě. Schoval jsem květy do kapsy a rozběhl se tím směrem. Zázrak, že jsem nezakopl o žádný kořen.

      Ležel tam na zemi…

      „Pane Arthure!“

      Znovu se rozkašlal.

      „Musíme zpátky, potřebujete být v teple.“ Nepodíval se na mě. Jeho oči byly bez lesku a pohled měl prázdný.

      „Prosím, musíte mi pomoct. Já to sám nezvládnu. Alespoň se pokuste vylézt na koně.“

      Král ale nijak nereagoval. Záchvat mu skoro odezněl, ale on na vše rezignoval. Naděje na prodloužení jeho života číhala v mé kapse, ale mě v tu chvíli zajímalo jediné. Dostat ho zpět do Talronu.

      „Vstaňte, prosím.“ Chytil jsem ho za ruku. Král pomalu vstal. Podepřel jsem ho, ale nemohl si být jistý, že přežije cestu do vesnice.

      Nezbývalo ale, než to zkusit…