Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Střípky příběhů(Jackie Decker)

      Střípky příběhů - Kapitola 20

      Střípky příběhů - Kapitola 20 20.kapitola povídky Střípky příběhů.

      Přichází nový den. Bheirg s Danielou mají oficiálně povoleno pátrat po záhadách Kleyina zmizení. Ví to sice zatím jen ti dva a král, ale brzy se to jistě rozkřikne po celém Talronu. Oba mladí pátrači jsou zvědaví a svým způsobem i dychtiví. Co se dozví dnes?

      Verita

       

              Následující den jsem začal netradičně - úklidem. Následovala snídaně a další zastávkou byl Archiv. Do odpoledne jsem si četl, a když po obědě dorazila Dana, mohli jsme pokračovat v pátrání. Tentokrát již bez zbytečných obav z někoho, nebo jeho reakce. Ať přijmou naše otázky jakkoliv, dnes už na tom nezáleží. Důležitá je jen odpověď.

                  „Takže… Král ti to dovolil?“

                  „Jo.“

                  „To je, divný, nemyslíš?“

                  „Asi jsem přesvědčivej,“ usmál jsem se na ni a pak jsme se zasmáli společně. Fakt je, že divný to je. Ale přece si na to ještě nebudu stěžovat, ne?

                  „Takže, kam teď?“

                  „Přemýšlel jsem o jejích rodičích, léčiteli Kolgarovi, nebo té Veritě.“

                  Dana povytáhla obočí a přiložila prst ke rtům. „Zkusíme Veritu.“

                  Já se zarazil.

                „Proč?“ Jistě, že jsem to navrhl, ale taková rozhodnost…

                  „Už jsi někdy mluvil s naším starým léčitelem?“

                  „Jo.“ Sice jen trochu, ale…

                  „Tak nechápu, že se na to můžeš ptát,“ zasmála se, „a její rodiče…? Asi záleží, na tom, na co by ses jich chtěl ptát…“

                  „Nevím. Možná na ta data, nebo jen jestli taky souhlasí, abychom po jejich dceři pátrali.“

                  „Možná,“ přisvědčila mi. Ale nezdálo se, že by to považovala za dost velký důvod, proto je obtěžovat.

                Fakt je, že pátrat budeme stejně. Pokrčil jsem rameny.

                  „Tak zkusíme slečnu Laánovou.“

                 Přikývla a společně jsme se vydali přímo do jámy lvové…

       

                  Dům Laánových stál na samém okraji čtvrtého půlkruhu. Umělecká truhlářská a řezbářská práce na trámech se na něm nezapřela. Jeho dvorek sousedil přímo s lesním podrostem. Rozkvetlé muškáty v oknech nás vítaly bílými květy a na rohoži přede dveřmi se vyhřívala mourovatá kočička.

                  „Laánovi k nám přišli po válce. Teda po jediné bitvě, kterou jsme od založení vybojovali. Byla před třiadvaceti lety u Planiny smrti.“

                  Počkat? Třiadvaceti? Klea je sedm let pryč, a zmizela v šestnácti, to je taky třiadvacet…

                  „Starý pantáta Laán byl ve válce zraněn a když se královští vojáci dali na útěk, léčili jsme ho tady. Po válce se některým vojákům podařilo přivést si sem rodiny a Rawan Laán byl jedním z nich. Se svou ženou Fionou měli syna Rolfa, už když přišli. Verita se ale narodila až v Talronu. Pan Rawan jel taky s Alexem, stejně jako Sal Wilters…“

                  „A Lewis Kobler,“ doplnil jsem její výklad.

                  Daniela se usmála. Sice jsem se v lidech, o kterých mluvila, pořád ztrácel, ale byl jsem rád, že se občas nechala unést a rozvyprávěla se. Pomáhá mi to se adaptovat.

                  Otevřeli jsme vrátka, vešli do dvora a opatrně, abychom nezašlápli kočičku, jsme zaklepali na dveře. To jsem zvědav, jakého přijetí se nám dostane tady.

       

                  Otevřela nám malá rozcuchaná holčička a vykulila na nás své obrovské oči. Za ní přiběhla jiná, už větší dívka. Té mohlo být asi jako Daniele.

                  „Doblý den,“ vypravila ze sebe ta menší.

                  „Říká se: ‚Dobrý den‘; Ranvi,“ opravila ji starší sestra.

                  „Dobrý den,“ pozdravil jsem a nechal kamarádce slovo na uvítanou.

                  „Ahoj, Beco, tohle je můj kamarád Bheirg,“ představila mě, „je doma Verita?“

                  „Jo, je…“ překvapená dívka, si přitáhla sestřičku k sobě, usmála se, zrudly jí líce a prstem si upravila vlasy spletené do copu.

                  „Můžeme s ní mluvit?“ zeptala se Daniela. Rebeca otevřela ústa k odpovědi, ale zrovna v tom okamžiku si malé děvčátko všimlo mourovatého klubíčka na zápraží.

                  „Moulí! Moulí, poď dovnitš,“ začala ta maličká volat na líně se povalující kočku. Ta se naježila, zaprskala a vystřelila ode dveří.

                  „Nech Mourka!“ okřikla ji Rebeca. Jenže Ranvi byla mrštná jako hádě, vysmekla se starší sestře a uháněla za kocourem.

                  „Ranvi…!“ zaúpěla Rebeca otráveně a plácla se dlaněmi na bocích stehen.

                  „Omlouvám se,“ pohlédla na nás jen úkosem, načež se rozběhla za tou maličkou.

                  My s Danou museli tedy jít hledat Veritu sami. Naštěstí, jsme ale udělali sotva tři kroky, když vykoukla z jedněch dveří kousek dál v chodbě.

                  „Á… To jste vy?!“  Zatvářila se otráveně a protočila očima. S tváří celou zamračenou nás propalovala pichlavým pohledem šilhajících očí.

      Ohlédl jsem se na Danu. Ne, jsme někdo jinej.

                  „Co mi chcete?“ zeptala se asi stejně nadšeně, jako její sestra volala na Ranvi.

                  A je to tu. Teď, jak začít…

                  „Myslím, že to víte.“ Tady se zprávy šířily tak rychle, že bych považoval za opravdu zvláštní, kdyby neměla ani tušení.

                Verita si povzdychla, zašla do pokoje a já to pojal jako výzvu. S Danou jsme ji následovali, zavřeli za sebou dveře a sedli si na postel proti ní. Pokoj to nebyl veliký, ale dvě lůžka se do něj vešla spolu s dalšími nezbytnostmi. Bylo zřejmé, že jej sdílí ještě s jednou ze sester, které obě zdědily víc přirozené krásy, než kdy ona bude mít.

                  Viděl jsem ji už jednou s Augustinem. Tehdy se na něj mile usmívala a veškeré její vady ten úsměv zastínil. Nyní ale seděla na své posteli a s tváří obrácenou k oknu si držela vážný výraz. Vůbec jí to neslušelo.

                  „Tss,“ odfrkla si, „nechápu, že se kvůli někomu takovýmu vůbec obtěžujete,“ utrousila.

                  Někomu „JAKÝMU?“ ptal jsem se sám sebe v duchu.

                  „Zmizela dívka. Nemohla být o moc starší než vy, byla vaše kamarádka, vy… Nechcete vědět, co se stalo?“ Nemohl jsem se zbavit dojmu, že z nějakého důvodu právě to nechce.

                  „Ani ne,“ potvrdila moji domněnku a složila ruce do klína. Jedinkrát se na nás přímo nepodívala, „co komu záleží na tom, co se tý běhně stalo, hm?“ Přes tvář jí přelétl stín.

                  „Běhně?“ To je dost tvrdé slovo od kamarádky, ne?

                  „Všichni si myslí, kdoví jaký nebyla svatoušek, že? Když o ní mluví… Hodná, milá, usměvavá, pro slabší a potřebné by se rozkrájela. Ha,ha, ha… Nechcete spíš než tohle rejpání se v minulosti, na den jejího zmizení vyhlásit novej svátek? Říkam vám, bylo to to nejlepší, co se kdy v Talronu stalo!“ Založila si ruce na prsa, jakoby chtěla ukázat, že si za svým prohlášením tvrdě stojí.

                  Cože? Polkl jsem.

                  „To nejlepší…?“

                  „Jo.“

                Ale já myslel, že byly kamarádky… Paní Romanová to alespoň říkala…

                  „A ona… Klea. Nebyla snad, taková jak o ní říkají ostatní?“

                  „Klea?“ Verita se uchechtla, „Vůbec ne. Z počátku se tak tvářila, jistě… Jako kamarádka,“ zaškaredila se, jakoby právě spolkla něco opravdu odporného, „ale byla to jen lež, víte? Všechno co Klea kdy udělala, nebo řekla, nakonec byla lež. Augustinovi slíbila, že si ho vezme, a kde je teď, hm? Mě slíbila, že jsme kamarádky, a když o něco šlo, tak mě zradila. S princem udělala úplně to samý. Jakmile jí někdo doopravdy potřeboval, tak se k němu otočila zády. Taková byla!“

                  To je… zvláštní…

                  „Tohle nám o ní ještě nikdo nevyprávěl. Víte, abyste tomu rozuměla. Já jsem ji neznal a Dana byla ještě malá, když Klea zmizela. Snažíme se pouze zjistit, co se tehdy stalo. Tak trochu i kvůli vám a Augustinovi. Je nefér, že se musíte skrývat před zraky lidí z vesnice, když se máte rádi a nemůžete se vzít, protože on je vázán slibem, někomu, kdo se už možná nikdy nevrátí. Kdybychom zjistili, že už se doopravdy nevrátí, Augustin by možná konečně zažádal o zrušení toho zaslíbení. Copak to není to, co chcete? Pochopte, já se nesnažím zjistit pravdu kvůli Klee, její památce, nebo něčemu takovému. Snažím se jí zjistit kvůli těm, které tu nechala.“

                  Konečně to vypadalo, že jsem ji přiměl, aby nám doopravdy věnovala svou pozornost.

                  „Pravdu?“

                  „Celou pravdu. Pokud se ostatní mýlí v tom, jaká Klea byla, já se mýlit nechci.“ Ačkoliv už teď se bojím, co nám asi řekne…

                  Souhlasně pokývala hlavou. Zdálo se, že přemýšlí a nakonec přeci jen promluvila: „Víte…,“ věnovala pohled každému z nás zvlášť, „já jsem Kleu obdivovala. Opravdu obdivovala. Nikdy jsem neměla žádné přátele a ona se vynořila z temnoty posměšků a podala mi pomocnou ruku. Najednou jsem měla za kým jít, kdo mi rozuměl, kdo oceňoval moji inteligenci víc než krásu ostatních děvčat z vesnice… Ale byl to jen sen,“ povzdechla si a mně se ulevilo, že se rozhodla mluvit.

                  „Zdála se jiná než ostatní. Zajatá v malém světě Talronu obklíčeného okolními lesy. Chytrá, odvážná a divoká, se sny o dalekých krajích, velikých bitvách a Dracích. Ale tohle všechno byly věci, které tady nikdo nedokázal ocenit. Kromě mě. Jen se mnou mohla hrát v šachách vyrovnané partie. Jen se mnou mohla hrát, kdo vymyslí lepší hádanku. Alespoň to říkala. Sdělovaly jsme si tajemství a v jedné chvíli obě sdílely lásku k Augustinovi. Chápejte. Ještě mě ujišťovala, že Augustin nemá vůči mě předsudky, že nehledí na vnější vzhled, živila ve mně naději… A pak najednou byli ti dva spolu. Jen tak… Lusknutím prstu! Klea mohla mít kohokoliv z vesnice. Každý se za ní otáčel, stačilo jí správně se usmát a všichni by jí padli k nohám jako k Dračí modle. Jenže ONA si vybrala “MÉHO“ Augustina. Jediného mladého muže, který se mě kdy zastal před ostatními. Bylo to, jakoby mi vrazila nůž do zad. A tehdy pro ní všechno skončilo. Koukala se jen na sebe. Neměla už čas na hrátky s princem, na šachy se mnou, neobtěžovala se mi omluvit, nebo cokoliv vysvětlit. Nemluvila už ani s Gerdou tolik jako dřív. Neměla čas na nikoho. Později už ani na Augustina. Jen si s ním hrála, víte? Ale já bych ho opravdu milovala, kdyby mi ho nechala…“

                  Rukama jsem se přidržoval okrajů slamníku a sám sebe přistihl, že se mračím. Tohle bych do ní neřekl… Je možné, aby se ostatní tolik mýlili? Nebo teď z Verity mluví jenom zášť?

                  Nezmohl jsem se na slovo, Daniela byla tou, kdo se zeptala: „A co se stalo ten večer před jejím zmizením?“

                  Verita se otočila na ni.

                  „Už jsme nebyly kamarádky. To je jediný co vím.“

                  Já se vzpamatoval a opět do toho vložil: „Paní Gerda Romanová, nám vyprávěla o ránu, kdy jste zjistili, že je Klea pryč. Také jste jí šla hledat. Když se král ptal na večer před tím, vy jste řekla, že vám Klea ten večer dala pro prince Alexe malý kamínek.“ Snažil jsem se jí to připomenout.

                „A-ano… Měli s Augustinem obřad Zaslíbení,“ povzdechla si. Dokonce na chvilku i zavřela oči, jakoby se pokoušela vzpomenout si na ten večer. „Byl svátek Dračí Noci. Přišla v černých šatech s velikým dekoltem a rudou kolovou sukní. Měly spoustu našitých třásní, mincí a korálků, jaké neměla žádná jiná dívka v Talronu….“

      ***

                Klea vyšla z domu po boku svých rodičů v šatech od babičky s vlasy zapletenými, že jí na temeni hlavy tvořily nádherný květ, zatímco spodní jí splývala ve vodopádu tekutého ohně. Šla hrdě a jistě. Augustinovi věnovala mladý sotva zrozený úsměv.

                Přišla až ke starému zvonu, kde na ni již čekali, a rozhlédla se. Přišla tam celá vesnice. I Verita. Dívala se, jako by ji tím pohledem chtěla spálit. Alex se tvářil povýšeně a Gerda snoubencům držela oba dva palce v pěstích.

                Klea pohlédla na svého vyvoleného a oči jí zvlhly. Povzbudivě se na ni pousmál. Za ním stáli jeho rodiče a zbytek rodiny ho čekal v davu. Zde uprostřed kruhu, byl kromě snoubenců a jejich rodičů už pouze král.

                „Obyvatelé Talronu!“ oslovil Arthur Elat všechny přítomné. „Sešli jsme se zde v tento slavný večer, kdy Draci nám nejblíže jsou, abychom se stali svědky zaslíbení!“ pokračoval v načaté řeči a krátce se odmlčel.

                „Rawneovi,“ ukázal na Kleiny rodiče, kteří se dmuli pýchou a chvěli obavami, „a Bourtyovi,“ pohnul rukou i k protějšímu páru, „se usnesli, že vyhoví přání obou mladých milenců a na vědomost dají, že jsou si ti dva souzeni. My souhlasili! A tímto se vy,“ ukázal na všechny přítomné, „stáváte svědky tohoto obřadu.“

                Mezi lidmi zašumělo očekávání, nadšení a místy i nelibost. Obřad si však nedovolil nikdo přerušit.

                „Já, Sebastian Rawne.“

                „A já, Lucie Rawneová.“

                Pokračovali společně obřadním hlasem: „Jménem svým i naší dcery, na vědomí dáváme, že jest souzena Augustinu Bourtymu.“

                Klea cítila, jak jí srdce touží uniknout z hrudi a celá se chvěla.

                „Já, Kristián Bourty,“

                „A já, Eva Bourtyová,“

                „Jménem svým i našeho syna, na vědomí dáváme, že jest souzen Klee Rawneové.“

                Augustin jí hleděl do očí. Jejich rty byly suché, toužící po konečném splynutí.

                „Přistupte, Augustine a Kleo,“ vyzval je král.

                Tin přistoupil až k ní a vzal její ruku něžně do dlaní. Král převázal jejich paže obřadní zlatou stuhou a pokračoval: „Kleo Rawneová. Přijímáš vůli svých rodičů a zavazuješ se životem, že v den svatby přijmeš právě s ním, dračí požehnání?“ ptal se.

                „Ano,“ hlesla. Teď už odmítnout nemohla, i kdyby snad chtěla. A ona nevypadala, že by tak chtěla učinit.

                „Augustine Bourty. Přijímáš vůli svých rodičů a zavazuješ se životem, že v den svatby přijmeš právě s ní, dračí požehnání?“

                Stále se na Kleu díval. Neodtrhl od ní pohled ani na okamžik.

                „Ano,“ pronesl po téměř nekonečných vteřinách ticha.

                „Tento váš slib, nechť vás provází celou svou vážností po dobu, jež vás dělí od svatebního dne. Nechť mu dostojíte dle zvyků, jež ctíme, abyste mohli stanout tváří v tvář drakům s čistým štítem a svědomím.“

                Konečně to bylo to za nimi. Oba svorně svěsili hlavy na důkaz pokory a král odstoupil. Augustin pak sňal stuhu z jejich paží a přehodil jí Klee kolem krku. Ještě polibek a…

                Bim…

                Kleyino srdce se zachvělo a nebylo jediné.

                Bam…

                Zaznělo srdce zvonu podruhé a utichlo. Jen tak. Samo od sebe… A pak z hlav draků na konstrukci poplašného zvonu vylétla zlatá dračí záře a oba milence obklopila. Klea ještě nikdy necítila nic takového. Bylo to lechtavé, děsivé a povznášející zároveň. V té záři by mohla utonout, jak blahodárné účinky s sebou nesla její moc. V jejím nitru neexistovaly žádné starosti, žádné pochyby. Alespoň dokud trvala…

                Jenže nic není věčné. Zlatá zář se rozplynula a milenci tam stáli v objetí a polibku. Kdo uměl na něco hrát, spustil hudbu. Zapálila se slavnostní hranice, a kdo mohl, se dal do tance. Klea i Augustin se při něm smáli a žertovali. Verita je nepřestávala propalovat pohledem, zatímco seděla u ohně. Dokonce i léčitel Kolgar stál opodál a Klea si ho všimla. Z náhlého popudu se Tinovi omluvila a vyrazila za starcem.

                  Nejprve zvesela, pak se však jejich rozhovor ubíral pro Kleu stále nepříjemnějším směrem. Kolgar se mračil a Klea se chvěla. Neustále se rozhlížela v obavách, zda je někdo neposlouchá. Nakonec se starý léčitel rozhodl vrátit domů a ona ho doprovázela. Stále mluvili. Ještě na jeho prahu si ostře vyměňovali názory.

                  A Verita je nepřestávala pozorovat. Byla dost zvědavá na to, aby ji nespouštěla z očí, ale už ne tolik, aby se přiblížila a mohla třeba slyšet, o čem mluví.

                  Nakonec se ti dva rozdělili. Kolgar se odebral dovnitř a Klea vrátila k ohni, kde se již všichni pomalu rozsazovali kolem velkého ohně. Přidala se a pokorně se usadila u svého milence. Vzala Augustina za ruku a usmála se na něho. Zdálo se však, že nad něčím tuze přemýšlí.

                  A pak se zpívali slavnostní písně. Jako první zazněla Perla mezi městy v podání Gustava a Debory Wiltersových. Gustav zpíval falešně, proto mu žena pomáhala. Měl tu čest slavnost zahájit, protože před nějakým časem zachránil jiné mladé milence, Varandu a Giltora, z hořícího seníku.

                  Sotva píseň dozněla, házelo se hadrovým míčkem. Kdo míček chytil, zpíval další píseň. Veselý obřad a nádherná hra. Zpívalo mnoho různých lidí, až došla nakonec řada i na Kleu. Během hry se s Tinem zvedli a šli si opět zatancovat, když v tom po nich Gerda Romanová hodila míček. Klea ho chytila spíš instinktivně, než aby v tom byl nějaký úmysl. Dokonce jí ho chtěla hodit nazpět, když jí Augustin zadržel ruku.

                  „Musíš zpívat,“ řekl jí.

                  Klea jakoby nevěřila, ale co jí zbývalo?

                  „Píseň! Píseň!“ začali skandovat lidé kolem ohně a tak se s povzdechem usmála, přišla zpět mezi ostatní a začala:

      ***

                „Zpívala nějakou písničku, myslím, že Volání severu. Byla to naše oblíbená balada ze sbírky barda Otara…“ Verita vstala a začala přecházet po komůrce.

                „Je to důležité?“ Taková odmlka…

                „To netuším,“ povzdychal si Verita, „hele já, vůbec nevim, co bylo nebo nebylo důležitý, jo? Ten večer se mi zbořil celý svět a připadalo mi, že nic nedává smysl. Ráno jak už víte, nebylo o nic lepší, chci… Chci na to celé zapomenout.“

                Přitakal jsem a sklonil hlavu. Verita se nakonec znovu usadila.

                „Teď k tomu, co vás zajímá, ano…?“

      ***

                  Klea hodila míček králi, ale ten už zpíval dřív, tak ho poslal dál svému synovi. Klea na Alexe mrkla, ten ale jen ohrnul nos a začal zpívat cosi svižného o Aldormských zemích a prvních lidech, kteří je obývali.

                  Klee se zaleskly v očích slzy, ale jen na chviličku. Potlačila svou slabost a z nějakého důvodu se vydala přímo k Veritě. Ta u ohně už neseděla. Posunula se kousek dál ode všech. Klea ji našla, jak vychutnává pozdní večeři.

                  „Ahoj Veri,“ pozdravila ji co nejledabyleji, ale ta jen tiše přitakala.

                „Víš já… Nevím, co jsem ti udělala, ale mrzí mě to.“

                „Ne, nemrzí,“ odsekla jí a Klea to nechápala.

                „Ale to je jedno. Přeju ti to, víš jen… To je jedno. Nezlobím se na tebe, jasné?“ vysvětlovala o dva roky mladší dívka. Klea jí položila ruku na rameno.

                „Něco se stalo. Něco jsem zjistila, ty víš o čem, věříš mi?“ Naléhala na ni a Veri to nechápala. Alespoň se tak na budoucí paní Bourtyovou dívala. „N-no jo…“

                „Stojíš za mnou?!“

                „Proč se ptáš?“ Oddálila Verita její ruku. Dívala se na Kleu podezřívavě.

                Klea si povzdechla a ohlédla zpět k ohništi a vesnici za ním. „To je jedno. Chci jen, abys věděla, že mi na tobě záleží. Na vás všech. Abys mi věřila, že nejsem zbabělec a že bych od vás nikdy neutekla…“

                Verita tomu evidentně nerozuměla, ale Klee by v jejím stavu odsouhlasila i že tráva je modrá, protože vypadala téměř zoufale, což vzhledem k okolnostem vůbec nedávalo smysl.

                Klea se rozhlédla, sehnula pro kamínek a dala ho Veritě.

                „Dej tohle prosím tě Alexovi.“

                „Princi Alexovi?“

                „Jo. Ale dej mu to až zítra, ano? Slib mi, že mu to zítra dáš,“ naléhala.

                „No tak jo, no… Dám.“

                Usmála se.  „Řekni mu, že jsem stále jeho kamarádka. Řekni mu, že… Že má být sám sebou…“ To už to ale nevydržela. Silně Veritu objala a pak už se šla Tinovi omluvit, že je moc unavená a půjde spát.

      ***

                „Já už pak nevěděla, která bije. Byla jsem naštvaná na Kleu, na sebe, na celej svět. Chtěla jsem ten kamínek zahodit, ale nakonec jsem ho jen žmoulala celou cestu domů a ráno ho našla u postele. Pohrávala jsem si s myšlenkou nikomu ho nedat, ale po tom jak se ráno mohli všichni postavit na hlavu, aby Kleu našli… Zkrátka jsem mu to dát musela.“

                  Já si podrbal první tři vousy, co mi vyrašily na bradě a znovu a znovu se probíral tím, co nám říkala.

                  „Snažila se vás ujistit, že by od vás nikdy neodešla?“

                  „Jo. Asi jo…“

                  „Tak jste to říkala.“

                  „No jo, řekla a?“ zase na mě trošku zvýšila hlas.

                  „Nic… Pouze se snažím srovnat myšlenky v hlavě. Říkala, že něco zjistila,“ odmlčel jsem se a zamyslel.

                  „Řekla, že víte o čem,“ naznačil jsem, kam směřují mé úvahy. Ona se ale jen víc zakabonila.

                  „Poslyšte, já už opravdu nevim, jo? Je to dávno. Vzpomněla jsem si na ten večer, nevim už, co se jí honilo v tý době hlavou, moc jsme se nebavily a jestli mluvila o něčem ještě před tim, tak to vopravdu netušim.“

                  Přikývl jsem, zvedl se a počkal na Danu. Tady už jsme zdá se skončili. Ještě jsme se slečně Laánové omluvili za obtěžování, rozloučili se s ostatními členy její rodiny a vyrazili do teplého slunného odpoledne.

                  „Zdá se, že se nám to ještě víc zamotává,“ poznamenal jsem k Daniele.

                  „To mi povídej. Začínám v tom mít pěknej guláš,“ zasmála se. Mě to však tak legrační nepřišlo.

                  „Verita jí ještě po těch letech tolik nenávidí. Neřekne nic, co by nám přímo pomohlo ji vypátrat.“

                  „Myslíš, že je pravda co o ní říkala?“ Dana zatajila dech.

                  „To nevím,“ odbil jsem její poznámku, „ale myslím, že bysme si měli promluvit s panem Kolgarem. Zdá se, že měl s naší zmizelou velmi zajímavý rozhovor.“

                  Stočili jsme náš směr a zamířili ke starému léčiteli.


      Vydáno: 4.9.2016 14:31 | 
      Přečteno: 125x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Proti hluposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!“ Jan Werich