Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Eillen  •  8.6.2019 12:40
  • Dračí právo - Kapitola 2
    └ Lomeril  •  7.6.2019 21:00
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Eillen  •  5.6.2019 18:04
  • Dračí právo - Kapitola 1
    └ Lomeril  •  5.6.2019 16:13
  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 5

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      TIHkldCqIY
      qUl9di <a href="http://eepyhzblvtad.com/">eepyhzblvtad</a>, [url=http://lmmbqovhejvj.com/]lmmbqovhejvj[/url], [link=http://lvlwopylxobe.com/]lvlwopylxobe[/link], http://lgvhnkylcvld.com/
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...

      Odkaž sem

      Kategorie: Střípky příběhů(Jackie Decker)

      Střípky příběhů - Kapitola 23

      Střípky příběhů - Kapitola 23 Avizovaná kapitola je zde. Trvalo mi to opravdu dlouho. Nejdelší bylo urovnat si v hlavě co vlastně chci s povídkou dál. Ponechat dost prostoru postavám a sepsat uvěřitelný dialog. No a samozřejmě by se to neobešlo bez úprav retrospektivních zcén z původní Dračí stezky. Takže tady je celistvý výsledek, doufám že se vám bude líbit.

      Útržky doby

       

              Jenže to se líp řekne, než udělá. Jedna věc je chtít něco vědět, ale už jiná, opravdu to zjistit. Sice jsem se utvrdil v tom, že nevzdám pátrání po Kleyině osudu, ale nepokročil v otázce dalšího pokračování. Chtě nechtě jsem totiž ještě před tím musel uznat Kolgarovu pravdu.

                  Ale je někdo, kdo mi může poradit. Nebo alespoň objasnit ještě pár věcí. Paní Gerda Romanová! Vstal jsem od stolu a zamířil přímo k jejich domu. Hodně jí moje nařčení vzalo, ví, co se kde ve vesnici šustne, byla Kleyina kamarádka, a byla ochotná s námi mluvit. Možná ví, proč se Klea všem odcizila, a možná bude vědět i o nějaké záhadě, kterou bych mohl vyřešit a získat si tak důvěru lidí…

                  Spěšným krokem jsem se dostavil na zápraží u Romanových a zaklepal. Až pak jsem si všiml chlapce, který se nořil do stínu u kurníku vyřezávaje nožem cosi do malého kousku dřeva. Upoutal moji pozornost, protože mě probodl nenávistným pohledem plným pohrdání, než se opět zadíval na svůj plánovaný výtvor. Divný kluk…

                  Než bych na něj ale mohl zavolat, nebo jen rozvinout myšlenku, otevřela mi dveře žena, která před tím sdílela sednici s paní Gerdou a odešla, jakmile jsme se chtěli s Danou vyptávat. To musí být ta slečna Cesmína, jak Dana říkala, že nikdo neví, koho jsou její děti. Což je divný na tak malý vesnici, proč to asi nikdo neví? Proč nechce, aby se to vědělo? Je ten člověk snad zadaný? A proč na mě kouká jako na vraha?

                  „To si zase ty?“ vypálila na mě hned ve dveřích místo pozdravu. Budu asi všude velmi vítaný host, co? Měla v očích velmi podobnou zhrzenou nenávist, jako chlapec ve stínu. Ostatně kromě barvy těch očí, si byli velmi podobní. Že by její syn?

                  „A-ano, j-je p-paní R-romanová d-doma?“ Jak jsem si uvědomil, že už mlčím moc dlouho, žádná slova mi nechtěla na jazyk.

                  „Nestačí ti, jaks jí prve zaskočil?!“ zeptala se příkře.

                  „Mám povoleno se ptát na Kleu!“ odsekl jsem jí stejně neústupně.

                  „Vážně a od koho, hm?!“

                  „Od krále!“

                  Slečna Cesmína se zarazila a neochotně rozhlédla.

                  „Kdo je to, Ces?“ ozval se zevnitř Gerdin hlas.

                  „Ten malej mizera, co si myslí, že tu Rawneovic holku někdo zabil.“

                  Cože? Mizera?! Otevřel jsem nechápavě ústa k němému vzdoru, ale to už paní domu řekla: „Tak ať jde dál.“

      Znělo to více jako povzdech, než výzva ke vstupu.  Přesto mi slečna Cesmína šla z cesty a já mohl vejít. Třesoucí se kolena mi sice hrozila vypovědět službu, ale přes práh mne ještě donesla.

                  Paní Gerda seděla na židli, miminko něžně chovala v náručí a kojila.

                  „Dobrý den.“

                  „Dobrý, chlapče,“ odvětila chmurně. Skousl jsem si ret. Za mými zády si slečna Cesmína odfrkla. V sednici zavládlo stísněné ticho a mě přišlo na mysl jen: Měl bych asi nějak začít…

                  „Jdu se vám omluvit,“ zkusil jsem to nenásilně, „neuvědomil jsem si, jak to vyzní, vůbec jsem tím nechtěl nic říct, ani nikoho nařknout.“

                  Paní domu se přiměla k úsměvu.

                  „To už nech být, Bheirgu, ano? Tak… Co ještě tě zajímá?“

                  Trochu se mi ulevilo, když mně vyzvala k dalším otázkám, ale ve své kůži jsem se stále necítil. Místo k sezení jsem přijal jen neochotně a Cesmínin bodavý pohled mi nepřestával drásat nervy.

                  „No já… Víte, nevím, jak mám začít. Tedy vlastně jak pokračovat, totiž…“ Uklidni se sakra! „Mluvili jsme s Veritou Laánovou a ona říkala, že Klea byla velmi falešná dívka. Každému něco slibovala, a když šlo do tuhého, svůj slib porušila. Údajně už nějaký čas před svým zmizením přerušila téměř všechny přátelské styky a aktivity ve vesnici a také neměla na nikoho čas.“

                  Paní Romanové se v očích zaleskly stopy zájmu, které byly příslibem zajímavé konverzace.

                  „To, že řekla? A co je po tom to, co dělá vona, hm?! Pokouší se o Augustina co Klea zmizela. A to byly kamarádky, tss…,“ zakroutila nesouhlasně hlavou.

                  „Nezdá se, že by to panu Bourtymu přímo vadilo,“ pokrčil jsem rameny. Koneckonců pokud ho Verita milovala ještě dřív než Klea…

                „Tak podívej! Klea byla slušná holka. Trochu podivínská, přiznávám. Ne úplně nejoblíbenější v dívčích kruzích. Ale byla ten nejlepší člověk, jakého znám!“ Z očí jí sršely zlověstné jiskry. Býval bych netušil, že se dokáže tak rozčílit.

                  A čemu pak mám věřit, já? Zbledl jsem lehce ve tváři.

                  „Nikdy mi nevyčítala, jaká jsem drbna, nebo běhna, jako to říkaly občas ostatní holky, když jim přišlo moje koketování se všema nezadanýma mužskýma už přespříliš. Klea byla hodná, laskavá, trochu divoká, podobně jako já, občas moc přemýšlivá a podivínská, ale rozuměli jsme si. Každý můj postřeh o někom ze vsi dokázala tak vtipně okomentovat, a když jsem začala o klucích, vzpomněla si na má vlastní slova, která já už dávno zapomněla, co my dvě se spolu nasmály.“ Paní domu se vydýchala, aby mohla již o něco klidněji pokračovat.

                „Jo, měla i jiný kamarády a kamarádky. Třeba Veritu Laanovou. Já osobně nikdy nepochopila co s ní Klea má. Ale prej si ro rozumí, že se spolu učí, čtou a snívají o vzdálenejch místech, či co. Mě to bylo jedno. Veri, měla v jejím srdci svý místo, ale nemohla mě nikdy nahradit, tak jako bych já nemohla nahradit jí. A Klea měla čas pro nás obě, tak co? Navíc jsme byly kamarádky a ne majetek tý druhý.“

                „Existoval čas, kdy jsme si obě myslely na Augustina Bourtyho. Mladej, fešák, vypracovaný tělo…“ Jak Gerda mluvila, v očích jí zasvítily jiskry touhy a vášně z minulosti. Ta musela být opravdu divoká kočka.

                „Ale to víš, Klea by za ním nikdy nešla a neplýtvala úsměvy, aby ho svedla. Ta ne, měla svou hrdost. Přece se před ním nebude pýřit, jako nějaká hloupá slepice, měla úroveň a to jsme my, obyčejný holky ze vsi, nikdy nedovedly pochopit. Kolikrát jsem do ní ryla a říkala, že jí ho svedu na zcestí, už si ani nepamatuju. Vyhrožovaly jsme si navzájem různými poťouchlostmi. Ale popravdě. Mě má vášeň pro něho brzy přešla. Nikdy mi zamilování dlouho nevydrželo a Augustin byl nejnedobytnější mládenec z Talronu. Neměla jsem šanci. Zato mě napadlo, jak by ho mohla mít Klea.  Začala jsem se scházet s Dovelem. To je zase Tinův nejlepší kamarád. Zjistila jsem, že je naprosto skvělej a o Tina ztratila zájem úplně. S Dovelem byla hračka vymyslet, jak je dát dohromady. Zařídili jsme jim chvilku soukromý ve stáji a oni se poprvé políbili. Víš, Augustin by s Veri nikdy nechodil, kdyby vedle ní stála Klea. Takže kamarádku nezradila.“ Chlapeček sající z prsu se pustil a Gerda mu nabídla svůj druhý. Teprve až se přichytil a ona uklidnila, byla schopná pokračovat.

                  „A že už pak neměla na nikoho čas? U všech Draků, kdo by se divil? Milovala Augustina, ale nevěděla jestli, s nim smí chodit, nebo ne, kvůli mně a Veritě. Pro svojí lásku k Tinovi, už neměla tolik času na hry s princem Alexem. Ten si to hodně bral a ona o něj měla strach. Musela vyřezávat a vyrábět celou loď, což byl trest od jejího otce, za to že něco rozbila. Jednou zase spolu s princem někde vykopali posvátný Trelanský stromek a někam ho přesadili. Zato pak dostala trestem od krále, přepisovat celou 1. Aldormskou Kroniku. Měla nějaké problémy doma. Ten rok jsem taky měla s Dovelem svatbu a Tin Kleu požádal o ruku… Řekla bych, že se neuměla vypořádat s tolika věcma najednou. To bude celá záhada toho, proč se ostatním odcizila. Mimo to Verita se přestala bavit s ní, ne ona s Veritou!“ Domluvila a napila se.

                  Tak to zní jako hodně nabitý období… Asi byla taky pěkný číslo. A co to měla s tou lodí? Žádný přepis Kroniky jsem v archivu neviděl a proč pro všechny Draky přesazovala Trelanský stromek?

                  „Tak to je… To je hodně zajímavý. Nevěděl jsem, že byla tak čilá.“

                „Jo to teda byla,“ povzdechla si Gerda.

               „Všichni jsme jí tu měli rádi. Víš, kdyby nezmizela, kdo ví, jak by to s tím vším bylo dneska. Klea patřila k těm lidem, co se snaží vyhovět a pomoci všem kolem sebe. Ale co dělat v okamžiku kdy je toho na ně moc? Nebo když přijde řada taky na jejich vlastní život? To vlastně vůbec nevědí. A pak jsou to oni, kdo potřebují pomoc. Možná, že přesně to ona potřebovala a my, její přátelé, to včas nepoznali…“

                „Pamatuju si, z tý doby vlastně jen útržky. Začala Klideň. Po svátcích Dni lovu, Dni hojnosti a Noci pokladů přišly zase všední, obyčejný dny. Klea měla samo sebou spoustu práce v domácnosti a na výrobě dřevěný lodi, ale na svoje přátele měla ještě času dost…“

      ***

                  Šestnáctiletá Klea se sedmnáctiletou Gerdou procházely Talronem. Měly spolu oblíbený jeden hustý keř na okraji pole, kde si občas povídaly a pozorovaly pracující, nejen Veillovic, mládence. To odpoledne už nastal čas, aby se vrátily domů, tak procházely vesnicí kolem stájí, když se Gerda náhle zarazila v půli kroku.

                  „Nechceš na chvíli dovnitř?“ kývla hlavou směrem ke dveřím. Klea se pousmála.

                „A co tam?“

                „Jablko pro Kreona,“ zašvitořila Gerda a ukázala kamarádce zmíněné ovoce. „Koukni jestli tam neni Lewis!“ přikázala tiše.

                Klea se zasmála. Obě milovaly koně, ale nadělat tolik scén, kvůli jednomu jablíčku? Uposlechla kamarádku a pootevřela dveře. Rozhlédla se, ale pana Koblera, který měl na starosti koně, nikde neviděla. Zdálo se tedy, že je vzduch čistý. Ne, že by se ho snad musely bát, byl to hodný člověk a pokud by mu tam nic neudělaly, nebo neublížily zvířatům, vůbec by mu nevadilo, že by tam byly.

                „Nikde, nikdo, stačí?“ zeptala se kamarádky Klea s úsměvem a založila si ruce. Gerda do ní žďuchla a pak mávla rukou.

                „Seš trhlá,“ podotkla.

                „Já?“ ukázala Klea sama na sebe. „Koukni se do zrcadla.“ Zasmáli se spolu a pak Gerda pomalu pootevřela dveře a nakoukla dovnitř.

                „Gerdo?!“ Zaslechly Dovelovo volání a obě se prudce otočily.

                „A-ahoj, Dove, c-co tady děláš?“ usmála se Gerda Levinová rozpačitě a opřela se zády o dveře, které už byly před okamžikem téměř otevřené.

                „Jo, ahoj,“ pozdravila i Klea trochu překvapeně.

                „Ahoj, holky. Gerdo, šla bys se mnou?“ kývl hlavou kousek stranou a Gerda měla rázem ve tvářích takový ruměnec, až se Klea musela hodně snažit, aby se nerozesmála.

                „J-jo, jasně, co potřebuješ…?“ Gerda vtiskla jablko Klee do ruky a jediným pohledem jí naznačila, co po ní žádá. Kamarádka jí odpověděla úsměvem a mrknutím. Co jí zbývalo? Sledovat Dovela a Gerdu, jak spolu jdou pod rozkvetlý ořešák? Otočila se, aby splnila přání své kamarádky a donesla jejímu oblíbenému koni pamlsek.

      ***

                  „Všechno jsme to měli s Dovelem pečlivě naplánovaný a vyšlo to líp, než jsme doufali. O tom, co se stalo ve stájích, mi vyprávěla Klea hned druhý den. Takže, zatímco mě můj milenec žádal pod ořešákem o ruku…“

      ***

                Klea otevřela dveře stájí a vešla dovnitř. V první chvíli si musely její oči přivyknout na šero, které tam panovalo. Do nosu ji udeřil štiplavý pach koňského potu, ale i jiná, lepší, vůně čerstvého sena.

                Pohledem přelétla všechna stání a pak ho uviděla. Augustin stál úplně vzadu nahý do půl těla a právě kydal hnůj a dával koním čerstvou podestýlku. Pot se mu v paprsku slunečního světla, který na něj dopadal, na těle leskl a ona akorát zaslechla, jak se ho Lewis ptá, jestli to tu chvíli vydrží sám, že musí ještě zajít za panem Elatem.

                „Ale, jistě, Lewisi, jen běžte,“ zavolal Augustin v odpověď a znovu se sklonil nad prací. Kleyi si doposud nikdo nevšiml. Lewis vyšel malými dveřmi na druhé straně stájí a Augustin k ní sice stál bokem, ale soustředil se na něco jiného.

                Náhle si uvědomila, že stojí a neslušně na něho zírá. Cítila, jak se jí srdce v hrudi rozechvělo, a nohy vypověděly poslušnost. Jablko na dlani jí připomínalo, proč vlastně přišla, ale nestačilo k tomu, aby získala znovu vládu sama nad s sebou. Chtěla se pousmát a sebejistě vykročit, ale úsměv, který vykouzlila, byl jaksi přiškrcený a pohledem, i když hledala Kreona, stále těkala k jinochovi na druhé straně stájí.

                Nakonec vykročila, ale šla pomalu a každý krok jí připadal těžší a těžší. Uvědomila si, že by ho měla pozdravit, ale pojednou jí napadlo, co kdyby se lekl? Přeci jen držel v rukou vidle…

                Augustin se narovnal a ruku založil za záda, aby si trochu ulevil. V tom se jeho pohled stočil k ní. Rudé vlasy měla rozpuštěné a slunce odhalovalo, že mají o něco světlejší odstín, než tomu bylo u většiny lidí v Talronu. Tmavé skoro černé oči lemované šedivou linkou upírala přímo na něho a na dlani držela malé rudé jablíčko.

                Přes všechnu rozechvělost a náhlé vzrušení, kterému nerozuměla, se Klea nesla hrdě s jakousi vrozenou lehkostí, jí vlastní.

                „Ahoj,“ věnoval jí trochu překvapený úsměv.

                „A-ahoj,“ odvětila mu. Připadalo jí, že se čas zastavil. Až do té chvíle si neuvědomovala, že přešla téměř celou stáj až k němu. Byl tak hezký a teď v tuhle chvíli jej měla jen pro sebe. Cítila vůni jeho potu skoro silněji než u koní. Přála by si tam omdlít, aby ji musel zachytit, ale nestalo se tak a udělat to schválně se jí příčilo, i když netušila proč. Gerda by se určitě nezdráhala, napadlo jí.

                „Přišlas za mnou?“ Jeho hlas ji donutil procitnout. V tu chvíli si myslela, že ho zaškrtí. Copak to, že přišla s jablkem a on je tu čirou náhodou sám musí nutně znamenat, že přišla z ním?!

                „Ne!“ odsekla mu rázněji, než chtěla a najednou přesně věděla, kde je Kreonovo stání a tak k němu vykročila a nabídla koni jablko, který jej přijal. Ne, že by ji předtím nenapadlo, že by ho mohla místo Gerdinu oblíbenému koni dát Augustinovi, ale něco jí slíbila (i když ne slovy) a Augustinovo povýšené chování ji popudilo. Chtěla mu trochu srazit hřebínek, aby si nemyslel, že se celý svět točí jen kolem něj.

               „Však v pohodě,“ řekl na to jen, znovu vzal do rukou vidle a začal nakládat hnůj na skoro plný radvanec. Snažila se soustředit na koně, který pomalu ukusoval z nabízené dobroty, ale neubránila se tu a tam letmému pohledu na jinocha stojícího kousek od ní. Dokonce se jí v jednu chvíli zdálo, že i Augustin jí věnoval takový pohled. Rázem byla stejně rudá jako Gerda tam venku, když ji oslovil její milý.

                „Takže… Ty pomáháš panu Lewisovi?“ zeptala se ho. Cítila potřebu něco říct. Kreon už jablko snědl a jí se líbilo být s ním o samotě. Nechtěla odejít, i když jí samotné to připadalo hloupé. Potřebovala nějakou, byť sebe mizernější, záminku, aby mohla zůstat ještě alespoň o chvilku déle.

                „Jo, tak nějak,“ odvětil, odložil vidle, protože radvanec již byl tak plný, že cokoliv navíc a mohl by svou práci začít znovu.

                „A-a… Co, že Dovel neni s tebou?“ udělala krok k němu.

                „Nemusí snad pořád dolejzat, ne?“ pozvedl jedno obočí a usmál se. Cítila, jak se chvěje a zlobila se na sebe za svou slabost.

                Polkla.

                Augustin se na ni díval svýma modrošedýma očima jako by pozoroval obzvlášť pěkný šperk. Měla dojem, že se pod tím pohledem rozpustí.

                „Aha,“ vypravila ze sebe. Stála už těsně u něho. Zavřela oči a tehdy ucítila pevný, ale něžný dotyk dlaní na svých ramennou. Cosi jí v hlavě křičelo, ať je otevře a odtáhne se, ale to ona nechtěla.

                A pak jejich rty splynuly v jedinečném okamžiku souznění. Políbil ji a ona mu vyšla vstříc. Tolikrát si podobnou chvíli představovala a nyní to přišlo zcela nečekaně.

                „Augustine!“ zvolal Lewis ještě při otevírání dveří. Jeho hlas dva mladé milence vyrušil, že se od sebe prudce odtáhli a překvapeně na něho zírali. Když je pan Kobler uviděl, zarazil se.

                „T-tak j-já a-abych š-šla,“ zakoktala se Klea a začala couvat.

                „Jo jasně,“ zatěkal Augustin pohledem mezi Lewisem a Kleou a pak dodal: „Tak zítra, jo? Mohli bysme jít do lesa na procházku, co říkáš?“

                 „J-jo jasně, půjdu, a-ahoj,“ odvětila mu a koukala být co nejdříve ze stájí a té nanejvýš trapné situace, venku. Chtěla jít hned za Gerdou, ale ani ji, ani Dovela už nebylo nikde vidět a tak pospíchala do lesa. Chtěla být chvíli sama.

      ***

                  „Já se s Kleou viděla až na druhý den dopoledne. Pořád jsem ještě nemohla uvěřit tomu, že si mě chce Dovel vzít. Doma to rodiče přivítali a ti jeho taky souhlasili. Můj život nabral nečekaný obrátky, ale i tak jsem byla zvědavá, jak dopadla moje kamarádka.“

      ***

                Klea se nasnídala a pomáhala mámě s praním za domem. Tak jako to dělaly všechny mladý holky ve vsi. Když skončily, vydaly se k řece vymáchat a vyždímat prádlo. Ostatní holky v jejím věku, kterým matky uložily praní, už tam byly. Gerda na ní dokonce zamávala a volala ji k sobě.

                „Co se děje? Jsem snad tvůj pes, nebo nějaký tvoje ‘hej, počkej‘ ?“ zeptala se vesele.

                „Poď sem,“ zavolala si ji kamarádka a sotva Klea zaklekla do trávy na břehu řeky vedle ní, naklonila se a zašeptala jí do ucha.

                „Tak co? Jaký to bylo?“

                V první chvíli Klea vůbec netušila co má na mysli, ale pak jí tváře zahořely a ona raději než by odpověděla, vzala prostěradlo a začala ho máchat ve vodě.

                „Vůbec nevím o čem mluvíš,“ podotkla jen tak mimochodem.

                „Ale víš! No tak, nebuď saň a povídej… Co bylo s Augustinem? No tak,“ nedala se Gerda  odbít.

                „Nic nebylo, coby…“ dopustila se Klea malé nevinné lži.

                „Ale nepovídej, tak co? Políbil tě?“

                „No,“ sklonila se Klea nad prací.

                „Jo,“ dodala tiše.

                „No vidíš. Mě bylo hned jasný, že pokud si najde milou, budeš to ty,“ pravila sebejistě Gerda zřejmě uspokojená tím, že zná další dobrý drb, a také se věnovala praní.

                Obě dívky si ještě chvíli povídaly a vyprávěly, až nakonec Gerda věděla všechno o tom, co se stalo ve stájích a Klea se zase dověděla, že Dovel Roman požádal její kamarádku o ruku. Měla z toho takovou radost, že málem zapomněla co má v ruce a matčino prostěradlo začala máchat již podruhé. Očividně se zamyslela a z myšlenek do nichž se pohroužila u rozvěšování prádla, jí probrala až Gerda, která jí luskla prsty před očima a Klea se rozhlédla, co že se to děje.

                „Ti draci vyfoukli duši z těla, či co?“ zeptala se kamarádka pobaveně.

                „Cože?“ zeptala se Klea místo odpovědi. Gerda se zasmála a tak se přidala. Bylo zvláštní dělat si starosti s ‘ničím‘.

                „Ne, já jen… Trochu jsem se ztratila. Co, že…?“ Klea nedořekla. Místo toho se rozhlédla. Připadalo jí zvláštní, že jí kamarádka probrala z myšlenek až po takové době. Uvědomila si, že drží v rukou už poslední kousek prádla.

               Gerda mávla rukou.

                „Alice zaslechla, že mě Dovel požádal o ruku a tak jsem to musela vyprávět celé znovu a ještě nejmíň dvakrát,“ zasmála se. „No nic, zdá se, že se blíží tvůj nápadník, tak se drž,“ mrkla na ní a Klea se nechtěně začervenala a rozhlédla. Opravdu. Augustin se akorát vynořil mezi stromy směrem od vesnice. Chtěla požádat kamarádku, zda by ji na procházce v lese nedoprovodila, ale Gerda už pospíchala do Talronu, aby jim poskytla soukromí. Tak se Klea sehnula, vzala koš na prádlo a vyrazila směrem domů, Tinovi v ústrety.

      ***

                  „Pak už jsem se neohlížela, jen jim držela palce. Ale už další den jsem litovala, že jsem nepočkala a nešla třeba s nima, protože Dovel přišel s takovýma podivnýma zvěstma…“

      ***

                  Ten den visely nad Talronem černé mraky. Všude vládlo šero a venku byl jen ten, kdo musel. Dovel šel do práce, jako každé jiné ráno. Uviděl Gerdu koukat z okna a poslal jí vzdušný polibek v odpověď na ten její. V tom ho dohonil Augustin.

                „Pořád stejnej, co? Ty už se asi nezměníš,“ řekl na uvítanou. Dovel odpověděl nechápavým pohledem hraného neviňátka. Sotva Tin přišel blíž, Dov do něj žďuchl loktem.

                „A co ty, milovníku, co? Včera jsem tě čekal a ty nikde, se vám ta procházka nějak protáhla…“

                „Co že se ptáš? Gerdě došly drby?“ opětoval mu kamarád šťouchnutí, a i když měl na mysli stále stín včerejšího večera, dokázal se usmát.

                A právě v té chvíli se kousek od nich prohnala Klea, bledá, zamyšlená s pohledem upřeným kamsi do dálky a zdálo se, že si jich vůbec nevšimla. Ani neodpověděla na pozdrav.

                „Děje se něco?“ zeptal se Dovel starostlivě.

                „Cože?“

                Dov pozvedl obočí.

                „Co je to s ní? Snad ti nedala včera košem?“

                Augustin si povzdechl, ale neodpověděl. Dovel musel kamaráda chytit za ramena a odvlíknout stranou pod krov stájí, aby se rozpovídal.

                 „No tak jo, řeknu ti to,“ začal neochotně, „procházeli jsme se, všechno dobrý. Pár polibků na rozloučenou a Klea zůstala v lese. Nevim, kam šla ani proč. Poslala mě napřed a já prostě šel, co je na tom? Ale pak jsem jí potkal. Zdála se hodně vyvedená z míry, zmatená, roztržitá… Odsekávala mi. Myslel jsem, že jsem třeba něco proved, nebo tak. Pak začala mluvit vo tom, že potkala nějakýho cizího Zrádce. Napadlo mě, že se plete, že třeba potkala svýho tátu a nepoznala ho, ale ona trvala na tom, že ví dobře, co viděla. Urazila se a odešla. Nějak nevim co teď.“ Augustin si povzdechl.

                „Takže ona v lese potkala nějakýho cizího ‘Zrádce‘?“

                „Prej jo. Jako těžko se tomu věří, ale když si vezmu, jak se zatvářila, když jsem jí říkal, že se mohla zmýlit… Prej na ní křičel, že má bejt mrtvá nebo co a řikal jí nějak jinak, musí to být pomatenec…“

                „Mohl by bejt nebezpečnej,“ poznamenal Dovel a zdálo se, že nad tím vážně přemýšlí což Augustinovi zřejmě dost ulevilo.

                „Chtěl jsem ho jít stopovat, přesvědčit že tam byl, ale v noci jsem neměl jak a teď to zas vypadá na pěknou bouřku, pak už žádný stopy nenajdem ani kdyby se na Aldormu snesli všichni Draci.“ Jako na potvrzenou Augustinových slov se z nebe spustil déšť. Dovel pozvedl zrak k nebi, kde se právě zalesklo a než by napočítal do tří, následoval i hrom.

                „Řek bych, že seš největší smolař na světě,“ usmál se na kamaráda a Augustin se hořce ušklíbl.

                „Nemyslíš, že by se to mělo někomu říct?“ Dovel chápal Tinovu potřebu věc vyřešit a nic lepšího ho nenapadlo.

                 „Zbláznil ses? A komu asi? Mám přijít za králem a říct mu, že Klea údajně v lese viděla cizího zrádce, co na ní křičel, že má být mrtvá? To mi tak uvěří,“ odsekl mu. Dovel jen pokrčil rameny.

      „Když ty sám nevěříš…“

                „To nemůžu… Co by tam kdo hledal? A proč by žil sám? I kdyby do teď o existenci Talronu nevěděl a stal se Zrádcem nějak jinak, proč by nešel s Kleou, když viděl, že má taky rudý vlasy? Když to Klea bude chtít říct králi, řekne mu to sama, ne? Kdybych tam šel za jejími zády, asi by mi to nevodpustila.“

                „To máš asi pravdu. Vypadala nějak mimo, možná bys měl jít za ní, nemyslíš? Je tam někde sama v dešti v lese,“ naznačil kamarádovi a Augustin přikývl. Vyrazil k řece, kam viděli jít Kleu. Jen se ještě letmo otočil, aby řekl: „Jo a prosím tě vyřiď…“

                „Lewisovi že přijdeš pozdějc, jasan,“ mrkl Dovel a šel si po své práci. Augustin se pousmál a s novým odhodláním vyrazil z pod stříšky do deště za Kleou.

      ***

                  „Abys to pochopil, Bheirgu, tady nejsme na žádný záhady moc zvyklí. Cokoliv se vymyká normálu, je obvykle považovaný za špatný. A neznámý cizinec s rudými vlasy v lese? To už byl hodně silnej lianemovej vývar. Buď ho Klea vůbec nepotkala a vymyslela si to. Pak je ovšem otázka, proč by to dělala? Nebo viděla někoho známého a jen ho nepoznala. To se stát může. Nebo tam ten cizinec opravdu byl. Pak je ovšem otázka, co bysme s tim jako měli dělat? Dovel s Augustinem dospěli k závěru, že je jen na Klee jestli o tom třeba řekne králi a pak se uvidí, co Arthur Elat nařídí. Ale jestli o něm Klea králi řekla, tak ten rozhodně žádný rozkazy nevydal. Pravda je, že to nebyla až tak moc naše starost a ani žádnej dobrej drb z toho nekoukal, tak jsem to zas pustila z hlavy. Vybavilo se mi to až potom, co ses zmínil o tom, že jí možná mohl někdo… No ty víš co.“ Dodala ještě. Synka ukolébaného ke spánku podala Cesmíně, která ho uložila do kolébky. Já zamyšleně vstal a přešel k oknu.

                  Cizinec? Tak možná přece jen neutekla.

                  „A Klea vám to nevyprávěla?“ Otočil jsem se na paní domu s další otázkou.

                  „Klea? A mě…?“ zasmála se Gerda. „Co tě nemá, chlapče. Klea by za mnou s ničím takovým nikdy nešla, věděla, že bych jí nevěřila a řekla jí jenom: ‚Nech to bejt‘; proč by mi to měla vyprávět?“

                  Jo jasně. Na tom taky něco je. Všiml jsem si, jak si mě slečna Cesmína pohrdlivě měří pohledem a pochopil, že opravdu nejsem vítán.


      Vydáno: 4.9.2016 14:41 | 
      Přečteno: 360x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Jméno
      Předmět
      Kontrola tyto znaky přepište do pole kontrola
      Text
        b i u s img code url hr   1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

      Nebyly přidány žádné komentáře.