Střípky příběhů - Kapitola 24

Rodiče

            Rozloučil jsem se s Romanovými a vrátil se do Archivu uspořádat myšlenky. Už mi nepřipadalo až tak důležité co si Klea s Kolgarem řekli večer jejího zmizení. Měl jsem plnou hlavu toho, o čem vyprávěla paní Gerda. Pravda, jednalo se o pouhé kousky celistvého obrazu, který jsem teprve začal odkrývat, ale i tak mi poskytly mnoho důležitého na mé cestě za poznáním Kley Rawneové. Bývala by možná paní domu vyprávěla dál, kdybych ji nepřerušil. Nejspíš, abych plně pochopil, jak to mívala její kamarádka těžké. Ale já si to nyní potřeboval nechat projít hlavou.

            Prohledal jsem všechny police ve snaze přesvědčit se, že v Archivu skutečně žádný přepis Kroniky není. Což se mi potvrdilo.

            Abych si trochu seskupil informace, vzal jsem si nový pergamen a nadepsal tři sloupce. Chtěl jsem si rozdělit skutečnosti a zjistit, která z možností je pravděpodobnější.

            Ale ve skutečnosti pro žádnou z nich nebylo víc skutečností než pro ty ostatní. Některé dokonce nahrávaly více možnostem.

            Co teď? Vyskytla se další důležitá otázka. A kam začlenit nenalezený opis kroniky?

            Neměl bych si znovu promluvit s králem Arthurem? Proč mu to asi Klea neřekla? Kdyby se mu svěřila, určitě by jednal, takže o cizinci nevěděl. Nebo věděl a jednal sám a tajně. Jak do toho všeho zapadá Kolgar? A za kým bych měl teď jít?

            Nakonec jsem to vzdal a rozhodl se pokračovat ve čtení Kroniky. Koneckonců Klea ji měla přepisovat a to znamená, že ji musela i číst. Chtěl jsem se odreagovat a s dalším pátráním počkat na Danielu. Chyběla mi možnost s ní konzultovat nové skutečnosti. Jenže Dana už ten den nedorazila.

            Večeřel jsem u Elatových a přes vřelé přivítání nešlo nepostřehnout tíživou atmosféru u samotného jídla. Možná, že by rádi věděli, jak jsme pokročili. Nebo jestli vůbec…

            „Zatím jsme se moc nehnuli,“ začal jsem. „Mluvili jsme se slečnou Laánovou, navštívili pana Kolgara a znovu se ptali Gerdy Romanové.“

            Pan Arthur polkl a věnoval mi tázavý pohled.

            „A jak to zatím vypadá?“

            „Vlastně… Trochu tápu,“ přiznal jsem, „ale mi to s Danou nějak zvládneme.“ Znovu jsem si vzal do úst a všiml si, jak paní Anatola dala svému muži dlaň na jeho.

            „Víš, Bheirgu,“ řekl mi král a krátce se odmlčel, „dovolil jsem ti, a vlastně i Daniele, ptát se na Kleu Rawneovou. Ale její rodiče se domnívají, že to jejich dceři jen uškodí a nepřejí si, aby s tebou v tom pátrání pokračovala.“ Podíval se mi přímo do očí.

            Cože?! Nedovolí jí to? Její rodiče?

            „Proč? Čím jí to ublíží? Chtěla to sama -“

            „Ano,“ přerušil mě, „to je pravda. Chtěla ti pomáhat. Stále chce -“

            „Ale její rodiče si myslí, že jsem jen mizera, co se patlá v minulosti, aby vám všem ublížil, že?“ skočil jsem mu do řeči. Samozřejmě vím, že se to nedělá, ale já ho chtěl ušetřit složitého vysvětlování. Kolgar měl pravdu. Nikdo mi tu nevěří!

            V nastalém tichu jsem raději pokračoval v jídle.

            „Podívej, můžete být dál kamarádi,“ zkusila to se mnou tentokrát královna. Usmál jsem se. Však jo, jasně. Buďte klidní, nic se přece neděje.

            „Hm,“ vypravil jsem ze sebe poněkud přiškrceně a přál si už jen vypadnout. To ne, že bych jim snad něco vyčítal. Zlobil jsem se na sebe. Měl jsem s tim počítat!

            Následující ráno jsem na nic nečekal, a po snídani vyrazil k Romanovým. Tentokrát ovšem ne k Dovelovi a Gerdě, u nichž žije i slečna Cesmína se svými dětmi, ale k Davidovi a Menoře, jejichž nejstarší dcerou je právě moje Daniela. Kde je najdu, mi řekl král, a že to není daleko od Archivu, bych býval věděl i bez něho.

            Naskytl se mi pohled na dvě hrající si děti před domem. Dívku a chlapce. Děvčeti mohlo být kolem deseti a klukovi možná šest, nebo sedm. Držela něco ve vzduchu nad hlavou a hoch kolem ní poskakoval s opakovaným zvoláním: „Dej mi to! Slyšíš? Vrať mi to!“; a za neustávajícího smíchu sestry.

            Zastavil jsem se. Měl bych je vyrušit, nebo počkat až si mě všimnou?

            Ale než bych se rozhodl, děti ve hře ustali, holka vrátila bratrovi, co mu vzala a ten se jí schoval za sukni.

            „Dobrý den,“ pozdravila zdráhavě holčička.

            „Dobrý den, jmenuji se Bheirg, jsou doma vaši rodiče?“ Co jim vlastně hodlám říct?

            „Ehm,“ přitakali oba současně a s výrazem vysvobození zaběhli do domu. „Mamí!“ Slyšel jsem je volat.

            Snad se mi je podaří nějak přesvědčit.

            Z domu vyšla paní Romanová. Byla o pár let starší než paní Gerda. Nějak jsem se v tom Danilienu příbuzenstvu ztratil… Donutilo mě ono zjištění konstatovat alespoň v duchu.

            „Ty jsi ten Bheirg, že?“

            „Přesněji Naidh Bheirg Caldwelt, nový archivář krále Arthura.“ Reagoval jsem nečekaně rychle a stál až škrobeně rovně a mluvil možná příliš zdvořile a obřadně. Vše jsem si ale uvědomil až zpětně. Ale co… Obvykle udělá dojem, když má nezvaný host nějakou vyšší funkci, nebo postavení. I na Danielinu matku to zjevně trochu zapůsobilo, protože mě pozvala dál. Sice trochu zdráhavě, ale pozvala.

            Snad neuvidí, jak se mi třesou kolena. Teď už zpátky nemůžu.

            Měli světnici hned za dveřmi. Žádná chodba, nic takového. Podobně jako u pana Kolgara, nebo paní Gerdy. Daniela ke mně stála zády u kuchyňského stolu a snažila se očistit nějakou kořenovou zeleninu. Letmo se na mě otočila, ale hned se zase smutně vrátila k práci, jako se šnek schovává do své ulity. Taky mě to mrzí…

            „A čemu vděčíme za návštěvu královského archiváře?“ Paní domu si zřejmě dala záležet na ukřivděném tónu svého hlasu, když se usadila a pohybem ruky mi naznačila, abych zaujal místo u stolu naproti ní.

            No, to je dobrá otázka. Usadil jsem se. Každý můj pohyb byl neúměrně pomalý. V myšlenkách jsem zoufale pátral po adekvátní odpovědi.

            „Paní Romanová,“ začal jsem slušně, „samozřejmě záhy vše objasním. Předně se chci omluvit, že ruším vaše přípravy pokrmů. Ale záležitost, v níž přicházím, vpravdě nesnese odkladu.“

            „Poslouchám.“

            Nadechl jsem se a snažil se nevnímat Danieliny kradmé pohledy.

            „Rád bych vás ujistil, že plně chápu vaše rozhodnutí, nedovolit své dceři Daniele, aby mi pomáhala při hledání pravdy.“

            „Opravdu?“ Paní Menora stáhla rty do jedné tenké linky a nedůvěřivě na mě zahlížela.

            „Ale samozřejmě,“ ujistil jsem ji a pečlivě se soustředil na zkrocení vlastního hlasu, „jde vám přeci pouze o bezpečí a klid vašeho dítěte a to je více než chválihodné.“ Hlavně neudělat chybu.

            Danielina matka se trochu uvolnila a dovolila si i pousmání.

            „A nyní tedy k mé záležitosti, pokud dovolíte, paní.“

            „Ale jistě.“

            Tak a teď mě zabije…

            „Předpokládám, že se domníváte, že coby mladý jinoch a cizinec, nemám právo zasahovat do minulosti vaší vesnice. Že můj zájem o případ zmizení Kley Rawwneové je pouze důkazem pokřivenosti mého charakteru. Ujišťuji vás ovšem, že opak je pravdou a žádám o možnost, podat vám patřičné vysvětlení.“ Srdce mi bušilo snad až někde v krku, jeho tlukot mne téměř ohlušil.

            „Prosim?“ Tvář té ženy přede mnou se zatvrdila. Jo, nevěří vlastním uším. Já taky ne…

            „Jeho veličenstvo mi svěřilo královský archiv po dobu princovi nepřítomnosti zde v Talronu. A to abych se za prvé učil o vaší historii a o tom jak to zde funguje. Za druhé pečoval o písemnosti. A za třetí dosáhl pořádku v záznamech.“ Dovolil jsem si krátkou odmlku za účelem nabrání dechu.

            „Ovšem abych mohl své úkoly svědomitě plnit, potřebuji informace nejen číst a třídit, ale také poznat jejich skutečnou podstatu. Proto jsem uzavřel s vaší dcerou dohodu, že jí umožním navštěvovat Archiv a číst si co jí zajímá, pokud mi ona pomůže dozvědět se co nejvíce o zdejších lidech a místním životě. Nežádám teď, abyste jí dovolili pátrat se mnou po tragickém osudu ztracené Kley, ale aby mě mohla nadále provázet po vesnici, vysvětlovat zdejší zvyklosti, rodinné svazky a pomáhat mi při mé práci archiváře.“ Na její odpověď jsem čekal se zatajeným dechem. A čekal jsem docela dlouho, než si Danielina matka dala dohromady, co po ní vlastně chci.

            „T-ty, ty to vůbec nechápeš, že jo?“ vyjela na mě.

            „Nechápu co?“

            „Lidé už si o vás dvou povídají! Nám přece nejde o nějaké hloupé pátrání, co provozuješ, ale o naši dceru! Daniela už bude brzy žena a jako taková si začne hledat milého a budoucího manžela. A jak si asi představuješ, že někoho najde, pokud bude veřejně spojována s tebou?! Děláš naší dceři jen ostudu svými výstupy - “

            „Jako třeba?“ Prostě jsem ji musel přerušit.

            „Třeba s Augustinem na rynku!“

            Odmlčeli jsme se a hleděli si do očí. Ticho by se dalo krájet. Mohl bych se vsadit, že by bylo slyšet špendlík upadnout. Co teď?

            „Panu Bourtymu, jsem se již omluvil a ten moji omluvu přijal.“

            „Ale u toho nikdo nebyl. Zatímco celá vesnice viděla, jak jsi na něho zakřičel a Daniela byla s tebou,“ oponovala mi tvrdošíjně. Na to jsem již neměl co říct. Zvedl jsem se ze židle.

            „Jak si přejete, paní Romanová,“ lehce jsem se upravil, „pak mi ovšem nezbývá, než požádat o svolení, dvořit se vaší dceři.“

            Daniela upustila nůž, kterým už stejně dávno nic nečistila a otočila se na nás bez skrývání. Její matka na mě hleděla s otevřenými ústy a celou situaci zachránil až její otec, který právě vstoupil.

            „Co se tu děje?“ zeptal se hned mezi dveřmi. Tváře mi hořely a kolena hrozila vypovědět službu.

            „Tady ten… No… Přišel si z nás utahovat!“ čertila se paní Menora.

            „To není pravda,“ oponoval jsem tentokrát já.

            Pohled pana Davida padl na Danielu. Ta se kousnula do rtu, sebrala ze země nůž a vrátila k práci. Nakonec to ale nevydržela a na otce se otočila.

            „Bheirg jen přišel poprosit, jestli bych mu nemohla dál pomáhat,“ dala se do vysvětlování svého úhlu pohledu.

            „Chce se jí dvořit!“ vyprskla její matka téměř na hranici vzteku.

            „Nedala jste mi na výběr,“ konstatoval jsem já.

            „Tak dost!“ ukončil naši slovní roztržku rázně pan Roman. „Proč jsi přišel, chlapče?“ otočil se přímo na mě.

            No… Tak jo, povzdechl jsem si.

            „Původně jsem se vám přišel omluvit, že jsem vaši dceru vystavil hanbě. Chtěl jsem vás ujistit, že netoužím nikomu ublížit a vaše rozhodnutí plně chápu a respektuji. Ale že mi Daniela hodně pomáhala poznat jak to v Talronu chodí, chápat zdejší život i obyvatele. Že jsem bez ní jako slepý a že bych byl velmi vděčný, kdyby mi mohla alespoň v tomhle dál pomáhat,“ odmlčel jsem se.

            „Vaše paní mi vysvětlila, že vám vlastně vůbec nevadí mé pátrání po Kleyině osudu, ale obáváte o budoucnost své dcery. Aby nebyla veřejně příliš spojována s mou osobou, protože pak by si nemusela najít manžela. Nabídl jsem se tedy, že se Daně budu dvořit, abych vaše obavy alespoň zmírnil. Jako královský archivář bych se o ni jistě postaral, až by to bylo aktuální a pokud by o mne stála.“ Nutkání zmizet, utéct někam hodně daleko a schovat hlavu pod polštář mě začínalo přemáhat. A ticho, které následovalo, mi zrovna dvakrát nepomáhalo.

            Pan David pokýval hlavou, a vyzval mě, abych s ním šel na dvůr.

            To mě chce zmlátit? Neochotně, ale následoval jsem ho.

            Vyšli jsme ven, slunce nám svítilo na hlavy a nejbližší posluchači byli za domovními dveřmi.

            „Obdivuju tvou odvahu.“

            Vážně?

            „Ale na nějaké dvoření se, jste ještě oba dva dost mladí.“

            Jo, no… To jo. Souhlasně jsem přikývl.

            „Uděláme dohodu, ano?“ zeptal se, zahleděl se mi přímo do očí a já se ze všech sil snažil neuhnout.

            „Pokud bude Dana chtít, může si s tebou hrát a pomáhat ti. Ale až zase půjdeš na nějaké výzvědy, půjdeš tam sám, ano?“

            „A-ano!“ vyhrkl jsem. Ze srdce mi spadl balvan o velikosti domovního prahu. „D-děkuju moc, pane Romane.“

            „Není zač,“ pousmál se a vrátil do domu. Já ještě zamával do okna Daniele a odspěchal do Archivu. Potřeboval jsem ze sebe smést zbytky napětí.