Vyhledávání

Navigace

Uživatelské menu

Nejnovější komentáře

  • Povinnost
    └ Jackie-Decker  •  5.8.2018 7:32
  • Země bez draků - Kapitola 38
    └ Eillen  •  19.7.2018 15:12
  • Země bez draků - Kapitola 37
    └ Eillen  •  19.7.2018 14:59
  • Země bez draků - Kapitola 36
    └ Eillen  •  18.7.2018 19:21
  • Země bez draků - Kapitola 35
    └ Eillen  •  17.7.2018 19:53
  • Nově ve foru

      Anketa

      Těšíte se na vlastní placenou doménu a novou tvář Aldormy?
      Počet hlasů: 4

      Shoutbox

      Vzkazník:
      Jméno
      Text
      OkFhJfdCLWamdVslp
      icon Tada holky, vy jedete ;)
      icon V reáliích jsem hodila nové verze Kalendáře a Timeline - kdyby něco, tak holky křičte a upravím to
      icon Je to paráda :D
      icon Děkuji :-) Je to až zázrak, co z toho vylezlo. Nemyslíš? :D
      icon Panejo, to už má Dračí srdce 60 kapitol? To je úžasné, Eillen! :D Gratuluji :D
      icon Mě osobně súíš děsé že se sem registrují cizí lidé _D
      icon Tak třeba příště :), A koukala jsem u tvého drabble, že se Neviathiel zaregistrovala a hodila ti komentík :-) Gratuluji, jsi první komu komentuje někdo, kdo nepíše Aldormu :-)
      icon Hm... Tak nejsem dělá si to co chce :D
      icon Paráda! Zdá se, že vám přijde upozornění na email, i když někdo okomentuje váš článek, to je super!!! Nejsem já skvělá? 5
      icon Lomeril, neměla bys na vydání něco, čím bys zaseklé Eillence dodala inspiraci? Protože jinak s novou kapitolou asi nehnu...
      icon My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! My chceme další díl Země bez draků! A už končím. :-)
      icon Jestkli ho někde mášč bude to skvělé :) Já ho nenašla... :(
      icon Bych sem taky mohla vložit ten druhý kvíz, který jsem kdysi vytvářela. Ještě ho někde mám.
      icon Tak není úplně jednoduchý no :D Ale smysl má jen pro lidi, kteří ví něco o historii toho jak Aldorma vznikala...
      icon Hustej kvíz :-D a já snad ani nechci vědět kolik bodů bych získala :-)
      icon Lomeril, když si rozklikneš všechny kapitoly Cesty zpátky, tak u předchozích je avatar vložený. Můžeš si ho znovu stáhnout.
      icon Jackie, nemáš prosím někde avatar k Cestě zpátky? Za ta léta se mi někde ztratil...
      icon Za to se moc omlouvám, neměla jsem nejnovější archiv a zrovna tahle v něm nebyla, mrzí mě to...
      icon Tak teď koukám na stoslůvky, respektive na 1000 slov o, a bohužel musím konstatovat, že se nedochovala ta o Samuelovi. Škoda. Snad ještě zkusím rozchodit starý počítač a budu doufat, že tam někde bude ten soubor uložený. Ale moc nadějí do toho nevkládám.

      Odkaž sem

      Kategorie: Střípky příběhů(Jackie Decker)

      Střípky příběhů - Kapitola 25

      Střípky příběhů - Kapitola 25 Další krásný nový den a další kapitola Střípků příběhů. Bheirgovi se podařilo přesvědčit Danelina otce, že to s jeho dcerou nemíní nijak špatně a Dana tak smí svému kamarádovi dále pomáhat. Zbývá jen rozhodnout jak naložit s nově získanými informacemi a zjistit co z nich vlastně vyplývá. Podaří se našim dvěma pátračům vyvodit nějaké závěry?

      Kdybys byl/a

       

       

                  Přemýšlení, četba a práce mi více než co jiného pomáhá na nervy. Začetl jsem se do kroniky a vypisoval si zajímavosti z historie. Král mi koneckonců sám poradil, abych si psal otázky a skutečnosti, které budu potřebovat vysvětlit. Napadlo mě, že bych mu měl ukázat i výsledky jiné své práce, než pátrání po zmizelé dívce. Aby si snad nemyslel, že zanedbávám své archivářské povinnosti a učení, kvůli něčemu, co většina zdejších lidí považuje za pouhý vrtoch. Rozhodl jsem se ukázat v tom zodpovědnějším světle. Doufám, že to bude oceněno…

                  Ukázalo se to, jako dobré rozhodnutí, neboť u oběda se mě Arthur Elat zeptal, jak pokračuji v učení.

                  „Dobře, řekl bych.“ Vytáhl jsem pergamen s otázkami.

                  „Ale s dovolením, jsem si několik věcí již přeci jen poznamenal.“

                  „Například Kronika uvádí, že generál Sidus Clemens byl jmenován králem Aldormy. Už z prvního zápisu bylo zřejmé, že král Villafran II. povýšil Aldormu z vévodství na království a ustanovil Sida Clemense králem za věrnou, oddanou službu a záchranu života. Ale pořád nějak nechápu, proč by to vlastně dělal? Jestliže byl Sidus Clemens rytíř, bylo jeho povinností zachránit život svému vladaři, kdyby ho král nějak vyznamenal, no prosím, ale proč z něj hned dělat krále? Nebylo naopak spíše nerozumné, když se zachoval právě takto?“

                  Arthur Elat se pousmál a hned se dal do vysvětlování: „Před časem, už je to přeci jen pár let, jsem navštívil Tristenol. Spolu s královnou, jsme tam přijali pozvání vévody z Adaru, tak jako nyní Alex.“

                  Trochu mi nálada poklesla. Alex… Kde je mu asi konec? Přečetl si můj dopis? Zajímá se vůbec?

                  „Tam jsem byl nucen konfrontovat to, co mě učili zde, s tím, co se povídalo v Tristenolu. Nás jako děti v Talronu učili, že princ Villafran a rytíř Sidus Clemens byli blízcí přátelé. Když se pak z prince stal král a z rytíře generál stále zůstávali úzkými spolupracovníky a věrni jeden druhému. Když posléze vypukla válka s barbary, král vyjel v čele vojska po boku svého generála a přítele. Bitevní vřava je rozdělila a zákeřný vrah se pokusil krále zabít. Sidus Clemens ale nebezpečí tušil a krále zachránil. Ten se posléze rozhodl, že pouhé vyznamenání by pro generála a rytíře nemělo valný význam. Léta je rozděloval titul a vše z něj plynoucí a tak se rozhodl využít té příležitosti, aby si mohl být se svým přítelem roven.“

                  Musel jsem se zatvářit opravdu hloupě, protože “strýc“ Arthur hned pokračoval: „Samozřejmě, že tato verze nejspíš není tak docela úplná, ale jako děti jsme si na krále a generála často hráli a tento příběh byl inspirací pro nejedno přátelství.“ Vysvětlil mi.

                  „V Tristenolu mi pak byl tentýž děj vykládán docela jiným způsobem. Tristenolané, tedy i naši předkové, připluli z bájné země Trelan, kdesi za mořem. Zde, všude kde nyní máme svá města a vesnice, žili barbaři. Některé zdroje tvrdí, že první osadníci z Trelanu sem jen přišli hledat nový domov. Jiná legenda vypráví o velkém ohni, který Trelan zachvátil a Tristu Velikém, vůdci, který převedl svůj lid přes bažiny, lesy, ledové pláně, strmé hory slané vody, až našel úrodnou zemi, kterou zabral pro sebe a své lidi mečem a krví. Ale ať už budeme věřit čemukoliv, pravdou zůstává, že naši předkové přišli, vzali barbarům jejich úrodné lesy, louky, řeky plné ryb, hory plné nerostného bohatství a vykázali je do Karaminských vrchovin. Ty, kteří přežili. Od té doby se několikrát pokusili barbaři dobýt své území zpět, ale vždy neúspěšně,“ odmlčel se a já se do toho tázavě vložil:

                  „Ale jak to s tím souvisí?“

                  Král se pousmál.

                  „Jednoduše. V době, která tebe zajímá, bylo po jedné takové válce s barbary. Král Villafran se zotavoval ze svých zranění. Věděl, že má mezi svými lidmi zrádce, ale netušil koho. Aldorma byla díky vládě Petra Volana nejméně výdělečným vévodstvím celého Tristenolu. Navíc kdykoliv hrozil útok barbarů na Aldormské hranice. Takže král zabil dvě mouchy jednou ranou. Zbavil se nespolehlivého a hýřivého Petra Volana, coby vévody. A rovnou s tím i vévodství, které přímo sousedí s nepřítelem. Vládu svěřil člověku, kterému důvěřoval. Navíc věřil tomu, že pokud bude mít Sidus Clemens potomky, jejich rody se spojí krví.“

                  Podáno takto, to možná není tak úplný nesmysl…

                  „A kde je tedy pravda?“

                  „Řekl bych, Bheirgu, že někde mezi tím.“

                  Povzdechl jsem si a očima na pergamenu vyhledal další záchytný bod.

                  „To je další věc. Vévoda Volan, vévodou zůstal. Získal celé severní vévodství Aldormy.“

                  „Petr Volan začal se stavbou Petrova kamene, hradu pro svého syna Joachyma, ještě v době, kdy byl pánem Aldormy. Domnívám se, že Sidus Clemens nepovažoval za nutné toho člověka posílat pryč, nebo zbavovat titulu. Syn nemusí být vždy jako otec a sám Petr už byl starší muž. Ponechal jeho rodu titul vévody, jejich území se samozřejmě o dost zmenšilo a klíčový v něm byl právě rozestavěný hrad. Věřím, že spíše doufal ve spolupráci s Joachymem, než se starým pánem. A možná jen nechtěl hned z kraje své vlády činit nějaká drastická rozhodnutí.“ Král pokrčil rameny.

      No jo, ale to taky nesouhlasí…

                  „To těžko. Vévodu Ludvíka Nimana i s jeho dětmi dal vykázat z Dramonu,“ dovolil jsem si poukázat na další historický fakt.

                  „Ano, to je pravda. To udělal. Těžko se teď budeme pídit toho, proč se tak první král Aldormy rozhodl.

                  „Myslím, že mi nerozumíte,“ poznamenal jsem, než se mohl stačit rozpovídat o dalších svých úvahách, „Sidus Clemens byl dejme tomu přítel krále Villafrana Nimana. Zachránil mu život. Král mu dal Aldormu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Tedy téměř celá… Řekl jste, že král Tristenolu doufal, že až bude mít jeho nový soused děti, jejich rody se spojí. Ale sotva byl Sidus Clemens korunován, vykázal všechny z rodu Niman, kteří na jeho území žili, zpět do Tristenolu. To je přeci jasný vzkaz, že žádné Nimanovce ve své zemi nechce a to za žádnou cenu. A další věc. Nevykázal všechny. Jediný vyňatý z tohoto nařízení, byl Ludvíkův syn Loqar. Panoš Sida Clemense. Proč? Navíc Loqar přes tento výňatek, stejně následoval svou rodinu zpět do Tristenolu. A co víc po letech se vrátil, převzal Dramon, stal se vévodou a královým rádcem a nakonec mu sám Sidus Aldormu věnoval…“ Tak daleko jsem se ještě nedočetl, ale čerpal jsem z vědomostí ještě z Romelu.

                  Arthur Elat pokýval souhlasně hlavou. Připadalo mi, že se spokojeně podíval na svou ženu, než se pohledem vrátil zpět ke mně.

                  „Tak Loqar byl jeho panošem, jak jsi sám správně poznamenal. Panoš je pro rytíře sluha, pomocník a přítel. Navíc byl v té době chlapcem, stejně starým jako jsi dnes ty, nebo Alexander. Sidus nebyl ženatý, v té době ještě ne. Neměl žádné potomky. Domnívám se, že Loqar byl pro něho něco jako nevlastní syn. Zato Ludvík Niman, byl vévodou z Dramonu a bratr Krále Villafrana. Možná se Sidus Clemens domníval, že by bratr krále sousedního království, měl žít v zemi svého otce a bratra, kde se jistě dobře uplatní. A Sidovi tak zbude v Aldormě vévodství, které může přidělit někomu, dle svého uvážení.“

                  „To bych pochopil, kdyby jej tedy někomu věnoval. Jenže Dramonské vévodství rodu Niman vlastně zůstalo a Loqar i přes výňatek odjel do Tristenolu se svým otcem, matkou a sestrami.“

                  „Kdyby tvá rodina, žila zde v Talronu. Tvoji rodiče, bratři a sestry. A já je vykázal pryč, jako jsem poslal Alexe. Jak by ses zachoval ty? Představ si, že bych ti nabídl, že ty jediný tu smíš zůstat, zatímco ostatní z tvé rodiny, musejí navždy odejít…“ ponechal svou řeč jakoby neukončenou a já se nad tím zamyslel. Vzpomněl jsem si, jak mě holí vyháněli z domova. Matka křičela, otec se mě div nezřekl. Proč bych s nimi měl někam odcházet, když se ke mně takhle zachovali? Ale pak se mi vybavil jiný pohled. Upadl jsem zadkem do louže a kryl se před údery, ale při tom všem jsem zahlédl Nathaniela s Nicolasem a malou Annie, jak se krčí ve dveřích domu a bázlivě a se slzami v očích sledují to děsivé divadlo. To bylo poslední, co jsem viděl, než se mi podařilo zvednout a utéct před linčujícím davem lidí ze vsi.       Zastesklo se mi a já si uvědomil, že ještě teď bych se k nim kdykoliv vrátil, kdybych získal zpět svou barvu vlasů. Věděl jsem moc dobře, že to rodiče udělali jen pro to, že se báli. Nejen o sebe, ale i o mé sourozence. Přikývl jsem králi a pergamen schoval do kapsy. Ne, že by to bylo vše, co jsem chtěl probrat, ale nějak mi už nebylo do řeči.

                  „Když dovolíte, vrátím se do Arhivu.“

                  „Jistě, chlapče, jen běž. A kdykoliv budeš opět chtít něco vědět, jsem tu pro tebe.“

                  „Děkuji.“ S tím, a několika nezodpovězenými otázkami, jsem odešel.

       

                  To odpoledne bylo v Archivu neúměrně horko a dusno. Okno i dveře jsem nechal dokořán, ale nepomáhalo to. Samota mi navíc nebyla přátelským společníkem. Najít potřebnou duchovní rovnováhu se zdálo nemožné.

                  Venku se děti smáli, hráli si, rodiče na své ratolesti občas zavolali, dospělí se spolu dávali do řeči, mladí milenci si vyměňovaly pohledy a nesmělé doteky… A já byl zavřenými mezi svitky, a moje kamarádka nikde. Už-už by se nabízelo, že Dana dnes vůbec nedorazí, ale nakonec přeci jen vešla do dveří.

                  „Ahoj,“ pozdravila umírněněji než obvykle.

                  „Ahoj.“ Otočil jsem se na ni, počkal, až vejde a usadí se naproti mně, což posléze udělala. Vlasy měla skryté pod čepcem a očima prohledávala desku psacího stolu, jakoby se pokoušela odhalit nedostatky v truhlářově řemesle.

                  „Promiň já…“ vyhrkli jsme unisono a zasmáli se pak své vlastní nervozitě.

                  „Klidně mluv,“ vybídl jsem jí a tváře mi zahořely.

                  „Ne, začni ty,“ oponovala.

                  „Tak dobře.“ Bude to asi lepší než si neustále dávat přednost.

                  „Po tom cos odešla, jsem hodně přemýšlel.“ Vstal jsem, přešel k polici pro Otarovy balady Aldormské a podal jí je otevřené na straně s Voláním severu. „To je ta písnička co zpívala Klea. Až si jí přečteš, pochopíš, že jsem nevyhnutelně došel k závěru, že její volba nahrává útěku z domova.“ Posadil jsem se zpět na místo a nechal Danielu číst. Teprve když knížečku zavřela a přikývla mé domněnce, jsem pokračoval:

                  „Musel jsem dát Kolgarovi za pravdu. Lidé mě tu mají za cizince a nevěří mi pomalu ani nos mezi očima. Tomu, co dělám, pak věří ještě méně. To koneckonců dokázali i tví rodiče.“

      Daniela otevřela ústa, jakoby mě chtěla přerušit, ale já ji zarazil pohybem ruky.

                  „Ale i tak jsem chtěl o Klee zjistit něco víc. Zašel jsem teda znovu za paní Gerdou a požádal jí, zda mi neřekla něco víc. Když jsem se před ní zmínil, jak o její kamarádce z dívčích let mluvila slečna Laánová, byla samá ochota, říct co nejvíc…“  A tak jsem jí vypověděl nové poznatky od Gerdy Romanové a podal jí pergamen, kam jsem si vše pečlivě rozepsal.“ Bylo vidět, že jí to doopravdy zajímá a to mě potěšilo. Pro nás oba to byl způsob jak překonat trapnost okamžiku a ukázalo se, že výborný.

                  „Takže ty myslíš, že s tim nějak souvisí její setkání s nějakým tajemným cizincem?“ zeptala se Dana pochybovačně.

                  „No… Já myslím, že Gerda to vystihla dobře. Talron je malá vesnice. Žijete tu izolovaně od okolního světa. Cokoliv je nové a nečekané, nejprve všechny vyděsí, než jsou schopni reagovat jinak.“ Teda krom Alexe, toho jsem nepolekal vůbec…

                  „Je možný, že se někdo odjinud stal Zrádcem, jsem toho dost zářnej příklad. A Klea někoho takovýho asi potkala. Musela být v šoku. Pochopitelně to řekla Augustinovi a ten tomu ze stejných důvodů nevěřil. Co je ale divný, je, že ji ten cizinec nějak oslovil. Navíc nějakým neznámým jménem,“ odmlčel jsem se, abych nabral dech.

                  „Mohl to být někdo z vesnice? Proč by ho pak Klea nepoznala? Pravda mělo být šero možná už tma, mohla ho vidět z dálky, každý se přeci může splést. Ale pokud byl z vesnice, spletl si tedy s někým i on ji? A proč by jí říkal, že má být mrtvá? A kdyby to byl cizinec, nemohl by jí vůbec znát. A že by mu někoho připomněla? Někoho, kdo měl už být mrtvý? Jeho milou, nebo snad dceru? Zní mi to hodně přitažené za vlasy…“

                  Daniela přikývla. Zamyšleně svraštila čelo a nepřestávala číst mé poznámky.

                  „Já ti nevím…“

                  „Co nevíš?“

                  „Co chceš teď dělat?“

                  Tak přesně tuhle otázku sem teda slyšet nechtěl.

                  „No, moc možností není. Buď se zeptat Augustina, jak to tehdy večer přesně bylo, nebo… Vlastně nevím,“ vydechl jsem.

                  Ale Dana by mohla…!

                  Zadíval jsem se na kamarádku dlouze, až se lehce zarděla a podezřívavě zeptala:

                  „Co je?“

                  Já si přejel zuby přes spodní ret a začal chrlit své myšlenky nahlas.

                  „Dneska jsem byl za králem. Ptal jsem se ho na nějaké věci z Kroniky a jak došla řeč na Loqara Nimana, položil mi zajímavou otázku.

      ‚Kdyby tvá rodina, žila zde v Talronu. Tvoji rodiče, bratři a sestry. A já je vykázal pryč, jako jsem poslal Alexe. Jak by ses zachoval ty? Představ si, že bych ti nabídl, že ty jediný tu smíš zůstat, zatímco ostatní z tvé rodiny, musejí navždy odejít…‘

      A já začal chtě nechtě přemýšlet. Kdybych já byl Loqar Niman, nezachoval bych se stejně? A tak teď poprosím o něco podobného tebe, ano? Zamysli se. Kdybys byla Klea Rawneová, byla bys na procházce se svým milým a potom co jste se rozdělili, jsi potkala v lese cizího Zrádce, jak bys reagovala? Za kým bys šla, kdyby ti tvůj milý nevěřil?“ Mluvil jsem rychle a překotně. Dalo se považovat téměř za zázrak, že mi vůbec rozuměla.

                  „No já…“ vydechla si. „Byla bych v šoku. Asi… To víš, to se ti nestane každej den. Kdyby na mě někdo neznámej začal volat cizím jménem a křičet, že mám být mrtvá, tak Zrádce – neZrádce, utíkala bych pryč, jak rychle by to šlo. Tinovi bych to na jejím místě asi taky řekla narazit na něj. Ale… Chápu, že se urazila, když jí nevěřil. Muselo jí to hrozně mrzet. Rodičům… Těm bych asi neřekla nic. Rodičům se nesvěřuješ se vším, navíc Augustin jí nevěřil, proč by oni měli? Byla asi dost zklamaná, vůbec bych se nedivila, kdyby si šla hned lehnout.“

                  Jo, to smysl dává. Taky bych si to tak uměl představit. Nechal jsem dál Danielu rozvíjet své teorie.

                  „Je to teda jen, můj názor, ale… Co jsem zatím tak o Klee slyšela, víš… Myslim, že by to nenechala jen tak. Já bych taky byla zvědavá a nedalo by mi to spát. Ten muž působil pomateně to je pravda, ale mohl potřebovat pomoc. Kromě všech těch otázek ‚Proč‘ a podobně, tu byl i ten fakt, že mohl být ztracený a bezradný. Třeba si řekla ‚Nikdo mi nevěří a ani neuvěří. Musím to zjistit sama.‘ to by smysl dávalo ne? Ráno jí přece viděli jít do lesa…“

                  Přikývl jsem. Tak logiku to má to jo…

                  „Ale Kleyi se už nezeptáme. Ať v tom lese viděla, slyšela, nebo zjistila cokoliv, mohla se někomu svěřit? A pokud ano, tak komu? To potřebujeme vědět…“

                  Daniela vzhlédla a zadívala se mi přímo do očí.

                  „Veritě!“


      Vydáno: 4.9.2016 14:44 | 
      Přečteno: 153x | 
       | Hodnocení:

      Komentáře rss

      Přidat komentář >

      Nebyly přidány žádné komentáře.

      „Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain