K překvapení mně samé, se mi podařilo upravit čtvrtou kapitolu, do - jak doufám - vydatelné verze.
Dům léčení
Nikdy se neperu. Už ze zásady neuznávám násilí. Ale…
Nejradši bych mu jednu fláknul! Chová se jako naprostej hlupák! Copak to nevidí? Ale Alex asi neviděl vůbec nic, kromě sebe. Promnul si ruku a uraženě sedl na postel. Já už se na něj nemohl dál dívat. Zanechal jsem ho jeho samotě a vypotácel se z domu akorát včas. Nějaký muž s brašnou přes rameno totiž kráčel přímo ke mně.
„Ty si Bheirg?“
„A-ado…“
„Tim Veill,“ představil se, „říkali, že máš něco s rukou, ale už ne, že ji máš místo nosu,“ zasmál se, „jak se ti to stalo? To už si měl, když si přijel?“ zajímal se. Já se ale zmohl jen na bolestné syknutí, když mi na nos sáhl.
„To bude dobrý,“ usoudil nakonec.
„Do víde jak?“
„Co?“ zarazil se. „Aha… Špatně se ti dýchá? Poď musíme zastavit tu krev.“ Chytil mě za rameno a odvedl skoro doprostřed vesnice k přízemnímu domku, kde postával nervózní pár s pochodní. V muži jsem poznal Seba a ženu viděl poprvé, ale vypadala, že k němu patří. Drželi se za ruce…
Tim se na oba povzbudivě usmál a já se raději přikrčil v jeho stínu. Nechtěl jsem aby mě tak viděli. Mladý léčitel otevřel dveře a nechal mě vejít dovnitř, kde jako další pěst do nosu zapůsobil vlhký, stojatý vzduch, prosycený vůní bylin a vína. U Oheneho…, zaklel jsem v duchu.
Královna Anatola seděla na židli a žmoulala ruku svého manžela, který ležel na posteli vedle ní. Další starý vrásčitý muž stál u kamen a míchal podivně páchnoucí věc. Nikdy by mě nenapadlo, že se sem může vejít tolik lidí…
„Bheirgu,“ vyhrkla Alexova matka zděšeně. Na rozdíl od pana Veilla věděla, že “tohle“ jsem ještě před chvílí na obličeji neměl.
„Posaď se tady.“ Tim mě dovedl ke stolu a posadil na druhou židli a jelikož bych královně teď špatně odpovídal, rozhodl jsem se pro mlčení.
„Co je mu?“ zeptala se tedy Tima.
„Nic vážného, zřejmě dostal ránu do nosu.“
„Ale to…“
„Není to až tak vážné. Zítra nebude vědět, že se mu něco stalo.“
Královna se na mě nechápavě podívala. Pokrčil jsem rameny a odvrátil pohled. Přece jí nevezmu iluze o “hodném“ synovi.
Vzadu na krku mi přistál studený mokrý kapesník. Tim mně předklonil a další čerstvě namočený kapesník, mi vložil do ruky, abych si ho přidržel na nose.
„To ti pomůže, věř mi.“
A můžu snad nevěřit?
„Ještě se ti podívám na tu ruku,“ řekl a začal zkoumat četné škrábance na mém levém zápěstí.
V tom se od kamen ozval starý muž: „Fóna Tremi sice škrábe, ale jedovatá neni. Zahojí se to samo,“ pronesl stroze a nepříjemně. Víc než to mě ale překvapilo, že mu dal mladší muž za pravdu.
Tak kterej z nich je vlastně léčitel? Připadal jsem si víc hloupě než zraněně.
Anatola mně mlčky pozorovala. Pan Veill, kterému nemohlo být víc, jak dvaadvacet, začal mazat královu hruď pro mě neznámou mastí. A všichni mlčeli…
Teprve, když se svařil nápoj na královo probuzení, se opět ozval ten muž od kamen: „Měl by už jít.“ Hlavou kývl mým směrem, načež se po mně Tim ohlédl.
„Jak se cítíš?“
„Dlíb.“
„Kolgar, má pravdu, měl bys už jít spát.“
Přikývl jsem tedy a jen silou vůle se přinutil, nepohlédnout na královnu. Vypadalo by to, že k Alexovi zpátky nechci.
„Uš du,“ zvedl jsem se tedy, odložil kapesníky a vykročil ke dveřím.
„Řekni manželům Rawneovým, ať jdou dál.“ Zaslechl jsem ještě starého léčitele a otevřel dveře.
„Máde tam jíd,“ vyřídil jsem a odvrátil zrak, aby mi pokud možno viděli do obličeje co nejméně.
Poděkovali, vešli dovnitř a já zůstal sám v pomalu utichající osadě. Nezbývalo, než se vrátit do princova pokoje… Ne tedy, že by se mi tam chtělo, ale neměl jsem kam jinam bych šel.
Když jsem dorazil k domu, dveře byly odemčené. Ponořil jsem se do ztemnělých útrob chodby, kde již nesvítila ani jedna svíce. Naštěstí mi žádná nečekaná překážka cestu neztížila a dveře od pokoje jsem našel stejně lehce.
Ukázalo se, že Alex už je v posteli. Ticho rušil jen jeho dech. Našel jsem tedy opatrně svou postel a tak jak jsem byl, do ní i zalehl.
Snad bude král v pořádku…
Komentáře
Nebyly přidány žádné komentáře.